Satiricon (1904)

1903, Josef Svatopluk Machar

Diplomatická verze Ediční verze
J. S. MACHAR:
SATIRIC0N.
1903.
V ROKYCANECH NÁKLADEM „KRAMERIA“ 1904
[3] „NOVÁ KRAMERIOVA EXPEDICE“ KNIHA I.
VEŠKERA PRÁVA VYHRAZENA.
TISKEM JOS. B. ZÁPOTOČNÉHO V ROKYCANECH.
[4] MŮJ DRAHÝ KUPKO,
nejsem jistě prvým odchovancem gymnasia, jenž otevřeně vyznává, že dlouhá léta nebyl mu jasným rozdíl mezi i a y v pojmech Satyr a satira, že následkem toho splítal obé příbuzenským svazkem, čímž se mu maně vytvořila antická fikce, s kterou se tuze nerad loučil. Můj Satyr byl tvor, jenž s lehkým úsměvem na rtech pozoroval všelijaké ty slabůstky a slabosti jak drobných lidí, tak uznaných heroů, tak nesmrtelných obyvatelů Olympu... A měl jazyk, jenž rád pověděl, co oko duše vidělo. V associaci těchto představ jevila se mi pak satyrská hra ne jako rozpustilý epilog tragické trilogie, ale jako nutné sestoupení s kothurnu, proměna blesků Zeusových v bič, vážného monologu na veselý hvizdot, zorného úhlu Věčnosti v zorný úhel tohoto nicotného živobytí a světa. Můj Satyr byl na jevišti a mluvil do hlediště. –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Tragedie „Golgatha“ musila mít svoji satyrskou dohru.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
A Ty, příteli Kupko, vrátil jsi mi maně Satyrem na obálce této knihy antickou fikci z mých mladých let. Děkuji Ti. A Tobě, mistru ironie a satiry, připsal jsem tuto knihu. Poznal jsem celého člověka v Tobě a jsem šťasten Tvým přátelstvím. MACHAR.
[5] Dívčina podkasaná luk a toulec mi dává: Zkus trochu, velitel náš, tvůj otec Foibos, teď spí!
[6]
ČASOVÁ KONTEMPLACE.
Nač zapírat, že od desíti k pěti to rapidně jde v naší politice? Úhorem prázdným mrazný vítr letí, do neplodných brazd lehá metelice. „Cos shnilého“ – toť málo: všecko hnije, rez rozežírá svory v krovech chalup; z očí se dívá bědná elegie, jen chytří ještě bezpečně jdou na lup. Tož jako soli potřebí nám rady, by úplnou se nestala ta škoda – Oh, hlavy prozíravé, dohromady! Vlast na buben! Kdo více za ni podá?
EXTRAKT NAŠEHO DĚJEPISU.
Duše k smrti dřímá v objetí Říma, tělo hyne bídně ve službách Vídně. 7
IDEA STÁTU RAKOUSKÉHO.
Zavřete okna, ústa, dvéře, vzduch zlými bacilly je syt, je vlastenectvím hezky v šeře hodinku černou protrávit, kněz vyloží vám boží slovo, že nejlépe je rychle dát císaři, což je císařovo, být skromným a se milovat.
„KDYBY STÁTU RAKOUSKÉHO NEBYLO
ATD...“ Palacký.
Tak dlouho jsme to říkali, až ve Vídni nám věřili, a když ve Vídni věřili, pak teprv nám nic nedali.
SYBILLINŠTÍ VOCALISTÉ. (Dru. B. Pacákovi.)
Program, plány, dějin konsekvenci – netřeba nám toho při bohu! My stavíme celou existenci na písmenkách A. E. I. O. U.
LETEM KNIHOU NAŠICH DĚJIN.
To čiší na nás z každé strany a platí dnes jak před roky: Špatnými bývali jsme pány a výtečnými otroky! 8
MLADOČESKÝ REBUS.
Jen provaz na národní šíji a připoutat jej pevně k ní – to kdyby čert vzal familii, aby vzal také národ s ní!
PŘIZNEJME SI!
Neaugurujme si, bratří, s výšky, nejsme dětmi Husa ani Žižky – Jiří Plachý z celé historie nejspíš ještě v krvi naší žije. KŮŇ A ČLOVĚK. Bájka trochu časově politická.
Kůň se dal na šest měsíců do služeb člověku. Vymínil si dobré zacházení a nějaký malý plat. Služba byla tvrdá. Ale kůň, chtěje si ji zpříjemniti a člověka trochu obměkčiti, začal diplomatisovati. Den co den říkal člověku, že by on, kůň, bez něho nemohl živ být, že se diví, jak on, kůň, mohl kdysi vůbec být živ ve volné stepi, a dále, že ostatně ani člověk bez něho, koně, nemůže dále existovat! Člověk poslouchal a poslouchal, a když po uplynulých měsících kůň žádal na člověku svoji svobodu a smluvený plat, řekl mu: „Zvíře pošetilé, do záhuby své se chceš vřítiti! Jak ti možno dáti svobodu, o které sám jsi mě přesvědčil, že nevedla k tvému dobru? Jak tě mám pustiti od sebe, když jsi mi dokázal, že bez tebe nelze mi dále živu býti? A plat žádáš? K čemu ti ještě zvlášť platiti, když jsem vůbec pánem a vládcem tvého života?“ – 9 Od těch dob zůstal kůň v podruží člověka, jak by doložil Aesop, kdyby byl tuhle bájku vypravoval po 31. lednu 1903.
DĚJINY MLADOČESKÉHO KLUBU NA ŘÍŠSKÉ RADĚ.
Lva kůži našít srstí lišky – toť důmysl byl největší. Když není jich, tož děti Žižky ke koňské šili zaječí.
TVÁŘÍ V TVÁŘ.
– Budem mluvit s králem! – Hoj, to znělo jasně. Mluvili jsme s králem: – Čilost Vinohrad projevuje se teď, Veličenstvo, krásně, ulice tam rostou zrovna jako z vody, zakládáme parky, máme vodovody – Král byl milostivý: – Díky, to jsem rád. –
1849 a ?
Čert už jednou chtěl vzít ten krám váš, přišel na pomoc vám Mikuláš; zavoláte-li zas Mikuláše, zmoudřel-li, sám pošle Satanáše.
IDEA POHÁDKY O SLEPIČCE A KOHOUTKOVI.
Nebude po vlastech našich zdrávo, dokud neožije státní právo... 10 Kohoutek náš někde v dálce leží, umírá nám, dýchá už tak stěží. Státní právo nebude však žíti, nebudou-li naši Němci chtíti; když však čeští Němci přitakají, zda nám mimočeští souhlas dají? A když dají, zda tu nejsou ještě maďarské a polské pevné kleště? Vymknem se jim, dobrá, tu však civí na hranici pruský orel divý – česká slípka běhá, slouží, prosí, poklonkuje, hledá, dary nosí, slib dostává tu, tam radu sterou, onde, co jí dali, hned zas berou, a ta slípka běhá, zoufá, kvílí, až z ní lidé mají kratochvíli! Bědná slípko, pohleď na věc soudně: v pohádce, tam dopadne to kloudně, v pohádce jen! Zmoudři, slípko malá, co bys v posled s kokšem udělala? Nech jej ležet klidně na pasece, o sebe se starej, zmoudři přece! Hleď jen vyrůst, potom trochu zhrdnout, zobci, pařátům dej hezky ztvrdnout, vajíčka si skládej čistá, zdatná, bude z tebe slípka pevná, statná – uvidíš pak kokšů celé roje pro sebe se dávat v kruté boje, vyvolíš si z nich pak po libosti, jenom se té pohádky už sprosti! V sebe věř a doufej, pevná, stálá, žebrotou mi nechoď, slípko malá!
DŮLEŽITÁ KNIHA.
Komise pracuje o čítance pro státníky české, pro poslance, 11 jež by pragmaticky vyčítala, jak nám Vídeň míň a méně – slibovala.
KUS PSYCHOLOGIE.
Ó Vašku, jenž tu sloužíš krotce a býváš k tomu ještě bit, k dobrému srdci pana otce jak István uč se promluvit!
BOJE A PRAPORY.
Člověk, chytrá šelma. Tužby svoje dává jenom v kapsli ideální hodnoty. Píše se to: chci jen stejná s tebou práva, a čte: Pusť už, chci teď užít to, co ty.
SKORO VARIANT PŘEDCHÁZEJÍCÍHO MNOHEM PŘÍPADNĚJŠÍ, TŘEBA MÁLO ESTETICKÝ.
„Čech a Němec, páni, oba stejní jsou, za osmnáct ten, ten dvacet beze dvou. Chyba je a původ každé třenice, že ve Vídni nemaj’, no, dvě zadnice. Leze-li v ni Němec, Čech se v pokřik dává, že nezadatelná trpí česká práva – a když Čech v ní sedl, Němec zase běsí, že prý trpí svaté jejich interesy –“ u „Zelené žáby“ v politiků sboru takto pan Kos líčil jádro věčných sporů. 12
KDO JE TO?
Spartanům rovný, nerozdílný zde stojí zmužilých šik čel, a neptají se, jak je silný, však kde že stojí nepřítel. (Mladočeši ne.)
V RAKOUSKU OD R. 1848.
Na začátek jsme zapomněli.zapomněli, prostředku málo rozuměli a, jenž tu bez vší pochyby, ten konec se nám nelíbí.
RADA KRONIKÁŘOVA.
Dal něco Taaffe, Badeni, Thun, ne však byrokrat Körber – chraňte se byrokratů, byrokrat prohlídl vás!
PRAVIDLA GRAMATICKÁ. I.
O pluralu majestaticu.
Užívání jeho v pádech všech pořídku a zhusta přichází; král jím mluví v slavných momentech a šmok v každodenní extási. 2.
Pomocná slovesa v Rakousku.
O nich tvrdí mluvnic znalí mudrci, že jsou tři a různí se vždy místem svým: 13 v Budapešti „prosím“, ve Vídni „já chci“, v Praze ve všech časech prostě „poroučím“.
MLADOČESKÁ REFORMA PRAVOPISU.
Podle zkušeností, které mají z Vídně, pan poslanec Špindler míní, že lze klidně na pravopis Joklův z části přistoupit a supinum „být“ už psáti jako „bit“.
SUPREMA LEX – POPULI VOLUNTAS
(tvrdí Nár. Listy i mladočeští poslanci).
V lijáku, blátě, středem vod – hezounká cesta proklatě! Orgán jde čehý, strana hót, národ prý drží opratě!
V KLIENTELE DVOU FAMILIÍ.
Na ucho si lehnout a spát zcela klidně pan Böhm směle může: Procházkovic z Vídně slib mu dali často, že žít bude blaze; familie Grégrů navzájem zas v Praze pečuje dnem nocí nad ním obezřele, aby zkázy nevzal na duši ni těle. Panu Böhmovi to nejde do umu – inu, má víc štěstí nežli rozumu.
MY A NĚMCI.
Vymkli jsme se z vlády německého ducha, o svébytí vlastním pronikla nás tucha, 14 jako rovný s rovným chcem s ním nyní stát, poctivě se smířit nebo bojovat. Tak psáno, ale přec to pravdou není, z vlivu toho na coul nevysmekli jsme se – nejpyšnější triumf přec je vysvědčení, které přijde i z té Neue Freie Presse. – Co je do umělců, co je do básníků, do tenorů, oper, vědců, politiků – teprv potom víme, kolik vzdát jim chvály, když je německy nám někde kolkovali.
Z KUCHYNĚ NÁRODNÍCH LISTŮ.
Oh, té šťastné alchymie národní! Svařila Řím s Kostnickou nám pochodní, ještě Bílou Horu s Konopištěm spraví – šťastný národ, jehož žaludek to ztráví!
NĚKOLIKÁTÁ VÝZVA MLADOČECHŮ K SOUČINNOSTI VŠECH POKROKOVÝCH STRAN.
Krátký smysl dlouhých řečí a už dávno známý: my zas něco nadrobili, pojďte to sníst s námi!
SVOBODOMYSLNÝ ČLOVĚK.
„Oh, vím dobře, co Řím všecko dělá, vím, že dal nám tohle předpeklí, však, když v neděli jdu do kostela, jdu jen, aby lidé neřekli.“ 15
PRO NASTÁVAJÍCÍHO VLASTENCE.
Buď věren vlasti, víře, příteli, – v životě tyto statky ideálné ponesou groše reálné a valné, a když ti pánbůh umřít povelí, ponesou počest tvému popeli.
STESK VLASTENCE.
Stále nové daně na nás chtějí řady národnostních podniků – ano, pane, neboť válka nejí u table ďhôte podle cenníku.
