LUZNÁ NOC
Luzná noc; jen stříbrolistí topolové
v svitu jasnobledé luny dýchají.
Ticho vše; jen roztoužení slavíkové
lásky žel i blaho zvučně hlásají.
Po obloze bezoblaké luna pluje,
luna čistá s hvězdic lesklých myriadou,
nivy, háj i potok vábně ozařuje,
prolívá jich spánek tajeplnou vnadou;
každý keř i každou květinečku zlíbá,
až tak ve sny rozkošné je ukolíbá.
Vtom, o viz! Kdo objevil se tamo v dáli?
Kých to postav, kých to nočních duchů ples,
ježto roucha jako ze mhly tkaná halí?
Aj to vílek sbor, ples noční slaví dnes,
v bujné veselí a vroucí slast se noří,
očka jejich šlehajícím ohněm hoří,
rdělé, půvabné jich líce plamen sálají,
kadeře po šíji bílé v vlnách splývají.
Tak se letmo v chorovodu divém točí,
a vždy bujněj září hvězdné jejich oči,
a vždy blíž a blíž se stáčí vílek sbor.
Slavíků tu zmlkne láskopěvný chór,
ze sna probouzí se niva, zdroj i bor
a na divný zjev ten patří s užasnutím.
Královna tu vil, jež pás má démantový,
káže ticho lehkým žezla pokynutím
a pak vece sladce kouzlícími slovy:
„Svolala jsem vás, družice milené,
k době vzácné, k době veleslavené:
kvapte, leťte v šíré světa kraje,
v pozemské mi zapoleťte ráje,
26
tam, kde rdí se růže nejkrásnější,
tam, kde hoří kvítí nejpestřejší:
vše ty čarovonné květy snášejte,
v jediný je vzácný věnec splítejte.
A pak ponořte se v mořské tůně
a v tom skrytém divokrásném lůně
perly drahé, nejskvostnější hledejte,
s drahokamy do věnce je vsázejte:
jemu, jenž dnes vzácnou slavnost slaví,
k němuž s úctou vroucí hledí lidstva davy,
jenžto s tisícera zarmoucených očí
smutnou strhl roušku slzí bolestných,
jenž, kamkoli noha jeho mile kročí,
blaho kouzlí na lících prv žalostných;
jenž povznáší místa svatá k leposti,
sám jsa zbožný, jiné budí k zbožnosti;
jemu, kterýž umění a vědy chrání,
jemuž Dobrotivost krásně věnčí skráni:
kvapte, víly, leťte! Kvítí, perly sbírejte,
slávy věnec nejkrásnější jemu svíjejte!“
27
SEHNSUCHT
Wann wird dich, du teu’re Gegend,
mein Auge wieder schauen!
Euch, ihr blühend schöne Gärten,
dunklen Wald und Auen!
Bunte Wiese, wo so gerne
ich als Kind noch spielte,
mit der Pracht der Blumenfülle
mir das Körbchen füllte,
und du traute liebe Laube,
wo so gern das Mädchen saß
und im Arme des Geliebten
alles um sich her vergaß!
Um uns her, die Pracht der Blumen,
Himmelsdüfte überall,
hoch im Lindenwipfel schlägt so
lieblich schön die Nachtigall;
flimmert auf am dunklen Himmel
hell des Abendsternes Schein,
rief besorgt uns lieb’ Mütterchen
in das traute Stübchen heim.
Zu den hohen Riesenbergen
ziehťs mich sehnend hin,
wo die Lieben alle wohnen,
zu ihnen möchte ich hin.
28
PAMÁTNÍKOVÁ BÁSEŇ PRO SYNA KARLA
Ob auch das Meer wütet
und hoch aufwirft den Kahn des Lebens,
ob ihn verfolgt der Elemente
Wut und Graus –
Mutig verfolge die Bahn,
die Gott mir auferlegt –
und eile gestärkt durch Ihn
zum seligen Hafen.
