***
Co rok, to s novým vznícením
Co rok, to s novým vznícením
se duše k tobě vrací,
jak na jaře kdy v domov svůj
vždy spějí z dálky ptáci –
den plane, hoří růžemi,
a prostřed toho světla
tvá bílá líce zkvetla
jak kalich lilje nám.
Jenž za pravdu jsi na smrt šel,
jak jen kdy muž a člověk,
a nevěděl, ten ohně žár
v tvých stopách půjde po věk,
a nevěděl, že mužnost tvá
se v celý lid tvůj vtělí,
že neskloněný, smělý
tvůj stát zde bude duch.
Krvavá růže, ohnivá
v tom našem dusném létě,
a bílý, čistý oblaku
vždy v předu k naší metě,
vždy výš před celým národem,
jenž těžce jda a tvrdě,
přec nezdolně a hrdě
k své kráčí svobodě!
10
On ví, až tvoje čistota
a slavné ducha plání
se v každou českou vlije hruď
i žítím pohrdání,
až bytost tvoje naši krev
nezdolným vzdorem zvlní,
pak vzejde, pak se splní
tvůj o volnosti sen!
My v boji, bouři věčně jen
a nikdy v chabém klidu –
jsme stádo tvé, ty kněže náš,
tvé děti, otče lidu –
ó nikdo z naší podstaty
tvé jméno nemůž’ rváti –
jen s krví srdce ztratí
se, s naším životem.
11