MEDAILONY
BÁSNĚ A PRÓSY
[7]
AUDREY BEARDSLEY
[11]
Šat splývá jako déšť po lianách, jež visí,
líc jeví chorobné, až netykavé rysy,
a v lehkost těl
jak zefír byl by úmyslně jatý,
jenž svrhá neklidně i étherické šaty,
jež nahý měl.
Jak tanec motýlů a stužek, jež se chvějí,
tón udávaný ze všech nejslaběji,
pád lupene,
tak víří sněžně linie a křivky
na skráni chtíčem ochořelé dívky
sny tajené.
Po marných slastech vzpíná se a vzhlíží
cit uzavřený v arabesek mříži
jak vězeň zoufalý,
kde strašná marnost ze smyslna roste
a stvoly citu chlorofylu prosté
z tmy vyhnaly.
[12]
Po hříších temných útlá paž se vzpíná,
ret ssál by krev, však nedotkne se vína,
ač žízniv jest;
je nezkojena trýzeň sebehanou,
zas po ní jiné v šatech bledých vstanou
svůj přijmout křest.
A konce nebude všem mučenictvím těla,
jak tenká tětiva se smilnost rozepěla,
jak muší sval...
Snad sami ďábli v horkém bydlí mase
a divům všechno křehkým podobá se,
co’s miloval.
[13]
LUKÁŠ CRANACH
[15]
Pověst přidala Lukáši Cranachovi, jehož práce vyznačovaly se vzácnou pečlivostí a akribií, nejpodivnějšího nimbu mezi učeným a uměnímilovným lidem Wittembergu. Bylo mu přisouzeno něco z vlastností dobromyslného a uvážlivého čaroděje, třebaže byly jeho občanské cnosti nad všecky důminky podobného druhu vysoko povznešeny. Třebaže byl oblíbencem tří kurfirstů, stejně jako malíř i jako člověk, smyslu pro čest a právo nade vše vyvinutého.
Ale zázračná přesnost zpodobených osob a věcí, odrážející skutečnost přímo v jakémsi neviditelném zrcadle, a skutečné malované dvojnictví, jemuž pouze chybí dech, aby se opravdovému životu vyrovnalo, nemohlo zůstati bez hlubokého dojmu na lidi povrchní a lehce roznětlivé.
A tak povést rychle se rozšiřující nemohla se zbaviti přídechu prostoty a nesoudnosti, okrašlujíc bělovlasou Cranachovu hlavu tajemstvím a nadpřirozeností.
Vyprávělo se, že vinný hrozen, v Rakousích kdesi na stůl hostitele narychlo namalovaný, zni-
[16]
čen byl zobákem domácí straky, nemohoucí se ubrániti moci optické představy.
A malí zahradní ptáci, mající okny přístup do vévodské hodovní síně v Koburgu, marně se snažili usednouti na dubovou větvičku, která byla v popředí malovaného jelena umístěna. Bledě zelené listí vztyčeno bylo na této větvicí tak živě jako pod úhozem vlažného větru, takže oči podléhaly nepřekonatelnému dojmu, že je v pohyb a ševel uvedeno.
Nadto pak jelen graciésně nakročený v zeleném pažitě, klamal smysly na tolik, že se zdály pociťovati mizivou páru, kterak z horkého zvířecího těla do jitřního prochladu vystupuje.Vlhké nozdry zdály se ssáti vítr s největší opatrností a diváci zůstávali státi, jakoby k zemi přikováni, nechtíce jediným neprozřetelným posunem vznešeného zvířete poplašiti. Jeho srst byla hladká i zrousaná v trávách a pokud se týkalo výrazu jeho černavých, hlubokých očí, pocítila se v jejich upření divná směs lítosti a touhy ničím neodůvodněné.
