Jan Hus.
Tak vzdálen vlasti, daleko od milých,
tam v západ chýlil kroky své svobodné,
jak Kristus bral se k Městu svému,
odhodlán na smrt On spěchal tiše.
To nebyl, Jene, triumf Tvůj vítězný,
ten triumf ducha, lidu když’s rodnému
řeč ztaviv svého ducha žárem
očistil, zlatem ji podal jemu.
Ni ona pýcha lidu hruď vlnící,
kdy záštím dušen z vlasti Tvé utíkal
rod Němců, mistrů, žáků cizích,
národa jměním se stala Alma!
Tak vzdálen vlasti, daleko od milýchmilých,
tam v západ chýlil kroky své svobodné,
a cizí zem se ptala v žasu:
Co chceš zde, veliký muži, divný?
Nač přišel’s k nám, snad vyplašit svědomí,
jež v svatém stínu autorit, tradice
zde věky spalo mdle a líně –
z východu Světlo, ty chceš je vzbudit?
3
Sám jeden, slabý Daniel do jámy
jdeš dobrovolně, zkady ti odevšad
buď rabské hrozí ponížení,
otrocký návrat či zmar a zkáza?!
Ó vrať se, muži! Kněže ty tajemný,
tich, skromný, jakých ve zlatech ornátů
ta pyšná nezří Konstancie,
jediný v infulích, mitrách – muži!
Neb meč zde vešel v manželství s tiarou,
neb řád zde časný s mocností záhrobní
se spjaly v jeden řetěz mocný:
běda, kdo na něho vloží ruku!
A tiše vlny jezera šeptaly:
Ó vrať se domů, spanilá hlavo ty,
již nikdy k prsům v touze žhavé
nevila v polibcích křehká žena!
Ty jasná duše, idolu Příteli,
ty tichá hvězdo, jitřenko Svítání,
v mých vlnách zajde tvoje záře –
vezdy tma v závisti chová světlo!
Leč zdálo se, že ničeho neslyší,
a marně k němu Duše ty mluvily,
jenž srdcem, umem všecky taje
pronikal, všecko jenž chápal láskou!
Neb Kdosi větší táhnul jej ku předu,
že šlapal pevně na hory cizoty,
Kdos větší ved’ jej, jako vodí
jitřenku šeravým nebem k ránu.
4
A tak si šeptal: Zjeve ty zářivý,
jejž v nočním taji vídal jsem tolikrát,
ty zjeve Krista, nehodnému
synu jenž jevil se v žáru ohně,
Ty, jenž jsi děl tak: Nechci mít netečných,
a vlahých z úst svých vyvrhnu s nechutí,
meč přináším a duchy silné
za sebou volám, byť cestou smrti!
Jdu, Kriste svatý, za tebou odhodlán
a v jaký koneckonec, neptám se nikoho,
v tvých bílých stopách kráčet budu,
třeba-litřeba-li, za tebou na Golgatu.
A hlasy hřměly strašné a příšerné:
My právo jsme, my rozum a svědomí,
tys jeden pouze, miliony
hřmí tobě v ústrety: anathema.
Leč on jen výše čelo své pozvednuv
děl klidně: Svoje svědomí nezradím,
mně Páně Slovo řádem pouze,
jediným zákonem Bůh mně vždycky.
A Jemu vše se protiví, hříchem jest
vše před Ním, co je svědomí na úkor.
Tak Pavel děl, tak denně sami
v prospěch svůj kážete všemu světu!
Ne, neodvolám! Kristus je soudcem mým,
jáť k němu jen se s důvěrou uteku,
Onť, kdo se mýlil, Onť nechť soudí:
nikoho neuznám prostředníkem! –
5
Tys první velké vyslovil osudné
to slovo. Země, kosmu střed, chvěla se,
a z mocné ruky žezlo pustil
Aristoteles i s Augustinem.
A za nimi se objevil čacký stín,
stín Koperníka Slovana, Josue
kdy kázal slunci: Staň!, on velel:
Země, ty v pochod se dej kol slunce!
A v letní bouři hromovým rachotem
an mrak se třásl, v chmurách se rodilo
to světlo nové, čistých duší
království: Chelčický, Lukáš, Amos!
Věk nový vzletěl z popela údů tvých
jak fenix skvělý, minula ve propast
to staré dogma padlo, lidstvo
vyřklo své osudné nad ním: ,Bylo!‘
Tak kráčíš na smrt,smrt vítěz jak v triumfu,
Ty vedeš je, ne oni Tě v záhubu,
když oni klnou, ty se modlíš,
v nenávist jejich ty pěješ žalmy:
TyTy, Hospodine, suď mne Ty jediný,
já v upřímnosti chodil vždy před Tebou,
v Tě, bože mocný, pevně doufám,
necouvnu hrůzou a nepohnu se!
