V kostele.
[5]
Chrám šerý je a tichý. – Pod klenutím jeho
sám přítomen je pouze pán a tvůrce všeho
a kmotřičky dvě známé v zadní lavici,
nad nebeklíče staré hlavy klonící.
Pod klenbou šíř a šíře rozkládá se stín.
Jen věčná lampa slabě kmitá u oltáře
a na gotických oknech v sítě pavučin
se poslední chyt’ paprsk červánkové záře.
V tom pomalu se těžké dvéře otevřely
a ve chrám proudem vniká vůně večera.
Hle, vešla mladá paní. – Jaký zjev to skvělý!
Ne zlato, drahé šperky, šatů nádhera,
jen svěží půvab mládí líbezně ji zdobí.
Jde v černém šatě vdovím s hlavou sklopenou,
snad v upomínkách trudných na uprchlé doby.
Je smutný pohled její – černých očí tmou
jen maně zakmitnou se jiskry prchavé.
Teď před oltářem zlehka na kolena klekla,
na pěkné hrudi sepla ručky bělavé,
po bledé, hebké tváři slzička jí stekla
a povzdech zašelestil na rtu růžovém. –
Jak byla božsky krásnou v tichém žalu svém!
[7]
A zbožné ženy vzadu k sobě blíž se chýlí,
na uschlé tváři obou hraje trpký smích:
„Hle na odiv teď chodí v šatech smutečních
a kterak vzdychá, – chudák! však nás neomýlí!“
dí jedna polohlasem. „Víme všechno, věru,
i co se děje třeba za večera v šeru!“
A druhá zasmála se: „„Tak, má milá, tak!
My máme doposavad ještě dobrý zrak!““
A v ucho přítelkyni zticha zašeptala:
„„Já viděla ji jednou s mladým doktorem,
před domem stála, za ruku ho vzala
a tak zabrána byla živým hovorem,
že, když jsem přešla kolem, ani nevěděla.
Však chraň mne Pán Bůh, abych pomlouvati chtěla,
snad o nemocném muži radili se pouze.““ –
A obě zasmály se. – „Ví to celý svět,
že za manžela si ho vzala jenom z nouze.
Nu, ona byla děvče jako růže květ,
a manžel starý mrzout, churav celé žití.
Snad myslela, že štěstí za křidélka chytí,
že bohatou se paní z nenadání stane,
že bude míti všechno, co se jí jen zmane.
Ať třeba brouká doma manžel churavý,
však žínka vyhledá si jiné zábavy!“ –
„„Ach, byl to člověk hodný!““ –
„Nu, teď už je v hrobě
a lehký odpočinek Pán Bůh jemu dej,
však já hned od počátku myslívala sobě,
když prvně její krása počla mámit jej:
ó, z toho sotva asi dobrého cos bude!
8
On hořel touhou po ní, nadcházel jí všude
a zasypal ji skoro dary skvělými, –
a ona nevděčnice – děvče zcela chudé,
se vyhýbala jemu, – slovy smělými:
že nehodí se pro něj, řekla častokráte
a dárky jeho všechny poslala mu zpět.
Jen koketou vždy byla, – vždyť ji dobře znáte,
jen draze chtěla prodat svojí krásy květ.“
„„Však rodičové její větší rozum měli,
těm líbil se i ženich i nádherné dary
a moudře málo dbali dívčí na rozmary.
Té svévoli a vzdorům dobře rozuměli
a raděj dřív než pozděj svatbu míti chtěli.
Tu před nima prý plačíc na kolena padla,
však na ty prosby staří pranic nedbali
a k ženichu ji skoro mocí dohnali.““
„Nu, pravda, ona vskutku tehdy trochu chřadla.
Cos o nešťastné lásce mluvilo se též
a, možná, – nebyla to ani žádná lež.
Však o trochu té lásky! Vždyť to také známe,
ta vykouří se brzo jako krásný sen,
když na hlavičku hezky čepeček jen dáme
a zvláště, je-li zlatem pěkně ozdoben.“
„„Však ona jinakou se okázati chtěla,
než ostatní jsou ženy, – div že neumřela.
