Tři povídky (1887)

Karel Leger

Diplomatická verze Ediční verze
TŘI POVÍDKY.
V KOSTELE. – LABE. – NA OSAMĚLÉM DVOŘE.
VE VERŠÍCH NAPSAL KAREL LEGER.
V KOLÍNĚ. NÁKLADEM VLASTNÍM. – TISKEM JINDŘICHA PAKA. 1887.
[1] PAMÁTCE SVÝCH MILÝCH RODIČŮ KAREL.
[3]
V kostele.
[5] Chrám šerý je a tichý. – Pod klenutím jeho sám přítomen je pouze pán a tvůrce všeho a kmotřičky dvě známé v zadní lavici, nad nebeklíče staré hlavy klonící. Pod klenbou šíř a šíře rozkládá se stín. Jen věčná lampa slabě kmitá u oltáře a na gotických oknech v sítě pavučin se poslední chyt’ paprsk červánkové záře. V tom pomalu se těžké dvéře otevřely a ve chrám proudem vniká vůně večera. Hle, vešla mladá paní. – Jaký zjev to skvělý! Ne zlato, drahé šperky, šatů nádhera, jen svěží půvab mládí líbezně ji zdobí. Jde v černém šatě vdovím s hlavou sklopenou, snad v upomínkách trudných na uprchlé doby. Je smutný pohled její – černých očí tmou jen maně zakmitnou se jiskry prchavé. Teď před oltářem zlehka na kolena klekla, na pěkné hrudi sepla ručky bělavé, po bledé, hebké tváři slzička jí stekla a povzdech zašelestil na rtu růžovém. – Jak byla božsky krásnou v tichém žalu svém! [7] A zbožné ženy vzadu k sobě blíž se chýlí, na uschlé tváři obou hraje trpký smích: „Hle na odiv teď chodí v šatech smutečních a kterak vzdychá, – chudák! však nás neomýlí!“ dí jedna polohlasem. „Víme všechno, věru, i co se děje třeba za večera v šeru!“ A druhá zasmála se: „„Tak, má milá, tak! My máme doposavad ještě dobrý zrak!““ A v ucho přítelkyni zticha zašeptala: „„Já viděla ji jednou s mladým doktorem, před domem stála, za ruku ho vzala a tak zabrána byla živým hovorem, že, když jsem přešla kolem, ani nevěděla. Však chraň mne Pán Bůh, abych pomlouvati chtěla, snad o nemocném muži radili se pouze.““ – A obě zasmály se. – „Ví to celý svět, že za manžela si ho vzala jenom z nouze. Nu, ona byla děvče jako růže květ, a manžel starý mrzout, churav celé žití. Snad myslela, že štěstí za křidélka chytí, že bohatou se paní z nenadání stane, že bude míti všechno, co se jí jen zmane. Ať třeba brouká doma manžel churavý, však žínka vyhledá si jiné zábavy!“ – „„Ach, byl to člověk hodný!““ – „Nu, teď už je v hrobě a lehký odpočinek Pán Bůh jemu dej, však já hned od počátku myslívala sobě, když prvně její krása počla mámit jej: ó, z toho sotva asi dobrého cos bude! 8 On hořel touhou po ní, nadcházel jí všude a zasypal ji skoro dary skvělými, – a ona nevděčnice – děvče zcela chudé, se vyhýbala jemu, – slovy smělými: že nehodí se pro něj, řekla častokráte a dárky jeho všechny poslala mu zpět. Jen koketou vždy byla, – vždyť ji dobře znáte, jen draze chtěla prodat svojí krásy květ.“ „„Však rodičové její větší rozum měli, těm líbil se i ženich i nádherné dary a moudře málo dbali dívčí na rozmary. Té svévoli a vzdorům dobře rozuměli a raděj dřív než pozděj svatbu míti chtěli. Tu před nima prý plačíc na kolena padla, však na ty prosby staří pranic nedbali a k ženichu ji skoro mocí dohnali.““ „Nu, pravda, ona vskutku tehdy trochu chřadla. Cos o nešťastné lásce mluvilo se též a, možná, – nebyla to ani žádná lež. Však o trochu té lásky! Vždyť to také známe, ta vykouří se brzo jako krásný sen, když na hlavičku hezky čepeček jen dáme a zvláště, je-li zlatem pěkně ozdoben.“ „„Však ona jinakou se okázati chtěla, než ostatní jsou ženy, – div že neumřela. Se strachem otec viděl, jak jí tváře blednou, až k lůžku choré dcery usednul si jednou, vzal ruce její do svých a zarmoucen šeptal: 9 „Ach, odpusť mi, mé dítě, já se tebe neptal a slíbil tvoji ruku. – Odpustíš mi, drahá? Snad přece znáš mne, doufám. – Každá moje snaha jen k dobru tvému čelí a teď mi ty díš, že chci ti mladý život mermomocí zkazit. Ty’s dítě, o životě málo ještě víš: Ó, těžko v chudobě se jako červík plazit, ve strachu před mocnějším, že tě patou zdrtízdrtí, a já už dlouho tak se vleku životem, už klesám, bojem ztýrán, unavený k smrti. Kdos jiný pánem mým je, – já jen otrokem, můj osud v jeho rukou, – on jen může kynout a nejbídnější žebrák ze mne stane se. – – Být žebrákem! Ne, nikdy! Raděj zemřít, zhynout! Nu, přece snad to trochu tebou zatřese, když řeknu ti, že jenom tvou to bude vinou, tvůj otec jestli zemře. – Dobře pamatuj, že osud náš má v rukou právě ženich tvůj! Ty musíš svolit k sňatku! – Znáš-li pomoc jinou?“ Tu teprv pyšná dívka přemluvit se dala, že nenadálé štěstí schválně nezahnala. A byla svatba brzo, velmi, velmi skvělá, – on, dobrák, svolil ve všem, co jen ona chtěla. Však po svatbě přec brzo poznal bezpochyby, že svoji ruku jemu z nouze dala jen, že vynuceny byly všechny její sliby, – – jak mohl žít s ní tedy šťasten, spokojen? I počly poznenáhla mezi nima spory, on pevnou rukou zkrotit dětinské chtěl vzdory, však ona neustoupla v nižádném mu boji, zeď proraziti chtěla pěknou hlavou svojí. 10 Nu, zošklivila se mu, – jaký také div? Vždyť on byl pánem domu, ze svého byl živ, proč ponechal by žezlo rozmařilé paní?“paní?““ „„A měl on dosti příčin, aby žárlil na ni. Co zbývalo mu tedy? Přísným býti musil a nejprv její otec jeho vůli zkusil. Jak žebráka ho vyhnal, – odměna to pravá, že vychoval tak špatně dceru jedinou.““ „A myslíte, že klesla její pyšná hlava? Ne, stále bavila se stejnou s mužem hrou, ni úsměv nepřála mu, do očí mu děla, že lásky nemá pro něj, povinnosť jen svou že vyplnit chce k němu a té taky zcela že dostojí vždy jistě. – Tak ho urážela. On ale příliš dlouho týrati se nedal. Když bez výsledku u ní trochu lásky hledal, tu ohledl se jinde. – Hospodyně jeho ta lepší srdce měla, – popřála mu všeho, ó, kterak něžně k němu uměla se chovat a jako malé děcko vždy jej opatrovat. By zbavila ho trochu denních starostí, hned péči o dům celý vzala do svých rukou. On vládu v její ruce složil s radostí, rád poslouchal ji ve všem. – Jakou ale mukou to mladé paní bylo, jakou trýzní pro ni, když vedle hospodyně stínem byla jen – a sokyně se před ní ani neukloní, ba hlavu ještě výše nese den co den – a služebnictvo na ně s tichým patří smíchem.“ 11 „„A přece neuznala strašnou vinu svou a nezkusila smířit muže omluvou, ba raděj srdce novým poskvrnila hříchem. Od muže prchla tajně ku svým rodičům, vše opustila raděj, jmění, skvělý dům, než aby uklonila pyšné čelo svoje.““ „A nevzala si s sebou nežli prostý šat.“ „„To značí jen, jak velký měla asi chvat, co činí, nevěděla, plná nepokoje. Tak k rodičům se tedy nazpět navracela, tak chudá, jako vyšla od nich před rokem, – co hledala však u nich, co tam asi chtěla? A beze slova, němi, v žalu hlubokém ji slzami jen, vzdechem oba přivítali. Dost měli všakých strastí, bolu vlastního, neb dávno nemilostí muže jejího o všechno rázem přišli, žebráky se stali.““ „To děkovati mohli jenom vlastní dceři! Ó, jakou bídu měli, člověk sotva věří, jak ode dne jen ke dni živořili bídně a denně klonili se k zemi níž a níž. Teď k tomu ona též jim přišla na obtíž. Však proto přece ruku podali jí vlídně, neb doufali, že pokud pyšnou byla paní, cos naspořila sobě. – Divně hledli na ni, když řekla jim, že chudší nežli oni jest, že chudou navrátit se, kázala jí česť. Kdo rozuměl by tomu? – Pak je těšit chtěla, 12 že pracovat chce za ně, pilně, bez umdlení – a při tom ručky hebké jako hedbáv měla, ty neutvořil Pán Bůh jistě k lopocení. Že nebála se práce, nutno přiznati; ať nad šitím však hlavu dnem i nocí chýlí, jen bídu vidí stále kolem vzrůstati a bílé ručky často umdlením se chvějí a mnohá slza perlou skropí práci její. Však kdože takové jí perly zaplatí?“ „„A dost jich hlásilo se, kteří platili by za pěkný úsměv rtíků, pohled jediný, – však ona neslyšela přísahy a sliby, prý – raděj chtěla v bídě trpět bez viny a slyšet matku plakat, otce zlořečiti a před sebou jen vidět smutné, pusté žití.““ „Má drahá, vy snad byste ještě věřila? Já uhodla hned, jaké plány tajila. Jen proto odmítala, čím ji vábil svět, by nezavřela sobě k muži cestu zpět. Vše měla vypočtěno, pěkně přichystáno. Vždyť věděla, že manžel stále churaví, že dlouhé žití jemu sotva bylo dáno. I mněla, že svou chybu brzo napraví. Až srdce jeho bíti bude tepem sledním, tu jako láskou hnána objeví se před ním a slzami a prosbou usmíří ho zase a diktovat mu bude vůli poslední.“ – „„Aj, tak to tedy bylo?““ – 13 „Ale zmýlila se, ač měla vtip i rozum věru nevšední. Muž uleh’ naposledy, – zcela bez naděje – a všichni kolem něho, – jak se všudy děje, – co možná nejvíc sobě chtěli uchvátit – a nejpřednější ze všech byla hospodyně. Ta hříšná udusila v sobě všechen cit, před zraky jeho mocí zotvírala skříně a odnášela šperky plnou náručí. Jak musel trpět asi! – A v tom naposledy též ona – žena – přišla jako přízrak bledý. Ó, chytrá ukrutnice dobře předvídala, že pouhý pohled na ni už jej umučí. Tak přišla, k loži klekla, vzdychati se jala a vetché jeho ruce také zulíbala. Vše odpustit prý jemu, zapomenout chtěla, jen prosila, by sloužit v nemoci mu směla. Však dobře poznal manžel přetvářku tu její. On vzkřikl, z lože vstává, jeho rty se chvějí a s kletbou odehnal ji přes práh domu zpět. A nežli odebral se v onen lepší svět, své hospodyni všechno jmění odkázal. Zda aspoň to se dotklo necitelné ženy?“ „„Aj kterak smutně pláče, cítí přece žal?““ „To všechno vylháno je, pláč je vynucený, vše falešno je na ní, pohyb, slovo, hled...“ V tom mladá paní s tváře ručky spustila, ty bílé, malé ručky, chladné jako led, 14 a hlavu o poznání sotva vztýčila. A sousedky dvě plaše na se pohleděly a jedna druhé ptá se: „Zda jste viděla? Hle, ve krajkovém límci skvost má drahý, skvělý, ten za života muže nikdy neměla. Jak drahokamy v něm se jasně zablyštěly! To démanty jsou jistě!“ – Blíže kloní hlavy. – „Vše falešno je na ní. Nejsou věru pravy ty diamanty velké!“ – Slzy to jen byly, jež v krajkovém se límci maně zachytily. 15
Labe.
[17] I.