Zátiší z kachen, tetřevů, drozdů, divokých holubů a křepelek budila tolik mocného klamu, jakoby se oči ptáků teprve v tomto okamžení smrtelnými mázdrami zatahovaly. Peří některých miho-
[17]
talo se teple a prismaticky, jakoby bylo slunečným dnem k steré proměňavosti vzněcováno, peří jiných vyznačovalo se až tupou barevnou věrností dle šatu ptáčete, popelícího se v hlíně a prachu. Jenom kouzelník mohl tak vymalovati pevné brky perutí, jako měkký podbřišní prach, slepený očividně trusem a krví. Ještě i slabé sípání zdálo se vycházeti z pootevřených zobáků, ztuha byly napiaty pařáty po přešlé smrtelné křeči a dalo se téměř poznati, kteří z nich byli udušeni v léči a kteří zasaženi výstřelem z kuše.
Bylo to zátiší, vydávající neklamné svědectví o majestátu smrti.
Ale dovednost Cranachova dovršena byla zpodobením černého kance, jehož malé, zběsilé oči, podlivše se krví, poskytovaly dokonaný obraz hnusu a sveřeposti. Morda i tesáky znečištěny byly vyrytou vlhkou zemí. Pěna unikala z jeho tlamy s odpornou, horkou třísnivostí. Čpavý opar provázel toto těžké zvíře v jeho rozběhu a zraky tu až trpěly náhlou a jasnou představou krvavých vnitřností, jež byly jeho kly rozervány.
To nebyla více zběžná a lehká malba na dřevěné tabuli, však ledově uvědomělá snaha oka a ruky, obírající se s mnohostrannou pozorností
[18]
jednotlivými trsy štětin, kousky kropenaté, lysé kůže, pokryté prašivinou, rohem a bradavkami.
Strašné, přímo kamenné úsilí, docíliti zarážející podobnosti rýh a ostnů, odstupňovaného barviva i špíny, loupání kůže i mokvavosti.
Ohaři, kteří byli před malbu přivedeni, zježili se v týle, ustupujíce s hrůzou a vytím a utvrzujíce podivnou slávu umělcovu dokladem nad jiné nevývratným.
Tady se už umění zvrhalo v hrůznou schopnost, povážlivě zachvívající pověstí o občanských ctnostech malíře, který byl oblíbencem kurfirstů. Neboť jenom čarovati mohl ten, který vymaloval hraběte ze Schwarzburgu v plášti s límcem z hranostaje, jenž byl měkký a něžný, nejlascivnějšího doteku, sněhový s černými pesíky, schopný k tomu, splývati pouze s knížecích plecí. V plášti z černorudého sametu, sepnutém bohatými agrafami. Tyto měly úměrnou třpytnost zašlého zlata, oživeného řídce umístěnými drahokamy.
Ale hlava pana ze Schwarzburgu, který byl pleti mastné a trudovité, vlasů hrubých a režných, a nosu pijansky zardělého, byla podoby tak zarážející, jakoby ji byla obrazila prudce vyleštěná plocha zrcadla, nepomíjejíc jediné z jejích vrá-
[19]
sek, jimiž ji přílišná požívačnost a nezřízenost životní pokrývala.Tato falstafovská líc, zářící zřejmou spokojeností člověka, čelem k slunci života obráceného a kolébajícího své lidské štěstí v šumu révy a moštu. Tak byly jeho oči utkvěly, jakoby se dobíraly nejhlubšího a nejzávažnějšího soudu o bytí podle záření topasového vína.
Jeho úsměv byl plný a obsáhlý,obsáhlý jako nalezený akord, ale zbylo v obličeji ještě tolik sebevědomého a velitelského, aby stačilo na oklamání poddaných, jimž se bylo před tuto malovanou tvář postaviti.
Smekali rychle svoje čepice, drkotajíce zuby v obavě i devotnosti, neboť to byl jejich opravdový pán s vlasy režnými, mastný a trudovitý, který je mohl vyznamenati, nebo v návalu hněvu tělesně potrestati.
Tak byla nepochopitelně věrná tato podobizna, visící v meziokní, že byla zdravena přátely, kteří se kolem domu koňmo ubírali.