ČESKÁ MORÁLKA A DR. HEROLD.
Upírství mu kdysi dokázali, s protesty se kdysi na něj hnali, pes by od něho byl nevzal chleba – teď s ním v Radě vážně rokovali, čeho českému je lidu třeba. Jak to přišlo? Není odpovědi. Nic nevrátil Herold z torby syslí. Na hlavách si lidé nyní sedí, na čem seděli dřív, tím teď myslí.
CO MÁME OD JINÝCH NÁRODŮ
ODLIŠNÉHO.
Za živým slovem rychle čin jde, za bleskem hrom se musí brát – však u nás není jako jinde: zde musí blýsknout devětkrát! 16
RIEGER.
Přišili mu kdysi běžné jméno zrádce, každý šmok a lump jej blátem bít si troufal, z národa jej takřka vyhodili krátce, a on, stařík, mlčel, čekal a jen doufal. Umřel. Nářek. Šmoci elegie psali, u rakve mu Herold attest cnosti složil – mohl mít den štěstí slavný, nebývalý, kdyby se byl svého funusu jen dožil!
NÁROD POD MIKROSKOPEM.
Výrobcové veřejného mínění, ovce, jež je dostávají k krmení, s vlastenectvím obchodníci mazaní, tchoři kapes, prostých mozků tyrani, tanečníci kol zlatého telete, šelmy, jimž je vlastí blaho doupěte, prostituti ducha, srdce cynici, muži s řády, advokáti, řečníci, hofráti a byrokratstvo ztrnulé, nully, celým žitím ctěné, proslulé, pak hrst duší, která nad tím tiše, nebo v marném hněvu krvácí, jíž se říká v povznesené pýše celým národem tím: vrtáci...
STAROVLASTENCI.
Živí mrtví, jména bez jména vlekou tu svá žití bezcenná, důležitě třesou hlavama: „fueramus quondam Pergama...“ 17
V ČEM SE SHODUJI STAROVLASTENCI A KLERIKÁLOVÉ.
Nemyslit nic, jenom věřit jim – tak to chtějí oni a tak chce to Řím.
BAJKA, POSTAVENÁ NA HLAVU.
Když přišla poslední lva hodina, tu dostal le coup de pied de l’àne – – Náš osel však jest jiný hrdina – zde Lafontaine by na pranýř byl dán – náš osel už se ani nedívá a kope své lvy hezky za živa.
VLASTENEC VYSVĚTLUJE A OMLOUVÁ:
pravda, hnijou jaksi hlava, údy, ale tak je nyní v světě všudy – k čemu tedy jedovatý vtip? – – – – – – – – – – – – – – – – Duše podlé, u nás má být líp!
MORE PATERNO.
Důvod stavět proti důvodu zvykem jest u jiných národů – český člověk při diskusi kývne prstem: Ajta, a buď dělá nebo volá předem policajta.
NA TISÍC ADRES.
Dvě věci jsou vždy k prospěchu, ba, u nás vlastenecká cnost: 18 výt s majoritou bez dechu, plít na svou lepší minulost.
ČÍNSKÁ ZEĎ.
V písemnictví žehrat na čínskou zeď dnes – ta námitka je už hodně pošetilá... Vyseděl si který národ hloupost kdes, aby nebyla hned u nás zdomácnila? – V obchodu – toť jiná. Zde se cítí, vidí, čím by s cizinou byl intensivní styk: ročně importovat hrstku slušných lidí, vlastenců pak vyvézt tisíc několik.
DOBŘÍ LIDÉ.
Satiry je u nás třeba jako soli, jako chleba, jenom – dodávají lidé způsobní – nemá býti jedovatá, osobní.
ZROVNA TAK U NÁS, JULIE SLOWACKI!
Co máme svého? Kousek minulosti a ta je nám a té jsme my už cizí, žijeme stále kdesi v budoucnosti, co půda nám tu pod nohami mizí. Své všechny tužby už jsme v jednu slili, nejvyšší cíl v tom žití našem rvavém: národů papouškem jsme dosud byli, teď nechcem víc, než národů být pávem! 19
ČESKA OTÁZKA.
Na hlavě čapka s rolničkami... A obličej se zabílí... A řečí jak vod mezi námi... A rozum škrtí násilí... Ne slávou, silou, myšlenkami, čím jsme to vlastně opilí?!
NA POCHODU.
Přes propasti a horské hřebeny my vidíme svou zaslíbenou zem – však v šalbách osudů duch zkušený ví, že tam sami nikdy nepřijdem. A je to bolest, touhy žhavý cit, proč řežem, pálíme a bojujeme, by zdravý, silný všel tam aspoň lid, s nímž jako zodpovědný chirurg jdeme.
SROVNÁVÁ SE SJEZD SOCIÁLNĚ DEMOKRATICKÝ A CÍRKEV MLADOČESKÁ.
Na svých sjezdech socialisti předně vlastní prádlo vyčistí; na svých sjezdech Mladočeši čile oznámí, kdo nemá prádlo bílé: Němci, Uhři, čeští publikáni, Turci, Hottentoti, Mexikáni, což se vytkne v bystrých řečí proudu. Ale své košilky s panny studem chrání před louhem i před osudem – patrně až k poslednímu soudu, kdy rozdělí za trub zvuků pánbu rajské radosti i pekla hanbu. 20 Snad je naděj, že tam bude jisto, není-li to prádlo přec jen čisto...
ZPRÁVY Z VÍDEŇSKÉHO PARLAMENTU.
Staří mistři malujíce svaté dělali jim kol hlav kruhy zlaté – pan Penížek v každém referátu kolem mladočeských deputátů maluje je dosud; kruh pak vzrůstá, čím jsou plodnější ta která ústa: Herold k. p. slunce má kol hlavy, starý Sokol jenom kroužek plavý.
ZRADA NÁROD. SOCIALISTŮ SPÁCHANÁ NA MLADOČEŠÍCH.
Kdyby byli nebyli je zradili, pravici by byli zase sklížili, kdyby bývali ji byli sklížili, byli by se bývali v ní soužili, kdyby bývali se byli soužili. bývali by byli z ní zas toužili – ale tohle všecko nemohlo se stát neb pan Choc a Fresl vpadli do jich zad, začež Penížek a Herold v oplátku z národa jim dali výkop do zadku.
PROZÍRAVÝ MINISTR–KRAJAN.
Tři roky se, chudák, dobře choval, nahoru i dolů ministroval, když pak k penátům svým šel, mínilo se nahoře i dole, 21 že on vlastně neštěstí byl holé, že už před třemi jít roky měl.
KE KANDIDÁTNÍ ŘEČI.
„Poslanecký mandát není úkol malý, vlasti přináší se oběť veliká –“ Klasický to chytrák! Když se oběť pálí, dá se ohni vše – krom břicha, jazyka.
AVISO DO ČESKÉHO SNĚMU.
Když už je zas bit šik váš stkvělý, u čerta, hleďte pozor mít a odkoukejte nepříteli, jak se má vlastně vítězit!
MY A EVROPA.
Hrdě papouškujem starou větu: Dali jsme kdys Komenského světu! – Dnes však dáváme mu ještě více: muzikanty, šunky, harfenice.
EVROPA A MY.
Úspěšný kus práce vykonán je dosud, neníť Evropě víc lhostejným náš osud! Ba, když na krásně nás někdo připoškrtí snad i protest podá proti naší smrti. 22
NAŠI THERMOPYLŠTÍ.
Zvěstuj, poutníče, že my tuhle ležíme všichni; rozpálená je líc, zakalený je zrak, hrdla že chraptí kdedomováním, hejslovaněním, jakož pořádný Čech příkazy vlasti své zná. Ah, šelma hospodský mne si ruce, oči mu září – vyjedli, vypili jsme, co jenom v zásobě měl, Zdar vlasti! Národu! Čert vezmi Němce! Hromy a peklo! Žít budem! Hospodo, hej! K čertu, už opravdu nic? * Den na to „Národní“ o slavnosti nadšeně píší: Manifestace ta zdařile ukázala, těla že česká své jsou vlasti nejlepší hradbou, o níž si roztřišťovat lebku svou bude náš vrah.
RECEPT NA RENOMEE POKROKOVÉHO ČLOVĚKA.
Ve státního práva znamení věř tajná, za papeže uznej Baxu nebo Hajna, policajtuj čile, když co jiný říká, plivni často na „Čas“, mistruj Masaryka.
POTŘEBY ČESKÉHO ČLOVĚKA, JAK SE JEVÍ V NÁRODNÍCH LISTECH.
V úvodníku hromy na odvěké vrahy. Potom, co nám Körber obmýšlí a snová. Třetí článek vede tě za ruské prahy na Slovanstvo pozřít v brejlích Komarova. Na to hledíš v sloupy hrozných suchopárů, do očí ti víří písku celé vlny – 23 prchá-li jim zrak tvůj, pozor dej na čáru, feuilleton tam pod ní číhá obmyslný. Časem z Vídně najdeš státnické kus prosy, jíž českému lidu oznámí se hladce, Körbrovi že nyní jistě už smrt hrozí rukou ovšem naší čacké delegace. „Denní zprávy“ otvírají polemiky, krásná duše vůni na vůni v nich kupí, po nich následují – ó té symboliky! – krádeže a mordy, podvody a lupy. Pak jsou inseráty. Tu se tělu hoví. Pudr Rosy Schaffer z Vídně líc ti zkrášlí. Na pleš kup si zázrak Anny Csillagovy. Proti impotenci v Berlíně lék našli. Je-li nepříjemno vůbec tobě stonat, z Drážďan masť tu proti všem nemocem stkvělá. Máš-li dceru, zbožných sester pensionát ti ji v němčině a náboženství vzdělá. Všecko, všecko je tu. Máš-li dlouhou chvíli, zažene ji dílo poutavé a nové: z bělehradských vražed všechnu krev v ně slili v napínavý román bratří Dykastové.
NÁRODNÍ LISTY A DR. DYK.
Možno, že je čist, nikdo není jist, pak mu dejte pokoj; ne-li, snad se v čas, sám očistí zas, tož mu dejte pokoj; nehne-li se sám, tož už k vůli nám jen mu dejte pokoj. Sami zříte zde, soud náš přísný je, tož mu dejte pokoj. 24 Jít však na něj s metry polemiky, jako jsme šli na evangelíky – to nám dejte pokoj!
MOJE HÁDANKY A REBUSY.
Duše sytit, hlavy napravovat vytčeno mi vůlí Osudu – abych vás však učil slabikovat, to přec, bratři drazí, nebudu.
EXTEMPORE.
Tak vesele jsem veršíky ty sil, vesele proved mnohou popravu – a kolikrát jsem péro odhodil a v bolesti se chytil za hlavu!
FATUM NÁRODNÍCH LISTŮ.
Pro směšnou hloupost v zápas jedou s neobyčejnou vážností – ve vážné věci sobě vedou už léta s hloupou směšností.
MEZE NÁRODNOSTNÍ SVOBODOMYSLNOSTI.
– Volnost všech národů budiž ctěna, sami chcem jí míti aspoň kus – „Slyšíte, jak Finsko v dáli sténá?“ – To je jiná, tam je bratr Rus. – 25
SLOKA Z RYLEJEVA.
„Já viděl Rusko zotročené před svatým stanem oltáře, v okovech šíje nakloněné, tam modlili se – za caře.“ Což Rylejev, Puškin, Lermontov, Tolstoj, Gorkij, Gogol, Saltykov – rýpalů to rod byl přepjatý! Holečka čti, moudrý muž ti řekne, jak je všechno v svaté Rusi pěkné: žandarmi, cař, popi, činovníci, všechno, co má placatou čepici, řetěz, Sibiř, knuta s šibenicí – Holeček, bard carský, bradatý!
JEŠTĚ JEDNA STRÁNKA SLOVANSKÉ OTÁZKY.
Korunu synu Milan dal, Národní Listy měly radost, vladaře k čertu Šáša hnal, Národní Listy měly radost, a z lidu ženu sobě vzal, Národní Listy měly radost, s ní brzy bídně dokonal, Národní Listy měly radost, v Bělehrad vešel nový král, Národní Listy měly radost, a poženou-li Petra v dál, Národní budou mít zas radost.
VE VATIKÁNĚ BRZY PO 5. SRPNU R. 1903.
„Svatý otče, zápal víry čistý přinesly nám dnes Národní Listy, 26 velebí tě, chválí moudrost tvoji, žehnají ti k velikému boji, při tom prosí, možno-li ti záhy křižáků roj přes české hnát práhy, neboť lezou prý tam z úkrytů zbytky paličatých Husitů!“ PIUS X.:
„Jsou to děti! Ale svoji k svému! Oklikou jdou, kratší cestu míjí – Agliardi, řeknou Skrbenskému, ať si promluví tam s policií!“
NA GESTO Z „NÁRODNÍCH LISTŮ“.