Und über mir in schwarzer Nacht
glänzt ein Dreigestirn,
das mich allüberall bewacht.
Es heißt – Glaube – Liebe – Hoffnung.
29
EDIČNÍ POZNÁMKY
Do tohoto závěrečného svazku literárních prací vydávaných ve Spisech Boženy Němcové jsme zařadili vše, co se pro svůj nesourodý charakter nehodilo do žádného z dosavadních svazků, obsahujících práce ideově, obsahově i tvarově příbuzné. Svazek zahrnuje práce z let 1843–1861, tedy z celého tvůrčího období B. Němcové, z doby největšího vzepětí, ale i z doby, kdy se začíná stále naléhavěji hlásit úbytek tělesných sil i ochabování sil tvůrčích.
Přes všechny komposiční obtíže jsme se pokusiti dát souboru zbylých prací určitý řád; svazek dělíme zhruba na dva větší celky: na práce původní a práce přeložené.
Původní práce jsou trojího druhu: práce, jež vyšly zcela bezpečně z pera B. Němcové, práce, jež tvoří, přes pochyby o autorství, dnes už téměř nedílnou součást díla, a konečně práce, jež zůstávají i nadále sporné.
Do prvního oddílu tohoto svazku zařazujeme Básně (z let 1843–1846, po případě z r. 1856), jimiž Božena Němcová zahájila svou literární činnost. Zařazujeme sem i překlady od autorky samé; varianty jiných autorů, vzniklé z censurních nebo z jiných důvodů, uvádíme v aparátu. – Do druhého oddílu jsme zařadili rukopisný zlomek novely Urozený a neurozený (1861). – Třetí oddíl, Prózy ze života lidu, dělí se vnitřně na část českou, jihoslovanskou a západní. Česká část zahrnuje feuilleton Národních novin Proroctví lidu a výňatek z proroctví slepého mládence, čtyři anekdotické práce, které otiskoval Havlíček pod společným záhlavím Pro vyražení ve Večerním listu Národních novin v roce 1849, a pohádku Zklamaná naděje (1856). Části jihoslovanské a západní jsme ponechali již vžité pojmenování Z jižních zemí slovanských a Ze západních zemí; obsahují dva větší soubory pohádek, pověstí a článků lidovýchovného rázu, práce z let 1857–1860, otiskované většinou v soudobých časopisech, zčásti v souborném litomyšlském vydání Augustově, některé až v posmrtném vydání Kobrově z let devadesátých. Obsahově sem patří i rukopisné Poznámky pro Vojtěcha Náprstka, jejichž přípravný materiál, zachovaný v zápiscích Němcové a uložený v literárním archivu Národního musea, dosud neotištěný, uvádíme v aparátu. – Do čtvrtého oddílu, označeného jako Práce příležitostné, zařazujeme rozsáhlý nekrolog o Josefu Frantovi Šumavském (1858) a dva t. zv. „domažlické listy“: zprávu o slavnosti, jež byla uspořádána v Domažlicích na paměť zemřelého Josefa Jungmanna (14. listopadu 1847) a provolání Vlastenkám. – Soubor původních prací uzavíráme čtyřmi více méně spornými pracemi Boženy Němcové, které tvoří tak v našem svazku pátý samostatný oddíl. Je to především Kávová společnost, u níž je autorství už tradičně pokládáno za nejméně sporné. Za nejpravděpodobnější bývá pokládáno autorství Němcové
509
u Výkladu historie, o autorství Šalamouna Heršla a Květinomluvy se mínění badatelů rozcházejí. Všecky tyto práce vyšly v roce 1855.