Ale, ach, není dobře míti pověst čaroděje, umělce i měštěnína, vše v jedno smíšené a sobě odporující. Není dobře míti pověst patricie o bílé bradě, na smrt oddaného vévodskému domu, který užívá svého umění, aby strašnou napodo-
[20]
bivostí obloudil smysly, sám při tom nenalézaje vnitřní potěchy. Není dobře zastkvíti se v tomto světle mezi vzdálenými ani přátely, neboť známí i neznámí otáží se časem po pramenech fantasie a touhy, jež byly touto úmornou a mrazivou prací zastírány.
Lidé z dalekých zemí, Francouzi, Vlaši, po stopě pověsti jdoucí, nebudou uspokojeni vzrušující podobností pana ze Schwarzburgu, která udivuje bezpočetnými vráskami a popraskanými cévami pijáckého nosu.
Taky je nepokoří obraz černého zvířete, z jehož těla se zdánlivě pára vznáší a jež je pokryto velmi pravdivě špínou i štětinami.
Ani před zátiším z mrtvých ptáků, jejichž peří je odlišeno malířsky v jemné i kruté, nezachvěje se asi srdce cizinců, nenalézajíc v přílišné jejich pravdivosti jakousi zasněnou tišinu umělcovy duše.
Ani je trocha mystiky neovane z obrazu Madony, neboť oni i všichni Wittembergští, kteří mají oči k vidění, poznávají v ní paní domu „od pěti klíčů“.
Jak je statná! Hýčkaná životem, dýšící pokojnou myslí a rozšafností! Jak jest její růžová tvář zpropadeně shodná s tváří dobré wittembergské
[21]
hospodyně,vycházející ze špižírny, která je bohatě zásobena. A jak jest její kabelka, po pravém boku visící, zřejmě naplněna dobrými stříbrnými saskými penězi, kteréž jsou původci veselého ducha a blahobytu! A kterak se i na jejím masitém prstu drahý kroužek blyští, zlatý řetěz o těžkých článcích vrývá se do jejího zátylku. A jak je vůbec jasné přesvědčení, že se tu stala Madonou kyprá a přívětivá paní „od pěti klíčů“!
Lidé z dalekých zemí, Francouzi, Vlaši, taky budou viděti, že její Bambino má věrné vzezření přesyceného, trochu lenivého německého dítěte, obírajícího se jaksi bez zájmu primitivními hračkami, ovocem nebo květinou, vymalovanou v úžasné plastické pravdivosti. Že není ani zbla tajemného v pohledu tohoto Bambina, hovícího si v poloze jaksi nejvíce pohodlné a bezostyšné. Ani zdání příštího duchovního života, ani stín budoucí muky!
Budou věděti, že svatý Josef není tím, čím má býti, ale že je mužem ve městě obecné známým a váženým, v soukené konšelské čepici, pyšný na svoje zámožné a pracovité předchůdce ve svém kupeckém rodokmenu.
Lidé z dalekých zemí, po stopě jdoucí, budou
[22]
se tázati: „Lukáši Cranachu, studený malířský čaroději, kde je tvoje fantasie a touha? Nikdy se neocitla, přeběda, mimo zdi Wittembergu!“
[23]
WATTEAU
[25]
Sny sláby jsou, by znechutily žití,
sen tuze mdle a transparentně svítí,
jsa ohni míjen,
však život kypí kadeřavou pěnou
a velmi sladké oblaky se ženou
nad Walenciennes.
A příliš se tu zelenají lada,
je tráva na nich šťavnatá a mladá
a vánkům vzdaná.
Je Šeldu slyšet, jak se bystře žene,
a ovzduší je čímsi napojené
jak živná mana.
To všecko zdá se hybné míti tvary,
jak roztřesené tancem u guitary
o puklém hlase,
vše ve kruh vírný bezvolně se pojí
a vlní se a pluje při hoboji
a kolébá se.
[26]
Vše galantně a úměrně se klaní,
ve vláčném largu tlukou srdce paní,
jich řeč se člení...
Tu krása líček není pouze vnější,
jsou viditelně hříchy nejskrytější
i snové zobrazeni.
Z jich těla žádost příliš zřejmě tryská,
do očí hříchu příliš hledí zblízka,
do očí hada...
Jdou mráčky nebem, jeden druhým míjen
a sladko dýchat v kraji Walenciennes,
když voní lada.
