Na osamělém dvoře.
[73]
Do oken bijou velké kapky deště. –
Již sedm hodin! venku šero ještě. –
Den pozdě vstává, – je ta zima líná!
Mám zazvonit, by přinesli mně kávu?
Ne, počkám ještě. – Nazpět kladu hlavu, –
v ní bouří to a hučí, vře a buší. – – –
Ah, pravda, včera tekly proudy vína
a mně se zdá, že skoro jsem se topil. –
Však byl to večer pěkný, na mou duši!
a člověk neví, čím se vlastně opil,
zda šampaňským, či žárem modrých očí, –
až posud se mi hlava kolem točí! –
Ó, chvíle blaha! – v ruce láhev třpytnou
a po boku tak rozmilého šotka – – – –
Je paní Černá hezounká i krotká, –
když se jí zoubky v tichém smíchu kmitnou
pod růžným retem, oko zaplápolá, –
tu, při sám Perun! nikdo neodolá.
Hled její, úsměv, slovo, všechno blaží –
a mnohý aspoň potaji se snaží
pod stolem dotknout jejího se šatu,
či její nožku zlehka přišlápnouti.
[75]
Nu, sotva mohu mladíkem už slouti
a u ní cítím, že se přece matu,
když na mne hledne, nevím, co mám říciříci,
a rychle sklopím oko ke sklenici.
A včera na mne mnoho pohlížela. –
Ba, byla věru hostina to skvělá! –
Nu, u Příborských vždy to pěkné bývá,
vždy společnosť se brzy rozehřívá
a veselosť tam často nezná mezí. – –
Pan Černý stále u karet jen vězí. –
Mou povinností bylo, bavit paní. –
My bavili se – – do půlnoci skorem – –
a potom – potom – – – –
Mnu si čelo dlaní. –
Co bylo potom? – Hosté počli sborem
již odcházeti, – vstal pan Černý taky, –
byl bez peněz a zkalené měl zraky.
My před dům vyšli, kočáry kde stály, –
však jejich povoz nebyl mezi nimi. –
Snad opozdil se? – Kol přátelé se smáli, –
v líc paní vanul mrazivý dech zimy.
Jak chvěla se, – až líto mně jí bylo! –
mne hledal její pohled kouzlaplný, –
byl vábný, svůdný, – co mně tedy zbylo?
Já nabíd’ jim svůj kočár pohodlnýpohodlný,
a daleko že příliš měli domů,
též ve svém dvoře blízkém nocleh k tomu.
Pan Černý přijal, – s radostí mne líbal
a paní okem děkovala vřele
76
a její hled se mému nevyhýbal,
byl na mne upřen oddaně a směle. –
Já otěže chyt’ – s duší plnou blaha,
vždyť v moci moji byla kořisť drahá, –
já vez’ ji k sobě – – –
Snad to sen je pouhý?
či skutečnosť to? – Rázem skočím s lože.
Co? ona u mne? Možno-li to, bože?
to vysnilo jen srdce plné touhy?
Krev bouřlivě mi do skrání se žene,
do dlaní tisknu čelo rozpálené
a na všechno se rozpomínám znova.
Ples, hostinu, – vše jasně vidím zcela,
ba slyším posud jednotlivá slova –
a cítím, kterak ruka se mi chvěla,
když do kočáru mladé, hezké paní
jsem pomáhal, – jak tulila se ke mně!
vrch kožíšků pak položil jsem na ni
a zaobalil její nožky jemně, –
jak do trysku jsem pobíd’ bujné koně,
však pánu bohu nechal starosť o ně – –
Co bylo dále? – Zde má paměť stojí, –
Zda přivezl jsem domů kořisť svoji?
jak souseda jsem uhostil tu asi
a jeho švarnou, nebezpečnou ženu?
Vzpomínám, dumám, – marně! Nevzpomenu
a v zoufalství div nervu sobě vlasy.
Chci jistotu mít! – Zvoním. – Sluha starý
mi kávu nese, hlavou divně kývá,
77
se smíchem tichým v oči se mi dívá.