Základem našeho vydání u prací tištěných je vždy tisk vyšlý za života autorčina (ojediněle až po smrti, ale autorkou ještě pro tisk připravovaný), autorkou patrně i korigovaný (o zásazích redaktorů nemůžeme nic spolehlivého říci, protože se rukopisy většinou nedochovaly); u prací za života netištěných byl text pořízen přímo podle dochovaných rukopisů (Urozený a neurozený, Poznámky pro Vojtěcha Náprstka). Ojediněle u básně Vodník jsme dali před časopiseckým otiskem přednost pozdějšímu opisu, pořízenému autorkou samou a vylepšujícímu rytmus básně. Práce zahrnuté do tohoto svazku nevyšly za života autorčina knižně, s výjimkou Veselského a Krolmusova přetisku básně Žežulka. Bližší osudy prací podáváme v dalších poznámkách. U prací, jež autorka sama neoznačila, konstruovali jsme název buď sami, nebo jsme jej přejali od dřívějších vydavatelů.V textu tyto názvy zvlášť neoznačujeme, ale zmiňujeme se o tom při podrobnějším popisu jednotlivých prací.
Do svazku nezařazujeme práce, jež byly až dosud pokládány za původní práce Němcové, na příklad stať Učené ženy na Moravě, kterou jako práci Němcové po prvé otiskla M. Gebauerová (Sebrané spisy XI) a přetiskl M. Novotný (Dílo B. N. XIV). Rukopis, chovaný v literárním archivu Národního musea, je totiž jen vlastnoruční opis cizího článku otištěného v České včele z r. 1846, str. 64, který se shoduje s originálem až na drobné opisovačské chyby Němcové. Na rozdíl od dřívějších vydání Spisů nezařazujeme sem také práce, u nichž nemáme dosud bezpečně zjištěno autorství Němcové a které nemůžeme zařadit ani mezi práce sporné. Jsou to zejména drobnější příspěvky otiskované anonymně v Štěpnici z r. 1855 a 1857 a v Živě z r. 1857.
Práce, které si Němcová zapsala do svých několika zápisníků (na příklad dřívějšími vydavateli pojmenované Autobiografické poznámky, Životopisné poznámky, Aforistické poznámky o typických osobách, Poznámky ze zájezdu do Drážďan a j.), budou s ostatními rukopisnými drobnostmi vydány v chystané edici Zápisníků.
BÁSNĚ
Božena Němcová zahájila svou literární činnost básněmi, jež byly otiskovány časopisecky v letech 1843 -1846. Při řazení jednotlivých čísel jsme se v našem vydání přidrželi uspořádání Miloslava Novotného (Dílo B. N. I, 1928, XIV, 1930), tedy podle toho, jak byly básně časopisecky otiskovány, a ne podle jejich vzniku. Texty otiskujeme podle jejich časopiseckého otisku a přihlížíme přitom k vlastnoručnímu opisu básní, jejž připojila Němcová k poznámkám o jejich vzniku.
510
Ženám českým je první uveřejněná báseň Boženy Němcové. Byla otištěna J. K. Tylem v Květech (5. dubna 1843, č. 27) a podepsána plným jménem. Poslední sloku básně přetiskl V. B. Nebeský jako ukázku ve svém kritickém článku Česká poesie (Příloha k Věnci 1843, č. 3, str. 43) s tímto oceněním: ,,Však zapomenouti nesmím na paní, která nedávno se nám objevila, Boženu Němcovou, abych řekl ženského Tyrtaia, neboť její harfa zní rázně a vyzývá k povstání ku životu českému a do svatých bojů míru. Ona pěla to krásné slovo Ženám českým (Květy, čís. 27), a nedávno zavolala jadrným a zvučným hlasem pannám a ženám. Hrdá láska k vlasti povznesla ukončenou a mírnou duši paní k těmto rázným, skoro zmužilým, a přece tak panickým slovům.“ Podle M. Novotného (Dílo B. N. I, str. 229) báseň vznikla asi v březnu 1843. Václav Tille ve své monografii (B. Němcová, 1947, str. 48) shledává v básni vliv V. B. Nebeského i jeho textovou úpravu. Báseň byla censurována ve třetím verši čtvrté sloky. V zachovaném censurním výtisku čteme místo verše ať z nich máme Břetislavy verš jako ondy Břetislavi. Historisující verš se zdál upravovateli, jímž byl pravděpodobně redaktor Květů J. K. Tyl, pro censuru přijatelnější než verš aktualisovaný vlasteneckou výzvou.