Mne zkus, ó bože, zlato jak zkouší se,
mně přepal ledví, moje též srdce spal,
jáť v každý čas se před oltářem
postavím Tvým jako kněz, kdy slouží.
6
Tvé knihy ohněm spálili drtícím,
tvé tělo na prach sežehli nicotný,
a jako trní v Krista skráně,skráně
koruna dána tak také tobě!
Jak nápis potupný: ,Ejhle král židovský‘,židovský‘
čněl kdysi hrdě na břevnech skřížených,
teď rovněž čte se slavný: Hic est
haeresiarcha – co ždát chceš více!
Když k východu jsi do Čech se zahleděl,
kde slunce vychází ohromné, krvavé,
ty zřel’s je a se v žasu tázal:
krvavý kalich ten co as značí?
Ó muži silný, dítě ty nadšené,
ty nezkrocený tiary velebou,
tou mocí Říma, před níž Císař
chvěl se, an v Canossu boso kráčel!
Ty záhy uzříš strašného Ježíše,
an mučedníků ve plášti ohnivém
ten soudce stane jak v dni onom,
jejž David zpíval – dni tom hrůzy!
Ne, nebyl soudce přísný to, strašlivý.
Byl přítel to, tvůj mistr a učitel,
děl: Ke mně pojď, ó Pavle druhý,
jsouť vaše srdce tak stejně silná!
Co zatím prach tvůj sebírán bázlivou
byl rukou, v divou řeky tůň rozmetán,
by ani atom z tebe jeden
nevrátil do vlasti tvé se nikdy!
***
7
A přec se vrátil – duch tvůj spěl do Čech zas,
a podnes žije ve vlasti, Jene, zde,
z tvé hranice se dosud kouří,
požár tvůj nezdušen plane věčně!
A dosud celá otčina, Huse, tvá
je tvojí slavnou hranicí mohutnou,
a stále bouřný pod popelem
český vzdor nezmožen děsí světy.
A dnes zas novou silou se pozvedá,
v čas, vděčná vlast kdy, Dcerka tvá milená,
chce kámen tyčit tobě v slávu
(v srdcích an dávno ční již bílý!).
Na ,ráně vlasti palčivé‘ státi má,
zde, v srdci vlasti, ba srdce ve srdci,
je heslo: s tebou – proti tobě,
kdo z Čechů věrných zde couvat může?
A ty jej budeš míti – on bude stát
tak pevný, jako ty jsi stál v požáru,
nechť k vůli tobě národ zase
na dvě se rozstoupí řady smrtné.
Leč tvoje dílo není dne dílem jen,
ni dílem roku, dílem ni století,
neb stále z něho prýštit bude
mravnost a nadšení v srdce česká.
Však přijde den, kdy veškerý národ se
u tvého, Jene, kamene shromáždí,
co Čech je, to tvým bude žákem,
jakož tys žákem byl Krista v duchu!
8
A stoje silný, pospolu bude zřít
tam zbožně, jaře k východu slavnému,
kde slunce jak tvář boží vzchází,
jediný majestát vzývat bude.
A pěti bude budoucna chorály
a pěti bude paiany radosti,
a hymny nových pokolení,
která se naleznou v míru a lásce.
A pokud bude srdce v nich jedno bít,
tou láskou k pravdě, dědictvím otců mých,
ty státi budeš hrdý, velký,
věčný v něm symbol pravdy boží!
9
Mistr Jeronym.
(1416.)
I.
I.
Já volám tě. Rok již mrtev jsem
a pokoje nemám v hrobě svém,
zřím, kterak jsi sláb a nestatečen,
jak smrti se bojíš, vždy couváš jen
a nehoden’s jména již muže.
Já žalář jsem navštívil, v kterém teď dlíš,
já ohněm jsem přicházel ve snech ti blíž,
tě za sebou přitáhnu, nežli to zvíš,
ty musíš se mnou jíti!
Mně uniknout – marně bys si ždál,
již kat ti hranici uchystal,
ty do vlasti své se nevrátíš víc,
ni jednu neuzříš známou líc,
jsi odsouzen za mnou se bráti.
Můj prach kat vysypal ve vodní vír,
však ani zde v temnu klid není a smír,
zde boj je a hrdosť, ne mdloba a mír,
tož pojď již ke mně dolů!