„A kdyby národ svatým hněvem vzplál, mrštil by vámi na hromadu rumu!“ A s vámi by tak národ udělal, kdyby byl při rozumu.
PŘÍČINY MLADOČESKÝCH NEÚSPĚCHŮ.
Státního práva svatý zárod vzal za své v jedné hodině: mizera Herben prodal národ pastorům dvěma v kasině!
ŘÁDKOVÉ RASOVSTVÍ.
Dvacet devět metrů polemiky hodil Čapek na evangelíky, grošů vydřel na nich kapsy plné, žehnat moh by jim – a on jim klne. 27
VYSVĚTLENÍ ČESKÝM EVANGELÍKŮM.
Rozbíjení lebek v divém ryku boje, už je potřebno jim jako ptáku vzduch, odvěký vrah nechce dát jim lebky svoje, nečinnosti nezvyk útočný však duch, nuž, tak se to zatím trochu doma zkusí, k čemuž ovšem někdo lebky dáti musí.
ONDŘEJ HOFER II.
Neklamné se zprávy o tom sijí, že se akt už v ministerstvu píše, jímž má dostat Čapek medalii za hájení celistvosti říše.
KUBELÍK MAGYÁR EMBER.
Lide český, jaký černý skutek! Námi všemi vyhýčkaný muž, János Kubelík, nás zradil, utek – Čapku, spal’s, či’s koupen také už!?
Z REDAKCE NÁRODNÍCH LISTŮ.
Pan Prokop zří na pana Matěje, dva, kterým stále hůř a hůře je, i dí pan Prokop k panu Matěji: „Měli jsme toho nechat raději!“
LISTY KATOLICKÉ A NÁRODNÍ.
Pomozte bít, páni páteři, jménem vlasti nihilismus čirý, 28 pomůžem vám, páni páteři, až jej budete bít jménem víry!
NÁRODNÍM LISTŮM RADA V NOUZI.
Udělejte konec řečem, že jste s římskými se spjali! najděte si něco honem, třeba s Frindem, třeba s Kohnem, z pochvy s papírovým mečem, na ně hrr! na klerikály!
JEŠTĚ JEDNA RADA.
Infernální Čapkův vtip propálil vám díru v kase, vidno, že nic po něm není! Patrioti, bude líp hrát na slušné lidi zase: mít morální rozhořčení, posu štvané nevinnosti, gesto čiré počestnosti, úctu vlastních slavných jmen – možno, že se za chvíli národ zpronevěřilý do těch sítí zase chytí – – není-li už tuze přeplašen!
PAN ČAPEK CITUJÍCÍ „LABSKÉ PROUDY“.
U Lipan zase zápolí Bratříci s rotou římské chasy: 29 pan Prokop leží na poli, v Kolíně Čapek hledá spásy.
DEMOKRATISMUS ŠMOKŮ.
Harmonie vtipu dojemná se snesla na oděnce, kteří kříží ducha blesky: „Gasarbeitrem“ zove německý šmok Fresla, „Apatykář Nowack“ vtipkuje šmok český.
TRAMPOTY DEFENSORA VLASTI.
Nemůže své rozčilení stajit, když mu o „přenosné vlasti“ díte – jak pak jí má, chudák, jenom hájit, když je ve vás, když ji přenášíte!?
DRAHÁ AKVISICE.
Milion zlatých kdysi „Národní“ pro případ koupě stály v ceně, co mají Čapka – lidé ctihodní dávají za ně o pětinu méně.
ČESKÁ STRANA LIDOVÁ.
Na pomoc ta partaj spěla svému orgánu, byl by málem smrtí splatil tuto obranu, vznesla se jak v balladě zvon z vody na chvíli, zazvonila – lidé se jí tuze divili, pak zapadla do své tůně a tam dříme nyní, zřídka činí co, když činí, pak neví, co činí. 30
PANU ČAPKOVI, JENŽ SE ZAKOUSL DO MÉ POZNÁMKY O ČESKÉ STRANĚ
LIDOVÉ.
Jaký to vtip v tom nedovtipu, ty hlavičko má chápavá! Tolik ti zrnek tady sypu, ty lapáš vždy ta nepravá!
HLASY O MÝCH EPIGRAMECH.
Vzdych si kdesi jeden trefený: „Mizerné střely, není pochyby!“ A z Čapka na to dí hlas ozvěny: „No vida, těm se to též nelíbí!“
FEUILLETONISTA NÁR. LISTŮ.
Kde komandoval v zašlé chvíli Nerudův generálský kyn, tam pagoduje vysloužilý smetánky pražské prefátýn.
KRVAVÝ TŮMA.
V staré boudě povykuje starý pes, nikomu však nenahání strachu dnes. Vždyť už také nikdo z lidí nevěří, že by sněd pět byrokratů k večeři, 31 vždyť už je to hloupou bájkou k usmání, že musí mít černožluté k snídani, spíše zázrak představit si dovedu, než že by žral nevlastence k obědu. A tak se už nikdo v světě nelekne, když se staroch začne ježit, zaštěkne! Arci že je tlama jeho krvavá – však si cinobrem ji maže, nemrava! A tak je to všecko humbug s potvorou – nač pak přát si pro něj řetěz s závorou? Chudák je, už se mu ani nezdaří, by se rozštěkali bratři ohaři! Tož mu přejme trochu štěku ještě dnes, štěkat bude, štěkat musí, neb je pes!
O PSU KRVAVÉHO TŮMY.
Ten pes, jejž dal jsem Tůmovi, ten nebyl jen tak tuctový. 32 Už mátí svou se pyšně chlubí, pocházíť z oné slavné čuby, již Krásnohorské Vrchlický daroval jednou pro vždycky. A otce má – ne jednoho, má slavných otců přemnoho: pes, jejž kdys Palacký sám měl, psy, které Rieger obdržel, psy, jenž od velkých básníků jsou dáni za dar kritiku, i jiných slavných ještě řada se na otcovství jeho skládá, především oni četní psi, proslulí v každé naší vsi, jež Tůma Krvavý, on sám, s obzvláštní péčí pěstí nám, jež dlouholetá jeho praxe slovutných „Šípů“ od redakce posýlat dává v závodu přátelům milým v národu. Tož ať jen podrží můj dar, jeť překrásný to exemplár, slovutný vlastenecký pes, jakých bys jinde nenalez!
JEŠTĚ O TOM PSU A O DVOU VZÁJEMNĚ SE PODPORUJÍCÍCH SAMARITÁNECH.
Řek jsem suchou pravdu o krvavé Tůmě, že je pes – dal mu flastr mravní rozhořčení tlumě Čapek dnes. Řeknu dnes, že Čapek muž je plný vtipu, počestný – dá mu flastr Tůma v příštím čísle „Šípů“, pověstný – 33 Dvě šlechetné duše, flastry ovinuty, zříš tu stát – zvlášť jim dobře dělá flastr vyříznutý z cizích zad.
MANUS MANUM LAVAT.
Perlu státu v bojích překrutých Pruskem nedaly vzít Národ. Listy, začež hlídá v chvílích pohnutých stát jich okna svými policisty.
HINC ILLAE LACRIMAE.
Ode dávna u pat šibenice navléká kat bílé rukavice, delikvent pak pokládá ten děj za svůj starodávný privilej; proto každý lotr v chvíli exekuce protestuje s čirým rozhorlením prudce, brání hrdlo svoje, nechce vzíti smyčku, nevzal’s náhodou-li bílou rukavičku.
KAPITOLA Z NOVÝCH „KONFESÍ LITERÁTA“.
– – zdál se to býti tenkrát slušný dům, nás několik tam rádo bydlilo, pan Pelcl zval se jeho domácí, dům nesl moudré jméno „Rozhledy“, (tak je až podnes). Já měl pěkný byt, dali mi celé prvé poschodí, pan domácí mě cenil velice, bral potaz u mne při všech opravách, 34 o pomoc mou vždy silně žadonil, jmen krásných dal mi obrů, geniů, ba, Bohem Otcem jednou doslovně mne nazval, jenž prý drží pravici nad domem „Času“, domem „Rozhledů”, a ještě jinak – což jsem připočet na účet lehce vznětné letory, jak zřídka mívají ji domácí – nu, bydlil jsem a o dům staral se. Dům zkvet, je pravda. Nejen prací mou i prací přátel. Dobrý domácí tichounce šlapal v trepkách po schodech, jakby ho vůbec ani nebylo, a zářil blahem. Ale rohy má vždy dobré bydlo, vrabec v hrsti tvé probouzí touhy po tom holubu, jenž bez pána si chodí po střeše, a panna po ničem tak netouží než pozbýt počestného věnečku – začal si šlapat milý domácí po schodech domu ještě tišeji, začal se radit tu a radit tam, až z vejce porad kuře vylezlo: chtěl idealist onen vznětlivý pořídit vedle našich obydlí si hampejz pro Veřejné mínění! To byla scéna! My se stěhovali a domácímu ovšem nabili, že rok si netroufal jít na ulici. Však co se čertem jednou zrodilo, to nenaučíš kříže dělati: po čase maně slyšet tu a tam, že proved přece svoji myšlenku pan Pelcl. Domek stal se pověstným. Tam staří páni často vcházeli, tam mladí hýřili dle libosti, 35 tam hoši s pelem panen na tváři rty učili se krčit cynicky – a šlo to. Zase v trepkách procházel chodbami domu se pan domácí a snoval plány v čilé hlavičce, až vzešla zase z vajec kuřátka. – Hm, jedna slečna už nám nestačí! A místnost také nutno zvětšiti! – Na velkozávod závod zvětšil se, pár galantních dam bylo přibráno, tož slečna Odložené Mínění a slečna Podložené Mínění, pak harfu koupil si pan domácí a nový život začal v domě tom. – Jen vstupte, páni, třicet haléřů, – jen vstupte, dámy stojí k obsluze! – I vcházeli tam muži počestní pod cizím jménem hezky za šera, klobouků střechy v oči staženy; mládenci bujní zle si vedli tam lajíce z oken čestným občanům, ti holemi zas na ně hrozili, až hlomozem se třásla ulice – nu, v jistém smyslu čilý život, ruch. Pan Pelcl hlavičkou vždy pokynul: – Škandálek malý – dobrá reklama a velký škandál – velká reklama! Jen vstupte, páni, třicet haléřů! – I vcházeli tam tuční velmoži se pomilovat s jednou z Mínění; i státníka se ubíral tam um a prázdnil v oušku děvy povolné své sny a tužby; čelný politik tam učil dámy volat nadšeně zdar Konopišti a zdar jiným městům, zdar černožlutým drahým praporům, pan domácí byl při tom spokojen. 36 V únoru bral se národ nadšeně s „knížetem pěvců svých“ tou ulicí, pan domácí sic prapor vyvěsil, však jedna huba tuze nestoudná plivla si z okna s jistým úmyslem zasáhnout věnec pana knížete a zasáhla jej. Rámus ohromný! Ulice hřměla spoustou nadávek a proklínání, hole hrozily, a jednohlasně přísahalo se, že v dům ten slušná noha nevkročí. Pan Čapek tenkrát, mravně rozhořčen, prohlásil prsním tonem poctivě, že pana Pelcla nechce zdravit víc. A zase si pan Pelcl ruce mnul: – Veliký škandál – velká reklama! Hezky mi sedli! Napršela mi z té bouřky plná mísa nikláčků! – Však časem opadne přec příval vod a plán se srovná jako zrcadlo, a není horší chvíle v závodu než když je klid a slečny zívají. Tu vešel Rohan, stařík bručivý, do znuděného toho domečku, všechny tři slečny na šíj vlétly mu a stařík dal se s nimi v rozhovor. Barokní scéna: Holky na šíji, vykládá stařík světu morálku, že je to hrůza, jak se lidé chválí, že je to děsné, co si navzájem vše říkají už – (Jak jste se as smál při tomhle v duši, pane domácí, jenž jste mě kdysi Bohem Otcem zval! Však kšeft je kšeft, a možno smáti se a při tom také otevříti okna, neb staříkův hlas, různé výrazy 37 a rány na stůl, vrchol důrazu, ven vyběhnou do klidné ulice a pošlou k oknům všechny passanty, a vyzvou lidi z hospod, kaváren jít k nebývalé velké sensaci.) Hned té, hned oné dámě do očí se dívá stařík, snad že netuší, kde je a koho má to před sebou, vždyť tokající tetřev neví též, co kolem je, co za ním a co před ním, káže a káže, slova šťavnatá v růženec splítá, vtipy pepří je jak sedlák v posvícenské náladě a místo bible vřele cituje neznámé novinářské výstřižky, jichž nosí v kapsách celý tandlmark, neb člověk pilný je a originál, hotový Abraham a Santa Clara. Co líp se hodí, nežli chytit Husa a tlouci jím, jak pustým obuškem po všech, kdož nelíbí se – Rohanu? co moudřejší, než lapit Havlíčka a bít jím jako blázen do lidí, kteří jsou solí očím – Rohana? V tom lokálu tak stařík vedl si, božské i lidské hází v hromadu, kterážto situační komika tam novou není. Novým také ne, že domácí pán ruce sobě mne: – pán bůh mi poslal toho člověka! Jen vstupte, páni, třicet haléřů! –, též novým není, že se pod oknem shromáždil zástup chtivých zvědavců, že Čapek, pamětlivý přísahy, své oba sluchy vstrčil v lokál ten a nejen slova chytá, však i sliny 38 a sliny zvlášť, když odlehčí si stařík, a vděčně ukázav je zástupům klade je tílku svému na rány (což domácí pán mnutím rukou svých kvituje mile: Chlapík, Čapíček, pět insertů mi takto nahradí!), nic není novým, pranic docela, tak šlo to dřív, tak jde to dnes a dál, což mohlo by být vlastně tuze smutné, kdybychom byli tomu nezvykli.