Vodník vyšel v České včele (26. července 1844, č. 60). Vlastnoruční opis B. Němcové (z pozůstalosti F. L. Čelakovského v literárním archivu Národního musea), z něhož v našem vydání vycházíme, je podepsán plným jménem a datován: v Praze dne 7ho srpna 1844. Tištěný text v České včele se liší jen v druhém verši první sloky: Úpava místo Opava, v druhém verši třetí sloky: slunečko místo sluníčko a v prvním verši desáté sloky: lilii místo lilji.
Moje vlast byla napsána v roce 1844 a otištěna s plným jménem v Květech (17. srpna 1844, č. 99). Podle V. Tilla (B. Němcová, 1947, str. 51) upravoval báseň pro tisk Josef Čejka.
Touha vznikla rovněž v roce 1844, pravděpodobně na jaře nebo v časném létě, a byla otištěna v České včele (3. září 1844, č. 71). Báseň přeložila Němcová pravděpodobně pro svého otce do němčiny pod názvem Sehnsucht (viz níže).
Znamení vzniklo po básni Touha a bylo otištěno s plným jménem v Květech (7. září 1844, č. 108).
Hvězda má vznikla podle V. Tilla (B. Němcová, 1947, str. 61) asi v srpnu nebo v září r. 1844 po autorčině návštěvě Ratibořic anebo je ohlasem jejího rozchodu s V. B. Nebeským (srov. A. Novák, Básně B. N. ve sborníku statí o jejím životě a díle Božena Němcová 1820-1863 z r. 1912, str. 236). V druhém případě by byla napsána asi už na jaře téhož roku. Otištěna byla po prvé v České včele (4. října 1844, č. 80).
Žežulka, jedna z posledních básní B. Němcové, byla původně otištěna s plným jménem ve Veselského almanachu Horník II na rok 1845 v oddílu Ohlas lyry ženské, str. 202. Po druhé byla otištěna v Krolmusově sbírce Staročeských pověstí, zpěvů, her, obyčejů, slav-
511
ností a nápěvů, sv. I, 1845, str. 503 s podtitulem od Bož. Němcové dle pověsti skládané. Krolmusův otisk se liší 2. veršem 3. sloky srdce mé ať víc nepláče a jiným grafickým obrazem veršů.
Zasnoubení je podle vzniku poslední báseň Němcové; byla otištěna s plným jménem v Květech (26. července 1845, č. 89).
Slavné ráno bylo napsáno v roce 1843. Vlastnoruční opis B. Němcové je dochován v pozůstalosti F. L. Čelakovského (literární archiv Národního musea). Báseň chtěl otisknout J. K. Tyl v Květech 9. srpna 1843, č. 63. Byla také již vysázena, ale zásahem censora Janka bylo její publikování znemožněno. Zveřejnil ji až K. Havlíček v České včele (6. listopadu 1846, č. 89).
V roce 1930 nalezl M. Novotný v Zinkově aukci (srov. Rozpravy Aventina V, 1929-1930, č. 28, str. 327-328) unikátní censurní výtisk z r. 1843, obsahující původní, necensurované znění, které se textově liší od otisku z roku 1846 v těchto verších: 3 zvoní, 16 z žen že českých, 19-20 Šárky, Vlasty a té bohy vzňaté / kněžny Libuše, věštkyně svaté, 24 požehnáním je svým zasvětila?, 34 mlč, 40 mocny, 42 Zřím zas slávy doby.
Antonii Bohuslavě Rajské je příležitostná báseň vzniklá těsně před 29. říjnem 1844. Němcová ji vložila mezi myrtové větvičky za okno v bytě Antonie Rajské, manželky F. L. Čelakovského. O darované básni se zmiňuje A. Rajská v dopise Čelakovskému z 29. října 1844 a posílá mu její opis. Báseň otiskl po prvé František Bílý ve své edici Korespondence a zápisky F. L. Čelakovského, sv. III, 1915, str. 237. Název jsme převzali z Díla B. N., sv. I.