„Co, proč tu stojíš?“ volám hněvně, – „vari! –
Co nového?“ pak mírněji se tážu.
On divně jen se šklebí beze slova.
„Nu, podej cukru!“ mrzutě mu kážu.
„Jsi němým dneska?“ – Zachechtal se znova
a vychytrale mhouře očka malá
dí: „Milostpane, slečinka už vstala!“ –
Já z ložnice ho vyhnal rozhněvaný
a řek’ jsem mrzut: Je to žvástal planý!
a na konec mě, myslím, podezřívá.
Jak? slečinka? vždyť manžela má tady!
Což? – navštívím je! co mi také zbývá? –
A před zrcadlem jako hejsek mladý
se strojím, fintím hodinu snad celou, –
já mládenec, hle, s lebkou zplesnivělou, – – –
zřím na hlavě vlas mnohý sněhem svítit, – – –
já, který chladným rozumem se chlubím!
Můj pohyb každý zdá se mi být hrubým, –
i ve voňavkách sedláka je cítit!
Jsem rozechvěný, – šílenství mne jalo, –
vždyť dvorec můj byl stále osamělý,
jak mnich jsem prožil mladý život celý,
ni ženské duše tady nebývalo,
jen paní Berta, hospodyně stará.
Nu, pravda, aspoň deset roků tomu,
co srdce mé též užívalo jara. –
Já mladou žínku chtěl si přivést domů
a smělé plány stavěl v polosnění.
Já věřil, v ráj že láska poušť mi změní.
78
Sen, pouhý sen! vše jinak určil osud,
však po tom snu mně stýskává se posud.
Hezounkou žínku míti po svém boku,
hned omládl bych o několik roků! – –
Buď klidno srdce! – musím k hostům jíti. –
A na prahu mě stará Berta potká. –
Můj bože, jak jí oko hněvem svítí, –
zdaž je to ona, hodná tak a krotká,
jež odporovat nikdy nedovede,
vždy kývá mlčky, skromně klopí zraky? –
Ký červ jí dneska vězí v lebce šedé?
Líc plane jí a po čele jdou mraky
a kypré ruce v boky podepírá
a chvějícím se hlasem mluví ke mně, –
až v prsou cítím hlas ten zvučet temně, –
(však ve slovech si mnoho nevybírá.)
„Nuž přicházím, bych pánu s bohem dala!
odměny pěkné jsem se dočekala!
Jak nevděčným je celičký svět nyní! –
nu, – proč pak šetřit starou hospodyni?
Vy mladší, hezkou nalezl jste kdesi, –
nu, ovšem, ovšem, – ustoupím jí tedy,
ať vládu v domě zcela zabere si.
Jsem stará, hloupá, vlas můj už je šedý, –
co se mnou? – pryč jen! ona bude paní!
Však přísahám, že do večera ani
pod jednou střechou s ní vám nezůstanu.“
„Co šílíš?“ volám, „proč takovou hanu
té paní vrháš na nevinné čelo?
To řádná žena, manžela má taky!“ –
79
Zas zableskly se její hadí zraky
a v jejím hlase pohrdání znělo:
„Toť povedené! Tedy ještě muži
jste ženu unes’? – Inu, mládež nyní
se nejen zlato, také ženy dluží!“ – –
Já sotva poznal svoji hospodyni.
Dí: „Sodoma!“ a jako stěna bledne,
odchází kvapně, zpět se neohledne.
„Co? šílí? Možná!“ pravím, – „nechať jde si,
ten její vzdor mne věru nepoděsí.
Je stará, – stará – – Musím najít hosty!“ –
A rychlým krokem přejdu pokoj, – druhý. – – –
Jak příbytek můj chudý je a prostý!
Tu prach se zvedá nedbalostí sluhy,
na stěnách křivo každý obraz visí
a na pohovkách, na stolech se válí
mé knihy, dýmky, péra, časopisy
a paní Berta místo dříví pálí
mně „Musejníka“Musejníka“, myslímmyslím, zimu celou. –
Teď otevírám s tváří uzardělou
poslední dveře: Stanu rozpačitý. – –
Můj bože! ona, ona tady – sama. –
Já stojím, jak by zmámený a spitý
a půda se mi chvěje pod nohama.
