ROMANCE O KRÁLI VÁCLAVU IV.

ROMANCE O KRÁLI VÁCLAVU IV.
To budete as z kronik znát šedivě hovořících: jde Václav král a jeho kat za noci po ulicích, 49 však nejde s mistrem popravy snad krátit lidi o hlavy – ne, v šenk, kde zpívá lid, se ráčí posadit a hladě vousy nalít dal dva džbánky moku Václav král, ta milá dobrá duše. Tak zaslech jednou to a to, jak už si stýská lid, že robotci je proklato a tuze těžko žít – to zoufalý as kumpán děl, jenž hoře v moku utápěl – že z rána k noci, celý den se dře a dře a dře se jen, pak za trochu těch grošíků lze živit jen pár vrabčíků, ne schránku lidské duše. Vzal odřený šat Václav král a do práce šel spolu, a bílé ruce spracoval si hezky do mozolů, i grošík dostal, vlek se spat, na druhý den pak na svůj hrad zval službodárce ku sjezdu, řek: snížit práci, zvýšit mzdu, kdo zůstati chce živ a zdráv! a rukou k tomu trochu máv – ta milá dobrá duše!... Rod takých králů arci šel už z dějin do pohádky; už mnohý hlavou zavrtěl, kdo čet ty staré řádky! Vždyť praví se tam docela, že díval se jen z kysela 50 na šlechtice a pátery, preláty, mnichy, kláštery, ba, soudíme-li ze skutků, že měl je řádně v žaludku – ta milá dobrá duše! Kněz arcibiskup bral mu klid – nu, pravý Kristův sluha! – a jed mu dali páni pít a zavřeli jej ztuha, toť vidno, že měl zajistě své srdce pravém na místě, že nechtěl jíti v řadě jich pít krev a slzy nebohých – ó že už dávno práchniví! Byl král – však člověk poctivý a milá dobrá duše! Z interpelace posl. Hybeše 13. března 1902.
„A že má arcibiskup kněz vždy cizí pravou ruku, chyt král, když pastýř skryl se kdes, tu ruku Nepomuku a tak se na ni zadíval v úžasu dobrý Václav král: k ní patřily dva laloky, líc růměnná, břich široký, a pak dal jednou z večera do vody hodit pátera – ta milá dobrá duše! To víc pro příklad budoucím, než k ukojení vzteku... a na to odpověděl Řím legendou plnou vděků: prý s páterem – ne z náhody – sletělo pět hvězd do vody, 51 a když mu tělo setlelo, jazyku mřít se nechtělo, pak kardinálů vyřkl sněm, že má být svatým patronem pro zbožné české duše... Ten jazyk svěžím zůstává, je dobře zachovaný, (neb jej vždy přesně dodává kýs řezník z Malé Strany), a v máji bodrý český lid jde zázraku se poklonit a s modlitbami, písněmi tam bijí čely o zemi, vlá kadidlo, hlas varhan zní a na dlažbě se chrámu chví ty bědné české duše...“ Teď páter si tam ruce mne nad ohnutými týly, vzad vrhá hledy vítězné, kde sarkofág je bílý: tam neznán, zapomenut v tmách Václava krále leží prach... Jde oko hořem strhané a u té hrobky nevzplane, jde duše, prostá naděje, a vzpomínka jí nechvěje, tak dovedou jít bez žele kol prachu svého přítele ty bědné české duše... Co platno, že to v písmenu kroniky šedé dříme? My rostem ze svých kořenů, však my jich necítíme... Když sedíte tak za stolem, jak On rád sedal v žití svém, 52 tu vzpomínejte, přátelé, si na dobrého přítele a ťukněte si dva a dva na slávu krále Václava, té dobré české duše! Májový list, v únoru 1902.