Pan Lubas bujnou kadeř odhrnul si s čela a ze hluboka oddych’, šeptal: „Bohu dík! Jsem plnoletým tedy! – neodvislým zcela, víc týrati mne nesmí skrblý poručník. Nuž tedy chutě k předu! – Chci svá křídla zkusit, víc nabudu se nikde v prachu školním dusit! Mám volnou cestu nyní na vše světa strany! – Na břehu labském skoro, v milém zákoutí můj otec zanechal mi statek spořádaný. – Tam zaletět chci rovně, tam chci stanouti, na vlastní půdě svojí pevnou státi nohou. To po otci i dědu půda zděděná, jich potem horkým všude hojně skropená a posvěcená věru jejich prací mnohou. Chci za příkladem jejich též se pluhu chopit a zděděnou zem také vlastním potem skropit. Však nejprv poručníka, jenž tam hospodaří, než rodinné mé jmění do posledka zmaří, ze dvora odeženu, sám hned vládnout zkusím a statek klesající zvelebiti musím!“ – [19] Tak domyslil pan Lubas. – „Rozhodnuto!“ řek’. – Hned Horského i Lambla počal studovatí a v novinách jen hledal, kterak ječmen platí, ba Dumkových se ani nebál přednášek. A za jednoho jitra, – na jaře to bylo – jak z noční mlhy jenom slunko vyskočilo, na krotkém koni z Prahy ku východu jel a zdálo se, že v sedle pohnutím se chvěl. – – Jel žírným českým krajem. – Jeho pohled snivý přes pole širá těkal, přes rozlehlé nivy. – Chtěl rolnictvu se jednou státi apoštolem! Kam rozhlédl se vůkol, viděl s velkým bolem jen staré zvyky všade, všade starý cop a nikde, nikde, nikde nejmenších tu stop, že v úrodnou by půdu padlo ono zrní, jež Dumek na přednáškách ročně rozhází. On šeptem pravil: „Vím to, klidí holé trní, kdo pracovat chce pro lid, – smích ho provází, však osudu ni zloba, ani sykot hadí mne od úmyslu mého nikdy neodradí! Co přednášky? to slova! dobrý příklad jen zde prospět ještě může. – Chci ten příklad dáti!“ Zrak jeho počal náhle divným žárem pláti a maně z ruky uzdu pustil zamyšlen. Pán sklopil hlavu k ňadrům, kůň až skoro k zemi, tak zadumáni jeli, vážně, oba němi. Již na západ se slunko zvolna počlo chýlit, tu náhle těžkou hlavu pozvedl náš rek a probudil se rázem z temných myšlének. Byl u cíle své cesty, – nemohl se mýlit! 20 Kraj poznal milovaný, z duše zavzdychal a rukou vlhké oči zakrýt pospíchal. A dlouho snil a v duchu smělé plány koval a vraník suchou trávu z hladu okusoval. Pak rek náš pravil: „Bože! kolik prchlo let, co vyhnali mne odtud v široširý svět! Mě mladé srdce táhlo neustále zpět, strýc poručník však nikdy ani nedovolil, bych prázdniny své tady strávit někdy směl, a než bych před ním hlavu jednou sklonit měl, já v cizině se nudit raději jsem volil. Sám vládl tady, – kterak? Chci s ním účtovat a podle jeho zásluh bude jeho plat! Jsem plnoletým nyní a sám pánem tady!“ – Jak pyšně hlavu svoji vztýčil rek náš mladý a blesky planoucí mu vystřelily z oka! Ach, škoda, že tu nikde neuviděl soka! Kol jenom rovná pole svěže zelená. Jich jednotvárnosť ruší přece tichá řeka, nestejně podél břehu houštím vroubená. Dům jeho rodný, bílý, kyne z nedaleka. Od něho k řece samé širý sad se táhne – hle, jabloně i hrušně jeden bílý květ! Pan Lubas ve vzpomínkách na čelo si sáhne a povzdechem se tichým chvěje jeho ret. Co okamžiků blahých strávil v tomto sadě pod květoucími stromy v libovonném chladě! Na břehu tiché řeky chytal třpytné ryby, znal všechna ptačí hnízda – věděl bez pochyby, na kterém štěpu nejvíc jablek dozrálých. 21 Jak veveřice skákal po vrcholkách stromů, zde rozléhal se jenom bujný jeho smích. Dnes po tak dlouhé době když se vrací domů, vzdech na rtu se mu chvěje, slzy tají v oku a šeptá zamyšleně: „Vše je stejno kol, nic nezměnilo se tu za tak mnoho roků, vše zůstalozůstalo, jak bylo, zcela bez pokroku!“ – A z bledé jeho tváře tichý patřil bol. „Až jenom statek rodný bude v ruce moji, pak na základě vědy vše tu přeměním, ať mne to co chce práce, co chce potu stojí!“ – Trh’ uzdou, kůň se pohnul volným krokem svým. Ne k domu rovnou cestou, zamířil si k řece, v sad zajel přes plot bídný. – Aspoň tady přece moh’ pozorovat změny. – Zmizel mnohý kmen a mladé druhdy stromky vyhnilé už byly a lišejníky žluté pně jim obalily. I mnohý vývrat viděl, – vzdychal nad ním jen. V tom zajásal však náhle. – Aj, besídka zděná, kol jasmínem a bezem zevšad obklopená se zabělela před ním. Pravil: „Bohu dík! přec ušetřili ještě tento koutek milý! –“ Zas popojel krok dále – uleknutý vzkřik’ a slzy najednou mu oči zakalily. – Dva kroky za besídkou řeka byla již a příkré, holé břehy podmílaly vlny. On s koně na zem skočil, přistoup’ k proudu blíž, do řeky siné upřel pohled žaluplný. „Můj Bože!“ smutně šeptal, „přece dobře vím: zde nebývala řeka! Kterak sem až vnikla?“ – 22 A jako na odpověď s drnem zeleným kus břehu v proud se svalil, pěna vzhůru stříkla a zase vlny tiše hlinitý břeh hladí. „Ó, zločinná ty řeko!“ s Labem rek se vadí a hněvem spravedlivým plane jeho líc, „zde stojím na svém břehu, nesmíš dále víc! boj vypovídám tobě, zkrotím tvoje vzteky!“ – Cos zašumělo temně ve hlubinách řeky, cos jako posměch trpký. – „Slyšíš moje slova?“ – on hlasem povýšeným volal k řece znova. „Tvé proudy spoutám hrází, pak své síly zkus, já dokážu ti, člověk přírody že pánem!“ – A zase ve proud padl nový břehu kus. – Pan Lubas hrozil pěstí, hněvem až se třásl, břeh prohlížeje brzo byl už hotov s plánem. Pak zvolna obrátil se, – (kůň se klidně pásl) – a urychleným krokem k besídce se bral – práh překročil však sotva a udiven stanul, dech zatajil se jemu a zrak žárem vzplanul, – jak hříšník překvapený celý zčervenal. Hle, na sedátku nízkém s knihou na svém klíně se roztomilá dívka zlehka houpala – krok jeho uslyšela, zvedla hlavu líně, z pod přivřených jí víček očka blýskala a prohlížela hosta od paty až k hlavě. V tom vyskočila náhle jako ptáček hravě a na šíj se mu věsí, se smíchem ho líbá, – ký div, že polibkům se rek náš nevyhýbá? vždyť byly její rtíky sladké jako med. „Oh, bratránečku drahý!“ rozpustile volá, 23 „což neznáš více Flory?“ – Mladík vzpomněl hned. Když odcházel on odtud, byla děckem zpola. – Však nevzpomínal dlouho, mysli v duchu pouze: jak pěkná je a svůdná! – Ztrácí rozvahu a beze slova posud stojí na prahu, až hezká Flora sama pomohla mu z nouze. „Tys přece hodný!“ řekla, „že jsi přijel k nám! Teď na samotě naší veseleji bude! Ó, na venkově, věř mi, nuda vládne všude – Zda nebudeš se, drahý, u nás nudit sám? Což takový pán z města, zvyklý na zábavy, ten nenalezne u nás zalíbení snad.“ – „Ne, nebojím se toho!“ vážně on jí praví, „i život na venkově mnoho chová vnad, – pak – tolik práce věru čeká tady na mne, že nezbude mně chvílky, bych se nudit moh’!“ – „Oj, práce!“ zasmála se, „škoda tvých tu vloh! Snad budeš orat u nás?“ – „To mne málo leká, i orat chci a kopat, potem kropit zem – Ty divíš se, má zlatá? Jsem už rolníkem, chci sám převzíti statek, sám chci hospodařit!“ – Tu Flora zavzdychala, očka sklopila a chvějícím se hlasem tiše pravila: „Ó kéž se ti tu bude vždycky dobře dařit, až my tu nebudeme!“ – Divně pohled’ na ni. „Proč?“ ptal se rozpačitě. A hebounkou dlaní si Flora modrá očka skryla vzdychajíc. „Jak jinak?“ zašeptala, „sám tu budeš pánem a poručníka věru nestrpíš tu víc!“ – 24 Pan Lubas přišel vskutku s podobným as plánem, teď řekl jenom: „Pravda, stal se zbytečným, však hospodyňky švarné tady spíše třeba – což, zůstaneš tu, Floro?“ – Velkým okem svým jen vděčně k němu hledla: „Tedy zůstat smím? Ó, věrně chci ti sloužit jen za kousek chleba! víc nepožádám ani, drahý pane můj!“ a zcela vážně jemu ruku líbat chtěla. On rozpačit se uhnul, pravil: „Nežertuj!“ – a dotekl se zlehka rtem jejího čela. A Flora zasmála se, v ručky zatleskala, pak rozpustile skočíc za ruku ho vzala, a musil, chtěj neb nechtěj, spěchat za ní klusem. Tak běželi jak děti tichou zahradou, – on snažil se kol boků lapit družku svou, však zapletl se jenom v jejím vlase rusém. Tu vběhli ze zahrady náhle na dvůr statku. Pan Lubas zastavil se v rozpacích a zmatku. On myslíval, jak vážně na své panství vstoupí, – teď přiběhl jak hošík. – Zda se neoloupí tím o veškerou vážnosť u svých poddaných? Jak mrzel ho ten Flořin rozpustilý smích! Po dvoře rozhledl se kolem plaše trochu. (Dvůr rozlehlý a širý, ale spustlý byl.) – V tom strýc se zjevil tady a k nim přistoupil, z úst dýmku nevzal, řek’ jen: „Nu, vítám tě, hochu!“ a dvakrát políbil ho. – Řečí nenadělal, na snědé tváři jeho ležel stále mrak. vlasVlas havraní i vous mu místy už se bělal, a mluvil-li, vždy mhouřil pronikavý zrak. 25 Pan Lubas k řeči dlouhé po cestě se strojil, teď nebyl s to, by slova v jednu větu spojil, a když konečně trochu soudně myslit moh’, byl samoten už v malém čistém pokojíku. Tu mluvil k sobě dlouho – vybraný měl sloh – o významu a váze toho okamžiku. Však to už bylo dávno, dávno po večeři. – Noc byla tichá venku. – Rek náš unaven již marně s víček plašil dotěravý sen. Co zdáti se mu bude? Sličná Flora věří, že splní se, co prvně v cizině nám zdá se. Pan Lubas na svém lůžku po tichu se smál: „Co zdáti se mi může, nežli o tvé kráse?“ – Však bůžek spánku divně s ním si pozahrál. On viděl ve snu řeku velkou, rozzuřenou, pokrytou lednou tříští a zažloutlou pěnou, zřel v zakalené vlny, které temně řvaly a vztekle břeh, kde stanul, kácely a rvaly. Ten břeh byl jeho půdou, svým ho bránil tělem, však vlny dorážely v boji lstném a smělém. On viděl, kterak břeh se ve hlubinu ztrácí a velké, pěkné štěpy s třeskotem se kácí, proud odnáší je vírem, – hle, besídka tone, s ní záhonečky květů i jasmíny vonné. A dále proud se vtírá! sad už propad’ celý! – Již do statku se vedral! – zdi se pozachvěly. Ha! výstavný dvůr pěkný do proudů se řítí! Vše utonulo ke dnu, – na povrchu zříti jen strýce poručníka, – ten po proudu plove – ó, ten se neutopí! – – Reka přemoh’ žal 26 a ve snu zoufale se nahlas rozplakal. Však běda! běda! běda! Jaké hrůzy nové! Shled’ mladou, sličnou Floru státi nad řekou a vlny pod nohou jí půdu rvou a rvou, – již břeh je podemletý – nad vodu se kloní a marně rek náš ruce v dálku vztáhl pro ni, – již klesá milka v proudy. Bože! výkřik divý, – rek do proudu se řítí, – nevyvázne živý! – – Na štěstí pro nás ale v tom se probudil. – Spal věru hodně dlouho – jasný den už byl. Když vyhled’ z okna, uzřel dole pěkný sad a za ním jako děsný velikánský had se Labe zatřpytilo. – Udržel se stěží, by neklnul mu hrozně, – pěsti zaťal však a ihned jinam rychle obrátil svůj zrak. Sad, luka, pole, vše je zelené a svěží a velké kapky rosné ještě v listech leží. A na dvoře už živo. – Kohout jako rek si vykračuje středem věrných slepiček a holubi a vrabci o zrno se derou. – Již dělníci se volně po své práci berou a u vozů již stojí koně zapřaženi. Pan Lubas zvedl hlavu. „Tedy vzhůru!“ – děl, „již nastává i pro mne krušná práce denní!“ – A jako hospodář už ke své chase šel. – Strýc poručník jej všude kolem v polích proved’, pan Lubas o všem tady moudře mluvit doved’, byl potěšený velmi pěknou úrodou. 27 Strýc pro sebe jen temně do vousů si šeptal: „Ó, do žní ještě dlouho!“ – „Jak?“ se mladík zeptal. Strýc otázku snad jeho přeslech’ náhodou. Když přišli potom k Labi, mladík náhle stanul a do vln zahleděl se, zrak mu ohněm vzplanul, děl: „Spoutám tvoje proudy, řeko divoká, hráz vystavím ti pevnou, nezrušíš ji více!“ – Strýc zasmál se a divně smích mu zkřivil líce, „Ty pochybuješ?“ rek děl, vzdychl z hluboka. „Což myslíš, že jsou na to síly naše slabé?“ – A poručník jen pravil: „Inu, je to Labe!