A jaký div! Hle, milostpaní mladá
na měkkém křesle sedí, krásná, svěží,
vlas dosud volně přes hrdlo jí padá
a přes ramena měkkou vlnou běží.
Živůtek dosud nedopnut je zcela
80
a toaletě lecos ještě chybí.
Hezounkou nožku svoji bezpochyby
uvěznit právě ve střevíček chtěla, –
já vyrušil ji. – A střevíček malý
na prstě nesouc s úsměvem mne vítá. –
Toť nemožno, by tyto oči lhaly! –
dětinná radosť z nich mi hvězdou svítá.
Dí: „Konečně! – však věru dlouho spíte, –
je vidět, že se mnoho netrápíte
tajenou láskou nebo smělým přáním.
Já před hodinou a snad dříve vstala
a po komorné nadarmo se sháním. – –
Sic – jakás žena se tu ukázala,
však sotva na mne hledla okem sivým,
už bez pozdravu na útěk se dala. –
Jak žijete zde? – věru že se divím!
Jak na poušti, hle, musím sama jedna
se strojit, česat bez pomoci zcela.“ – –
Tu ostychavě trochu zraky zvedna
chci otázat se slušně na manžela, –
kde asi mešká? – Předešla mne paní
a trpce praví: „Choť můj roztomilý
snad ještě dřímá? – jaké má on spaní! –
andělé boží by ho nevzbudili! –
a pro svou ženu nemá chvílky ani, –
proč jste ho sebou aspoň nepřivedl?“ –
Já při těch slovech zachvěl se a zbledl
a udivený pohlížím jí v oči.
Konečně pravím: „Snad mi odpustíte, –
vše ve zmatku mně ve hlavě se točí, – – –
81
já myslel, vy že o manželu víte?“ –
Jen krátce řekla: „Tedy se nám ztratil?
Snad mezi jízdou v temné zimní noci?“
A usmála se. – Mně ten úsměv platil.
„Vždy svého muže beru ku pomoci,
když zaplétám si do vrkočů vlasy.
Ó, kterak dobře posloužiti umí,
všem rozkazům mým ihned porozumí.“ –
Já myslím sobě: „Odvaha tě spasí!“ –
Dím: „Mohl bych ho chvílku zastávati?“ –
Hned souhlasí a žertem děkuje mi
a úsměvem mi sladkým napřed platí.
Chci službu počít, – kvapím, blahem němý, –
však nebyla to lehká služba věru!
Jak v ruce proudy hebkých vlasů beruberu,
kol rukou se mi jako hadi plazí,
jak sítě jsou, – v nich zaplétám se stále
a ochota má spíše všechno kazí.
A ona ve smích padla nenadále:
„Jak neobratně! věru, ihned znáti,
ve službách paní že jste málo býval.
Vždy chladným se a moudrým chcete zdáti
a na svět jste se jasně nepodíval.
Je poustevnou váš dvorec osamělý,
v ní promarnil jste mladý život celý.
A čím jste nyní? Neunavným strojem,
jenž, jak jen možno, půdu vyssát touží.
a o výtěžek s berními se dělí.“ –
Já hledím na ni s tajným vnitřním bojem
a hořkosť jakás hrdlo moje ouží.
82
Však přece pravím s vynuceným smíchem:
„Ba, máte pravdu! Stárnu poznenáhla
a na mou hlavu, hleďte, zima sáhla.
Sám živořím tu na svém dvorci tichém. –
O, nevíte, jak v zimě tady bývá!
Mha neprůhledná celý obzor skrývá,
vše pusto kolem, cesty zasněženy,
jen holý topol ve větru se kývá –
a den se plíží za dnem beze změny.
A večery! – těch opravdu se děsím! –
tu samotu svou cítím nejhrozněji. –
Sám a sám věčně! smutně hlavu svěsím
a před mým okem mlhavě se chvějí
vzpomínky milé uprchlého mládí.“ –
A mladá paní hledí na mne, – hledí, –
že do rozpaků div mne neuvádí.
