Sedmnáct písní (1913)

Emanuel Lešehrad

Diplomatická verze Ediční verze
EMANUEL ŠL. Z LEŠEHRADU
[2] SEDMNÁCT
PÍSNÍ
[3] Mé srdce zpívá v zahradě
[6] Růže, růže, mám vás rád, Nechřadněte, nezvadněte, Snědé ženě chci vás dát.
Růže, růže, vonný sen, Ovadne ti, opadne ti Dřív než umře letní den.
[7]
I.

Blankyt se stmívá. Blankyt se stmívá.
 V břečtanech ptáče Flétnově zpívá, Že srdce pláče. Klidno je všade. Stíny se dlouží. Srdce mé mladé, Co že tě souží? Nad altán splývá Krajkoví hruše; Proč asi bývá Tklivá má duše? [8] Niva se stmívá. V břečtanech ptáče Romance zpívá... Srdce mé pláče. [9]
II.

Večerní chvílí, Večerní chvílí,
 V důvěrném stínu, Pierrot kvílí Na mandolinu. V thujové sluji Rozmarné krásky Si vypravují Tajnosti lásky. Don Quijote zticha Směje se v stínu. Pierrot vzdychá Na mandolinu. [10]
III.

Než zkvete luny jas, Než zkvete luny jas,
 Má sestro snivá, Můj láskou chorý hlas Tmou vonnou zpívá. Zpěv poslyš o ručkách Jak narcis bílých, Rtech, které nítí nach, I ňadrech vílích, K nimž v zlatém nadšení Tvá kštice splývá, Kde snění pramení A rozkoš dlívá. [11] Mne utěš v bolech mých, Jež přání souží A v písních blouznivých Tě zlíbat touží... Než zkvete luny jas, Milenko snivá, Můj láskou chorý hlas Tmou hebkou zpívá. [12]
IV.

Zpráhlá ústa žízní, Zpráhlá ústa žízní,
 Bludné ruce choří, Siré srdce trýzní, Zmdlené oči hoří. – Kdo mne zbaví žízně, Ruku s rukou spojí, Srdce zhostí trýzně, Zmdlené oči zhojí?! *
Ústům vláhy dala, Ruku v dlaň svou jala, Srdce zkonejšila, Oči rozzářila. [13]
V.

Vzala plaché srdce, Vzala plaché srdce,
 Zlíbat srdce chtěla, Jala plaché srdce, Lásky zapomněla. Trny vryla v čelo, Paže rozepiala, Na kříž vbila tělo, Ústům žluči dala. Marno bědovaní, Něžné srdce vzala, Nelítostnou dlaní Prsa rozdrásala. [14]
VI.

Našel jinoch cestou Našel jinoch cestou
 Prsten pohozený. ...Řekli mu, že je to Úsměv svůdné ženy. Našel jinoch cestou Leknín zkrvavený. ...Řekli mu, že je to Políbení ženy. Našel jinoch cestou Duhového hada. ...Řekli mu, že je to Milenčina zrada. [15]
VII.

Možná, že zjeví se, možná, že ne. Možná, že zjeví se, možná, že ne.
 Rty mé jsou čekáním rozlačněné. Možná, že zmizí zas, možná, že ne. Oči mé v slzách jsou utopené. Zjeví se. Zmizí zas. Možná, že ne – Srdce mé nalezne umučené. [16]
VIII.

Co se ti zdálo, milenče, Co se ti zdálo, milenče,
 Nebe kdy zlátlo z jitra? – Zdálo se mi, že světlo tmou Zaplálo v svícnu nitra... Co se ti zdálo, milenče, Den kdy měl úsměv žhoucí. – Zdálo se mi, že v náruč mou Sklání se žena stkvoucí... Co se ti zdálo, milenče, Temno kdy lunou zkvetlo? – Kdosi šel mimo cestou svou, V srdci mém zhasl světlo... [17]
IX.

Sni, ó sni své jaré žití Sni, ó sni své jaré žití
 O nebi, jež stříbrem plaje; Sen můj, který mohu sníti, Měsíc plavý bez tepla je. Sni, ó sni, můj květe bílý, O dni, v kterém broskvoň zraje; Na mé housle jeseň kvílí, Co mne čeká, bez tepla je. Sni, ó sni, můj archanděle, O všech slastech chvílí máje; Že jsem toužil žití celé – Choré srdce bez tepla je. [18]
X.