[27]
GIOVANNI LORENZO BERNINI
[29]
Vzešlý z horké florentské krve a počatý pod srdcem Neapolitánky, přišel na svět, aby srovnal svoje myšlenky s širokostí moře tyrhenského a s mocí oblohy, která je tu z celého světa nejhlubší a nejkrásnější. Přišel na svět, hledě na toto moře, jež se stále kolébá a vzdouvá, omývajíc skalnatá roubení země jako na čarovné vyvážení mezi statickým a labilním, jež se objevuje před pozornými zraky umělce od počátku světa.
Pevná a vznosná stavba země, zasnoubená s vlavostí oblaků a kyvem vod, harmonická vyrovnanost tvarů stálých a měnivých, tajemný poměr mezi slavnou statuárností hmoty a zčechraností pohyblivých proudů a kataraktů, darovaly mu silnou a citlivou uměleckou duši a prochvěly jeho ruce tvůrčí rozkoší až do konečků prstů.
Narodil se jako povolaný svědek souzvuku tuhých a těkavých forem, stavě se se svým nervním dlátem před mramorové skalisko, aby v ně tuto tvarovou záhadnost a krásu života zaznamenal.
Mohlo se mluviti o duchovním zmožení hmoty, zřelo-li se, jak mrtvý mramor oživuje a prohlédá,
[30]
nabývaje sladkého povrchu, nadaného chvěním a citlivostí. Kterak se v jeho tvrdé podstatě zachycuje i všecko prchavé a ilusivní, jak pod rukama umělce dospívá přímo k výbušnému kypění plastických forem a jak se stává hmotou zcela pružnou, schopnou tvarového napjetí jako luk ze vzácného dřeva, a kterak ve všem hoví sochařově odvážné hře se zákony letu, tíže i stabilnosti.
A jak se jeho mrazivá bělost očividně přeměňuje na barvu živoucí pleti, odstíněné skrytostí krevního pohybu, tep žil se rozehrává v jeho neprostupném nitru a vyplývá znenáhla ze stavu od věků nehybného v rythmický pohyb rouch a svalů.
A jak tu bujně vyrůstá smyslné, košatící se umění baroka ze semene do vlahé a parnaté půdy zanešeného. Rozlévá se tu nezkalená radost forem jako silné a osobité znění polnice na místě neutrálního stesku strun, probíraných bez vášně a ohnivosti.
Bez podpory se tu vznáší nejgrandiosnější plastické představy, jako by byly pouze na neviditelné kadeři v kosmu zavěšeny. Vymykajíce se suchému uvažování a rozboru, nalézají se ve stavu jakéhosi plutí a okřídleného mizení hmoty a všec-
[31]
ky vzdušné síly zdají se spolupůsobiti na vzrušeném postoji sochy.
Jenom na nezlomné umělecké víře spočívají divy tohoto umění, které činí těžký bílý kámen způsobilý k tomu, aby se probuzen vznesl do prostoru.
Bystrý vítr jako by se chápal roucha sochy, těže z jeho uvolněnosti a skrývaje se za jeho složité lomy a prohyby. Jako by naléhal nejvíce tam, kde se mu podaří odkrýti zářící ramena, polovic kulatých ňader, či bok nebeskou ranou stigmatisovaný.
Toto obnažené tělo jenom líbá, ušetřiv je svého živelního náporu, neboť je stvořeno z nejprudčího pohnutí srdce Prometheova.
Tak se to rozbujelo neklidné umění baroka, jako by se hladina představ stříbrně, prudce začeřila.
Nahé trupy lidské se tu vzpínají, nadnášejíce hlavy plné oduševnělosti a exaltace. Ruce jsou vztaženy, dotýkajíce se s jistou sladkostí louten a berlí, nebo zdánlivě rozvírají hruď, jakoby chtěly duši uvolniti cestu do věčnosti.
Plece antických siláků dmou se oživeně zrychleným dechem tělesné námahy. Hotovi jsou rych-
[32]
le proměniti elastickou posici pohovu i střehu.