Luzná noc je rukopisný opis básně připravené k slavnostnímu uvítání císaře Ferdinanda a císa ovnycísařovny Marie Anny v Praze 27. února 1856 u příležitosti jejich stříbrné svatby. Báseň měla být otištěna v albu, jež mělo být odevzdáno deputací představenstva města Prahy. K otištění básně v albu nedošlo, jako nedošlo k otištění i jiných českých příležitostných veršů, na příklad K. Vinařického, J. J. Kolára a j. Opis básně byl nalezen v pozůstalosti K. J. Erbena, jenž příspěvky pro album shromažďoval a redigoval. Po prvé ji uveřejnil Čeněk Zíbrt s komentářem ve Vlčkově Osvětě 1911, str. 533 -534.
Báseň otiskujeme podle opisu Erbenova, uloženého v literárním archivu Národního musea, od něhož se otisk Zíbrtův podstatně liší. Odlišnost Zíbrtova textu od Erbenova opisu si lze těžko vysvětlit. Je možné, že existuje ještě jiný Erbenův opis, který Zíbrt znal a který otiskl. Titulem Luzná noc označil báseň Antonín Grund ve své monografii o K. J. Erbenovi z r. 1935, str. 117. Erbenův nám známý opis je dvoulist velikosti 21,5 x 17,5 cm. V čele básně je místo nadpisu tužkou označeno číslo 13. V pravém horním rohu je jinou rukou (Erbenovou?) připsáno číslo 39; je to pravděpodobně pořadové číslo básní připravených pro album. Opis je – asi rukou censorovou – na všech stránkách škrtnut křížem červenou tužkou. Kromě toho jsou v opisu tyto Erbenovy škrty: 22 blíž <se>; 31 mi <vyhledejte>; 45 jenž, <kde>; 49 Jemu, <jenžto>.
512
Text Zíbrtův:
Luzná noc. – Jen stříbrolistí topolové
v svitu jasnobledé luny dýchají.
Ticho vše – jen roztoužení slavíkové
lásky žal i blaho hlasně jásají.
Bezoblačné po obloze luna pluje,
čistá luna s hvězdic lesklých myriadou,
nivy, háj i potok vábně ozařuje.
Prolívá jich spánek tajemstvenou vnadou,
každý keř i každou květinečku zlíbá,
až tím v přerozkošné sny je ukolíbá.
Vtom – hle viz! Kdož objevil se to tam v dáli?
Kých to postav, jak by nočních duchů, ples,
ježto roucha, jako z vzduchu tkaná, halí?
Aj, to vílek sbor, ples noční slaví dnes,
v bujné veselí a vroucí slast se noří.
Očka jejich <šlehajícím> rozvášněným ohněm hoří,
rdělé, půvabné jich líce plamen sálají,
hojné kadeře po šíji v vlnách splývají,
bujná ňádra v letmém tanci slastí hárají:
tak se v divém chorovodu smějí, točí,
a<ž> vždy bujněj září jejich hvězdy, oči,
a vždy blíž a blíž se stáčí vílek sbor.
Slavíků tu zmlkne láskozpěvný chór,
ze sna probouzí se niva, zdroj i bor
a na divný zjev ten zírá s užasnutím.
Královna tu vil, jež pás má démantový,
káže ticho lehkým žezla pokynutím
a pak mluví sladce kouzlícími slovy:
„Svolala jsem vás, družice, víly milené,
k době vzácné, <veleslavným> <skvostným> slavené.
Kvapte, zapoleťte v nejladnější kraje,
vkraďte se v ty nejvábnější světa ráje,
tam, kde rdí se růže nejkrásnější,
tam, kde hoří kvítí světa nejpestřejší;
vše ty čarovonné květy <snášejte> svívejte,
přerozkošně u věnec je splítejte.