“ – Pan Lubas zamyslil se. Při návratu však již naproti mu zasvit’ Flořin jasný zrak a chmury odletěly ihned s jeho čela. – – Ó, blahé byly chvíle, kdy bloudili sami po smaragdových mezích, sadem, lučinami. Tu řekl často k sobě: „Jsem tu šťastným zcela!“ – Však při tom nezapomněl na svůj úkol velký a řeka jeho sílu brzo poznat měla! sám přípravy už konal s pravou pílí včelky. A dělníků pak zástup najal v krátkém čase a s důrazem se ihned práce uchopil. – Což! – úroda je pěkná, vše mu vrátí zase, byť nějaký snad tisíc v Labi utopil. Hráz pevnou stavět počal. Nech ať řeka ječí, teď sotva někdy více břehům ublíží! – Pan Lubas spokojený k práci dohlíží. – – – Byl nejlepší čas také tehdy k senoseči. – Tu náhle širá řeka rudnout začínala a prudčeji své vlny proti břehům hnala. 28 A když pan Lubas z okna ráno pohleděl, vše bylo zatopeno – luka, pole, sady, – i na dvůr kalná voda plížila se všady. Svým vlastním očím sotva víru dáti chtěl a k poručníku chvátal „Co to značí?“ děl. A strýc jen kývl hlavou: „Inu, je to Labe!“ – Tu rek náš dupl nohou: „Činí často tak?“ – Strýc udivený upřel naň svůj přísný zrak a rty mu zachvátilo jakés chvění slabé: „Vždy za několik roků úrodu nám zhubí!“ – Pan Lubas jenom cosi hučel mezi zuby, pak mrzut vešel na dvůr. Labe stoupalo, už k domovnímu prahu skoro sahalo. Náš mladý hrdina mu směle hrozil pěstí. „Ó, nelekám se tebe, zkrotím sílu tvou!“ a prudce dupl sobě, – ale na neštěstí jen kaluž rozstřikla se jemu pod nohou. Tu zahled’ hezkou Floru. Jako děcko malé si hrázku z bláta staví na pokraji vod a zdá se, že ji těší hra ta neskonale. „Co značí to?“ děl rek náš, – ale neuhod’. Tu pohleděla k němu dívka čtveračivě a „Pojď mně ku pomoci!“ prosila ho živě – „Toť zábava je divná!“ s úsměvem jí praví a ona hlavinku svou hrdě pozvedla: „Chci spoutat pevnou hrazí“ – řekla – „proud ten dravý, dál nesmí! moje vůle v cestu se mu staví!“ – Tak dobře na reka si hráti dovedla, když dupla nožkou o zem, ručku zatínala, že na rty jeho úsměv maně vyvolala. On rameny jen krčil, ale rmutné Labe 29 se leklo její ručky malinké a slabé a zpátky ustupovat počlo poznenáhla, až do starých se břehů zase voda stáhla. Však na polích i lukách zbyla spousta jen. Pan Lubas mnohou chvíli prostál zamyšlen nad polem zpustošeným, loukou zaplavenouzaplavenou, a jestli k Labi zbloudil, marně tajil vzdech. Tu vír se dravý točí pokryt bílou pěnou a jako smích to šumí temně ve proudech. Kde hráz je, kterou spoutat zločinou chtěl řeku, na důkaz, že jen člověk pánem přírody? hle, vlna vráží na ni v nenasytném vzteku a kámen za kamenem padá do vody, – a v proudu vře to vírem, klokotá a šumí. Je posměch to či hrozba? rek náš nerozumí a nechce rozuměti. – Vztýčil hlavu zas, děl: „K práci! k práci! k práci! pokud ještě čas! mou vůli nepřelomí věru proud ten dravý!“ Zas na břehu je živo. – O závod se staví a rachotem a křikem přehlušen je zcela i šum a sykot řeky, třeba hněvem vřela. – Však na večer, když dělník unavený prací ku svému krbu, k dětem, k ženě své se vrací, ruch živý náhle ztichne, břeh je opuštěn, – tu zaburácí proudy ve večerním tichu a sykot vírů zcela podobá se smíchu. V tu dobu podél břehu rek náš mladý jen, sám bloudí v zadumání, – jemu smích ten platí a jemu platí také posměch Flory pěkné. 30 Sem přicházívá někdy naň se podívati. – „Chceš s Labem válku vésti?“ čtveračivě řekne. „Ó, vždyť to marná práce! Spoutati se nedá. Je Labe jako srdce, samo směr si hledá, zde vírem vře a bouří, – krotne o krok dále, tu mezi křovinami polehku se prýští a stéblu již se vyhne, – jinde ani skále, s ní zápasí a vztekem ve pěnu se tříští. Uprostřed proudů samo ostrov maně tvoří a jinde nenasytně břehy rve a boří. Je marnou tvoje práce, marně hráze stavíš, již zítra pobourá ti, s námahou co spravíš. Je těžko opanovat proud ten zdivočený, tak těžko skorem, jako vládnout srdcem ženy!“ – Pan Lubas usmívá se, domýšlivě řekne: „Můj filosofe slíčný, pravdou vše to jest, však mne to nepoleká! – pokusím se přece a přísahám ti, Floro, pevně na svou čest, že spoutám divou řeku, nechať kypí vztekem, i srdéčko tvé hrdé bohdá ochočím a nechať třepetá se, bude přece mým!“ – Tak šeptal okouzlený lahodou a vděkem své sestřeničky milé, – pohnutím se rděl a chvějící se rukou jal ji kolem boků. Jen přimhouřila zraky, v modrém jejím oku cos zaplálo tak, jako bludička se třpytítřpytí, a po rtíku jí jenom úsměv přeletěl, – pak nechala se volně na tvář políbiti. Pan Lubas neustoupil, dokázal, co chtěl. – Hráz vystavěna byla, Labe rozpěněné 31 teď marně svoje vlny proti břehům žene a hučí ze hluboka v malomocném vzteku. Teď s úsměvem jen patřil na šumící řeku a s úsměvem jen říkal Floře líbezné: „Hleď, kterak tato divá, nezkrocená řeka přec poddat musela se práci vítězné, vzdor její bezvýsledný pramálo mne leká! A srdce tvoje plaché? přiznej se, mé zlato, že v lehká pouta lásky také už je jato! Tvůj smích mne neomýlí a vzdor nezalekne! já vyčetl to dávno z modrých oček tvých: Tys mojí! Mojí! Floro!“ – Čekal, co mu řekne, však na rtu jejím zvonil jenom bujný smích. Co zbývalo mu tedy, nežli beze slova ji zulíbati stokrát a zas počít znova. – A Flora roztomilá ani neodpírá. To na podzim už bylo. – Do houfů se sbírá už přeletavé ptactvo hledat nových sídel a pod mlhavým nebem v tichu noci chladné se často ozve šumot neviděných křídel. Sad žloutne ponenáhla, trávník schne a vadne a víc a více listí denně na něj spadne. – Pak přišly mhy a deště, zem se v bahno mění. – Na dvoře živi byli jako ve vězení a jeden na druhého bál se promluvit. Pan Lubas po dny celé na oblohu hleděl a na rtu se mu časem trpký úsměv kmit’, však co sobě myslil, nikdy nepověděl. A strýček o počasí s velevážnou tváří psal poznámky si denně v sešlém kalendáři. 32 I roztomilá Flora někdy u zrcadla si hebkou, měkkou bradu ve dlaň lehce kladla. Vlas v neladu jí pěkném padal do čela, tvář jeví smutek, který otrávil jí dušiduši, a slzy mocí jenom ještě zdržela. A zrcadlo jí praví: „Pěkně ti to sluší!“ – Tak zastihl ji jednou i náš mladý rek. Ač v zrcadle ho shlédla, nehnula se ani, až na šíj přitiskl jí vřelý polibek. Tu jako holubička, když ji lovec raní, hned zachvěla se celá, chtěla prchnout snad, – však neměla dost síly. – Jenom po něm točí své velké, jasnomodré, uslzené oči. A rek náš jako hříšník na kolena pad’. Tu hnuta útrpností trochu usmála se, „Co činíš?“ zašeptala. „Jaks mne polekal!“ – a počala se chvěti jako lístek zase, když malou její ručku do svých dlaní jal. „Buď klidným!“ rozkázala. – „Budu!“ odpověděl, „tak dlouho, dokud na mne nepohledneš jen!“ U její nožek nízko na stupátku seděl, k ní zdola oči zvedal, blahem unesen. Však její pohled smutný zbloudil ku okénku. Hu! chladný vítr s deštěm doráží naň z venku. A dívka zavzdychala; „Stále ve vězení! Ó, jak je smutno tady! V zámek zakletý náš opuštěný dvorec pomalu se mění. Stín věčný na něm leží, smutek jen tu sídlí, kýms kouzelníkem krutým všady zasetý. Kol okna nezašumí ani ptáče křídly 33 a lidská duše nejde kolem našich dveří. Je smutno, pusto tady, smutno v srdci mém, kdo nezakusil toho, nikdy neuvěří! A přece vím, že blízko jiná, lepší zem, kde jiný, lepší život, kde je rozkoš bytem, kde vesele zní hudba a kde v letu hbitém se mládí bezstarostné vznáší, proudí, hýří!“ – A v modrém jejím oku zornička se šíří. Pan Lubas okouzlený chvěl se divným citem, hled její naň zas padl, rozumu ho zbavil. A k srdci ruku tiskna, s pathosem jí pravil: „Ó princezno má zlatá, která kouzlem zlým jsi v našem zámku smutném uvězněna krutě, své oči vlhké osuš a věř slovům mým: Já vysvobodím tebe! odtud unesu tě do blaženého kraje, kde je rozkoš bytem, kde vábivě zní hudba, všady veselo je, kde ve střevíčku zlatém, při valčíku hbitém se v kole vznášet bude drobná nožka tvoje!“ – V tom právě vešel strýček, – stanul blízko dveří a reka i svou dceru přísným okem měří. Však kývnul jenom hlavou a odešel zticha. Vždyť hezká jeho Flora, jeho skvost i pýcha už není malým děckem, by ji hlídat musil (a bylo by to těžké, už to také zkusil.) – Pan Lubas sliby svoje plniti se jal. Jak trochu oschly cesty, po městech ji vozil, kde rozkoš byla bytem a ples zazníval, i sebe větších útrat pramálo se hrozil. I hvězdy s nebe možná byl by pro ni snes’. – 34 On otrokem byl pouhým, ona jeho paní. Však s jakou pýchou všady za to patřil na ni a chvěl se tichým blahem ukryt v koutku kdes, když vznášela se v kole jako motýl skvělý a očka její plála, tváře se jí rděly. Ó, srdce chvělo se mu nadšením a touhou! Tak blaze prožil skoro celou zimu dlouhou. Však náhle jeho štěstí počlo kalit cosi. – Za poslem posel jemu bílá psaní nosí, – v nich – sami uhodnete. – Byla neúroda, vše pěkné naděje mu vzala velká voda a mnoho potopil sám v divé proudy říčné. Pak rozmary a hračky jeho Flory slíčné – – Nu, řekněm raděj zkrátka: dluhy platit měl, však poraditi sobě věru neuměl. Ó, svoje dluhy platit! to zní prosaicky! pan Lubas v pokušení ani neupad’ – – vždyť z nesnází mu pomoh’ hodný strýček vždycky. Však jiný červ se jemu v prsa mladá vkrad’. A podoben byl zcela úředníčku z blízka, jenž zlatý skřipec nosí, frásemi se blýská. Za hezkou Florou jemu toulává se všade, jej vyrušuje ze sna, z prsou klid mu krade. Na plesu jenom s ním se hravé děvče baví, jen spolu dovádivě, sladce šeptají, jak květy dva se kloní k sobě jejich hlavy, ba často se jim zdaří, s očí všem se ztratit a v koutku na pohovku sednou potají – – a bratránkovi zbude večeři jen platit. Ó, jak mu oko plane, kterak hněvem bledne, když za vějířem hravým pospolu je shledne, 35 hruď zvedá se mu hněvem, div se nerozskočí, však hezká Flora jenom směje se mu v oči! – Už panování zimy ku konci se chýlí, i těžký závoj mlhy nad krajem se zdvih’ a slunce prokukuje, – taje zvolna sníh a ledu pouta těžká pozbývají síly. A proudy vrou a kypí, s třeskem puká led. – Pan Lubas k Labi patří, klidný na pohled, pak zase hezkou Floru mlčky pozoruje. – Den pošmourný je, nudný, vichr v okna duje a každý pohled Flořin v prsa mrazí skorem. Pan Lubas marně prosí, marně lichotí: „Mé zlaté dítě, milé, co se stalo ti?“ – Hezounká Flora mlčí s utajeným vzdorem, až sešpulí pak dětsky svoje rtíky pěkné: „Chci do plesu dnes jeti!“ rozmazleně řekne. A rek náš kysele se usmál tomu jen. „Ne, nedovolím! nikdy!“ pravil rozmrzen a ve tvář její pevně upřel pohled žhavý: „Ó vím, co tam tě vábí! Hejsek dotěravý! – Dnes ukaž, jak si vážíš věrné lásky mojí – či mám snad zapomenout? sama rozhodni!“ – Hoj, tekly její slzy pravou povodní, však rek náš nepohnutý jako skála stojístojí, a nechať Flora vzdychá, lichotí a prosí, on negalantně hučí do vousů jen cosicosi, a když už do mdlob padlo ubohé to dítě, on nepohnul se ani, by ji aspoň zved’, 36 ač svůdně ještě hledla po něm naposlednaposled, a raděj prchal od ní očíma jen svítě a ještě jednou volal: „Nepovolím dnes!“ – Prch’ do pokoje svého, na pohovku kles’ a zahleděl se oknem ku divoké řece. Zřel, kterak o hráz jeho tam se tříští led. „Nuž uvidíme!“ pravil, hrdě čelo zved’, „zdaž vůle má i síla odolá tu přece, či opět bez odporu všemu povolí, těm rozbouřeným proudům, dívčí svévoli!“ Noc probděl celou skorem, – sotva svitl den, ku břehu Labe spěchal. – Hráz tu pevně stála. – Pak ku dvoru se vrátil vesel, spokojen. – Hle, Flora vítala ho, – jak se krásnou zdála! po vzdoru v její tváři neshled’ ani stopy. On rozpjal náruč po ní, její ručku chopí „Nuž!“ usměvavě praví: „tys mi jednou děla: Chceš s Labem válku vésti? marná práce zcela! Je těžko opanovat proud ten zdivočený, tak těžko skorem, jako vládnout srdcem ženy. Hle, já jsem Labe spoutal a tvé srdce mladé si samovolně pouta na křidélka klade. Tys poslechla mne včera, – věru důkaz skvělý!