NĚKTERÉ STRÁNKY PÁNĚ ROHANOVA VYSTOUPENÍ V „ROZHLEDECH“.
I.
Osobní.
Můj milý, dobrý pane Rohane! Tož přece někdo časem povstane, jemuž se – až tak na některé chyby – konečně všechno v našich Čechách líbí? Hle, hubujete na mé „Konfese“ – (má láska se k nim také nenese, než Osud mě už na vždy s nimi spletl) však, chudáku můj, proč pak jste je četl! Dál zlobíte se, že je Tůma pes – žel, musím vám tak tvrdit zase dnes. Pak mně s Herbenem mělo by se zlíbit si na potkání nejmíň chrupy vybít. A prohlásit, jak vám se asi zdá, že Masaryk je nicka nicotná – v tom všem se nedá pomoci vám sice, však buďte rád, že neschází vám více. 39 Na zimu uhlím opatřte svůj dům a držte Konopišťským zbrojnošům dál palec svůj! A na své hrdé výši nečtěte vše, co pošetilci píší!
2.
Národní.
Hotové peklo světlým bleskem Rohanův osvítil tu duch – Kde jaký lump v národě českém si zavýsk: „Dal jim! Zaplať Bůh!“
3.
Humoristická čili šmokův taxametr.
Přímo pro bohy to podívaná, jak se dívá Čapek na Rohana! Před časem měl polemiku s ním, zval jej „jakýmsi“ a „nějakým“, dnes pan Rohan chce se bíti s námi, Čapek píše „publicista známý“, ještě jeden článek o nás ukrutný, Čapek řekne „Rohan náš“ a „slovutný“.
HVÍZDÁ SE:
Mou vinou není, bůh to ví, že musíval jsem sokovi i pětkrát tutéž ránu dát – než u nás člověk přesvědčí, co jinde jasno bez řečí – kdo zažil, může povídat! A nejsem vinen, za těch chvil, že plochou šavlí jsem v ně bil, 40 vždyť nejsem strůjcem zázraků – kde ztupěle zřel protivník, když děl jsem: vy jste naivník – řek jsem mu přímo: hlupáku! –
VELKÉ PRAVDY.
Co jsou peníze – to teprv víme, když už v naší kapse není jich; spravedlnost co – když pohřešíme pohádkovou cnost tu – – u jiných.
MATERIALISMUS V POLITICE.
S upoutanou cizím kapitálem nohou každý pokrok náš byl zhola nemožný. Bylo, díky bohu. Teď nám praskat mohou vlastní spořitelny, vlastní záložny.
BALKÁNŠTÍ JUNÁCI.
Oh, ti srbští oficíři, to jsou chlapíci! Slavně odčinili v červnu svoji Slivnici. Tam nemohli pro kvap náhlý mužně odevzdat seky šavlí, kule z hlavní v nepřátelský řad, teď je dali o půlnoci pyšně zmužilí do chlapečka idiotka, ženy v košili.
ANTISEMITSKÁ ARGUMENTACE.
Pouhých jmen pár osvětlí ti dnes, jakou hlízou dávný Hellen pokles: 41 Achilles, Pereles, Perikles, Sofokles, Pikeles, Themisthokles.
POTOMCI ARPÁDOVI.
Zábava se v kupé čile rozvinula, nutno představit se. Tří hlav pyšný sklon: „Dóczi Lájoš zvu se!“ „Já Erdöly Gyula!“ Třetí omlouvá se: „Já jsem dosud Kohn.“
ANEKDOTA.
K smrtelnému loži vinárník zve syna: – Tajemství ti zjevím žití svého, dítě, a jak já je choval, chovej ty je skrytě: Také z hroznů možno vyzískati vína! –
STAROSTI FRANCIE.
Na silný beefsteak nervy zvykly, teď ticho jako k večeru, Panama, Dreyfuss, Humbert znikly – kdo dá jim novou aféru?
STAROSTI EVROPY.
Ah, Balkán hoří! Děs a bída přes hory burácí a doliny – Evropa kolem bděle hlídá, by nikdo nevzal bědným peřiny! 42
Z POD TATER...
Z pod Tater slyšet už jen stony, kdos drahý nám tam shasíná – mře na pravopis, maďarony, na vlastence z Turč. Martina.
KUS ŽENSKÉ OTÁZKY.
Řečnilo se bujaře a prudce proti ohavnostem prostituce, přijala se ostrá resoluce, všichni zdvihli pro ni svorně ruce. Venku ještě mínil řečník žárný, aby zvaly se ty a ty spolky – sakra, hoši, a teď do kavárny, je tam piano a fešné holky.
DĚLNICKÁ OTÁZKA.
Jeden káže, že jim kyne blaho v nebi, druhý, že je český stát jen zapotřebí – čeládka však tihle materialisti, chtějí hned jak jiní žít a pít a jísti.
ŽENA Z LIDU.
Je to bída! Člověk pomaličku bude jíst jen brambor syrový! Dát ten celý život do uzlíčku a prodat ho aspoň židovi! Nikde spásy... Vsadíš do lutrije na živý sen jmění veškero – 43 splete ti to ďábel, kanálije, nevyjde ti ani numero. Z kostela si přineseš jen zlosti. Jak švec tenhle velebníček náš odrepetí kus té pobožnosti, sotva pomodlíš se otčenáš. Bída... Pánbu hluchý je a slepý, a čert o člověka nestojí. A ta kosatá si někde dřepí, když by člověk rád spal v pokoji.
MNIŠI A JEPTIŠKY Z FRANCIE.
Francie silně třese stromem, červivá jabka padají, rakouské děti běží honem a jablíčka si sbírají.
JEDNA Z HOŘEJŠÍCH DESÍTI TISÍC.
Je dívkou. Knížka poesií o jaru, květech, blankytu, místy se při ní slzy lijí, neb verše ty jdou do citů. V nich cudná láska skrytě plaje jak rosa v nitru narcísku – v blankytný hedváb vázána je a zlacenou má ořízku. Je ženou. Román dějem skvostný, moh by být napsán v Paříži. Na lících úsměv bezstarostný, a duši pranic netíží. Tak příjemně kams všecko letí a jenom smysly oři jsou – 44 divadlo, bazar, muž i děti a celý život jest jen hrou. A stárne. Počestná to kniha a tlustá kniha modlící, do nebe obsah duši zdvihá, má srdce, kříž a kotvici. A knížky cudných poesií jí vyrůstají na blízku, blankytné vazby je zas kryjí a zlatou mají ořízku.
MORÁLNÍ STANOVISKO.
Pustý kopec. Kámen samý. Slunce lije žár tam plavý. Přísné ticho krajem vším. Taškář sem jde pěšinami pro kámen, když bít chce hlavy lidem nepohodlným.
MLADOČEŠI A REALISMUS.
Čertových mu zahrad vynadaly vlastenecké jejich jazyky, pak z těch zahrad rouby sobě brali na své ministry a státníky.
V TRANSLAJTANII.
Provalil se krásný vřed, hnisu celá potopa – oh, jak trne Evropa! Pestrý chaos se tam splet, 45 židé, šmoci, hrabata, Excellence ta a ta, maitressy a policie – ó, ta šťastná Maďarie! V dáli jeden Lazar žije vlasteneckém na hnojišti, hnis mu ze sta vředů prýští, doktoři kol něho stojí, potřásají hlavou svojí: Nic mu není, chlapík zdravý, do zítřka se zcela spraví, jenom duše bídná, podlá o nemoci mluvit hodlá, jenom nedouci tací provést chtějí operaci, zdráv je, vidíte, že žije – ó, ta šťastná Maďarie!
PRO TAKÉ–ČTENÁŘE EPIGRAMŮ.
Je těžko dohodnout se se sudičem, jenž „Slovesnosti“ odkryl kdysi cíp – fakt pouhý pálí jako rána bičem, však on se dívá: „A kde je tu vtip!?“
NOVÉ SLOKY ZE STARÉ „MÍCHANICE“.
Lasičky k zimě se zbarvují, Sokoli chodí též klusem, Podlipný s Pekařem smiřují panenku Marii s Husem. Za štěstím musí se malér brát, zkušená tvrdívá babka, Havlíčka měli jedenkrát, máme teď Matěje Čapka. 46 Hrochova kůže je pevný štít, poplužní dvůr ber vždy s díkem, i kdyby národ shas, budou žít Babinský s doktorem Dykem.
NAŠI NEZMAROVÉ.
Sražte mu desetkrát hlavu, na světě všemu odolá a zůstane na svém místě, až si ho pánbu povolá.
Z NEJNOVĚJŠÍCH DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO.
Nejdřív dynastie Riegrova – smetena jest po odboji tuhém, potom dynastie Grégrova – ta shasíná v pokolení druhém, teď, jak známka mnohá ukazuje a Řezníček prorok prorokuje, národu nastává doba nová a s ní dynastie Rašínova.
KUS POHÁDKY.
Archiloch, když epigramy psával, k sebevraždě prý i lidi hnával – provaz zasloužil ten hánce smělý! Co dnes člověk pevných koží vidí! A on na smrt takové hnal lidi, kteří ještě tolik studu měli! 47
UT DESINT VIRES, NOLLI DEMITTERE ANIMUM.
Komu méně stkvoucí los dán Sudičkou, nenapínej marně k vyšším metám vůli, nemůže být každý pyšnou jedničkou, národ musí míti také svoje nully. Máš-li peněz dost a tvaroh v mozku svém, také uplatníš se na té pouti zdejší: pražské smetánky buď vážným notáblem, v Čechách hleď pak býti nullou nejtučnější.
CHVÁLÍ SE JÁDRO KLASSICKÉHO STUDIA.
Ó slavné dávné Athény, ó lásky k vlasti prameny! Když Rieger z rostra hromem hřměl, tu do vyhnanství Grégr šel, když změnila vše náhoda, byl Rieger zrádcem národa a Grégr tady pyšně stál a ostrakismus pracoval. Za pánů Choce, Klofáče nebylo potom jináče, za pánů Baxy, Rašína nebyla jiná příčina: kdo netah s nimi za provaz, co zrádce vlasti stál tu v ráz a ostrakismem v dálku štván opouštěl na vždy rodný lán. Jen jednou v slavném názoru nebylo nikde odporu, jak strana ta, tak strana ta, že nutno zničit Sokrata – 48 vrah bohů, svůdce mladých hlav, ne vyhnanství, však bolehlav – i přijal v souhlasný všech dík svůj poháreček Masaryk – – Ó Athény, nač želet vás, vždyť živy jste až dosud v nás! Snad nevědomky, bezděčně – však živy přec jen konečně! Ó vizte, moudří profesoři, jak antika nám v krvi hoří, jak duší naší plápolá, vše ozařujíc do kola! Již nehalte se ve chmury a utište žal ponurý – snad není národ dosti jistý na perfekta a aoristy, jež ceníte co veliký a sladký poklad Attiky, však buďte už si vědomi: jejího ducha máme my!
CATO STARŠÍ.
Římane přísný, často v tichu vzpomínám na tvé vyřčení: Jak marným trudem mluvit k břichu, jež nemá uší k slyšení!
ROMANCE O KRÁLI VÁCLAVU IV.