Se strachem otec viděl, jak jí tváře blednou,
až k lůžku choré dcery usednul si jednou,
vzal ruce její do svých a zarmoucen šeptal:
9
„Ach, odpusť mi, mé dítě, já se tebe neptal
a slíbil tvoji ruku. – Odpustíš mi, drahá?
Snad přece znáš mne, doufám. – Každá moje snaha
jen k dobru tvému čelí a teď mi ty díš,
že chci ti mladý život mermomocí zkazit.
Ty’s dítě, o životě málo ještě víš:
Ó, těžko v chudobě se jako červík plazit,
ve strachu před mocnějším, že tě patou zdrtízdrtí,
a já už dlouho tak se vleku životem,
už klesám, bojem ztýrán, unavený k smrti.
Kdos jiný pánem mým je, – já jen otrokem,
můj osud v jeho rukou, – on jen může kynout
a nejbídnější žebrák ze mne stane se. – –
Být žebrákem! Ne, nikdy! Raděj zemřít, zhynout!
Nu, přece snad to trochu tebou zatřese,
když řeknu ti, že jenom tvou to bude vinou,
tvůj otec jestli zemře. – Dobře pamatuj,
že osud náš má v rukou právě ženich tvůj!
Ty musíš svolit k sňatku! – Znáš-li pomoc jinou?“
Tu teprv pyšná dívka přemluvit se dala,
že nenadálé štěstí schválně nezahnala.
A byla svatba brzo, velmi, velmi skvělá, –
on, dobrák, svolil ve všem, co jen ona chtěla.
Však po svatbě přec brzo poznal bezpochyby,
že svoji ruku jemu z nouze dala jen,
že vynuceny byly všechny její sliby, – –
jak mohl žít s ní tedy šťasten, spokojen?
I počly poznenáhla mezi nima spory,
on pevnou rukou zkrotit dětinské chtěl vzdory,
však ona neustoupla v nižádném mu boji,
zeď proraziti chtěla pěknou hlavou svojí.
10
Nu, zošklivila se mu, – jaký také div?
Vždyť on byl pánem domu, ze svého byl živ,
proč ponechal by žezlo rozmařilé paní?“paní?““
„„A měl on dosti příčin, aby žárlil na ni.
Co zbývalo mu tedy? Přísným býti musil
a nejprv její otec jeho vůli zkusil.
Jak žebráka ho vyhnal, – odměna to pravá,
že vychoval tak špatně dceru jedinou.““
„A myslíte, že klesla její pyšná hlava?
Ne, stále bavila se stejnou s mužem hrou,
ni úsměv nepřála mu, do očí mu děla,
že lásky nemá pro něj, povinnosť jen svou
že vyplnit chce k němu a té taky zcela
že dostojí vždy jistě. – Tak ho urážela.
On ale příliš dlouho týrati se nedal.
Když bez výsledku u ní trochu lásky hledal,
tu ohledl se jinde. – Hospodyně jeho
ta lepší srdce měla, – popřála mu všeho,
ó, kterak něžně k němu uměla se chovat
a jako malé děcko vždy jej opatrovat.
By zbavila ho trochu denních starostí,
hned péči o dům celý vzala do svých rukou.
On vládu v její ruce složil s radostí,
rád poslouchal ji ve všem. – Jakou ale mukou
to mladé paní bylo, jakou trýzní pro ni,
když vedle hospodyně stínem byla jen –
a sokyně se před ní ani neukloní,
ba hlavu ještě výše nese den co den –
a služebnictvo na ně s tichým patří smíchem.“
11
„„A přece neuznala strašnou vinu svou
a nezkusila smířit muže omluvou,
ba raděj srdce novým poskvrnila hříchem.
Od muže prchla tajně ku svým rodičům,
vše opustila raděj, jmění, skvělý dům,
než aby uklonila pyšné čelo svoje.““
„A nevzala si s sebou nežli prostý šat.“
„„To značí jen, jak velký měla asi chvat,
co činí, nevěděla, plná nepokoje.
Tak k rodičům se tedy nazpět navracela,
tak chudá, jako vyšla od nich před rokem, –
co hledala však u nich, co tam asi chtěla?
A beze slova, němi, v žalu hlubokém
ji slzami jen, vzdechem oba přivítali.