“ A Flora pokojně mu na to pravila a při tom trpký úsměv chytře zakryla: „Aj, odpluly už ledy? Hráze vydržely? však přijde-li proud větší, zdali nepovolí?“ – A nevínně hled klopí a zástěrku žmolí. – – 37 Již v zelený se pažit zvolna vpily sněhy a rákosiny bujné vroubí labské břehy. Zas nad močály kachny těžkým křídlem plují a vlašťovice hbité z Labe pijí v letu a nad hladinu rybky směle vyskakují. Je všude plno zpěvu, všude plno květů, je jaro, jaro tady! – A náš hrdina víc dluhů má a Flora více milovníků. Jí starý úsměv hraje na růžovém rtíku, pan Lubas však si přece smutně vzpomíná, že býval kdysi jiným sladký úsměv ten, – dřív jemu jenom patřil, – ale nyní – nyní – Ó, teď se opojují jeho medem jiní a při tom střídají se skoro každý den. Náš hrdina se jenom stínu podobal, tak hryzl ho a mučil neúkrotný žal. – Však divno! strýci šlo teď všechno velmi k duhu. Zas k senoseči čas byl, – po kvetoucím luhu již tu a tam se leskly naostřené kosy. Však obloha se chmuří, stálý deštík rosí již posekané řady, – ve příval se mění, jenž podle zdání nechce ustát nikdy snad. Mrak černý jakoby se k samé zemi klad’ a Labe temně hučí a vírem se pění a protí příkrým břehům rudé vlny hází. Hle, roste, dme se divě kolem pevných hrází a přes ně vylévá se, kus za kusem boří a do hlubiny snáší prudkým útokem. Hráz beze stopy mizí v proudu divokém, kde stávala, jen víry ječivé se tvoří. 38 A již se proudy valí lukami i polem, již obklopen je dvorec vodou kol a kolem. – Však přes ni láska přece najde pěšinku! Pan Lubas umučený láskou svou i bolem, dnes prožil věru mnohou krušnou hodinku. Již ráno viděl, kterak známý hejsek mladý, než vystoupila voda, blízko bloudil tady, až v sadě pode stromy ztratil se mu pak. Po chvílce na to uzřel bystrý jeho zrak, jak roztomilá Flora z domu vyšla hbitě a kolem sebe hledíc velmi ostražitě, své sukynky si zvedla, že až nožka malá se ve střevíčku útlém mihla pod nimi, přes kalužiny k sadu kvapem ubíhala. Pak pěšinami zřel je brát se různými ve stínu starých štěpů ku besídce známéznámé, až zmizeli v ní oba. – On se zachvěl jen. – A viděl též, jak hráze labský proud mu láme a na břeh vylévá se zpěněn, rozzloben. Dnes on však nedbá toho. Hádá jenom v duchu, co v altánu se děje? Častokrát mu k uchu s té strany slabý větřík divný šepot nese, – je divokých to proudů utajený jek, či v altánu se ozval sladký polibek? Ó, jak se jeho srdce tajnou hrůzou třese! Však rekem bylbyl, a proto zaťal zuby v ret, by ani povzdech slabý přes ně neulét’. Ke stolu pevně přistoup’ a z ozdobné skřínky vzal bambitky dvě nové, zkoušel zámky jich 39 a zcela lhostejně je vážil na dlaních. Pak mimovolně upad’ v temné upomínky, zrak počínal mu vlhnout, – položil zpět zbraně, sed’ ke stolu a stále pohlížeje na ně, vzal péro své a počal s pílí nevšední psát pevnou rukou svoji vůli poslední. Však sotva krásopisně napsal řádek prvý, víc nedovedl spoutat roj svých myšlének. Ve hněvu pérem hodil: „Dětina jsem!“ řek’. A v duchu viděl sebe zbroceného krví, a viděl hezkou Floru, jak se nad ním shýbá, jak na chladnoucí čelo v zoufalství ho líbá. A slzy její ještě na chvílku ho budí. On otevírá oči, hledne na ni jen a šeptá: „Odpouštím ti! byl to krásný sen! Já miloval tě mnoho. – – –“ A na její hrudi, v níž zoufalostí divou srdéčko jí buší, jak oběť lásky věrné vypouští svou duši. Ó, jasně vidí Floru, kterak u mrtvoly si vlasy rve a sténá, až ho srdce bolí. Je líto mu jí skorem, praví však jen temně: „Jsi, nevěrnice svůdná, sama vinna tím! až ve hrob položí mne, nechoď více ke mně a z klidného mne spánku neruš krokem svým!“ Byl odhodlán, že zemře smělou smrtí pro ni, sám při souboji soku ňadra nastaví, – však Flora nad mrtvým se aspoň v žalu skloní a snad i s nápisem mu pomník postaví. Pod jeho hrudí vírem myšlénky se honí a vzpomínky jak mračna jdou po jeho čele. A vzpomněl na své mládí, na své plány smělé 40 a bylo mu tak trochu líto mladých let, však nad ostatním zkřivil pohrdavě ret. A vzpomněl na svůj statek, na pole i luhy, na rozvodněnou řeku i na svoje dluhy. A z nenadání žárem zraky jemu planou a v prsou cítí touhu posud nepoznanou. I třesoucí se rukou péro znova chytí a verše psát se chystá prvně v živobytí – – (jak Lenský v „Oněginu“ kritikové řeknou.) A byl by možná rázem napsal báseň pěknou, v tom strýčkův hlas ho náhle ze sna probudil. On mimovolně pustil z ruky péro na zem, sáh’ k ňadrám si, kde srdce zachvělo se mrazem, a vražedné své zbraně opatrně skryl. Šel, kam ho strýček volal, – krev mu v žilách vřela. Měl ve přízemí strýček temný pokojík, kam sotva jednou za rok pohled slunka vnik’. Však poručník jen říkal: „Ó, mně stačí zcela!“ – Tam celé dny a noci on dlel skromně, tiše, – – prý, aby nepřekážel. – Ale někdo řek’, že poklady tam hlídá a přebírá spíše. Když v jizbu tuto vešel mrzutý náš rek a jeho oko zvolna pološeru zvyklo, shled’ neznámého hosta sedět u stolu; se strýčkem obědvali svorně pospolu. Hned podezření temné v duši jeho vzniklo: „Ha!“ k sobě pravil, „věru toho pána znám, toť – hlavu vsadím na to – z města notář sám!“ – Ten od talířů plných nepozvedne hlavy a nevidí, kdo vešel, ani nepozdraví, 41 jen kyprá nožka husí svádí ho a baví. Strýc také ani slova, – hlavou kývá jen. – „Co značí vše to?“ ptá se rek náš udiven. A: „Milý hochu!“ strýček naposledy praví, víš„víš, kterak smýšlím s tebou vždycky upřímně. Chci upřímně ti také pravdu pověděti, – hm, – povím, ačkoliv to velmi bolí mě, – hm, – zpívají to ptáci, kde jen který letí, – tys prodlužil svůj statek, jmění rodinné, již lichváři tě pevně ve svých drápech mají a kořisti tak slibné sotva dřív se vzdají, než ve spárech jim děsných zvolna zahyne. Ó nikde, hochu, tobě spása nekyne! Však z rodinného statku dravcům ustoupiti to zločinem by bylo! – Moji radu slyš! jen listinu mi tuto pěkně podepiš a já chci dravcům opět kořisť vychvátiti. Jen podepiš, můj hochu, – je to postup statku – mně postoupit ho musíš, jiná pomoc není.“ – Pan notář od stolu jen zpola zvedl zrak a okusuje kůstku, pravil sladce: „Tak!“ – „Ne, nikdy! nikdy! nikdy!“ zvolal v rozechvění pan Lubas hlasem velkým. – – Ticho bylo chvíli. – Strýc usmíval se pouze a pan notář jen se nad plničký talíř hlouběji zas chýlí. Pan Lubas oddychoval, – pracně sbíral síly a marně namáhal se smutný ztajit sten. A jal se temný pokoj měřit rychlým krokem. Kol ticho. – Prudký deštík bije do oken 42 a kolem hlavy reku bzučí mouchy jen, – či pod čelem to bzučí myšlének mu roje? On po podlaze těká zakaleným okem. V tom vidí, vidí – přes práh pode dveřmi, zticha se slabý pramen vody dere do pokoje. On stanul ustrnutý, – hledí, sotva dýchá. – A pramének ten roste, – za ním druhý vnik’ a po podlaze voda rozlévá se kolem. „Co znamená to?“ mladík udivený vzkřik’. Strýc nepohnul se ani za dubovým stolem a neohled’ se skorem, řekl klidně: „Labe!“ Pan Lubas nemoh’ ztajit povzdechnutí slabé. – A strýc se usmál jenom: „Nuže, sám to zříš! zas potopena v Labi úroda je celá, – co zbývá tobě nyní? – Nuže, podepiš!“ – A notář od stolu jen zpola zvedl zrak, rty utíraje sobě, sladce řekl: „Tak!“ – Pan Lubas vrtí hlavou, ale s jeho čela pot pomalu se prýští. – „Nikdy!“ temně vzkřik’. V tom nový silný pramen do pokoje vnik’ a po podlaze voda všude rozlila se a výš a výše stoupá. – Ticho kolem zase. Šum divé řeky z dálky slyšet chvilkou jen a liják neustálý bije do oken. Dál roste v jizbě voda. – Všichni naši milí se před ní krok za krokem na stůl uchýlili. – „Nu, podepiš, můj hochu!“ strýček znova nutí. Pan notář jenom talíř před potopou chrání a pochutnává sobě s dvojnásobnou chutí. A sotva od talíře zpola zvedl zrak 43 a okusuje kůstku sladce pravil: „Tak!“ Však rek náš zarmouceně svoji hlavu sklání, jak bědná oběť, kterou na popravu vedou. Jen trpký úsměv přelét přes líc jeho bledou, když donutil ho strýček, aby péro vzal, – nu – konečně co dělat? – Přece podepsal a hodil péro na stůl k nohám panu strýci. Chtěl peprného cosi ještě jemu říci, však slzami se jenom zakalil mu zrak. Pan notář kývl hlavou, řekl sladce: „Tak!“ A strýček jen si oddych’, usmívá se tiše. Však v tom se rek náš mladý vztýčil najednou a stud a hněv a lítosť v jeho duši vrou a hruď mu bolesť svírá, takže sotva dýše a leká se, že náhle strop se na něj řítí. Vše zdá se mu tak cizím, neznámým tu býti. On není na svém statku! cizincem tu pouhým. A ulevil své duši těžkým vzdechem dlouhým. „Pryč!“ vykřikl a všechno: „Pryč!“ naň tady volá. Co pro něj tady zbylo? Řekl: „Konec všemu!“ Se stolu na zem skočil. – Pod nohama jemu jen rozstříkla se voda. Ke dveřím se brodil a strýček pohledem ho k prahu doprovodil. A rek náš vyšel. – Venku uvítal ho příval. On bez citu jen v dálku před sebe se díval a k čelu tiskl, šílen, zaťaté si pěstě. Již voda zaplavila dokola kraj celý, jen někde vyšší meze nebo kámen v cestě z vod vyčnívaly posud. – Stromy potápěly 44 už svislé větve svoje do zkalených vod. – Kam jít? Náš hrdina se ještě nerozhod’. V tom šumot labských vírů doletěl až k němu. On sklopil hlavu, řekl: „Pravda! Konec všemu! Tys, Labe, zvítězilo, vzdávám se ti již, vše vzalo jsi mi, – chceš-li, mne též vezmi spolu, mou bolesť nevýslovnou nejdřív zahojíš!“ – I na Floru si pěknou vzpomněl v tichém bolu a zamlčeti nemoh’ povzdechnutí slabé: „I tu mi tedy vzalo nenasytné Labe! – Co vzalo, nenavrátí, – slzy nepomohou! Mne také vezmi s sebou!“ – A nejistou nohou tam ubíral se, odkud temně zazníval šum divých labských vírů. – Zakaleným okem se na rozlitou vodu před se zadíval a hloub a hloub v ní klesal skoro každým krokem. V tom zdálo se mu, že se v trpký mění smích ten šum a hukot divý proudů zpěněných – a zdá se mu, že slova slyší ze hlubiny: „Hoj, Flora? Floru tu si vezmi zpátky jen!“ – A ze sadu v tom k němu zalét’ výkřik jiný. On ohledl se ihned, trochu rozechvěn, neb její hlásek poznal, druhdy mu tak milý. A besídku zřel kolem vodou zalitou, už nad stupně až její vlny vystoupily a na stěny už hází žlutou pěnu svou. Hoj, hrdličky dvě plaché tam se polapily! Ve blahé, šťastné chvíli málo dbali as, že Labe rozbouřené roste výš a výše. – – 45 Ó, v cukrování sladkém větrem letí čas a tlukot srdcí vlastních poslouchali spíše, než hukot a šum vody kolem svojí skrýše. Však vzbudili se přece ze snů blažených a v šatečkách svých pěkných, bílých jako sníh ven Flora vyskočila hravou nožkou svojí, – ven do zátopy kalné. – Ó, jak hrůzou vzkřikla, když ve střevíčky její chladná voda vnikla! A bledá, uděšená, jako socha stojí a zpátky nerada by, – ku předu se bojí. A hejsek zsinavělý sotva smyslům věří a chvěje se a pilně hloubku vody měří. Než konečně, co platno? zůstat možno není, jen do zátopy labské směle, bez prodlení! Tak ke dvoru se brodí v proudech zkalených a kalná, žlutá pěna stříká kolem nich. Ó, kterak roztomile jim to spolu sluší! Je voda kol nich všude, voda pod nimi a s oblohy se leje proudy valnými. A koketnějikoketněji, nežli sama chce a tušítuší, si šatečky své bílé hezká Flora zvedá a nožkou obezřele pevnou půdu hledá. Náš hrdina se zasmál z celé duše svojí. A smích ten zachránil ho. – Zjasnil se mu zrak a před ním rozprášil se neprůhledný mrak. Hle, na kraji až břehu nad hlubinou stojí a u svých nohou skoro divé víry zočil. A vlna vlnu honí, hučí proudy děsné, – jen jeden krok a navždy do propasti klesne. – Jen jeden krok mu zbýval, – on však nevykročil. 46 II.