To budete as z kronik znát šedivě hovořících: jde Václav král a jeho kat za noci po ulicích, 49 však nejde s mistrem popravy snad krátit lidi o hlavy – ne, v šenk, kde zpívá lid, se ráčí posadit a hladě vousy nalít dal dva džbánky moku Václav král, ta milá dobrá duše. Tak zaslech jednou to a to, jak už si stýská lid, že robotci je proklato a tuze těžko žít – to zoufalý as kumpán děl, jenž hoře v moku utápěl – že z rána k noci, celý den se dře a dře a dře se jen, pak za trochu těch grošíků lze živit jen pár vrabčíků, ne schránku lidské duše. Vzal odřený šat Václav král a do práce šel spolu, a bílé ruce spracoval si hezky do mozolů, i grošík dostal, vlek se spat, na druhý den pak na svůj hrad zval službodárce ku sjezdu, řek: snížit práci, zvýšit mzdu, kdo zůstati chce živ a zdráv! a rukou k tomu trochu máv – ta milá dobrá duše!... Rod takých králů arci šel už z dějin do pohádky; už mnohý hlavou zavrtěl, kdo čet ty staré řádky! Vždyť praví se tam docela, že díval se jen z kysela 50 na šlechtice a pátery, preláty, mnichy, kláštery, ba, soudíme-li ze skutků, že měl je řádně v žaludku – ta milá dobrá duše! Kněz arcibiskup bral mu klid – nu, pravý Kristův sluha! – a jed mu dali páni pít a zavřeli jej ztuha, toť vidno, že měl zajistě své srdce pravém na místě, že nechtěl jíti v řadě jich pít krev a slzy nebohých – ó že už dávno práchniví! Byl král – však člověk poctivý a milá dobrá duše! Z interpelace posl. Hybeše 13. března 1902.
„A že má arcibiskup kněz vždy cizí pravou ruku, chyt král, když pastýř skryl se kdes, tu ruku Nepomuku a tak se na ni zadíval v úžasu dobrý Václav král: k ní patřily dva laloky, líc růměnná, břich široký, a pak dal jednou z večera do vody hodit pátera – ta milá dobrá duše! To víc pro příklad budoucím, než k ukojení vzteku... a na to odpověděl Řím legendou plnou vděků: prý s páterem – ne z náhody – sletělo pět hvězd do vody, 51 a když mu tělo setlelo, jazyku mřít se nechtělo, pak kardinálů vyřkl sněm, že má být svatým patronem pro zbožné české duše... Ten jazyk svěžím zůstává, je dobře zachovaný, (neb jej vždy přesně dodává kýs řezník z Malé Strany), a v máji bodrý český lid jde zázraku se poklonit a s modlitbami, písněmi tam bijí čely o zemi, vlá kadidlo, hlas varhan zní a na dlažbě se chrámu chví ty bědné české duše...“ Teď páter si tam ruce mne nad ohnutými týly, vzad vrhá hledy vítězné, kde sarkofág je bílý: tam neznán, zapomenut v tmách Václava krále leží prach... Jde oko hořem strhané a u té hrobky nevzplane, jde duše, prostá naděje, a vzpomínka jí nechvěje, tak dovedou jít bez žele kol prachu svého přítele ty bědné české duše... Co platno, že to v písmenu kroniky šedé dříme? My rostem ze svých kořenů, však my jich necítíme... Když sedíte tak za stolem, jak On rád sedal v žití svém, 52 tu vzpomínejte, přátelé, si na dobrého přítele a ťukněte si dva a dva na slávu krále Václava, té dobré české duše! Májový list, v únoru 1902.
ČESKÝ ČLOVĚK.
Zde stojí: Žid mu v kapsu sahá a páter bere svědomí, a dobrý český člověk váhá rad nejsa sobě vědomý. Žid mlčí, pop mu kreslí hezky po smrti nebes nádheru – zapni si kapsy, muži český, a přes ruku dej páteru!
PETROVA SKÁLA.
Trh jsem viděl kdysi v Tarnopolu, polští židé rvali se tam spolu; v Římě Eminence radí se a radí, koho Kristu Pánu za náměstka vsadí, jazykem i lokty strkají se dolů – a já zase vidím ten trh v Tarnopolu.
DUCH SV. A VETO V KONKLAVE.
„Dobře ještě, že mi ráčili výstražnou tabulku v cestu dát – zmásti se tak bez ní na chvíli, jaký se tu mohl malér stát!“ 53
VARUJE SE PŘED VÍROU V ODPLATU V NEBI, NEBOŤ
velké reformy se v nebi provádějí, papež Leo, jak měl tady v obyčeji obrátil svůj zřetel ku pokladnám všem: „Hrůza, pane bože, zištní se z tvé lásky, žebrotou bys moh jít. Tyhle poukázky, na světě tam dané, platit nebudem!“
PĚKNÝ OBRAZ.
Čin dobrý klíč jest rajské od brány, a modlíš-li se, dá si pánbu říci – Nahoře pánbu korumpovaný a dole lidstvo podmazávající!
NEFALŠOVANÉ BOLESTI ŘÍMSKOKATOLICKÝCH.
Bolí to, že nepřátelé lití se všech stran se na máť církev řítí, bolí víc, že vytlačit ji volí z obce, státu, rodiny i školy, především však bolí nejvíce, že nemáme k svojí disposici mučírny a svatou inkvisici a ty plápolavé hranice.
ČESKÁ BALLADA.
To stalo prý se – lidé nejstarší se ovšem na to nepamatují, ač případ svého druhu jediný by zasluhoval živé vzpomínky –: 54 Satirik napad kdysi kohosi šíp vehnav jemu v patu Achillovu, šíp pevně trčel, pata bolela. Hoj, jak se chvěli touhou gourmandi, jak zlatá mládež sedíc v kavárnách sklepníkům z ruky rvala revue i týdenníky čerstvě páchnoucí! Nám Osud nedal gladiatory, zápasy s býky, boje kohoutů, nám Osud dal jen boje literární a bitvy ducha aristokratů – co stane se? A jakým jedem as teď napadený zase odvětí? Konečně! Zde to. Jaké sklamání! Zhloup člověk ten? Či co se stalo s ním? Moh whisky dát mu nebo vitriol, moh jíti známou cestou kritickou a rozebrat jej hezky od kolébky, že celá niť by nezůstala mu, moh házet sofismata blýskavá a všemohoucí, všudypřítomné citáty z osvědčených autorů, moh hrubost vplést, jež k vůli decoru se omlouvá vždy temperamentem – a jakou limonádu zatím dal! Že zcela v právu je prý satirik, že on si paty svojí povědom, že neví, proč by neměl doznati, co sám před sebou zakrýt nemůže... – Jak pošetilé!... Přímo idiot! – I byli rozmrzelí gourmandi a zlatá mládež naše v kavárnách při vodě nelibostí zívala, 55 však hlubší naše české povahy v tom vlastně smutný problém spatřily. Jak, není to jen symptom nemoci? Duch nalomený? Rozum zkalený? Šlo několik pak přátel oddaných ku psychiatrům v trudné potazy, ti nenápadně potom prohlédli si pacienta, žití, spůsoby, směr myšlení i zálib jeho sklon – a uznavše, že nemoc jeho z těch, jež mohou, vybuchnuvše nenadále, ohrozit život spoluobčanů – jej mezi blázny kvapem zavřeli. A spůsob této moudré ochrany byl v brzku tuze jasně zpodstatněn: pacient mezi blázny zbláznil se. Kývali smutně hlavou přátelé a smutnou útěchou se těšili, že poznali tu poruchu zlou v čas, „hned tenkrát po tom ostrém nájezdu, jejž proved na něj šelma satirik...“
CO SE STALO, KDYŽ LEO XIII. PŘIŠEL DO NEBE.
Za hlaholu trub, v kadidla dýmu used Leo na trůn pod baldachýn, stiskl ruku tlusťoučkému Piu, (jenž mu v levo na svém trůnu seděl) a přijímal rajské deputace. Přišli světice a všichni svatí, které kdys za svého panování z blahoslavených vznes k hodnosti té, klonili se, díky vzdávali mu za své nečekané povýšení. Po nich přistoup jeden bledý člověk, 56 v prostředku noh bosých ještě jizvy, na dlaních ran stopy zacelených, plaše přistoup omámen tou slávou: „Svatosti, i mně rač dovoliti... Z Nazareta já jsem...“ zajíkl se. Změřila jej očka papežova, „Eh –“ řek’ jenom jaksi táhle nosem, že však člověk onen bydlil v nebi, sutanu si povytáhl trošku, mechanicky, jak si na světě zvyk, nastrčil mu střevíc k políbení.
SACERDOTIUM REGALE.
Tělo s duší drží spáry všemi černá římská harpyje – a tak vrací svojí rodné zemi jen co sní a vypije.
NAŠI ARCIBISKUPOVÉ.
Dvě a tři sta tisíc mají příjmů – pane Kriste, jak to nyní je? Prolízají teď už ouškem jehly velbloudové k tobě do nebe?
NAŠE ECCLESIA MILITANS.
Ten seminární systém jistý jim z mozků cedník nadělá, pak rok čtou „Katolické Listy“*) a těmi zhloupnou docela. *) Nyní ovšem zase „Čecha“. 57
KOHNOVA DRUHÁ CESTA DO ŘÍMA.
Nic si nedělejte, pane Kohne, z přikázané druhé cesty oné – stála-li však prvá stotisíc, vemte na tu druhou ještě víc.
REFORMNÍ KATOLICISMUS.
Je nutnou předůkladná oprava, jež božskou věc od lidské odmísí – a starý kus že táhnout přestává, tož malují mu nové kulissy.
KATOLICKÁ MODERNA A KATOLIČTÍ KONSERVATIVCI.
Rozpředla se tuhá polemika, ranami to jen jen pršelo – dráteník chtěl obrat dráteníka, oběma pak bylo kyselo.
ANTISEMITISMUS.
Jaký smysl? Židy zamítá, ale s Římem píská v taktu jistém – konsekventní antisemita měl by začít přece s pánem Kristem!
VÝKLAD K PŘEDEŠLÉMU.
Což pak je pán Ježíš v římských zdech? Na dobro se vystěhoval kdysi. 58 Jenže tenkrát veliký měl spěch, tak tam ještě firma jeho visí.
„HLEDEJTE NEJPRVE KRÁLOVSTVÍ BOŽÍHO A TO OSTATNÍ BUDE VÁM PŘIDÁNO.“
Na Žofín se ondy sešli páni páteři, v debatě pak prohlásili ostře někteří, že z celého srdce mají rádi svoji vlast, ona že je duší jejich jediná jen slast, a že nenechají trhat drzou rukou jí, jak to fialoví páni jistě plánují, že si nedají dál líbit onu potupu pašovského zacházení se stran biskupů, konečně – a tu se ozval v souhlas celý sněm – žádali si lepší časy míti zákonem, více peněz, lepší platy, lépe jíst a pít – kaplan je prý také člověk, chce jak člověk žít. – Což je avis pro vlastence: Hleďte pomoc dát, 59 slyšíte, že vlast chcem hájit a vždy milovat. Což je dále doklad malý k staré fabuli: líp mít tady oběd, nežli v nebi tabuli. Mluvili a rokovali, až se třásl dům, v posled slávu provolali pánům biskupům, což zas bylo jinam avis čisté, loyální: pomohou-li tihle tělu, duši máte vy...
BABYLONSKÁ LEGENDA.