A pak ponořte se v mořské tůně,
a v tom skrytém, divokrásném lůně
drahé, nejskvostnější perly hledejte,
s drahokamy do věnce je vsázejte:
jemu, jenž dnes <vzácnou> slavnou slavnost slaví,
k němuž s vroucí úctou hledí lidstva davy,
513
jenžto s tisícera zarmoucených očí
strhl roušku slzí trpkých, bolestných,
jenž kamkoli milostivě jenom kročí,
blaho kouzlí na lících prv žalostných,
jenž povznáší svatá místa k leposti,
sám jsa zbožným, všem jest vzorem zbožnosti,
jemu, jenžto umění a vědu <slavně> mile chrání,
jemuž Dobrotivost krásně věnčí skráni.
Kvapte, víly, leťte, kvítí, perly sbírejte,
jemu věnec nejkrásnější slávy svíjejte!“
Sehnsucht je autorčin překlad básně Touha, otištěné v České včele (3. září 1844, č. 71). K rukopisu překladu připojila Němcová poznámku: Das ist ein Gedicht, was ich von den meinen böhmischen ins Deutsche übersetzt habe. V. Tille se domnívá, že Němcová přeložila báseň pro svého otce (B. Němcová, 1947, str. 51), naproti tomu J. Kopal, který báseň otiskl s komentářem po prvé v Časopisu pro moderní filologii II, 1912, str. 467-468, se domnívá, že báseň byla určena přátelům ze Zaháně.
Rukopis psaný inkoustem (14x 21 cm) je v Museu B. Němcové v České Skalici. V třetím verši šesté sloky je škrt: wo <alle> die Lieben.
V pozůstalosti F. L. Čelakovského nalezl r. 1930 M. Novotný fragment básně s názvem Touha po rodném kraji. Je psán rukou básníkovou a je to jakási varianta básně Touha. Od originálu se liší některými změnami, provedenými pravděpodobně Čelakovským pro školské potřeby; tak se stalo, že se báseň původně milostná proměnila v básníkově zpracování v báseň vlasteneckou. Čelakovského variantu otiskl po prvé M. Novotný v Díle B. N. XIV, str. 284. Rukopis Čelakovského, chovaný v literárním archivu Národního musea, se shoduje s textem Němcové v prvních dvou slokách (jen v druhém verši druhé sloky je dítě místo děcko), ostatní část, vlastní zpracování Čelakovského, zní:
Tu jsme sedly družky čilé
na sedátko drnové,
tam pod lípu medokvětnou,
pod křoviny růžové.
Když nad námi slavík hudal
v roztoužení milostném,
duše naše rozplývaly
v opojení blahotném.
Památníková báseň pro syna Karla. Rukopisný lístek velikosti 10 x 10,5 cm, chovaný v Museu B. Němcové v České Skalici, je označen tužkou v pravém horním rohu číslem 106. Báseň je psána inkoustem a je nepodepsaná. Je to překlad Čelakovského básně z Růže stolisté
514
(II. oddíl, č. 80), počínající veršem Ať si jak chce moře zmítá. M. Novotný se domnívá, že báseň byla přeložena pro syna Karla, který si za svého pobytu v Zaháni pořizoval t. zv. štambuch, do něhož si dával podpisovat zaháňské a jiné přátele. Báseň pro tento štambuch byla přeložena pravděpodobně před 24. dubnem 1856, kdy Karel odjížděl z Prahy. Je-li toto datování správné, je památníková báseň pozdější než Luzná noc (napsaná před 27. únorem 1856), pokládaná dosud za poslední báseň Němcové, a je pravděpodobně i posledním pokusem o básnický překlad. Báseň by patřila do oddílu překladů, ale protože je to v tvorbě Němcové celkem ojedinělý případ přebásnění cizí látky a nadto překlad prozrazuje osobité pojetí, zařazujeme ji do tohoto oddílu. Báseň je tu otiskována po prvé. Název byl zvolen editorem. Text jsme doplnili v prvním verši třetí sloky slovem Nacht, které v rukopisu chybí.