Šel do Prahy a znova počal studovati. – Však tady jeho stopa na dlouho se tratí, – utonul v proudech žití. – Zda kdy vypluje? Proud labský zatím dále břehy podemílá. Je hrůzná jeho práce, děsná jeho síla – a zločinné se Labe tajně raduje, když pokrytý břeh zvolna do vln se mu kácí. Tu v hloubi zahučí to a vír zpěněný divoce roztočí se, – v něm se rychle ztrácí květ luční s kolmým břehem spolu stržený. Dál klidně ubírá se řeka lupu lačná a v jejich kalných vlnách zrcadlí se mračna i ptactvo, které v hejnech přes oblohu plujepluje, i vážka, která s břehu na břeh poletuje. V nich shlížejí se v dumách staré topoly i olše podemletá, visíc nade hloubi, vrb řada, která v lukách místem břehy vroubí, je chráníc proti proudům a jich svévoli. A z houští zde a onde lidské tváře hledí. – [47] To rybák nehnutě tam nade břehem sedí, prut dlouhý v rukou drže, brvou nehne ani, – tvář jeho opálená, pot vyvstává na ní, roj komárů kol bzučí, ssaje jeho krev. On nebrání se, mlčí, neví, co je hněv, – – tak sedět život celý, svatým byl by věru! Však mají labské břehy také zákoutí, kde ticho je a milo. Letních za večerů je příjemno sem někdy s loďkou zaplouti, ve stínu svěžích olšin na člunu se houpat, či shodit těžké šaty a v proudech se koupat. Znám jedno místo pěkné. – Po obojí straně břeh okrašluje mladý lesík dubový. Zde Labe zatáčí se, – proto zdá se maně, tok jeho že tu končí v šeru stromoví, že jezero tu tvoří skryté v hustém lese. Zde mrtvé skorem ticho. – Z písku někdy jen se náhle s křikem teskným bílý racek vznese. – Když na západě hasne pěkný letní den, tu na břehu se zjeví mladá, svůdná víla, na písku v mělké vodě brodí se jak dítě a v proudu sněhem svítí její nožka bílá, tak svěží, roztomilá! – Běda tomu však, kdo nezakreje sobě rukou rychle zrak! Rusalka vábná lapí v čarovné ho sítě, z nichž do smrti se věru nevyplete více! – Tak nedávno se stalo panu notáři. – Šel kolem, stanul maně zarděn ve tváři a malá očka jeho divně blýskajíce 48 jen kouzlaplný zjev ten pilně sledují, by neušlo mu žádné rusalčino hnutí. A z prsou vydralo se jemu povzdechnutí: „Ó, Floro!Floro!“ šeptal k sobě, „tebe miluji! Mou musíš býti! Dixi! moje slovo platí, – svatební smlouvu zdarma napíšu ti sám!“ – Pak spokojen se počal sladce usmívati a volnosť úplnou dal vlastním myšlénkám. By nebezpečná víla zde ho nezahledla, po tichu spěchal odtud, zpět se ohlížeje. Ke dvorci známému ho polní stezka vedla, – čím dál, tím rychleji šel, cítil, že se chvěje. Ve vratech dvora pravě Flořin otec stál. Na snědé tváři jeho divný úsměv hrál, když za ruku jej lapil notář rozechvěn a ruku jeho dcery sobě vyprošoval. Z úst dýmku nevzal ani, hlavou kýval jen a jako v oblaku se v modrém dýmu schoval. Řek’: „Dobře! Smluvíme se!“ Smluvili se tedy, – o věně ovšem nejdřív. – A v tom labská víla, hezounká Flora z toulky zpět se navrátila. Pan notář sklopil oči rozčilením bledý a statkář, otec její, zcela chladně děl: „Jsi zasnoubena, dcero!“ – Flora zvedla zrakzrak, a kam má pohlednouti, ženich nevěděl, jen prudce kývl hlavou, tiše pravil: „Tak!“ Nevěsta jako dítě jen se smála všemu, proč při tom sladkém smíchu teskno bylo jemu? Námluvy ukončeny. A za krátký čas šli spolu od oltáře. Velkolepý kvas 49 den slavný zakončoval. Ženich blahem záře se chvěl a uzardíval, láskou celý spit, od mladé žínky na krok nechtěl ustoupit a líbal její ručky, hladil její tváře se vzdechem sladkobolným na rtu rozechvěném. Však mohl radovat se! Švarná žínka věnem dvůr celý přinesla mu věru pěkné ceny, s pozemky úrodnými, dluhy nestížený. Jen otec její malý výměnek tu měl: v přízemí pokoj těsný, v kterém dříve býval, když mladý Lubas tady hospodařit chtěl. – Ve dvorci hody byly. Gratulací příval museli snášet nejdřív mladí manželé. Pak smích jen bylo slyšet, žerty veselé a zvučný cinkot sklenic, který rozehříval. Společnosť kolem stolů byla velmi skvělá, vždyť z města přijela sem městská rada celá. – A stále veseleji kolem bylo tu, – přípitky zanikaly v hlučném šumotu. Drůžičky roztomilé, uzarděné v líci, kol stolů vybíraly dárky pro „Matici“. Duch vlastenecký ovál společnosť tu všecku, jen strýček z Kutné Hory mluvil po německu. Nevěsta spanilá se sladce usmívala, – když nejhlučněji bylo, potichounku vstala, do sadů vyšla sama. – Letní večer byl, za lehké mráčky hned se plný měsíc kryl a opět skrze stromů husté lupení zář jeho v šero sadů padla na pěšiny, před nožky mladé paní, která ve snění 50 šla zvolna ku besídce. – Světlo tak a stíny i v její duši mladé zápasily spolu. Jak těšila se dlouho na den svatby svojí a přec jí v pohár štěstí padla krůpěj bolu, o vlastní budoucnosti dumá v nepokoji. Hebounké čílko počlo chmůrami se krýti a tajná slza někdy očka ovlaží a lehkou mysl tíží jakés závaží i její krok se zdá teď mnohem těžším býti. – V besídku vešla v dumách. Uvnitř temno bylo. V pohovku rákosovou sedla znavená, v klín poklesly jí ručky, srdce zabouřilo, rty křečovitě svírá bolesť tlumená. – Dnů mládí bezstarostných, volných, veselých vzpomíná mladá paní, – škoda, škoda jich! Co osud pro ni chystá? co ji dále čeká? zavírá smutně očka, života se leká. Skrz husté mříže větví, které okna kryly, vnik’ do besídky náhle paprsk měsíce, pad’ na bílé jí čelo, na rtík, na líce, chyt’ v kadeřích se hebkých. – Zjev to roztomilý! Tma čirá vládne kolem, jenom hlava její plá jasně krásou svůdnou v luny svitu hravém, jak obraz vykouzlený na pozadí tmavém. Noc, temná noc je, tichá! Sotva hlasitěji zavane větřík někdy a větve se chvějí. Je možno v tichu slyšet, kterak roste tráva, jak nedaleko Labe břehy ohlodává vlnami svými zrádně lehtajíc je stále, tak, jako víla labská kořisť ubohou. – 51 Smích hrdličí v tom ze tmy zazněl nenadále a slyšet suchý písek chrastit pod nohou. Dam několik to spolu prochází se v sadu a Flora slyší všechno, co si vypravují. – Z nich jedna praví: „Věru, sotva pochopuji, proč nepřišla k nám Flora aspoň na poradu.“ – A druhá na to šeptem: „Notáře si vzít! vždyť ona lepší štěstí mohla učinit. To věru titul malý: paní notářová!“ – A všechny zasmály se hlučně na ta slova. „Ta nebude as nikdy patřit mezi nás, – že, paní doktorová?“ jiná praví zas. „Tak, paní purkmistrová!“ druhá odpovídá, „vždy líšiti se bude, jak od zlata slída. Ni počítat se nesmí mezi honoraci!“ – „Ne, nikdy, nikdy, nikdy! nesvolíme k tomu!“ – Dál od besídky zašly, smích se v tichu ztrácí, šum Labe slyšet jenom, šelestění stromů. V besídce temné zazněl těžký, smutný vzdech. Do dlaní bílých Flora horké tiskla čelo, – lítostí, hněvem srdce v ňadrách se jí chvělo, však úsměv pohrdavý zakmit’ na ústech. S tím úsměvem se k stolu navrátila zpátky a s úsměvem týmž taky v městě za čas krátký své pyšné družky k sobě na hostinu zvala a na soaré potom, k domácímu plesu, či na svačinu jindy. Jak se usmívala, když její družky milé bledly závistí. Však mohly záviděti! Věru po okresu prý nebyl u nás nikdy větší přepych vídán, – 52 ač ovšem historie toho nejistí. Však mluvilo se všady, že pan manžel její, jenž hledem závistivých pečlivě byl hlídán, den ode dne prý scházel a vždy tesklivěji na ňadra skláněl hlavu, která počla bělet, a při hostině skvělé, zpěvu, přípitcích prý často mimovolně z hloubi srdce vzdych’. Však to snad pomluva je, – proč by měl on želet? Měl hezkou, švarnou žínku, k tomu pěkný dvůr, – proč jeho čelo přece bylo plné chmur? – I jeho mladá paní často hlavu svěsí a v koutku neviděna tajně zapláče si. Což platen všechen přepych, jmění, nádhera, což platna její krása, které vše se koří, když kouzlem zlým dvě slova její pýchu boří! Kdys před hostinou sama stála u zrcadla. Již počaly se vkrádat stíny večera v útulný pokoj její. Mladá paní kladla kol hrdla labutího řetěz drahocenný. A na skle její pohled snivý, zamlžený sledoval dlouhou chvíli obraz svůdné ženy. Líc pěkná tak a svěží a pleť hladká, čistá, okrouhlé, plné rámě, šije hebounká, – oh, vidí, že je krásnou, vnadnou dozajista – a přece povzdychla si maně zlehounka. Dnes pochlubí se opět toaletou novou, – což platno? přec je pouze: paní notářovou! Dvě slova zlá i hrozná, která slyší všude. Jen paní notářová! Což tak věčně bude? Ne, hvězda slávy pro ni taká svitne kdys! 53 Na stole maně našla místní časopis. (Do vlasů kroutila si z něho papiloty, – byl povolný a měkký, jak kdo chtělchtěl, se svinul.) Úvodní článek, psaný podle známé noty, bez pozornosti zcela její pohled minul. V tom z nenadání jiskra vzplála v jejím oku, rtík pěkný se jí zachvěl, zaplanula líc a prudce učinila v před několik kroků. Pak stanula zas maně k sobě hovoříc: „Do sněmu volby!“ řekla, „to je pokyn s nebe! Být paní poslancovou!“ – Jak se zasmála a div že nezačala tančit bezmála. V tom vešel manžel její. – „Hledala jsem tebe!“ vykřikla rozechvěna, na prsa mu padla a lichotivě ručku na čelo mu kladlakladla, jak děcko šeptala mu: „Zlatý muži můj, dnes poslechneš mne, ano? prosím, nevzdoruj! Poslancem stát se musíš! vyplň moje přání!“ a vášnivě jej líbá. – On se slabě brání. Dí: „Bláhové mé děcko! zase vrtoch nový? Však příčina dnes vážná přivedla mne sem. Víš, řeknu raděj všechno krátkými jen slovy: musíme šetřit, šetřit!“ – Flora s úsměvem zakryla ústa jemu měkkou, vonnou dlaní. „Již opět, milý muži? Znám tvé starosti! Tys melancholik, vím to, míváš špatné spaní. Ten nepokoj již jednou z prsou vyhosti! Vždy jenom vidíš bídu, jak se na nás řítířítí, a bojíš se, jak budem v chudobě pak žíti. 54 To planý strach! Dvůr máme a pak otec můj vždy ochotně ti ruku podá ku pomoci. Věř, marně jen se trápíš, bezsenné máš noci! Jen před jinými aspoň vždy se pamatuj. – Však teď mi podej ruku, chci ti hádat z dlaně. Čtu: velké štěstí brzo zasvitne ti maně, poslancem učiní tě svorná volba lidu. Je hříchem žíti stále v neprospěšném klidu, nechť každá páž i srdce pro národ se zvednou, pro národ třeba žíti, pro vlasť život dát, – poslancem také ty se proto musíš stát. – Vím, že se budeš vždycky opatrně chovat. – Jak přítelkyně moje závistí pak zblednou! Teď, drahý muži, ruku políbit mně smíš, jdu s práporem tvým v mysli pro tě kortešovat. Jen o šetření, prosím, ať mi nemluvíš!“ – Odešla zanícená. – Manžel vzdychl sobě, po zemi plaše bloudil kalný jeho zrak, rameny krčil jenom, smutně šeptal: „Tak!“ – a náhle na okamžik zavřel oči obě, jak propasť by se hrozná před ním otevřelaotevřela, a zachvěl se a šátkem pot utíral s čela. – V saloně však již Flora hosty vítala. – Tu usmála se vlídně, ručku podala, tu sotva kývla hlavou s bezvýznamným hledem a jiným lichotila s pěknou poklonou, tu milostí svou hřeje a zas mrazí ledem. Však při tom stále stejně roztomilou byla. Společnosť skvělá brzo salon naplnila. Jak mladé paní ňadra hrdostí se dmou, – div radostí že někdy v jásot neupadá. 55 Pan purkmistr tu s chotí, za ním městská rada, žid Mojžíš, milionář, s pěti prsteny, – tu věda zastoupena pány professory a mistrem kameníkem české Uměny. Nu, zkrátka, je tu města nejkrásnější květ, ba zastoupen je také literární svět. Ten mladík, jenž se točí stále kolem Flory, pro celou obec naši galantoma vzor, toť Oldřich Mandelinka, místní redaktor. A jak je mladá paní k němu milostivá, dnes všady sledují ho její očka snivá. Jak muška kolem světla on se kol ní točí a poslouchá, co káží svůdné její oči. Co obyčejně bývá na konec až hodů, o politice nejdřív počli mluvit dnes. A Flora podávajíc malinovou vodu se děsí, kterak smutně český národ kles’. „A není divu, dokud za poslance svoje lid volí baby, které uprchnou hned z boje, jak ministr jim prstem jenom pohrozí, či prospěcháře, kteří po odměně baží, – – sen o zlatém je křížku ve sněmovně blaží. Jsou ovšem mezi nimi – ale nemnozí, – již plní povinnosti – a jich počet slabý je třeba by byl brzo hojně rozmnožen. Snad několik přec mužů najdem na Polabí, již neděsili by se všeho jako baby!“ – V tom Oldřich Mandelinka hned se slova chyt’: „Má pravdu milostpaní! třeba jinak začít! Víc nesmíme se nechat vrahům ke zdi tlačit, 56 lev český musí vstáti, nechť se peklo třese, ať prápor slávy vlaje! vzhůru! Nedejme se!