Děl Kristus: Nejsem,Nejsem pokoj, však mečmeč,
kdo se mnou je, půjde v krvavou seč,
já nechci vlahé – jimi pohrdám,
však za život život věčný dám – –
tož nastal čas – konec již všemu.
Ty zítra se vzchop a vyjdi v před,
Kristus je žár – tys mrákotný led,
v tom májovém jitru ty roztaješ hned,
již toužím tě obejmout, bratře!‘
12
II.
II.
Jenž bloudil, tápal dlouho v tmách,
a odvolával pravdu svou,
jak duch by přítele naň sáh’,
tak umřít přál si pojednou.
„Dost!“ řekl pevným hlasem svým,
„již duch můj více nezbloudí,
já ku Kristu si pospíším,
a on nás všecky rozsoudí.“
Šel s jasným čelem, zmužile,
nic hlavu pyšnou nesvěsí,
a hrůza smrti zlotřilé
jej nezlomí a nezděsí.
Tak žádný stoik nežádal
si smrtí děsnou zhynouti,
jak bál by se, že ohně pal
by v posled moh’ jej minouti.
Pad’ na kolena před kolem
se modlil v jitro zardělé,
pak mužně vzhlédl kolkolem
a k východu zřel nejdéle.
Tam někde v mlze, daleku,
tam leží rodná česká zem,
však místo proseb, nářeku,nářeku
jen vítězným křik’ hlaholem.
I zdálo se, že dvojí zpěv
z těch jedněch prsou vychází.
To jakýs vážný ducha zjev
jej písní svojí provází.
„Sem, kate, přistup,“ v konec prál,
„a z předu rozniť ohně pal,
neb bych se tvého ohně bál,
sem byl bych se já nedostal!“
[13]
Nad listy Žižkovými.
I.
I.
Již z tebe není ani prachu tucha,
tvé srdce dávno přešlo v dým a páru,
tvůj hrob již zmizel v dějin suchopáru,
a z naší duše vzali tvého ducha.
Zvěsť tvojí slávy za tebou tak hluchá,
jak smutně’s padl v choroby zlé spáru,
ne v lítých bojů, jež jsi vznítil, žáru,
sněť rodu tvého k zoufalství je suchá!
Přec jásám, svým tě dědem zváti moha,
jak žena tvá – vlasť – nadšením se chvěla,
když život dal’s jí, svobodu i boha.
V mé krvi přece dědictví tvé žije,
a cizina se dosud chvěje celá
před hrdinou, jejž neznámý hrob kryje.
II.
II.
Jak duše moje slastnou bázní plesá,
když tvoje listy čítám, Velký Jene!
Z nich zbožného se citu příval žene,
v nich přízrak vozů válečných se tesá.
14
S tím druhem tvým, jenž vstoupil na nebesa,
kde hranic zář kol hlavy se mu klene,
nám v duše horké, těžké, rozjízvené
slov vašich sprcha jako rosa klesá.
Ó české slovo! Ach, co v tobě kreje
se síly, něhy, zbožnosti a díků,
a do pozdní mé duše z tebe věje!
Tím českým slovem v tomto okamžiku,
tím hlasem, jemuž srdce neodolá,
tvá duše: „Tys můj syn“ zas ke mně volá!
III.
III.
My nevíme, co ,svobodou‘ se zove,
jak její číše chutná – sladká, žhavá,
z níž opojení, božská rozkoš vstává,
v níž sladká pěna přesycení plove.
Ó volnosti! Kolikrát v touze nové
jsme hnali tam se, kde tvá bytosť smavá,
až k šílenství nás touha chytla dravá,
ku ňadrům tvým se nesli naši snové!
Ach, mžikem na nich spočinouti pouze,
jed retů pít a otrávit se rázem,
leč ještě v smrti pít tak dlouze, dlouze!
Však síla naše zašla mdloby mrazem
a darmo druha druh se teskně táže,
zda poznal sladké objetí tvé páže.
15
IV.
IV.
Ty, stíne, mluv, kam kyneš svému lidu?
Ne v boj jen divý vedlo nás tvé žití,
a pod tvým krunýřem má ruka cítí
tep srdce, které také chtělo kliduklidu.
A štěstí země v boha jasném vidu,
a víře, násilím jež nechce býti,
a lásce, která zná též odpustiti,
a práci, všech jež překonává bídu!
Za slávu tvou co země má ti dala?
Ni hrobu tobě, Otče, nepopřála!
Kdy pochopí, že úděl její stálý,
jak slovo tvé nám po staletích velí:
být čistým, svým, dát lidstvu život celý,
však umřít při tom za své ideály?!
E: av; 2002
16