Vznik svých básní vysvětluje Božena Němcová ve zvláštním komentáři Několik básní Boženy Němcové, který byl připojen k vlastnoručním opisům básní v sešitku uloženém v pozůstalosti Sofie Podlipské. Komentář otiskl po prvé Jeronym Holeček v Časopisu pro moderní filologii 1913, str. 258 -260. Němcovou uváděná chronologie jednotlivých básní se však neshoduje s datem jejich skutečného vzniku. Zdá se, že Němcové šlo jen o to, aby zaznamenala, za jakých okolností a v jaké citové atmosféře její básně vznikaly. Ráz i forma komentáře – který zde přetiskujeme – tomu nasvědčují:
Několik básní Boženy Němcové
1. Vodník
V létě roku 1844.
Byli jsme na Žofíně – seděla jsem sama u zdi pod kaštany a dívala se na Vltavu – na obloze vysvítaly hvězdy jedna za druhou – a v duši mé vzpomínky se řadily jako perle v růženci. – Utěšené údolí domácí – mladiství moje – smrt krásného děcka v divoké Úpě; – chtělo se mně podívat se do té fantastické říše vodníkově. – A tak povstala ta báseň; jako by mně ji byl někdo pošeptával tam z té Vltavy.
2. Touha
Psáno na podzim roku 1844 po nemoci. Seděla jsem u okna a dívala se na bašty – všecky šli na procházku, já nemohla ještě ven. – Vzpomínky – rozjímání – náramná tesknota – byly původem této nepatrné básničky.
3. Hvězda má
Roku 1844 v říjnu. Vracela jsem se ve společnosti z procházky – šla jsem sama vzadu – hvězdnatá noc; na dalekém obzoru letí hvězda
515
dolů – Milé a trudné myšlénky. Doma jsem ještě v 11 hodin napsala ty tři sloky.
4. Moje vlast
Roku 1844 z jara.
Dost špatné to verše – ale lepší jsem neuměla, jak mi právě samy napadly – bylo to po zdařené besedě a já plná vlasteneckého enthusiasmu právě domů jsem se byla vrátila. – Co jsem psala, – to jsem také cítila.
5. Znamení
Rok 1843.
Upomínka na děvče milé, má kamarádka – krásná, nešťastná – milenec umřel – minula se s rozumem – umřela. Národní pověra to klepání na okno – dušička se loučí na cestě do nebe se všemi přáteli.
6. Zasnoubení
Roku 1845.
Na skále u Mělníka, nad Labem. – Vzpomínka na jedno drama ze života jedné rodiny – (jakých se často naskýtá). – Bylo to v noci; a v Mělníce hořelo; stáli jsme nad Labem a napadla mi ta nešťastná láska a ten bídný svět.
7. Žežulka
Rok 1845 z jara.
V Ratibořicích, mém domovu, – v lesíku na vršku – žežulka nade mnou kukala – a pode mnou ta nejrozkošnější krajina. – Tak mi napadla pověra lidu, ptát se kukačky – což jsem i já dělávala – na osud, – a než jsem odešla z lesa, napsala jsem na koleně olůvkem tyto verše.
8. Slavné ráno
Roku 1845.
Byli jsme na procházce – na Bílé hoře – přes Sv. Markétu vraceli jsme se domů – hvězdy se jen třpytily – šla jsem s Nebeským napřed – povídali jsme o minulosti, přítomnosti a budoucnosti našeho národu, a než jsme se rozešli, navrhnul Nebeský, abych se pokusila udělat báseň na ten předmět. Doma ještě rozjařena tou rozprávkou vážnou – a hlavu plnou myšlenek – sedla a psala jsem – a ráno dala báseň Čejkovi, ale rýmy kulhaly zle – musel opravovat. Chtěli ji dát do některého časopisu, ale censura slavné paměti ji nepropustila a teprv roku 1846 ji Havlíček vpašoval do Včely.
E: lk + jj; 2002
516