“ Řeč jeho odměněna hojným potleskem. A Flora opět počla s politikou jemnou: „Mne těší, že tak svorně souhlasíte se mnou, vše možno ještě změnit! Milým zábleskem náš nový den se hlásí, slunce naše vstává. – Teď třeba jenom najít muže statečné, již dovedli by hájit naše stará práva. – Vždyť máme také u nás muže výtečné, – proč chodit vždycky jinam?“ – – Někdo vykřik: „Sláva!“ Pan purkmistr pak zvolna rozechvěný vstává. „Odpusťte!“ praví skromně, „ale prosit musím: mne nevolte, neb volby nepřijal bych pak, s úřadem purkmistrovským dost už věru zkusím.“ A slza zakalila mírný jeho zrak. – – V tom první rada prudce k milostpaní chvátá: „Kde vhodného teď, prosím, najdem kandidáta?“ – Však Flora jen se kamsi maně zadívala. „Je třeba“ – praví, – „také kol se ohlednout. Muž mnohý pravý, statný, jak violka malá se skrývá neuznaný. Takovéto síly je třeba vyhledávat, z prachu pozvednout, by na patřičném místě pro vlasť působily.“ – Pan Oldřich Mandelinka sledoval hled její. Tam nedaleko dveří notář v koutku stál, tak skromný, nepatrný! Jeho rty se chvějí, jen mlčky patří na zem, jak by hnout se bál. 57 V tom Oldřich Mandelinka hlučně zavolal: „Kdo pro vlasť chová v prsou aspoň špetku citu, kdo Čechem slouti toužíš, hrdý na svůj rod, kdo potomkem jsi věrným slavných Táboritů a hotov bojovati statně pro národ: svou pravici mně podej, se mnou musíš jíti, to heslo svaté musíš před sebou vždy míti: Pan notář jenom budiž naším poslancem! veškeré ctnosti muže vtěleny jsou v něm!“ – Kol bylo chvílku ticho a pak ostychavě kdes ozvalo se: „Sláva!“ – Však již heslo dáno a mistr kamenický hrdě povstal pravě, že venkovem tak dlouho bylo pohrdáno. Vždy venkovu se v Praze vysmívají jen, venkovský umělec je v Praze zatracen. On sám prý toho zkusil! – A proč neustále do sněmu volit máme pražské doktory? Ne, tak to více nesmí, nesmí jíti dále! jen hlavu postavme si pánům na vzdory! Pan notář nechať žije! Toho budem volit! Pan Florián pak slíbil za hasičský sbor, že při něm bude, třeba krev měl za to prolít. I nastal pomatený, hlučný rozhovor. Pak Oldřich Mandelinka řeč měl tuze pěknoupěknou, a pravé mělnické když pozdě večer pili, pro pana notáře se všichni prohlásili. Sám purkmistr jen stranou zcela vážně děl, že vyčká, co as tomu páni v Praze řeknou. 58 Při dlouhých chválořečích notář jen se chvěl, studená krůpěj potu na čele mu stála a nevěděl, kam při tom obrátiti zrak, jen stále kýval hlavou, skromně šeptal: „Tak!“ – Však mladá jeho paní štěstím celá plála, ve velkém nepokoji probděla noc dlouhou. Již nebylo to tedy marnou dětskou touhou, již kvapem blížila se k žádoucímu cíli! Jak nade městem naším zasvitl den bílý, novinka důležitá rozlétla se hned. O politice všude hlučný spor se ved’, občanstvo klidné dělí v protivné se proudy a začly hádky, rvačky, žaloby a soudy. A k dovršení zmatku ještě naposled byl jiný kandidát tu z Prahy odporučen. Pan doktor Lubas. – Nuže, boj tu nastal pravý. A Oldřich Mandelinka nejprvé byl stlučen, že napsal: „Kdo je? čím je? proč nám ho sem staví? Zde nikdo o něm neví, leda ještě to, že dědičný svůj statek probil za léto!“ – A jiní pravili zas: „Něco v něm být musí, když nám ho odporučil doktor Rieger sám! O jeho ceně soudit nepřisluší nám, vždyť dobře věru vůdce muže svoje zkusí, než národu je schválí!“ – Byl to hrozný shon, z klidného jindy města stal se Babylon a mistři, tovaryši pohrdnouce prací své síly věnovali zcela agitaci. 59 Při notářovi věrně hasičů stál sbor, však „Beseda“ zas děla: „Svornosť nás jen spasí!“ a „Nechať Lubas žije!“ psala na prapor. – Snad zápas rozhodne a sporů plamen shasí voličů schůze valná na střelnici dnes! Tam kandidáti oba představit se mají. A po ulicích města prapory už vlají a ku střelnici spěchá poplatníků směs. – Sál velký dneska sotva stačí občanům. Ve množství jakýs divný, podezřelý šum vždy chvílku ozývá se, sálem přeletuje. Pod soškou Palackého na tribuně malé pan doktor Lubas z Prahy nepohnutě stojí a okem blýskajícím množství pozoruje. Zdá se být pevným zcela, připraveným k boji. Pan purkmistr v tom přišel, v úctě dokonalé mu ruku stisk’ a slavně schůzi zahájil. Při krátké řeči jeho doktordoktor, jak by snilsnil, na jedno místo stranou zahleděl se pevně a zachvěl se a náhle uzarděl se zjevně. Na temné galerii zpola ve stín skrytou tam Floru zahled’ – Floru! Neklamal jej zrak? Ne, nemohl se mýlit! – Mdlobu okamžitou pocítil v celém těle, – zotavil se však a jasným hlasem počal řečnit k voličům. Je těžko sledovati jeho plány smělé, – po sále ozýval se pochvalný jen šum. Rolnictva na Polabí ujímal se vřele a končil: „Přísahat chci, seč mé síly slabé, že budu pracovati pro váš prospěch jen, 60 mé první heslo bude: Regulovat Labe!“ – Ku tmavé galerii zvedl oko zase a k ňadrám ruku přitisk’ divně rozechvěn. Hle, Flora kývla hlavou, slabě usmála se. – Divoký potlesk hromem v sále zabouřil. Pan purkmistr a z obce nejvážnější páni už napřed skládali mu svoje blahopřání. V tom od svých přátel veden notář vystoupil. Vše ztichlo. – Odkašlal si a pot utřel s čela, byl bledý jako stěna, ruka se mu chvěla a tichým hlasem pravil: „Slavné shromáždění! Já nechci plýtvat slovy, jedno zcela stačí: mým heslem bude: Šetřit!“ Umlk’ v rozechvění. Hoj, jaký ryk tu nastal! Vše se k němu tlačí, hřmí tisíceré „Sláva!“ V jásotu a křiku tu a tam také zazní sykot protivníků. A nechať notář poctám brání se a sténá, přátelé pozvedli ho mocí na ramena. – Však doktor Lubas zmizel z divoké té vřavy, na temné galerii už se Floře klaní. Ó„Ó, jaký osud krutý!“ s úsměvem jí praví, „já nevěděl jsem posud, – věřte milostpaní, – váš manžel velectěný mým že bude sokem. Bez boje byl bych ustoup’!“ – Čarovným svým okem se mladá paní bystře na něj zadívala a úbělovou ruku políbit si dala. Byl švarným ještě, statným, mužem v plné síle. „Vám vítězství bych přála!“ s úsměvem mu lhala a jak se leskly pěkně její zoubky bílé! „Mužovo slavné heslo mně se nelíbí!“ – 61 A doktor jí as dvakrát ručku políbí a nerad jen ji pouští. Vedle Flory sedá a šeptá zádumčivě: „Oh, jak ten čas letí! As před desíti roky ještě jako děti na břehu labském spolu vesele jsme hráli.“ – A v jejím oku jasném odpovědi hledá. – „Aj, vzpomínáte ještě?“ usmála se naň. „Jak ve svém předsevzetí vy jste divně stálý! Doposud ještě chcete regulovat Labe?“ – „Jen lepší cestu hledám, jinou volím zbraň, chci přičinit se pilně, seč mé síly slabé.“ – „Ó, kdybyste jen věděl“, – ona řekla zas, – „jak u našeho dvora Labe loupeživé do sadů vedralo se, – jeho víry divé břeh kolmý podmílají, berou na pospas. – Snad na náš dvorec odtud zabloudíte taky? Já za letní ho sídlo svoje užívám a zítra dozajista tam se podívám.“ A ruku jemu stiskla, svůdné její zraky pravily sladce k němu: Přijdete-li za mnou? – „Ne, nikdy! nikdy!“ takto celý druhý den pan doktor Lubas k sobě mluvil rozechvěn. K večeru přece vyšel s tou záminkou klamnou, po labském břehu chvílku že se projde jen. – Ty svůdné, milé břehy, jež se stále mění a divně tak se točí! – Doktor v zamyšlení dál a dál bloudil zvolna se sklopenou hlavou a když pak maně stanul a své oko zved’, 62 ni výkřik udivení ztlumit nedoved’. Hle, na protějším břehu střechou červenavou ze sadu, který kvete, kyne známý dvůr, – i besídka se milá nad vodou tam bělá. – A doktorovo čelo dříve plné chmur se počlo vyjasňovat. Touha mocná, smělá jej o klid připravit se náhle pokoušela: Jen chvílku kéž by mohl bloudit v parku tom, kde na pěšinách stinných každý keř i strom na blahé mládí jemu vzpomínky by šuměl – – ach, mnohé z nich by možná více nerozuměl! V tom blízko malý člunek našel skrytý v houští, v něm vesla. – Čeho třeba? na vodu ho pouští. Přes tiché mrtvé Labe v kolébavém běhu lehounký člunek letí ke druhému břehu. Vyskočil doktor na břeh, dýchal svěží vzduch, jenž vanul z temna sadu. Rozhlížel se kolem a srdce jeho chvělo hlubokým se bolem a ve vzpomínkách různých tonul jeho duch. Besídku milou poznal, maně vstoupil do ní. Smích Flořin dovádivý náhle vstříc mu zvoní. „Ó, jak jste hodným přece!“ vítala ho paní a báseň Vrchlického, v které byla četla, na stolek odhodila, tvář jí nachem zkvetla, svou ruku podala mu, – on se mlčky klaní a srdce zabušilo divnou silou v něm. Je zmaten, znepokojen jejím pohledem a cítí, dětským studem kterak líc mu plane. „Přec na mne jste si vzpomněl! jak jste hodný, pane!“ dí Flora roztomilá, „buď vám, pane, dík! 63 V besídce této ztrávím mnohý okamžik ve blahých upomínkách na uprchlé mládí. Ó, šťastná mladá léta!“ – Doktor hlavu zved’ – a Flora zasmála se při tom dovádivě. „Hle, po tak dlouhém čase osud nás tu sved’ – však mnoho čas ten změnil, změnil oheň v led.“ – Pan doktor zadíval se v její oko snivé a ruku k srdci tiskna chtěl by zvolat cosi, – však Flora již ho chvatně s lichocením prosí: „Do dvora pojďte se mnou! provedu vás všude, při upomínkách jistě veselo nám bude.“ – Šli. – Ale škoda věčná! Právě po nádvoří veliký starý kočár hlučně rachotí. Návštěva! Flora spěchá kvapně naproti a z temných hlubin vozu pomalu se noří tři vzácné přítelkyně mladé milostpaní. A Flora po řadě je vroucně objímá, – však doktor mlčky jenom mrzutě se klaní. Po hlučném uvítání dámy kávu pily, o služkách svých a šatech spolu hovořily a Floru jejich hovor tolik zajímá a přítelkyním vzácným oddává se zcela, že na doktora při tom zpola zapomněla. On nudí se a sotva slůvko prohodí, po krátké chvíli mrzut chladně „s bohem“ dává. Tu Flora zarděla se, z pohovky hned vstává, s ním srdečně se loučí. Ó, jak lahodí mu každé slovo její! Mile žvatlajíc jej na dvůr doprovází, – on jí ruce líbá, červánkem blaha opět plane jeho líc 64 a žhavým pohledům se Flora nevyhýbá. Sirény hlasem šeptá sladká jemu slova: „Zdaž budete i dále v paměti mne chovat? Ó, přijďte opět brzo, jsem tu jako vdova, – muž po vůkolních městech jezdí kortešovat.“ – On její teplou ručku rozveselen chyt’, však Flora vymkla se mu, než moh’ promluvit. A přece ještě po něm ohlédla se z prahu, než do domu zas vešla. – V tichém tona blahu po břehu labském bloudil doktor zamyšlen, do noci dlouho bloudil. – S touhou druhý den po známé stezce kvapil. Po ní každodenně pak chodil na zálety k mladé svůdné ženě. Však běda! Každý den tam byla návštěva, – tři přítelkyně aspoň přišly kávu píti, o služkách svých a šatech spolu hovořiti – a jemu dostalo se sotva úsměvu. – Zda ona tušila as, jaká trpěl muka? Však když se loučil, vždycky na dvůr vyšla s ním a v jeho ruce její spočinula ruka a vždycky děla k němu sladkým hlasem svým: „Ó, přijďte zítra opět!“ – Její jasný hled pak děl mu: „Budem sami! zítra lépe bude!“ – Však utekla mu rychle, sotva hlavu zved’. Tvář její viděl stále, o ní dumal všude a nedbal, co se v městě kolem něho dělo. – A město celé tenkrát v základech se chvělo. Ve schůzích, po hospodách veden krutý boj a všechno hučelo tu jako včelek roj 65 a zbraně naostřené byly připraveny. Přátelé nejvěrnější smrť si přísahali, druh druha ničil hmotně, s nadšením se rvali – a nejhroznější byly – jako vždycky – ženy. Pan notář se spojenci tiše pracovali a sčítali už hlasy plni radosti. Však přívrženci klidné, svaté svornosti ti děli: „Ať se těší nadějí tou klamnou! Ať za jidášský peníz všechny hlasy skoupí, náš kandidát až jenom na tribunu vstoupí a řekne: „Dobrý lide! musíš jíti za mnou! mne doktor Rieger volil, vy mne volte též!“ tu všichni obrátí se, všichni při něm budou.“ A kde je doktor Lubas? O něm nikdo neví, – do schůze jestli přijde, jen se trápí nudou. – Však v rozhodné on chvíli dojista se zjeví a počne blesky metat v řady protivníků! – A rozhodná ta chvíle nastala už dnes. – Už zítra volba bude a voličů směs za neustálé hádky, za hluku a křiku se večer na střelnici sešla naposledy. Už notář na tribuně stojí k smrti bledý, vždy svoje heslo „Šetřit!