ROMANCE O KRÁLI VÁCLAVU IV.
To budete as z kronik znát
šedivě hovořících:
jde Václav král a jeho kat
za noci po ulicích,
49
však nejde s mistrem popravy
snad krátit lidi o hlavy –
ne, v šenk, kde zpívá lid,
se ráčí posadit
a hladě vousy nalít dal
dva džbánky moku Václav král,
ta milá dobrá duše.
Tak zaslech jednou to a to,
jak už si stýská lid,
že robotci je proklato
a tuze těžko žít
– to zoufalý as kumpán děl,
jenž hoře v moku utápěl –
že z rána k noci, celý den
se dře a dře a dře se jen,
pak za trochu těch grošíků
lze živit jen pár vrabčíků,
ne schránku lidské duše.
Vzal odřený šat Václav král
a do práce šel spolu,
a bílé ruce spracoval
si hezky do mozolů,
i grošík dostal, vlek se spat,
na druhý den pak na svůj hrad
zval službodárce ku sjezdu,
řek: snížit práci, zvýšit mzdu,
kdo zůstati chce živ a zdráv!
a rukou k tomu trochu máv –
ta milá dobrá duše!...
Rod takých králů arci šel
už z dějin do pohádky;
už mnohý hlavou zavrtěl,
kdo čet ty staré řádky!
Vždyť praví se tam docela,
že díval se jen z kysela
50
na šlechtice a pátery,
preláty, mnichy, kláštery,
ba, soudíme-li ze skutků,
že měl je řádně v žaludku –
ta milá dobrá duše!
Kněz arcibiskup bral mu klid
– nu, pravý Kristův sluha! –
a jed mu dali páni pít
a zavřeli jej ztuha,
toť vidno, že měl zajistě
své srdce pravém na místě,
že nechtěl jíti v řadě jich
pít krev a slzy nebohých –
ó že už dávno práchniví!
Byl král – však člověk poctivý
a milá dobrá duše!
Z interpelace posl. Hybeše 13. března 1902.
„A že má arcibiskup kněz
vždy cizí pravou ruku,
chyt král, když pastýř skryl se kdes,
tu ruku Nepomuku
a tak se na ni zadíval
v úžasu dobrý Václav král:
k ní patřily dva laloky,
líc růměnná, břich široký,
a pak dal jednou z večera
do vody hodit pátera –
ta milá dobrá duše!
To víc pro příklad budoucím,
než k ukojení vzteku...
a na to odpověděl Řím
legendou plnou vděků:
prý s páterem – ne z náhody –
sletělo pět hvězd do vody,
51
a když mu tělo setlelo,
jazyku mřít se nechtělo,
pak kardinálů vyřkl sněm,
že má být svatým patronem
pro zbožné české duše...
Ten jazyk svěžím zůstává,
je dobře zachovaný,
(neb jej vždy přesně dodává
kýs řezník z Malé Strany),
a v máji bodrý český lid
jde zázraku se poklonit
a s modlitbami, písněmi
tam bijí čely o zemi,
vlá kadidlo, hlas varhan zní
a na dlažbě se chrámu chví
ty bědné české duše...“
Teď páter si tam ruce mne
nad ohnutými týly,
vzad vrhá hledy vítězné,
kde sarkofág je bílý:
tam neznán, zapomenut v tmách
Václava krále leží prach...
Jde oko hořem strhané
a u té hrobky nevzplane,
jde duše, prostá naděje,
a vzpomínka jí nechvěje,
tak dovedou jít bez žele
kol prachu svého přítele
ty bědné české duše...
Co platno, že to v písmenu
kroniky šedé dříme?
My rostem ze svých kořenů,
však my jich necítíme...
Když sedíte tak za stolem,
jak On rád sedal v žití svém,
52
tu vzpomínejte, přátelé,
si na dobrého přítele
a ťukněte si dva a dva
na slávu krále Václava,
té dobré české duše!
Májový list, v únoru 1902.