Jak roztomile na pohovce sedí,
pod hlavu skládá svoje lokty pěkné
a přimhuřujíc snivé oči řekne:
„Aj, upomínky? jistě zajímavé?
Ach, vypravujte, prosím, aspoň jednu!“
A mezi rty jí blesknou zoubky zdravé.
Já s nedůvěrou stranou na ni hlednu.
„Vy skutečně“,skutečně,“ dím, „poslouchati chcete?
však slibte mi, že dřímat nebudete! – –
Nuž, počnu tedy. – Před mnohými roky
já z trhu z města jedenkrát jel domů.
Noc nastávala. Temný rachot hromu
z daleka duněl. Divokými skoky
83
letěli koně zahaleni prachem,
pokryti pěnou, pobízeni strachem, –
je děsil hrom i blesků plápol rudý. –
Déšť zastihl mne právě v prostřed polí
a daleko ni vísky ve vůkolí. –
Však přece! Domek chatrný a chudý
stál blíže cesty, jakás krčma bídná. –
Pod její střechou hned jsem úkryt hledal.
Nevelká jizba, černá, málo vlídná
tam byla plna hostí rozmanitých.
K nízkému stropu dým se mrakem zvedal,
zněl cinkot sklenic, hlahol mužů spitých
a hádka, smích a stálé zlořečení.
Po síni mrzut rozhlížím se kolem.
Prabídné doupě! – ale v okamžení
mně ve svatyni zázrakem se mění.
U dveří stranou, za dubovým stolem
sedělo děvče mladé, svěží, svůdné
v cestovním šatě, jenž mu pěkně slušel.
Děvčátko něžné, nevinné a cudné,
snad andělíček, který s nebe ušel.
Na ňadra plaše kloní hlavu svoji
a modré oko pozvednout se bojí, –
as pramálo se společnosť mu líbí
a, tuším, bázeň as ji tajně jímá. –
Stařena jakás, – služka bezpochyby, –
po jeho boku bezstarostně dřímá.
Ji nevyruší hostů pokřik děsný,
ni tichá slova slíčné velitelky. –
Je v poli také zastih’ příval velký
84
a sem je zahnal v tento úkryt těsný. –
Já hleděl na ni udivením němý
a krásou nadšen. – Při tom zdálo se mi,
že její pohled také zbloudil ke mně,
že slíčná tvář se uzarděla jemně
a úsměv kmit se na růžovém rtíku. –
Jak byla krásnou! – – – –
Však v tom okamžiku
host jeden hrubý, drzý, spitý zcela
se smíchem skočil, chtěl ji obejmouti.
Jak ubohá se vzpírala a chvěla, –
však nemohla se z jeho spárů hnouti.
On svíral pevně její ručku bílou
a pokoušel se, políbit ji v líce.
Kol pustý smích. – Já nezdržel se více, –
ku smělci skočím, veškerou svou silou
jím stranou mrštím. Zazněl pokřik divý
a spití hosté proti mně se ženou.
Já přitisk’ k sobě dívku poděšenou,
jež ke mně zvedla pohled úzkostlivýúzkostlivý,
a stál jsem hotov k nerovnému boji. –
Útokem ženou, – starý krčmář běží
mně na pomoc. Já protloukl se stěží
divokou vřavou, – v útěku jen spása! –
a prchám s dívkou, jež mi v rukou leží
na polo mrtva. A za mnou se řítí
divoká smečka, vyje, řve a jásá.
Však krčmáři se zdařilo mě skrýti
v jakousi jizbu nevelkou a temnou.
A zavřel dveře. – Tma mě obklíčila
85
a bledá dívka sama byla se mnou.
Ó, jaká bouře v prsou mých se kryla!
Já její dech jsem cítil na své tváři
a celou tíhou půvabného těla
opřena na mne, v rukou se mi chvěla
a kolem hrdla ručky své mi kladla.
I já se zachvěl. – Při krvavé záři
kmitavých blesků, která v okno padla,
kol jsem se rozhled’ – Jakés lůžko prosté
jsem u zdi shled’ a na kraj jeho sednu,
své děvče zlaté na klín zlehka zvednu.