“ hotov provolat. – – Však kde je doktor Lubas? V loďce kolébavé po vlnách labských pluje divným kouzlem jat. Do člunu plýskajíce tlukou vlny hravé, 66 šum jejich uspává ho, – pouští z ruky veslo, pohlíží do vln kalných ve snech blažených. Byl večer, – rudé slunce za obzor už kleslo, v houštinách podél břehů hlahol ptáků ztich’, však v jeho hrudi srdce hymnu lásky zpívá. Dnes pěkné Floře pravil: „Jak mne týráte! Ni chvílky tiché pro mne nikdy nemáte!“ A rdíc se ona k němu zvedla očka snivá a zašeptala ještě tiše při loučení: „Až večer na západě zhasne světlo denní, pak přijďte ostražitě do besídky známé!“ – Stín na vodu již padá, v krvi zemřel den a loďka k břehu letí, křehký rákos láme. – A doktor ku besídce kvapí rozechvěn. Zda věděl, kterak ona dlouho čeká již? On klekl před ni, zvolal: „Dnes mne vyslyšíš?“ Proč ona je tak chladnou? Její tvář je bledábledá, a má-li promluviti, stěží slova hledá. Pták zašumí-li v houští, chvěje se a leká, zrak její žhavý kolem nepokojně těká a hlídá cestu z města, která v soumraku se z dálky v polích bělá. – Ruku svůdné paní on líbá rozechvěný, mlčky hledí na ni, však oheň vášně divé plá mu ve zraku. Dech její, vůně šatů, každé hnutí budí vždy sladký pocit blaha, touhy v jeho hrudi. Však sotva otočit chce páž jí kolem boků, vždy vymkne se mu rychle s divným bleskem v oku. 67 „Zda pohledu jsem tvého“ – dí on, – „nehoden? Ó, jak jsi nelítostná! pokyň rukou tedy, odejdu okamžitě, – zříš mne naposledy!“ – Tu zašeptala: „Zůstaň! Ještě chvílku jen!“ A na rameno jemu zlehka ruku klade, však okem hlídá jenom v dáli cestu bílou. Noc byla již, – svit luny v besídku se krade. A Flora mlčí posud. – Jen když novou silou zoufalství ozývá se v prsou milovníku, tu slůvko útěchy jí zazní s pěkných rtíků. On dýchal namahavě, horečkou se chvěl, kol boků rozvášněný polapit ji chtěl. – V tom vztýčila se náhle, vzkřikla radostí, své páže z jeho rukou silou vyprostí a v dálku ukazuje s jasným, žhoucím okem. – Tmou noční pochodně se z dálky zablyštěly. Hle, po cestě se bílé valí průvod skvělý. Ve prachu zahaleni, pádným kráčí krokem pochodně nad hlavami statní hasiči, volání slávy stále rozléhá se v poli, přilbice blýskají se, trubky zahlaholí. – Však Oldřich Mandelinka všechny překřičí. Uprostřed průvodu pak zvolna kočár jede, pan notář v něm se veze. V jeho líci bledé zář vítězství teď plane, – pyšně hledí kolem. – A doktor mladé paní s tichým praví bolem: „Co znamená to?“ – Řekla: „Po schůzi už jest a vítězství to mého sem se blíží zvěst, – já budu zítra přece paní poslancovou!“ – A vztýčila se pyšně. V této chvíli on 68 ve zraku jejím svůdném zahléd’ záři novounovou, a nežli přes ret jeho přeletěl mu ston, z besídky již mu prchla. Zůstal ve tmě sám zanechán svému bolu, trudným myšlénkám a zoufalstvím se tměla jeho duše celá. Ze dvora právě hlučně jakás píseň zněla, volání slávy z dálky temně hlaholilo. – On kráčel k loďce svojí smutný, zamyšlený. Po Labi ve chomáčích bílé pluly pěny, – do mraků zašel měsíc. Teskné ticho bylo po širé řece tmavé. Jenom skřipot vesla a vírů šplýchot slabý rušil ticho kol a někdy výkřik ptáka. – Ruka jemu klesla, on pohroužil se zcela ve svůj němý bol. Po proudu lehký člunek hnaly vlnky hravé, vír divoký jím točil, dál a dále plul uprostřed smutné řeky, – dál do noci tmavé. On vůli vlnám nechal, veslem nepohnul. – – Rychlejším proudem náhle člun schvátila řeka a šumot jezu slyšet v temnu z nedaleka. V tom doktor probudil se. – Marně vzepřel vesla, – divého proudu síla v záhubu ho nesla. Vír dravý veslo láme, jako křehkou třtinu a sráží člunek lehký přes jez ve hlubinu. Pod jezem ozvalo se povzdechnutí slabé v sykotu pěny bílé: „Regulovat Labe!“ – Den druhý volba byla. Notář zvítězil, – tím volebním však bojem znaven k smrti byl. Když ve svůj tichý dvůr pak odpočinout spěchal, 69 tchán z pokojíku svého vyšel jemu vstříc, jen hlavou kynul mlčky, dýmku v ústech nechal a slabý trpký úsměv zkřivil jeho líc. A do úkrytu svého mlčky zetě ved’. – Pan notář vstoupil mrzut, ještě více zbled’. Nepokoj jeho, zdá se, pana tchána baví, „Můj milý zeti!“ jemu lichotivě praví, „Víšvíš, kterak smýšlím s tebou vždycky upřímně. Chci upřímně ti také pravdu pověděti, – hm, – povím, ačkoliv to velmi bolí mě, – hm, zpívají to vrabci, kde jen který letí, – tys prodlužil svůj statek, jmění rodinné, již lichváři tě pevně ve svých drápech mají a kořisti tak slibné sotva dřív se vzdají, než ve spárech jim děsných zvolna zahyne. Ó, nikde, milý zeti, pomoc nekyne. Však z rodinného statku dravcům ustoupiti to zločinem by bylo. – Moji radu slyš: jen tuto listinu mi pěkně podepiš a já chci dravcům opět kořisť vychvátiti. Jen podepiš, můj milý, bude konec zmatku, jen podepiš, můj milý, je to postup statku, – mně postoupit ho musíš, jiná pomoc není!“ List bílý podával mu. Notář v rozechvění vše podle jeho vůle mlčky podepsal, na ňadra hlavu sklonil, s namáháním vstal a svoje heslo „Šetřit!“ smutně zašeptal. – *** 70 Do města klid se vracel. – Řekli vítězové: „Je třeba vyhledávat také síly nové – a poslanec náš věru užitečným bude. My živoříme stále, dřímá všechno všude, náš politický život jest jen k hanbě nám! Poslanec lidu jeden může někdy sám víc, nežli tábor Žižkův pro svůj národ činit!“ A strana poražená trpce reptala: „Jsme poraženi. Nechcem pranikoho vinit, však smutná doba věru Čechům nastala. Klid občanů je zničen, svornosť ohrožena, poslušnosť vůdcům náhle vypovídá lid. Ó, dojista se chystá převeliká změna a nám přec k duhu nejvíc úplný jde klid. To naše živobytí je tak rozervané – – ach, jakým časům hrozným jdeme slepě vstříc?“ – A jedna strana s bázní, druhá plesajíc se ptala nedočkavě: „Co se nyní stane?“ – Pan doktor Rieger ale klidně pravil: „Nic!“ 71
Na osamělém dvoře.
[73] Do oken bijou velké kapky deště. – Již sedm hodin! venku šero ještě. – Den pozdě vstává, – je ta zima líná! Mám zazvonit, by přinesli mně kávu? Ne, počkám ještě. – Nazpět kladu hlavu, – v ní bouří to a hučí, vře a buší. – – – Ah, pravda, včera tekly proudy vína a mně se zdá, že skoro jsem se topil. – Však byl to večer pěkný, na mou duši! a člověk neví, čím se vlastně opil, zda šampaňským, či žárem modrých očí, – až posud se mi hlava kolem točí! – Ó, chvíle blaha! – v ruce láhev třpytnou a po boku tak rozmilého šotka – – – – Je paní Černá hezounká i krotká, – když se jí zoubky v tichém smíchu kmitnou pod růžným retem, oko zaplápolá, – tu, při sám Perun! nikdo neodolá. Hled její, úsměv, slovo, všechno blaží – a mnohý aspoň potaji se snaží pod stolem dotknout jejího se šatu, či její nožku zlehka přišlápnouti. [75] Nu, sotva mohu mladíkem už slouti a u ní cítím, že se přece matu, když na mne hledne, nevím, co mám říciříci, a rychle sklopím oko ke sklenici. A včera na mne mnoho pohlížela. – Ba, byla věru hostina to skvělá! – Nu, u Příborských vždy to pěkné bývá, vždy společnosť se brzy rozehřívá a veselosť tam často nezná mezí. – – Pan Černý stále u karet jen vězí. – Mou povinností bylo, bavit paní. – My bavili se – – do půlnoci skorem – – a potom – potom – – – – Mnu si čelo dlaní. – Co bylo potom? – Hosté počli sborem již odcházeti, – vstal pan Černý taky, – byl bez peněz a zkalené měl zraky. My před dům vyšli, kočáry kde stály, – však jejich povoz nebyl mezi nimi. – Snad opozdil se? – Kol přátelé se smáli, – v líc paní vanul mrazivý dech zimy. Jak chvěla se, – až líto mně jí bylo! – mne hledal její pohled kouzlaplný, – byl vábný, svůdný, – co mně tedy zbylo? Já nabíd’ jim svůj kočár pohodlnýpohodlný, a daleko že příliš měli domů, též ve svém dvoře blízkém nocleh k tomu. Pan Černý přijal, – s radostí mne líbal a paní okem děkovala vřele 76 a její hled se mému nevyhýbal, byl na mne upřen oddaně a směle. – Já otěže chyt’ – s duší plnou blaha, vždyť v moci moji byla kořisť drahá, – já vez’ ji k sobě – – – Snad to sen je pouhý? či skutečnosť to? – Rázem skočím s lože. Co? ona u mne? Možno-li to, bože? to vysnilo jen srdce plné touhy? Krev bouřlivě mi do skrání se žene, do dlaní tisknu čelo rozpálené a na všechno se rozpomínám znova. Ples, hostinu, – vše jasně vidím zcela, ba slyším posud jednotlivá slova – a cítím, kterak ruka se mi chvěla, když do kočáru mladé, hezké paní jsem pomáhal, – jak tulila se ke mně! vrch kožíšků pak položil jsem na ni a zaobalil její nožky jemně, – jak do trysku jsem pobíd’ bujné koně, však pánu bohu nechal starosť o ně – – Co bylo dále? – Zde má paměť stojí, – Zda přivezl jsem domů kořisť svoji? jak souseda jsem uhostil tu asi a jeho švarnou, nebezpečnou ženu? Vzpomínám, dumám, – marně! Nevzpomenu a v zoufalství div nervu sobě vlasy. Chci jistotu mít! – Zvoním. – Sluha starý mi kávu nese, hlavou divně kývá, 77 se smíchem tichým v oči se mi dívá. „Co, proč tu stojíš?“ volám hněvně, – „vari! – Co nového?“ pak mírněji se tážu. On divně jen se šklebí beze slova. „Nu, podej cukru!“ mrzutě mu kážu. „Jsi němým dneska?“ – Zachechtal se znova a vychytrale mhouře očka malá dí: „Milostpane, slečinka už vstala!“ – Já z ložnice ho vyhnal rozhněvaný a řek’ jsem mrzut: Je to žvástal planý! a na konec mě, myslím, podezřívá. Jak? slečinka? vždyť manžela má tady! Což? – navštívím je! co mi také zbývá? – A před zrcadlem jako hejsek mladý se strojím, fintím hodinu snad celou, – já mládenec, hle, s lebkou zplesnivělou, – – – zřím na hlavě vlas mnohý sněhem svítit, – – – já, který chladným rozumem se chlubím! Můj pohyb každý zdá se mi být hrubým, – i ve voňavkách sedláka je cítit! Jsem rozechvěný, – šílenství mne jalo, – vždyť dvorec můj byl stále osamělý, jak mnich jsem prožil mladý život celý, ni ženské duše tady nebývalo, jen paní Berta, hospodyně stará. Nu, pravda, aspoň deset roků tomu, co srdce mé též užívalo jara. – Já mladou žínku chtěl si přivést domů a smělé plány stavěl v polosnění. Já věřil, v ráj že láska poušť mi změní. 78 Sen, pouhý sen! vše jinak určil osud, však po tom snu mně stýskává se posud. Hezounkou žínku míti po svém boku, hned omládl bych o několik roků! – – Buď klidno srdce! – musím k hostům jíti. – A na prahu mě stará Berta potká. – Můj bože, jak jí oko hněvem svítí, – zdaž je to ona, hodná tak a krotká, jež odporovat nikdy nedovede, vždy kývá mlčky, skromně klopí zraky? – Ký červ jí dneska vězí v lebce šedé? Líc plane jí a po čele jdou mraky a kypré ruce v boky podepírá a chvějícím se hlasem mluví ke mně, – až v prsou cítím hlas ten zvučet temně, – (však ve slovech si mnoho nevybírá.) „Nuž přicházím, bych pánu s bohem dala! odměny pěkné jsem se dočekala! Jak nevděčným je celičký svět nyní! – nu, – proč pak šetřit starou hospodyni? Vy mladší, hezkou nalezl jste kdesi, – nu, ovšem, ovšem, – ustoupím jí tedy, ať vládu v domě zcela zabere si. Jsem stará, hloupá, vlas můj už je šedý, – co se mnou? – pryč jen! ona bude paní! Však přísahám, že do večera ani pod jednou střechou s ní vám nezůstanu.“ „Co šílíš?“ volám, „proč takovou hanu té paní vrháš na nevinné čelo? To řádná žena, manžela má taky!“ – 79 Zas zableskly se její hadí zraky a v jejím hlase pohrdání znělo: „Toť povedené! Tedy ještě muži jste ženu unes’? – Inu, mládež nyní se nejen zlato, také ženy dluží!“ – – Já sotva poznal svoji hospodyni. Dí: „Sodoma!“ a jako stěna bledne, odchází kvapně, zpět se neohledne. „Co? šílí? Možná!“ pravím, – „nechať jde si, ten její vzdor mne věru nepoděsí. Je stará, – stará – – Musím najít hosty!“ – A rychlým krokem přejdu pokoj, – druhý. – – – Jak příbytek můj chudý je a prostý! Tu prach se zvedá nedbalostí sluhy, na stěnách křivo každý obraz visí a na pohovkách, na stolech se válí mé knihy, dýmky, péra, časopisy a paní Berta místo dříví pálí mně „Musejníka“Musejníka“, myslímmyslím, zimu celou. – Teď otevírám s tváří uzardělou poslední dveře: Stanu rozpačitý. – – Můj bože! ona, ona tady – sama. – Já stojím, jak by zmámený a spitý a půda se mi chvěje pod nohama. A jaký div! Hle, milostpaní mladá na měkkém křesle sedí, krásná, svěží, vlas dosud volně přes hrdlo jí padá a přes ramena měkkou vlnou běží. Živůtek dosud nedopnut je zcela 80 a toaletě lecos ještě chybí. Hezounkou nožku svoji bezpochyby uvěznit právě ve střevíček chtěla, – já vyrušil ji. – A střevíček malý na prstě nesouc s úsměvem mne vítá. – Toť nemožno, by tyto oči lhaly! – dětinná radosť z nich mi hvězdou svítá. Dí: „Konečně! – však věru dlouho spíte, – je vidět, že se mnoho netrápíte tajenou láskou nebo smělým přáním. Já před hodinou a snad dříve vstala a po komorné nadarmo se sháním. – – Sic – jakás žena se tu ukázala, však sotva na mne hledla okem sivým, už bez pozdravu na útěk se dala. – Jak žijete zde? – věru že se divím! Jak na poušti, hle, musím sama jedna se strojit, česat bez pomoci zcela.