TOUHA
1
Kdy vás spatří oko moje,
hory drahé, milé hory,
vás, vy krásné vonné sady,
a ty temné šumné bory?
Pestré luhy, po nichž ráda
jsem co děcko běhávala,
rozmanitých kvítků hojnost
na věnce si trhávala?
Tě, besídko, v níž co dívka
podvečer jsem sedávala,
s touhou lásky blahosnivé
na milence čekávala?
Sedli jsme si mezi kvítí
na kypřinu drnovou,
to pod lípu medokvětnou,
pod křovinu růžovou;
nade námi slavík plakal
v roztoužení milostném,
a dvě duše rozplývaly
v opojení blahostném.
A když na blankytném nebi
zasvitla večernice,
volala nás zpět matička
do tichounké sednice.
15
K nebetyčným Krakonošům
duch můj vzlétá toužebně,
tam, kde moji drazí dlejí
v té chyžici malebné.
2
Zaletává, poletává
kol domku malého,
zda nespatří drahou máti
neb otce milého.
Smutně máť, ach, smutně sedí,
kolovrátkem točí:
a proč si as můj tatíček
stírá slzy s očí?
Ráda bych mu zulíbala
uslzené líce,
však Bůh sám ví, jestli budu
líbati je více.
Vzpomíná si, jak sedával
v kole milých dětí,
a kdy srdce mu zaplesá
v loktů jich objetí.
Nermuťte se, tiché duše,
však je uhlídáte,
až se opět jaro vrátí,
s nimi se shledáte.
16