Šly z hradu čtyři princezny. Šly z hradu čtyři princezny.
 Jim v očích plál jas vítězný; V parku v loubí jasmínovém Zvonil rokot líbezný. Když přešlo dvacet hořkých let, Zas v nyvý večer přišly zpět; V parku v loubí jasmínovém Slavík dávno ustal pět. Žel, našly bránu dokořen, Hrad rodný zrádně pobořen, Zámek síní princezniných Pavučinou opředen. [19]
XI.

Pod strání s vesnicí Pod strání s vesnicí
 Palouky, lesy. Kde, duše tesknící, Kde asi, kde jsi? V zahradě trhá si Milenka květy. Vzpomínám na časy Před mnoha lety. Stmívá se. Fléta mdlá Za humny zpívá... Léta má odešlá, Co z vás mi zbývá? [20]
XII.

Odešla v podletí... odešla... nepřišla... Odešla v podletí... odešla... nepřišla...
 Cestou snad zbloudila – cesty zpět nenašla. V krbu je vyhaslo, ohně v něm nehoří. Truchlo jak za pohřbu v oněmlém nádvoří. Paprsky soucitné o mrtvé hovoří. – Odešla... nepřijde... odešla v podletí... Z jara když vlaštovky s vůněmi přiletí, Nad střechou zakrouží, jinam vdálv dál odletí. – [21]
XIII.

Listí olší opadává, Listí olší opadává,
 Plavá duše bloudí v tmách; Ostrov zlatý na vodách V hlubin tmáň se propadává. Jemně pláčí stvoly třtin, Hladí vod se oblak plouží, Lkavá duše v stesku touží Pohřbíti se do hlubin. Listí olší opadává Na hlaď čirou z opálu; Ostrov mládí pomalu V hlubin hrob se propadává. [22]
XIV.

Kam, teskná duše, zbloudila’s? Kam, teskná duše, zbloudila’s?
 Nad městem zbled’ již noční stín. – Zvábil mne z komnat luny jas, Zhalil mne v závoj nevěstin... Tož mně, má duše, odpověz, Proč je tak náhle něm tvůj ret? – Shlédla jsem cestou smrt svou dnes – Každý je zaklet, kdo ji shléd’... Hlas tvůj, má duše, zdá se chvět! Proč klopíš k zemi oči mdlé? – Shlédla jsem v tůní zrcadle Mrtvé své vlasy zešedlé... [23]
XV.

Odlétly vlaštovky, Odlétly vlaštovky,
 Žalno je v údolí, Vítr lká nad plání, Srdcem to zabolí. Jeseň se vrátila, Na vše jsem zapomněl, Jeseň se vrátila, Srdce mé zranila. Smutno až k zoufání Zavládlo nad krajem, Smutno až k zoufání, Vání štká nad plání. [24] Ani jsem nevzpomněl Zazdíti veřeje. V srdci mém zmrazeném Zvadlé jsou naděje. [25]
XVI.

Kde jsem to, rcete, víte-li? Kde jsem to, rcete, víte-li?
 – Ach, nevím, nevím, příteli! A kde jsou skvělé statky mé? – Snad cestou kdes je najdeme! Jak dostanu se ku předu? – Chcete-li, já vás povedu! A jak tak dlouho půjdeme? – Jen krátký den se projdeme! A co mne čeká, víte-li? – Prostičký rov jen, příteli! [26]
XVII.

V sadě sníš, V sadě sníš,
 Jiskří den; Nežli zvíš – Temno jen. Blíž a blíž Spěje sen. V dáli, slyš, Píseň žen..žen... Ticho již. [27] TATO KNÍŽKA VYŠLA VE 200 VÝTISCÍCH NÁKLADEM AUTOROVÝM. UPRAVIL JI GRAFIK O. ŠTÁFL, VYTISKLA „GRAFIA“ V PRAZE 1913.
E: jf; 2004 [28]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Lešehrad, Emanuel; Grafia
(Tato knížka vyšla ve 200 výtiscích nákladem autorovým. Upravil ji grafik O. Štáfl, vytiskla „Grafia“ v Praze 1913.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 28

Autor motta: Lešehrad, Emanuel

Motto: Lešehrad, Emanuel