Mne bázeň jímá, – nepokoj můj roste
a zdá se mi, že zardívám se studem.
Však nikoliv! Já neměl proč se rděti!
V té jizbě pusté, v koutečku tom chudém
my tulili se k sobě jako děti.
My sami byli, – noc už vládla venku,
bouř odešla a slabě na okénku
svit luny hrál. – A na rameno moje
oddaně dívka hlavu položila.
Já nepoznal ni stopu nepokoje
v chování jejím, – tichá, klidná byla, – –
jen nevinnosť, jež nezná nebezpečí,
tak bez bázně být může klidnou zcela!
O hříchu ona jistě nevěděla! –
A slovem jedním, zvukem lidské řeči
samoty ticho netoužil jsem rušit.
Já slyšel v tichu její srdce bušit,
dech její teplý vál mi kolem skrání
a mně se zdálo – bylo to jen zdání! –
86
že těsněji se na má prsa tulí.
Kol ani zvuku, – my se nepohnuli
a na mých prsou zvolna usnula mi,
v mých rukou spala jako děcko malé. – –
Ó, tato noc! To blaho neskonalé!
já opíjím se posud vzpomínkami!
To rozkoš byla tichá, svatá, čistá,
v životě lidském řídká dozajista.
Tvář dívky s mou se dotýkala skoremskorem,
ret její vábný blízounko byl mému, –
jen sklonit se, – však pokušení zlému
jsem nepodleh’, – ač věru v srdci chorém
sta myšlének se rojilo a vřelo.
Bělejší sněhu bylo její čelo,
zář nevinnosti z něho planula mi.
Mně zdálo se, že nejsme více sami,
že u ní stanul strážný anděl její,
že nad námi se jeho křídla chvějí. –
Tu noc jsem probděl. – A když jitro bylo,
z tichého sna se děvče probudilo,
z náruče mojí vymklo se mi hbitě,
přede mnou stálo trochu rozpačitě
a rdělo se, jak růžový květ svěží, –
tak spanilé! – Já ubránil se s těží,
bych nepadl jí k nožkám v rozechvění, –
však nezbloudilo slovo na rty němé. – – –
A náhle přišla chvíle rozloučení! –
Ó, tušil jsem, že víc se nesejdeme!
Však nežli jsme si na vždy s bohem dali,
my na sebe se pevně zadívali
87
a s ruky svojí prsten s ametystem
jsem navlékl jí na prst sněhobílý. –
V rozpacích ona hlavinku svou chýlí,
blesk zaplanul jí v černém oku čistém
a kytičku, jež ňadra zdobila jí,
mně beze slova dala na výměnu. –
Ó, nevíte, jak velkou pro mne cenu
má kytička ta z proutků rozmariny!
Je talismanem, kouzlo v ní se tají,
vždyť ruka dívčí, bílá, prostá viny
ji posvětila. – Proč se usmíváte? – – –
My rozešli se na vždy. – Tisíckráte
po její stopě pátral jsem a hledal, –
vždy bez výsledku. Nelítostný osud
jí v oči hlednout vícekrát mi nedal. – –
Již dávno tomu, – ale ještě posud
mě v prsou hřeje upomínka na ni.
Kytičku uschlou, – nesmějte se, paní! –
na srdci nosím. V choré duši moji
to zlaté dítě s hvězdou v oku snivém
zas víru ve ctnosť probudilo divem.
V života vření, v bezvýsledném boji,
jejž zoufale jsem vedl se všedností,
zjev její skvělý osvěžil mne znova, –
mně ve tmách svitl půvab nevinnosti,
v ni počal jsem zas věřit z duše celé.“ – –
Smích paní Černé přerušil má slova, –
v líc pohlednu jí trochu rozmrzele.
Oh, v jaký divný posměch jedovatý
se náhle dala, až jí vlhnou oči. – –
88
S bílého prstu sňala kroužek zlatý
a rozpustile přede mnou ním točí.