Z babylonské brány zástup židů spěl, když se s nimi střetl prorok Daniel. Ti křičeli a volali, až brady se jim kývaly, a vřeštěli a ječeli, až oči ohněm sršely a točili je do středu, kde jevila se pohledu smrtelnou mukou uštvaná choť Joakima, Susana. Daniel vztáh ruce: Kam pak jdete s ní? A hlas sterý řve: Na místo popravní! Tu prorok, jak tu vážně stál, se Susaně v líc zadíval, a ona chvíc se pobledlá zrak černý k němu pozvedla – 60 tu starcové dva šedí, zlí, si také v oči pohlédli a klnouce dí šepotem: Duch nečistý jej přived sem! Vystoupili: Neruš chůzi trestu vin, ústy svého lidu soudil Hospodin! Muž její, starý Joakim, šel v dálku za obchodem svým, a tato žena zlotřilá v zahradě zatím hřešila a jako v potupu nám všem to s babylonským mládencem. Však nejen Hospodin to zřel, i náš zrak hřích ten uviděl. Prorok zíral na ni: Israeli, věz, čistou jest krev její! Vraždu pášeš dnes! I ztrnul zástup: Co to díš? Že nevinnou je? Jak to víš? Dva kmeti nad hrob schýlení dosvědčí její hřešení, dvé párů očí vidělo, co tělem jejím zachvělo, dvé jazyků tu svědčilo – však tebe při tom nebylo! – Prorok přetrh vzrůstajících řečí proud: Hospodin tak praví: Obnovte ten soud! I kázal starce rozdělit a jednomu dál stranou jít, a druhému, jenž před ním stál, řad různých věcí vytýkal, pak v ráz, jak rys když vyletí z úkrytu na chřtán zvířeti, otázku na něj vyřítí: Kde viděl jsi ji hřešiti? 61 Stařec myslil chvíli... Pod lentíškem, vzdych. Hlavu selhals – svědka najdeš v slovech svých! I kázal přijít druhému, řeč ved mu jako prvému, nečisté hříchy vytk mu též, klam lidu, pýchu, mrzkou lež, pak v ráz, jak rys když vyletí z úkrytu na chřtán zvířeti, otázku na něj vyřítí: Kde viděl jsi ji hřešiti? Stařec myslil chvíli... Pod svídou, pak vzdych. Hlavu selhals – svědka najdeš v slovech svých. I vzkřikl zástup velice a pánaboha chválíce ven z brány hnali starce dva a byla ihned poprava. A prorok přistoup k Susaně, jež děkovala oddaně, víc oči než rty mluvily – pak do města se vrátili. – – Ve třinácté hlavě knihy Daniel není slova více. Děj však dále šel: Počestný starý Joakim byl v dáli za obchodem svým, a Susana, jež ožila, ráda by byla líčila tu celou starců ničemnost, tu svoji skálopevnou cnost, tož Daniel šel s ní až v dům a oddali se hovorům. V Babyloně noci tuze tmavé jsou. Daniel ji trávil v bdění s Susanou. A když šel domů za rána, tu duše jeho zmítaná 62 si zpívala: Ach, Susana! A vůni vlasů havranních na prstech ještě cítil svých – Ach, Susana! Ach, Susana! Tmu v očích, na rtech sladké mdlo a lehce se mu to tak šlo – Ach, Susana! Ach, Susana!
LEGENDA O SVATÉM MARTINU.
„Hučí vítr od půlnoci, sníh se sype krutou mocí, země křehne v tuhém mrazu, jak by život již bral zkázu. Jede vojín velkým spěchem, kůň mu sotva stačí dechem, země zmrzlá pod ním zvoní, an tak cválá na svém koni. Aj, tu chodec polonahý, smutně sedí podle dráhy, pro zimu se jedva mane: Smilujte se, dobrý pane! Slyše hlas ten pronikavý hned svou cestu jezdec staví: Co mám dáti, chodče, tobě, nemám peněz v této době. Náhle sáhne po svém meči, plášť rozetne jednou sečí: Vezmi pláště toho půli, odevzdej se boží vůli! Chodec v plášť se přiodívá, teplo mile naň se vlívá: Již mě více nepozebe, požehnej ti pánbů s nebe! 63 Provázen pak duchů zjevy Kristus v snách se jezdci jeví, vzhledá na něj jasnou tváří, na ramenou plášť mu září: Pláštěm tím mě Martin odil, dám mu nebe proto v podíl, nebo co kdo chudým skýtá, jako mně by dal, se čítá. –“ – – – – – – – – – – – – – – – – Tak totiž tuhletu balladu krasami jejími jatý, chodě si po nivě nebeské pan Martin, biskup a svatý, cituje zástupům blažených, cherubům, hromadám dětí, za svatým Duchem ji vykřičí, když ten tak mimo něj letí, cituje vážně ji, k důrazu berlu svou do výše vznese, s gesty ji přednáší, až se mu infule na hlavě třese. Po nebi zná ji užuž, kde kdo je, vtipkáři svatí se smějí, jak vidí blížit se Martina: Ach, už zas větry ty vějí! – Než svatý Martin – to věřte mi, své hořké chvilky též mívá... ba, v noci, v nebeské posteli sedne a skráň v dlaně skrývá... Má všecko, pravda to: svatým jest na zemi, na nebi věru, udělal konečně, možno dít, nejlepší kariéru. 64 A Sušil napsal tu balladu ku jeho oslavě zvláště – jen kdyby – ach, u všech rohatých! jen toho nebylo pláště! Kdyby se dověděl Kristus pán, světcové a svaté paní! – Cherub, jenž pěšinky zametá, už by ho nezdravil ani! Kdyby se najednou zjevilo, že ten plášť – ó bída, bída! – koupil si tenkráte v Remeši u nepokřtěného žida! Pět roků tahal jej na vojně, pak – ó děs hrdlo mu svírá – půl ho dal tam tomu chudáku, že už byl samičká díra!
LEGENDA O SV. ALOISIU.
Svatý Alois stkvěl se nevinností, jakou lilie má v bílé kráse, ale ani lilie jí nemá, neboť často drzý černý brouček v její vonné nitro mlsně vnikne, duši Aloise však ani stínem myšlenečka hříšná neztemnila. Krásnou lící těšil zraky lidí, vonnou duší blažil duše jejich, neboť ona na svých lehkých křídlech vyletala v různé rajské sady, hovořila s anděly a světci, odlesk slávy rajské dolů nesla dýchajíc jím na té smutné zemi. 65 Stalo se pak jednou tohle o žních: Plavým mořem polí k podvečeru procházkou svou kráčel Aloisius. Na výletu rajském duše byla, bez cíle šly oči po krajině, šly a šly, až cosi uviděly. Bujný hoch tam černovlasé holce v stínu klasů život rozepínal, líbal šíji, ňadra a tak dále – Aloisi krev uhodila k skráním, červená tma zapadla mu v oči, duše náhle vrátila se z ráje, mdle si sedla v umdleném svém těle sténajíc nad strašným lidským hříchem. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Stará chůva hladila mu vlasy: – Pane milý, co ti tíží duši? Ukaž mi zas jasné svoje oči! – „Annito, ach lidé hřeší, hřeší!“ – Ano, pane, nádoby jsme hříchu. – „Viděl jsem dnes, Annito, ach viděl na poli tam... přede tváří slunce... pod nebem tak nekonečně čistým... před vidoucím okem pána boha... hocha s dívkou...“ – Ty můj milý bože – chůva usmála se, – proto truchlíš, proto věšíš hlavičku svou, pane? Z takových chvil lidé původ berou, v také chvilce zplodili i tebe otec s matkou tvojí – nevíš, pane? Pán bůh to tak všechno zřídit ráčil, a my, lidé, jinak nemůžeme...– Rozsmutnil se Alois ještě více, ještě hlouběj hlavičku svou svěsil: Jakže, takto byl dán život jemu? 66 V hříchu počat rodiči byl svými? Jak teď pošle duši vzhůru k ráji, když jí každý pohledem tam řekne, každý z andělů a čistých světic: v jakém pak to dole bydlíš těle?! Jaký pak má příbytek tvůj původ!? Ne už brouček, ale veliký brouk padl bílé lilii té v kalich, padl tam a ostnatými drápky zurážel pel se stěn jejích bílých, tyčinky jí rozlámal a strhal – a tak vadl, vadl kvítek čistý, ještě víc se hlava naklonila těžkým hořem, nekonečnou mukou, až hřích cizí, jenž dal život jemu, tíhou zdrtil mládce Aloisia.
DĚTSKÁ MOUDROST.
Nad ctihodnou biblí dcerka moje malá se nad pánem bohem takto zadumala: „Bůh je vševědoucí, všechno předem ví; věděl tedy dávno: Adam jabko sní – přec ten stromek v ráji dal mu před oči. Adam jabko snědl, pánbů hněvem vzplál, na minutu z ráje pochopy jej hnal, pak se rozlítostnil, stáhl obočí... Adam sice měl kus vůle svobodné, ale pánbů věděl, jak se rozhodne, ba, ten Adam vlastně musil jabko sníst, poněvadž byl pánbů už tím dávno jist. Také věděl, že jej nutno zbavit vin, věděl, že to provést musí Ježíš, Syn, věděl, že až jednou, za pár tisíc let, pošle Syna na zem vykoupit ten svět, 67 věděl, co se všechno stane Synovi, věděl, že ho čeká věnec trnový – – – všechno pro jablíčko, jaký smysl v tom? A když už chtěl míti v ráji onen strom, andělů přec celé legiony má, proč tam nedal za stráž jednoho neb dva? Či jest ještě jeden pánbů mocnější, o němž nic nevíme v pouti vezdejší, jenž na našeho si přísně pozor dává a náš pánbů, chudák, pěkně poslouchává?“ – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Milé dítě, pánbů věděl dojista, jaké kličky mu tvůj rozum nachystá, proto nadělal nám, dětem nevěry, všeumné a moudré pány pátery, těm prý všechno svěřil, ti ta „proč“ už ví – proto, když tvůj rozum rýpá, bláhový, pan páter se zděsí, prst na ústa dá: Věř jen, sic se pánbů zase rozhněvá!
INTERVIEW KOHOUTA, O NĚMŽ PÍŠE SV. LUKÁŠ VE SVÉM EVANGELIU XXII.
56 – 61.
– Pane Kokši, aféra ta s Petrem přec vám velkou slávu vynesla – račte dovolit mi: proč jste vlastně zanechal hned toho řemesla? – „Povím, pane. Tenkrát u Annáše řek pán Ježíš: Kokši, pokoj dej, ať si kdo chce zapře jméno naše, ty už vícekrát mu nezpívej. Vidíš Petra. Je z mých apoštolů, u jednoho sedal se mnou stolu, klíče nebes přijal z rukou mých – zapřel mě. – Co čekat od jiných?! 68 Pravdu, pane, tenkrát Kristus měl. Pěkně, pane, by se kokeš dřel, kdyby kokrháním na novo provázet měl símě Petrovo! Vidíte je – skandál povídat – Pán Bůh ráčil břich a nos jim dát břich jak koule, z mědi nos i líc – známek pekla nedbá nikdo víc! Snese se pár grošů v záložny, vykrade to páter bezbožný; noviny vám líčí zábavy, jaké tropí kozli smradlaví v školních síních s hochy, děvčaty – může chtít víc ďábel chlupatý?! Jakoby jim nestačila více farských panen plná porodnice. Místo nábožného rozjímání trčí celé noci do svítání při karbanu – pak jde, duše čistá, těmi prsty zdvihat pána Krista! Nebo – to však je už k zbláznění! napravují Páně učení čili „reformují“ ze všech sil. Patrně, by Pán se nezlobil, jako za odškodnou, polejí mizerných jej veršů pomejí. Pane, jejich existence pouhá už se Kristu pánu hříšně rouhá. A tak celý ovčinec je stkvělý, ovce hloupy a psi zprašivěli. Slovem, pane, nechci síly mrhat, Kristu pánu je to nemilo – hrdlo bych si musil vykokrhat a nic by to platno nebylo.“ 69
POŤOUCHLÁ HISTORIE.
Do své knihy „Království boží na zemi“ zařadil páter K. Dostál Lutinov výstřižek z novin z r. 1898. Výstřižek ten, pokřtěný „Báseň hrdinská“, zní:
„Tři kněží, kteří při zahynutí francouzské lodě Bourgogne rozhřešení udělovali, byli tři francouzští Dominikáni z kláštera novoyorkského; P. Florisoone, převor, P. Merlin, profesor a P. Baumann. Všichni tři zahynuli, plníce svůj úřad kněžský.“
„Báseň hrdinská“? Nu teda. Ať jim pěkně zní, že v posteli neumřeli, jak ti ostatní, že se náhodou tam k tomu také nachomýtli, kde sta obyčejných lidí rvavé vlny chytly. Když v továrně pod řemeny dělník krvácí, když otravný plyn havíře v šachtách utrácí, toť nanejvýš pro lokálku drobná novina, trefí-li to pátera však – už je hrdina! Ostatně i páterům těm nutno výtku dát, že provedli i tou smrtí pustý plagiát: „V přenáramném vlnobití mořském troskoce se loď. Lid vznešenější utíká se v člun. – Kde náš Alfonso? – volají – kde otec náš duchovní? – S bohem plujte, přátelé vy drazí, s bohem, bratře, ujče! – s paluby dí on – vaše povinnost se končí, má nastává.“ I spěchá na rychlost v dolní prostory těšit nebohé své v zápasu smrtelném; zpovídá je, – – – – – – – – – – – – – až s nimi tone.“ Psal to Herder, evangelík, Čelakovský náš přeložil tu historii, z čítanek ji znáš, 70 nevadilo Dostálovi – je to potvora! – že ti tři tam zplagovali scenu z pastora, prostředek tu posvěcuje účel přeznámý, báseň hrdinská zní jako buben reklamy.
SVATÁ TROJICE A KATOLICKÁ MODERNA.