“ – – Tu ostychavě trochu zraky zvedna chci otázat se slušně na manžela, – kde asi mešká? – Předešla mne paní a trpce praví: „Choť můj roztomilý snad ještě dřímá? – jaké má on spaní! – andělé boží by ho nevzbudili! – a pro svou ženu nemá chvílky ani, – proč jste ho sebou aspoň nepřivedl?“ – Já při těch slovech zachvěl se a zbledl a udivený pohlížím jí v oči. Konečně pravím: „Snad mi odpustíte, – vše ve zmatku mně ve hlavě se točí, – – – 81 já myslel, vy že o manželu víte?“ – Jen krátce řekla: „Tedy se nám ztratil? Snad mezi jízdou v temné zimní noci?“ A usmála se. – Mně ten úsměv platil. „Vždy svého muže beru ku pomoci, když zaplétám si do vrkočů vlasy. Ó, kterak dobře posloužiti umí, všem rozkazům mým ihned porozumí.“ – Já myslím sobě: „Odvaha tě spasí!“ – Dím: „Mohl bych ho chvílku zastávati?“ – Hned souhlasí a žertem děkuje mi a úsměvem mi sladkým napřed platí. Chci službu počít, – kvapím, blahem němý, – však nebyla to lehká služba věru! Jak v ruce proudy hebkých vlasů beruberu, kol rukou se mi jako hadi plazí, jak sítě jsou, – v nich zaplétám se stále a ochota má spíše všechno kazí. A ona ve smích padla nenadále: „Jak neobratně! věru, ihned znáti, ve službách paní že jste málo býval. Vždy chladným se a moudrým chcete zdáti a na svět jste se jasně nepodíval. Je poustevnou váš dvorec osamělý, v ní promarnil jste mladý život celý. A čím jste nyní? Neunavným strojem, jenž, jak jen možno, půdu vyssát touží. a o výtěžek s berními se dělí.“ – Já hledím na ni s tajným vnitřním bojem a hořkosť jakás hrdlo moje ouží. 82 Však přece pravím s vynuceným smíchem: „Ba, máte pravdu! Stárnu poznenáhla a na mou hlavu, hleďte, zima sáhla. Sám živořím tu na svém dvorci tichém. – O, nevíte, jak v zimě tady bývá! Mha neprůhledná celý obzor skrývá, vše pusto kolem, cesty zasněženy, jen holý topol ve větru se kývá – a den se plíží za dnem beze změny. A večery! – těch opravdu se děsím! – tu samotu svou cítím nejhrozněji. – Sám a sám věčně! smutně hlavu svěsím a před mým okem mlhavě se chvějí vzpomínky milé uprchlého mládí.“ – A mladá paní hledí na mne, – hledí, – že do rozpaků div mne neuvádí. Jak roztomile na pohovce sedí, pod hlavu skládá svoje lokty pěkné a přimhuřujíc snivé oči řekne: „Aj, upomínky? jistě zajímavé? Ach, vypravujte, prosím, aspoň jednu!“ A mezi rty jí blesknou zoubky zdravé. Já s nedůvěrou stranou na ni hlednu. „Vy skutečně“,skutečně,“ dím, „poslouchati chcete? však slibte mi, že dřímat nebudete! – – Nuž, počnu tedy. – Před mnohými roky já z trhu z města jedenkrát jel domů. Noc nastávala. Temný rachot hromu z daleka duněl. Divokými skoky 83 letěli koně zahaleni prachem, pokryti pěnou, pobízeni strachem, – je děsil hrom i blesků plápol rudý. – Déšť zastihl mne právě v prostřed polí a daleko ni vísky ve vůkolí. – Však přece! Domek chatrný a chudý stál blíže cesty, jakás krčma bídná. – Pod její střechou hned jsem úkryt hledal. Nevelká jizba, černá, málo vlídná tam byla plna hostí rozmanitých. K nízkému stropu dým se mrakem zvedal, zněl cinkot sklenic, hlahol mužů spitých a hádka, smích a stálé zlořečení. Po síni mrzut rozhlížím se kolem. Prabídné doupě! – ale v okamžení mně ve svatyni zázrakem se mění. U dveří stranou, za dubovým stolem sedělo děvče mladé, svěží, svůdné v cestovním šatě, jenž mu pěkně slušel. Děvčátko něžné, nevinné a cudné, snad andělíček, který s nebe ušel. Na ňadra plaše kloní hlavu svoji a modré oko pozvednout se bojí, – as pramálo se společnosť mu líbí a, tuším, bázeň as ji tajně jímá. – Stařena jakás, – služka bezpochyby, – po jeho boku bezstarostně dřímá. Ji nevyruší hostů pokřik děsný, ni tichá slova slíčné velitelky. – Je v poli také zastih’ příval velký 84 a sem je zahnal v tento úkryt těsný. – Já hleděl na ni udivením němý a krásou nadšen. – Při tom zdálo se mi, že její pohled také zbloudil ke mně, že slíčná tvář se uzarděla jemně a úsměv kmit se na růžovém rtíku. – Jak byla krásnou! – – – – Však v tom okamžiku host jeden hrubý, drzý, spitý zcela se smíchem skočil, chtěl ji obejmouti. Jak ubohá se vzpírala a chvěla, – však nemohla se z jeho spárů hnouti. On svíral pevně její ručku bílou a pokoušel se, políbit ji v líce. Kol pustý smích. – Já nezdržel se více, – ku smělci skočím, veškerou svou silou jím stranou mrštím. Zazněl pokřik divý a spití hosté proti mně se ženou. Já přitisk’ k sobě dívku poděšenou, jež ke mně zvedla pohled úzkostlivýúzkostlivý, a stál jsem hotov k nerovnému boji. – Útokem ženou, – starý krčmář běží mně na pomoc. Já protloukl se stěží divokou vřavou, – v útěku jen spása! – a prchám s dívkou, jež mi v rukou leží na polo mrtva. A za mnou se řítí divoká smečka, vyje, řve a jásá. Však krčmáři se zdařilo mě skrýti v jakousi jizbu nevelkou a temnou. A zavřel dveře. – Tma mě obklíčila 85 a bledá dívka sama byla se mnou. Ó, jaká bouře v prsou mých se kryla! Já její dech jsem cítil na své tváři a celou tíhou půvabného těla opřena na mne, v rukou se mi chvěla a kolem hrdla ručky své mi kladla. I já se zachvěl. – Při krvavé záři kmitavých blesků, která v okno padla, kol jsem se rozhled’ – Jakés lůžko prosté jsem u zdi shled’ a na kraj jeho sednu, své děvče zlaté na klín zlehka zvednu. Mne bázeň jímá, – nepokoj můj roste a zdá se mi, že zardívám se studem. Však nikoliv! Já neměl proč se rděti! V té jizbě pusté, v koutečku tom chudém my tulili se k sobě jako děti. My sami byli, – noc už vládla venku, bouř odešla a slabě na okénku svit luny hrál. – A na rameno moje oddaně dívka hlavu položila. Já nepoznal ni stopu nepokoje v chování jejím, – tichá, klidná byla, – – jen nevinnosť, jež nezná nebezpečí, tak bez bázně být může klidnou zcela! O hříchu ona jistě nevěděla! – A slovem jedním, zvukem lidské řeči samoty ticho netoužil jsem rušit. Já slyšel v tichu její srdce bušit, dech její teplý vál mi kolem skrání a mně se zdálo – bylo to jen zdání! – 86 že těsněji se na má prsa tulí. Kol ani zvuku, – my se nepohnuli a na mých prsou zvolna usnula mi, v mých rukou spala jako děcko malé. – – Ó, tato noc! To blaho neskonalé! já opíjím se posud vzpomínkami! To rozkoš byla tichá, svatá, čistá, v životě lidském řídká dozajista. Tvář dívky s mou se dotýkala skoremskorem, ret její vábný blízounko byl mému, – jen sklonit se, – však pokušení zlému jsem nepodleh’, – ač věru v srdci chorém sta myšlének se rojilo a vřelo. Bělejší sněhu bylo její čelo, zář nevinnosti z něho planula mi. Mně zdálo se, že nejsme více sami, že u ní stanul strážný anděl její, že nad námi se jeho křídla chvějí. – Tu noc jsem probděl. – A když jitro bylo, z tichého sna se děvče probudilo, z náruče mojí vymklo se mi hbitě, přede mnou stálo trochu rozpačitě a rdělo se, jak růžový květ svěží, – tak spanilé! – Já ubránil se s těží, bych nepadl jí k nožkám v rozechvění, – však nezbloudilo slovo na rty němé. – – – A náhle přišla chvíle rozloučení! – Ó, tušil jsem, že víc se nesejdeme! Však nežli jsme si na vždy s bohem dali, my na sebe se pevně zadívali 87 a s ruky svojí prsten s ametystem jsem navlékl jí na prst sněhobílý. – V rozpacích ona hlavinku svou chýlí, blesk zaplanul jí v černém oku čistém a kytičku, jež ňadra zdobila jí, mně beze slova dala na výměnu. – Ó, nevíte, jak velkou pro mne cenu má kytička ta z proutků rozmariny! Je talismanem, kouzlo v ní se tají, vždyť ruka dívčí, bílá, prostá viny ji posvětila. – Proč se usmíváte? – – – My rozešli se na vždy. – Tisíckráte po její stopě pátral jsem a hledal, – vždy bez výsledku. Nelítostný osud jí v oči hlednout vícekrát mi nedal. – – Již dávno tomu, – ale ještě posud mě v prsou hřeje upomínka na ni. Kytičku uschlou, – nesmějte se, paní! – na srdci nosím. V choré duši moji to zlaté dítě s hvězdou v oku snivém zas víru ve ctnosť probudilo divem. V života vření, v bezvýsledném boji, jejž zoufale jsem vedl se všedností, zjev její skvělý osvěžil mne znova, – mně ve tmách svitl půvab nevinnosti, v ni počal jsem zas věřit z duše celé.“ – – Smích paní Černé přerušil má slova, – v líc pohlednu jí trochu rozmrzele. Oh, v jaký divný posměch jedovatý se náhle dala, až jí vlhnou oči. – – 88 S bílého prstu sňala kroužek zlatý a rozpustile přede mnou ním točí. Já zbledl náhle. – Prsten s ametystem! můj prsten, bože! – ona, ona tedy to byla tenkrát s hvězdou v oku čistém, na mladé tváři s pelem nevinnosti, s andělskou duší, s jasným, bílým čelem? – A v překvapení rozčilením bledý jí do očí se bez myšlenky dívám. Jak divoce se, jedovatě směje! a možná mně snad? nepokoj svůj skrývám, však trochu hněvem srdce se mi chvěje a krůpěj potu na čele mně stojí. – Ni na okamžik smát se nepřestávánepřestává, a jestli již se trochu upokojí, jak mluvit chci, zas do smíchu se dává. Já v rozechvění hněvem rdím se, blednu. Co znamená ten výsměch neustálý, jenž do tváře mne jako oheň pálí? A mimovolně obě ruce zvednu a jako dítě zakrývám si oči. Jsem zmaten zcela, hlava se mi točí a srdce v prsou nepokojně buší, – – ten hrozný smích mně otravuje duši. – Což ve smíchu svém nikdy neustane? Já cítím, kterak pot mi s čela kane a v resignaci dolů hlavu chýlím. – Ó, smilování! dosti, nebo zšílím! – – – Snad konečně mi přece kyne spása! neb těžkým krokem s úpěním a křikem 89 pan Černý vešel a můj sluha hlásá, že před krátkým ho našli okamžikem u polní cesty. – A on náhle němý si oči mne a hlavu klopí k zemi a usmívá se, chudák, uzardělý, „Ó, byl to nocleh!“ konečně mi praví, „uprostřed cesty jste mne zapomněli, – já v poli promrz’ a promok’ jsem celý, – vždyť moh’ jsem věru o své přijít zdraví!“ Srdečně jemu tisknu ruce obě. „On zachrání mne!“ pravím tiše k sobě, „on dojista mne toho smíchu zbaví!“ Však paní Černá s větším ještě smíchem pohlíží na nás. – Jak mne mučí, neví! – Toť nelítostné! věru je to hříchem! a na chvílku mi ani neuleví – – – a je tak krásnou, svůdnou ještě k tomu! Div veliký, že srdce nepuklo mi. – Nu, konečně už chystají se domů. – Já provázím je na dvůr bez vědomí, otvírám kočár, – mlčky hlavu chýle a sotva vidím její ručky bílé, jež podává mi ještě k rozloučení. – Jen stále slyším krutý posměch její. – – – Nuž, odjeli, – já oddych’ svobodněji a v pokoj svůj se vracím v zamyšlení. Co posměchem tím asi chtěla říci? – – Potkávám sluhu, – běda! v jeho líci týž úsměv vidím plný jizlivosti, 90 týž, kterým ona týrala mě krutě. – A do rtů zuby zatna v němé zlosti sám zavírám se klíčem do pokoje. – V pohovku sedám, – pevně nepohnutě upírám na stůl vlhké oko svoje. – Tam posud leží prsten s ametystem a vedle suché proutky rozmariny. Vzpomínka blahá! – proč ty chmurné stíny vyvstaly náhle na obraze čistém? Klid můj je ztracen. – Vstávám rozechvěný a zdá se mi, že klenutí a stěny se na mne řítí a mne tíží, dusí. Pohlížím oknem, na skle chladím skráně. Jak smutno venku! Rozervána v kusy se mlha věsí na lesy a stráně. Kraj pustý, chladný, – všude ticho teskné, v kolajích cesty, na zoraném poli v hlubokých brázdách jen se voda leskne, k chmurnému nebi pne se topol holý. Na jeho vrchol černý havran sedá a houpaje se, velká křídla zvedá. Křik jeho zní jak divý posměch z dáli, jak onen smích, jímž ona smála se mi. – Jak smutno, chladno! Stojím v dumách němý, však hruď se svírá a mé čelo pálí, červ jakýs hlodá, hrýže v mojí hlavě. – – Kol okna vítr šumí vysmívavě. – – E: lk + lp; 2002 91
Bibliografické údaje

Nakladatel: Leger, Karel; Pak, Jindřich
(Nákladem vlastním. - Tiskem Jindřicha Paka.)

Místo: Kolín

Vydání: [1.]

Počet stran: 91

Věnování: (Památce svých milých rodičů Karel.)