Já zbledl náhle. – Prsten s ametystem!
můj prsten, bože! – ona, ona tedy
to byla tenkrát s hvězdou v oku čistém,
na mladé tváři s pelem nevinnosti,
s andělskou duší, s jasným, bílým čelem? –
A v překvapení rozčilením bledý
jí do očí se bez myšlenky dívám.
Jak divoce se, jedovatě směje!
a možná mně snad? nepokoj svůj skrývám,
však trochu hněvem srdce se mi chvěje
a krůpěj potu na čele mně stojí. –
Ni na okamžik smát se nepřestávánepřestává,
a jestli již se trochu upokojí,
jak mluvit chci, zas do smíchu se dává.
Já v rozechvění hněvem rdím se, blednu.
Co znamená ten výsměch neustálý,
jenž do tváře mne jako oheň pálí?
A mimovolně obě ruce zvednu
a jako dítě zakrývám si oči.
Jsem zmaten zcela, hlava se mi točí
a srdce v prsou nepokojně buší, – –
ten hrozný smích mně otravuje duši. –
Což ve smíchu svém nikdy neustane?
Já cítím, kterak pot mi s čela kane
a v resignaci dolů hlavu chýlím. –
Ó, smilování! dosti, nebo zšílím! – – –
Snad konečně mi přece kyne spása!
neb těžkým krokem s úpěním a křikem
89
pan Černý vešel a můj sluha hlásá,
že před krátkým ho našli okamžikem
u polní cesty. – A on náhle němý
si oči mne a hlavu klopí k zemi
a usmívá se, chudák, uzardělý,
„Ó, byl to nocleh!“ konečně mi praví,
„uprostřed cesty jste mne zapomněli, –
já v poli promrz’ a promok’ jsem celý, –
vždyť moh’ jsem věru o své přijít zdraví!“
Srdečně jemu tisknu ruce obě.
„On zachrání mne!“ pravím tiše k sobě,
„on dojista mne toho smíchu zbaví!“
Však paní Černá s větším ještě smíchem
pohlíží na nás. – Jak mne mučí, neví! –
Toť nelítostné! věru je to hříchem!
a na chvílku mi ani neuleví – – –
a je tak krásnou, svůdnou ještě k tomu!
Div veliký, že srdce nepuklo mi. –
Nu, konečně už chystají se domů. –
Já provázím je na dvůr bez vědomí,
otvírám kočár, – mlčky hlavu chýle
a sotva vidím její ručky bílé,
jež podává mi ještě k rozloučení. –
Jen stále slyším krutý posměch její. – – –
Nuž, odjeli, – já oddych’ svobodněji
a v pokoj svůj se vracím v zamyšlení.
Co posměchem tím asi chtěla říci? – –
Potkávám sluhu, – běda! v jeho líci
týž úsměv vidím plný jizlivosti,
90
týž, kterým ona týrala mě krutě. –
A do rtů zuby zatna v němé zlosti
sám zavírám se klíčem do pokoje. –
V pohovku sedám, – pevně nepohnutě
upírám na stůl vlhké oko svoje. –
Tam posud leží prsten s ametystem
a vedle suché proutky rozmariny.
Vzpomínka blahá! – proč ty chmurné stíny
vyvstaly náhle na obraze čistém?
Klid můj je ztracen. – Vstávám rozechvěný
a zdá se mi, že klenutí a stěny
se na mne řítí a mne tíží, dusí.
Pohlížím oknem, na skle chladím skráně.
Jak smutno venku! Rozervána v kusy
se mlha věsí na lesy a stráně.
Kraj pustý, chladný, – všude ticho teskné,
v kolajích cesty, na zoraném poli
v hlubokých brázdách jen se voda leskne,
k chmurnému nebi pne se topol holý.
Na jeho vrchol černý havran sedá
a houpaje se, velká křídla zvedá.
Křik jeho zní jak divý posměch z dáli,
jak onen smích, jímž ona smála se mi. –
Jak smutno, chladno! Stojím v dumách němý,
však hruď se svírá a mé čelo pálí,
červ jakýs hlodá, hrýže v mojí hlavě. – –
Kol okna vítr šumí vysmívavě. – –
E: lk + lp; 2002
91