I.
Kristus pán:
V slunci mém se rojí netopíři, z mého těla hrobní červi tyjí, z mojí krve vylíhli se štíři, na mých snech se černí hadi svíjí – pro lidstvo jsem Golgotu měl tuhou, po zvěř tuhle trpím dneska druhou, tam jsem unik smrti ze stanu, po téhle však víckrát nevstanu!
II.
U boha otce.
Přišel anděl s taškou: „Zde jsou, věčný pane, ody panpáterů k oslavě tvé psané“,psané,“ přišel anděl s pytlem: „Prosby jich rač vzíti, jak máš s kritiky těch veršů zatočiti.“ Řekl první: „Přečti napřed veršů řadu!“ Druhý: „Na ty prosby pohleď bez odkladu!“ Pánbu zoufale si v šedé vlasy vjel: „Ach, znát které menším je z těchto dvou zel!“
III.
Prohlášení sv. Ducha.
Poletá bez všech okolků a vrká z plných plic: 71 „Já nejsem s nimi ve spolku, já nemám s nimi nic!“

SUPLIKA VŠECH VĚRNÝCH KATOLÍKŮ ČESKÉHO JAZYKA K PAPEŽI PIU X.
Svatý otče, pozorujem s žalem, že se v stádu strach a děsy šíří: ovce žijí sice v zdraví stálém, ale nejsou jisty před pastýři. Neboť nečisté jich pudy dáví, ženy, dívky, chlapce, drobné děti, před školní se síní nezastaví, zpovědnice orgiemi světí. Svatý otče, toho v uvážení důtklivou slyš naši oraci: Buď už dovol, ať se řádně žení, neb dej provést na všech kastraci! Dne 6. září 1903 byla v „Besedách Času“ konfiskována báseň. Z interpelace posl. Seitze a soudruhů na ministra dra. Körbra dne 23. září podané otiskuji tuto část:
MEZI SVATÝMI PANNAMI.
Svatohorská vambeřické psala: Stotisíckrát pozdravuji tebe, vinšuji ti všechno dobré s nebe, já jsem zdráva, pánu bohu chvála. Jak pak u vás v tomhle létě bylo? Měli jste tam také velké deště? U nás v neděle a svátky lilo a k tomu to krupobití ještě! 72 Zničil ti tu ovoce i pole v čtvrt hodince příval kroupový, až je všechno jako v říjnu holé, co tu budou dělat, bůh to ví! Hodný, dobrý je ten český lid! Navzdor těmto ranám přicházejí ke mně požalovat, poprosit, hlavy se jim z všech těch útrap chvějí, oni však na těšitelku svou, panenku svou, nezapomenou! Ba, i dárky ještě přinášejí! Jestli pak už také jazyky do tebe se dali kritiky? Rýpají ti, kdož to jakživ viděl, že prý to a ono – klackové, našinec už jen aby se styděl opakovat řeči takové – že prý modly jsme jen, hloupost lidí jen prý cosi vyššího v nás vidí – nu, tak vidíš, závistníci lití už nám nepřejou kus živobytí! Ještě dobře, že těch jazyků zloba jde po velkém žebříku: mysli si, že lezou do výše, cloumat chtějí pána Ježíše, bohu otci upírají místo – slovem, není nic před nimi jisto; mužem býti spokojeny dosti, že jsme aspoň v této společnosti! Slyšelas už o té z Mariazell? Panečku, ta zpejchla velice! Našinec aby se před ní kácel, nafoukla se jako pávice – staroboleslavská prý jí psala, po zdraví se slušně vyptávala, myslíš, že jí odpovědi dala? 73 Holenku, teď zpejchla panna Manda pro tu zpověď pana Ferdinanda! (Snad čteš také ňáké noviny? Já jsem dřív pro „Političku“ byla, teď páteři řekli z krajiny, abych „Národní“ si předplatila, o té zpovědi jsem našla tam, mysli si, docela telegram!) Že se zpovídal tam, jaký div? Kdyby trochu vzdělání jen měla, znala by, že tak už bylo dřív, pak by ovšem founět nemusela! Ferdinandi vždy tam chodili, když je hříchy tuze tížily! Však my, řekněm, nejsme ledajaké, známeť my se s velkým panstvem také! Útrpny však buďme k cizím chybám, jakož láska boží přeútrpná nechť na chyby naše popatří! Pozdravuji tě a vřele líbám, Svatá Hora, třicátého srpna, roku tisíc devět set a tři. P. S. Ještě slůvko. Ignácia Otce – psala jsem ti o něm dřív už snad? Je to ten, jenž doved přehluboce poutníky až k slzám rozebrat – toho stihl pánbů obtíží: tak mu začlo svědčit jídlo, pití, že ti stloustl skoro na díži, jež nemůže místa pozměniti. Žádný schůdek není pro něj možný, žádná židle, žádná kazatelna – vše by rozbil a se zabil zcela, vidíš, co dar boží v lidech dělá! – 74 teď v své jizbě leží Otec zbožný, slova jeho tklivá, spasitelná neuslyší nebohý náš lid, až si přijde ke mně zatesknit! Každý kříž však od boha je slán, pochválen buď za něj Kristus pán.
AMORES SANCTAE TRINITATIS.
Otec je – viz v starém testamentu – milcem semitského elementu, Svatý Duch konklave ukazuje, – Taliány zvláště protěžuje, a pán Ježíš, touhyplným hledem hledaje nás, za naším jde sledem, za kacíři, zapěrači svými, ovečkami, jak dí, ztracenými.
SV. VÁCLAVU.
Varhany si ovšem hezky necháš hrát, modlitby a písně k sobě posílat, sám však o údolí nedbáš slzavé, Věř, to není hezké, svatý Václave! Pohleď jenom jednou na tu naši zem, jakým lidem jsi tu, světče, patronem, viz a od hlavy se rdi po malíček: Hanka, Vlček, Březnovský, Choc, Řezníček.
VÁCLAV ŘEZNÍČEK.
Na levém boku špatně ležel, tož na pravý teď lehá si, 75 dřív k atheistům přináležel, teď říká hlučné zdrávasy, snad v nebi z toho radost mnohá, gloria mu tam zapějí – zde bídně psal bez pánaboha, s ním píše ještě bídněji.
DER LEDERNE PAPA BRÁF.
Síť natažena v starém vikýři a pavouček se moudře drží v šeru – takoví „političtí kacíři“ dělají v posled nejlíp kariéru.
ATHEISMUS A TEN NÁŠ PŘÍŠTÍ „Z BOŽÍ MILOSTI“.
– Pane bože, dej nám krále! – šlo to z hrdel starých, – Pane bože, dej nám krále! – jde to z hrdel jarých. Vzala za své báje mnohá: – není, není pána boha, byl to klam jen stále! – Jak to navléct, páni bratří, by ten náš byl, jak se patří, když už není pánaboha, kdo nám má dát krále?
EPIGRAM – BALLADA.
Byl to jeden národ jako my. Sedělo mu v jizbě svědomí, 76 ve dne bdělo, v noci nespalo, ve dne v noci k němu skuhralo; našlo plytkost v každé radosti, vlastní vinu v každém neštěstí, v práci šlo s ním jako stín a duch, kázalo hloub v půdu vnořit pluh – tyran přísný, neodbytný druh! Konečně ten národ v sebe šel. Pozoroval se a zastyděl, pak svědomí svému v oči zřel: „Zmlkne hlas tvůj?“ – Ano. – „V který den?“ – Až ti nebude víc potřeben. – „Dobrá. Stačí mi to vědomí.“ – – – – – – – – – – – – – – – – – Vstal a zabil svoje svědomí.
EPIGRAMATISTA.
Že vám tu horkou lázeň dal? Oh, nechte mu tu čilost. Jistě v ní předem vykoupal i vlastní pošetilost.
KUS AUTOBIOGRAFIE.
„Přítelem drahým“ hned mě nazvali a líbali mě, jak mě potkávali, způsobné básně též mi připsali, v Akademii kouteček mi dali – při všem však byla blahosklonnost jistá, by rozdíl vynik jich a mého místa, a když jsem jednou vlastní hlavu měl, přátelé drazí jako na povel, 77 jak věštci tak i tkliví lyrici, mi ukázali ostrou sanici – tu teprv jeden druhého znal v ráz, a rozcházeli jsme se v pravý čas.
NAŠE LITERÁRNÍ INDIVIDUALITY.
Nejdřív jeví se nám jako vzdálená ohnivá slunce, jež z pestrých niter svých házejí paprsků tříšť. Přibliž se: zrcadlové hle to barevné koule na tyčích nabodnuty pyšní se po zahradě, paprsky cizí odráží, v obrazech pitvorných kreslí člověčí na blízku tvář, předmětů sousedních vzhled. Národa vkus si cení však ty balonky ze skla, – laciné, nechtějí nic, krášlí prý příjemně sad.
STAŘÍ LUMÍROVCI.
Stojí pampelišky na lukách... V májové slunce záplavě zdály se nést zlato na hlavě, potom zmoudřely a pudrovaly paruky, jež na hlavičky vzaly – první vánek, který loukou táh, paruky ty trhá, vzduchem hází, pudr fouká v dálku blankytnou – pampelišky stojí na lukách, ničím tebe vlastně neurazí, ale ničím také nechytnou.
TERMINOLOGIE KRITIKY.
Staří páni lichotivě zvali svoje básníky orly, kosy, křepelkami, skřivany a slavíky, 78 zvěř tu odklidivši, dí teď mladých snaha všestranná : „jasný profil“, „čistá maska“, „hlava ostře řezaná“.
PROSPĚCH LITERÁRNÍCH SPOLKŮ.
Pět či šest už máme literárních spolků, do jednoho vstoupit nutno bez okolků. Vlídně budou se mít k tobě bratří z cechu, potom opatříš tím jaksi trochu střechu, neboť (už se stalo) začne hořet trošku (hodilt’ někdo jiskru do slaměných došků), na poplach se troubí, a stříkačky bratří ulijí ti požár. A tak se to patří.
PARADOXA O OSUDECH FR. ZÁKREJSE.
Když vtipkuje – tu jakby dával čtoucímu kapky neštěstí, když vážným je – tu smíchu nával v čtenáři maně šelestí. Psal tolik, že se za to mělo, že píše čtyřma rukama. Duch předešel pak jeho tělo kams do věčného neznáma. Až tělo zajde, začne pučet mu nesmrtelnost na věky při našich stolech, na náš účet, kam připletl se bezděky.
V UMĚNÍ, LITERATUŘE, ŽIVOTĚ VEŘEJNÉM ATD.
Čas od času výslovně se dekretuje, že ten onen na dál nyní bohem sluje; 79 pak nějaký kacíř hlásí tonem chladným, národa že chlouba není bohem žádným, začnou hádky, sváry, boje všelijaké: modla odnese to, ale kacíř také.
„ZVON“ A „MÁJ“.
Zvon na Máj s láskou nehledí, je prý to podnik zbytečný, Máj na Zvon zase škaredí, prý stačí Máj nám výtečný – ó, čest vám, věštci velicí, již našli moudrost onu: neklamnou postavit stolici zároveň v Máji i Zvonu!
VEDI NAPOLI E POI MUORI!
Přečti si „Zumři“ a umři!
POSMRTNÉ OSUDY BÁSNÍKA J. E. VOCELA.
Když do „Výboru České Poesie“, (viz I. díl), jej nepřipustil přísný, kritický Vrchlický – Erazím Vocel z této tragedie se v hrobě obrátil. Když letos v přísném „Musejníku“ hláse, že je to div, propukl nad ním v obdiv hymnický Vrchlický – 80 tu Vocel v hrobě obrátil se zase a leží jako dřív.
ČESKÉ AKADEMII.
Pánové, hleďte dobře znát jména svých nesmrtelných, stane se dozajista, umře vám ten a onen, svět se pak: „Co je to?“ nad jménem takovým zeptá, mohli byste se ptát též: „K čertu, kdo pak to jen byl?“
ZDRAVOTA KONKURENCE.
Neklňte Josefu Hlávkovi, že špatným je rozmyslem veden, neštěstí jeho je: takový že není tu muž ještě jeden; mecenáš konkurent – to byl shon, když by se kokši ti bili! Pak jistě by ňáký ten milion došel přec k moudrému cíli!
FACIT VÝSTAVY DĚL JOSEFA MÁNESA.