Dost měli všakých strastí, bolu vlastního,
neb dávno nemilostí muže jejího
o všechno rázem přišli, žebráky se stali.““
„To děkovati mohli jenom vlastní dceři!
Ó, jakou bídu měli, člověk sotva věří,
jak ode dne jen ke dni živořili bídně
a denně klonili se k zemi níž a níž.
Teď k tomu ona též jim přišla na obtíž.
Však proto přece ruku podali jí vlídně,
neb doufali, že pokud pyšnou byla paní,
cos naspořila sobě. – Divně hledli na ni,
když řekla jim, že chudší nežli oni jest,
že chudou navrátit se, kázala jí česť.
Kdo rozuměl by tomu? – Pak je těšit chtěla,
12
že pracovat chce za ně, pilně, bez umdlení –
a při tom ručky hebké jako hedbáv měla,
ty neutvořil Pán Bůh jistě k lopocení.
Že nebála se práce, nutno přiznati;
ať nad šitím však hlavu dnem i nocí chýlí,
jen bídu vidí stále kolem vzrůstati
a bílé ručky často umdlením se chvějí
a mnohá slza perlou skropí práci její.
Však kdože takové jí perly zaplatí?“
„„A dost jich hlásilo se, kteří platili by
za pěkný úsměv rtíků, pohled jediný, –
však ona neslyšela přísahy a sliby,
prý – raděj chtěla v bídě trpět bez viny
a slyšet matku plakat, otce zlořečiti
a před sebou jen vidět smutné, pusté žití.““
„Má drahá, vy snad byste ještě věřila?
Já uhodla hned, jaké plány tajila.
Jen proto odmítala, čím ji vábil svět,
by nezavřela sobě k muži cestu zpět.
Vše měla vypočtěno, pěkně přichystáno.
Vždyť věděla, že manžel stále churaví,
že dlouhé žití jemu sotva bylo dáno.
I mněla, že svou chybu brzo napraví.
Až srdce jeho bíti bude tepem sledním,
tu jako láskou hnána objeví se před ním
a slzami a prosbou usmíří ho zase
a diktovat mu bude vůli poslední.“ –
„„Aj, tak to tedy bylo?““ –
13
„Ale zmýlila se,
ač měla vtip i rozum věru nevšední.
Muž uleh’ naposledy, – zcela bez naděje –
a všichni kolem něho, – jak se všudy děje, –
co možná nejvíc sobě chtěli uchvátit –
a nejpřednější ze všech byla hospodyně.
Ta hříšná udusila v sobě všechen cit,
před zraky jeho mocí zotvírala skříně
a odnášela šperky plnou náručí.
Jak musel trpět asi! – A v tom naposledy
též ona – žena – přišla jako přízrak bledý.
Ó, chytrá ukrutnice dobře předvídala,
že pouhý pohled na ni už jej umučí.
Tak přišla, k loži klekla, vzdychati se jala
a vetché jeho ruce také zulíbala.
Vše odpustit prý jemu, zapomenout chtěla,
jen prosila, by sloužit v nemoci mu směla.
Však dobře poznal manžel přetvářku tu její.
On vzkřikl, z lože vstává, jeho rty se chvějí
a s kletbou odehnal ji přes práh domu zpět.
A nežli odebral se v onen lepší svět,
své hospodyni všechno jmění odkázal.
Zda aspoň to se dotklo necitelné ženy?“
„„Aj kterak smutně pláče, cítí přece žal?““
„To všechno vylháno je, pláč je vynucený,
vše falešno je na ní, pohyb, slovo, hled...“
V tom mladá paní s tváře ručky spustila,
ty bílé, malé ručky, chladné jako led,
14
a hlavu o poznání sotva vztýčila.
A sousedky dvě plaše na se pohleděly
a jedna druhé ptá se: „Zda jste viděla?
Hle, ve krajkovém límci skvost má drahý, skvělý,
ten za života muže nikdy neměla.
Jak drahokamy v něm se jasně zablyštěly!
To démanty jsou jistě!“ – Blíže kloní hlavy. –
„Vše falešno je na ní. Nejsou věru pravy
ty diamanty velké!“ –
Slzy to jen byly,
jež v krajkovém se límci maně zachytily.
15