„Vší Evropě věděti se dává, že náš proslavený národ český, který, jak je známo, ducha blesky do nejzazších končin rozsypává, rozhodl se prodat ze zásoby statky některé a svoje skvosty a zve k tomu ctěné p. t. hosty, s nimiž obchoduje delší doby. 81 První objekt jesti malíř čelný, kdo jej mít chce, k Praze kroky zanes, příjmení a jméno: Josef Mánes, stáří: jistí se, že nesmrtelný. Znalci dí, že nepoklesne v ceně, že prý bude zářit věčně skvělý – u nás dřív mu málo rozuměli, a teď rozumějí ještě méně.“
ÚKOL BÁSNÍKA.
V cifrách, cynismu a kšeftu se to milé lidstvo válí, zatím má mu básník střežit jeho „svaté ideály“: tu je trochu ohněm hřáti, aby nevychladly, tu zas trochu k ledu držet, aby nezasmrádly.
NAKLADATELSKÉ DRUŽSTVO „MÁJE“.
Spisovatelé si náklad vzali. Což teď aby nákladci tak psali? Belletristi by to nakládali – všecko mrtvolkou být nemusí; ba, zdá se být jistým velice, že by ze Štěpánské ulice mnohem míň chodily funusy.
JANUS – KRÁSNOHORSKÁ.
K nebi oči točí, věštby vrhá, trhá sebou v křečích nad budoucnem národa. 82 Bílé Hory mory, cizí jedy, vředy pěje, v nichž se topí vlasti svoboda; když však nachomýtne se jí v blízko kdosi, koho ve věšteckém žaludku svém nosí, sleze se třínožky, stají velké nářky, požehná mu křepce tónem zelenářky.
JISTÝ PRIMÁN NA TITUL BÁSNI „A PORTA INFERI“.
Stulte adolescens, Dyk, modus certus est verborum, taceas aut recte dic, dic: „A porta inferorum.“
POZNÁMKA JISTÉHO FILOLOGA ČTOUCÍHO POZNÁMKU JISTÉHO PRIMÁNA NA
TITUL BÁSNÍ: A PORTA INFERI.
Ale, ale, chyba k podivu! V apostrofách zvyk přec Latiník užívati superlativu: „Stultissime“ adolescens, Dyk...
KARIÉRA JIŘÍHO KARÁSKA.
Byl diktátorek malininký, měl smích a rozum přebystrý, vypjaté stavěl guillotinky a plašil cnostné filistry; pak dělal dluhy za hranicí, z nichž pílí tklivou horoucí svou pósu robil vítězící pro historiky budoucí; 83 s třicíti roky přišlo stáří i moudrost v mnohém ohledě: náš Robešpírek hodnostáří teď v „Umělecké besedě“.
INCOMPATIBILITA LITERÁRNÍ.
Nestačí psát verše, milý básníku, pěstuj vedle toho také kritiku. Scuchej jiným všecko, co je napsáno, vydej pak svou knížku a máš vyhráno!
DNEŠNÍ POLEMIKY V LITERATUŘE.
Obhroublosti, vtipy, až je strach, sofisma se s sofismatem střídá – aby zlatá mládež v kavárnách libovala si: „No, chlapík! Vida!“
NOVÉ PŘEKLADY SHAKESPEARA.
Spachtoval si anglické ty doly tuze spořivý pán nějaký – samé zlato vozí prý z té štoly, vydává však samé měďáky!
M. K. ČAPEK – LITERÁT.
Člověk nerozumný! K dobrodincům čelným nevděčným se jeví zvláště nezbedou. 84 Tak na př. ke mně. A přec vidí zřejmě: neudělám já-li jej už nesmrtelným, jeho knížky to přec nikdy nesvedou.
ČLENSTVÍ AKADEMIE NAŠÍ.
„Proč pak je tam ten a ten a ten?!“ ptá se denně lidstva udivení. Jsi-li mudrc, budeš spokojen, když se zeptá: „A proč ten tam není?!“
PAN JARO HILBERT.
Také originalita: Řekne-li si svět: 2 x 2 = 4, tvrdí on, že pět.
DRUHÁ ORIGINALITA: F. X. SVOBODA.
Zadumal se tuze nad života víry, všechno tuze novým mu v nich připadlo, a kdykoli našel 2 x 2 = 4, napsal o tom román nebo divadlo.
KNÍŽE BISMARCK P. ANT. KLÁŠTERSKÉMU.
Klášterský, lieber Klášterský mein, das Lied war wacker, das Lied war fein, Es klingt so männlich, borussisch sogar, als hörte man rauschen den preussischen Aar. 85 Es ist ein Mangel allezeit hie an versificirendem Federvieh: Talent fehlt dem Fulda, Benehmen und Tauf’, ein kreischender Pavian ist der Major Lauff. O hätt’ ich Dich sechsundsechzig gekannt, gut preussisch wär heute das Böhmerland und, der Du zu Hause bist kein Profet, wärst jetzt ein Major und Hofpoet!
MÁM-LI CO SPOLEČNÉHO S P. V. DYKEM?
To bylo za dnů mladosti tak před patnácti lety, že člověk z pouhé bujnosti své měnil toiletty. A mnohý nahý přišel, vzal, co válelo se v domě – nu, dobrodiní udělal jsem často nevědomě. – Jak pak se, pane Dyku, vám v tom šatě chodí? Placet? (toť latinské je!). – Jen se ptám, nic nemusíte vracet. – To byl kdys háv můj lyrický a leckde se teď nese, však vy jste člověk praktický a v mnohém vyznáte se: – Knoflíky nové má teď frak, jsou sežehleny spodky, a vidno, nyní žlutý lak na moje máte botky, – nu, toť věc vkusu. Ale plášť se vydařil vám věru, 86 podšívka rudá svítí zvlášť efektně v ulic šeru! – A chodit tak v tom obleku a láti jeho dárci po široku a daleku – jste originál arci! – A že jste byl vždy přebystr, jste literární perla – oh, lehce může filistr vzrůst na Verfluchter-Kerla! – Jen poplést trochu láním svým kavární Pavly, Petry – a už jsou vaším vlastnictvím ta metra i ty metry! – („Metra a metry“– jasno už? „inferi“, trvám také? Čiperný získá u nás muž znalosti všelijaké!) – Však v plánech račte pozor dát! Je lehko lidi zmásti – však aby nevlez diplomat si do svých vlastních pastí! – Když trháte mé kalhoty, jež máte na svém těle – nevyjde pak kus nahoty na boží světlo stkvělé? – A jak pak má být, řekněme, i v dalším žití toku? Což pak ty dnešní šaty mé za ňákých dvacet roků?! – Labuntur anni. (Latina a smutného cos značí) 87 ať potom není příčina k bezúčelnému pláči! – – – – – – – – – – – – – – – Nu dost. To je to společné, co s panem Dykem máme. To na otázky všetečné, bych ukonejšil známé.
POLEMIKA.
Měsíc vleče tebe lecjakou kloakou, když mu dojde náboj, v zápětí trumfne ti „výškou hlubokého rozhořčení“, „hloubkou vysokého povržení“.
ZAČÍNAJÍCÍMU VERŠOTEPCI.
Chceš-li míti hezky brzy slávu poety, vyrob jenom jeden veršík na „Čas“ prokletý, fůru vavřínů ti pošle Vlček z „Osvěty“.
HLAS PÁNA BOHA.
Gabrieli, běžte letem větru, dejte zdvihnout azur o sto metrů! Gabrieli, o sto metrů vzhůru, sic nám vrazí nosy do azuru! 88 Na chodníku pražské Ferdinandky zjevila se řada lyriků, každý vydal knihu na tři stránky, Voborník psal o nich kritiku!
HLAS ČESKÉHO NAKLADATELE.
Plody naší krásné literatury stih by v magacínech konec bídný, kdyby nebyl stvořil Osud vlídný antikváře, kupce makulatury.
ŽERTOVNÁ BILANCE.
Vlast v nadšení! Padesát roků žil a z knížek novou čínskou zeď nám zrobil: půl toho, co čet, špatně přeložil a druhou půli dobře nápodobil.
NEJPODIVNĚJŠÍ OKOLNOST PŘI ÚNOROVÉM JUBILEU.
Koho zrovna slavit bylo právě modou, i on oslavil jej vždycky sladkou ódou, čirý zázrak tedy, že se zdržel krátce a neopěl sebe k vlastní padesátce.
A NÁSLEDKY TOHO JUBILEA.
Neopěl se, pravda; pěliť o něm jiní – snad mu z toho zhořknou ódy vůbec nyní. 89
NEŠŤASTNÝ KRITIK.
Myš chtěla vznést se v opeřenců kruhy i získavši kdes létadla dvě věnem – je netopýrem. Bajka to tak říká. A u nás zase z pana Voborníka moh pěkně býti Ferdinand Schulz druhý, kdyby se nebyl na prach zkazil Tainem.
HISTORICKÁ DRAMATA.
Čím víc se jich přes jeviště ubírá, tím víc člověk obdivuje Shakespeara.
JIRÁSKŮV ŽIŽKA.
Ty jediný máš čisté svědomí z té historických dramat Sodomy! Jak živ byl’s kdy a námi tušen jen, zde stojíš nyní peven, vysloven! S tím duchem celým, jehož touha byla, by česká pře a boží jedno byla, by káli jsme se, kde jsme zhřešili a, čisti, teprv škůdce soudili; s tou duší dobrou, jež se starala, by peřiny své správně dostala nebožce chudá vdova Guštajnova od Šprocha, jenž je v Domažlicích chová.
PETRU BEZRUČOVI. PETRU BEZRUČOVI.
 S ranci svých knížek se na Parnass derem, po úzké pěšině jde nás tak mnoho – 90 lokty se strkáme, srážíme, perem, jedna tu zásada: kdo bude s koho?! V kapse svůj sešitek, oct jsi se rázem víc jaksi náhodou v tom našem hluku – své knížky, Bezruči, kladu tu na zem, abych Ti mohl jen stisknouti ruku! 91
FINÁLE.
Je konec. Honem něco na autora! Čím okřeje víc česká duše chorá, než cituje-li, co mu kdo kdy řekl, čím po něm hodil, praštil, mířil, sekl? Nuž, přehrabejte staré časopisy, ctihodné revue, lejstra z anno kdysi, žeň našich dnů též hodna povšímnutí, i satirici k pozornosti nutí – jen hledat! Hledat! Pak se citát vplete (a k tomu ovšem zvlášť se hodí Goethe!) dál neomylnou bývá u nás ranou, že autor kráčí s tou neb onou stranou, též z jeho knih lze ukázati zoru jak sám se dostal s sebou do rozporu – nu, nebudu snad recepty zde psáti, jež máte takřka v prstech, lidé zlatí? Je svatá pravda: co svět světem stojí, nemoci všechny nejlépe se zhojí, když utrhne se chirurgovi hlava – tož hlavu sem – pak pánubohu sláva! Je konec. Zdráva buď ta naše bída! Promluvíš k mozku, a žluč odpovídá... E: tb; 2004 92
Bibliografické údaje

Nakladatel: Nová Krameriova expedice; Zápotočný, Josef B.[?]
(V Rokycanech nákladem „Krameria“ - „Nová Krameriova expedice“ Kniha I. - Tiskem Jos. B. Zápotočného v Rokycanech.)

Místo: Rokycany

Vydání: [1.]

Počet stran: 92

Věnování: Kupka, František
(Můj drahý Kupko, nejsem jistě prvým odchovancem gymnasia, jenž otevřeně vyznává, že dlouhá léta nebyl mu jasným rozdíl mezi i a y v pojmech Satyr a satira, že následkem toho splítal obé příbuzenským svazkem, čímž se mu maně vytvořila antická fikce, s kterou se tuze nerad loučil. Můj Satyr byl tvor, jenž s lehkým úsměvem na rtech pozoroval všelijaké ty slabůstky a slabosti jak drobných lidí, tak uznaných heroů, tak nesmrtelných obyvatelů Olympu... A měl jazyk, jenž rád pověděl, co oko duše vidělo. V associaci těchto představ jevila se mi pak satyrská hra ne jako rozpustilý epilog tragické trilogie, ale jako nutné sestoupení s kothurnu, proměna blesků Zeusových v bič, vážného monologu na veselý hvizdot, zorného úhlu Věčnosti v zorný úhel tohoto nicotného živobytí a světa. Můj Satyr byl na jevišti a mluvil do hlediště. – Tragedie „Golgatha“ musila mít svoji satyrskou dohru. A Ty, příteli Kupko, vrátil jsi mi maně Satyrem na obálce této knihy antic kou fikci z mých mladých let. Děkuji Ti. A Tobě, mistru ironie a satiry, připsal jsem tuto knihu. Poznal jsem celého člověka v Tobě a jsem šťasten Tvým přátelstvím. Machar.)

Autor motta: Machar, Josef Svatopluk

Motto: Machar, Josef Svatopluk