Nahé ženky snaží se vyprostiti z jejich náruče s jakýmsi úsilím jako kluzké ryby.
Jejich vlasy jsou beze spony. Poletují s hebkostí a šumem atlasu okolo hlavy. Jejich neslyšitelný výkřik obnažuje zuby. Chřípí se chvěje horečností. Nevymknou se z objetí siláků, ale jejich tělo dospěje k liniím, jež se staly zápasem sladší a výraznější.
Andělé velikých perutí, jež mohou proletovati vesmírem, poutáni jsou k pevné zemi pouze špičkami prstů jako bílí mořští ptáci, dotýkající se lehounce vodní hladiny.
Jejich křídla vzpírají se v čistém povětří, řasy roucha se třepetají jako sněhové praporce svěžestí oblačných výšek a jejich svižná těla, nesoucí stopy rajského odlesku, zdají se býti zachycena uprostřed víru v prostranstvích mezi hvězdami. Mají čela plná rosných myšlenek, ze kterých krystalisuje láska boží. Jezdci na bílých koních slučují podivuhodně mužskou vážnost a sílu s plnokrevností čistého zvířete. Vítr způsobený za prudké jízdy nadouvá rukávy jezdce, hříva koně se čechrá a slabiny se třesou citlivostí. Jezdec i kůň jsou plni útočného života a majestátnosti.
[33]
Staví se tu také do řady kavalíři s probíjenými límci, jejichž ruka je neklidná a připravená zdánlivě k neočekávanému tnutí kordu. Čte se v jejich obličejích zpupná výzva životu jako protivníku a podobá se, že vychází z jejich rtů hlaholící přípitek životu jako dobrodinci.
Všechen jejich úsměv je živý a zdravý a lehkost pohybu vypěstovalo sebevědomí a courtoisie. Neboť jsou mezi nimi kavalíři onoho druhu jako Richelieu, jenž promlouvá za všecky.
A potom tu jsou kardinálové a údové nejvyšší církevní hierarchie, jejichž zdánlivý klid je zdůrazněný pouze náporem vášní, jemuž jim bylo kázáno odolati. Není proto o nic méně poletavosti v jejich zevnějším výrazu a sepnou-li se jejich ruce na prsou pod svislým křížem, je v tom ladnost pohybu přímo uchvacující.
A pak tu je socha kající hříšnice, pro kterou bilo do padesáti let věku srdce Berniniho.
Skrovný, roztřesený šat, který nemá střihu, nemůže pokrýti její oslňující nahoty. Ruce, které se snaží zastříti ňadra, pro svou přílišnou skvělost nemohou ujistiti o pocitech studu a kajícnosti.
Vysoko obnažená noha, stojící na vrchu nádoby s mastí, otvírá klín, vyvyšuje živoucně pravý
[34]
bok a modelována jest s takovou zjevnou smyslností, jakoby vystupovala z lože.
Po dokončení této kajícnice cítilo se býti ze všech srdcí nejhříšnějším srdce Berniniho.
Ubohé srdce, které se vzpíráš veřejné zpovědi, umělcovy ruce, prochvělé tvůrčí rozkoší až do konečků prstů, samy tu za tebe promluvily!
Ale i tehdáž, když se dostavilo pozdní stáří, okrašlující jeho hlavu jako skvoucí sníh vysoké Apeniny, vyznačuje se i jeho duchovní smírnost velikým vznosem a rozneslostí. I smrt jím na sarkofág papeže vytesaná, strašná a beztělá, potřásající písečnými hodinami, znázorňuje nezadržitelné plynutí času, kyne smírně a měkce, jakoby mezi životem a smrtí nebylo dynamického spočinutí, jako by byl vír forem věčný, nikdy neustávající.
Až do smrti se jevilo v jeho díle vzduté a kolébavé moře, dorážející na pevnou zemi jako umělé vyvážení mezi hodnotami statickými a labilními.
Neboť byl vzešlý z horké florentské krve a počatý pod srdcem Neapolitánky.
[35]
ALBRECHT DÜRER
APOKALYPSA
[37]
Náš hřích je nesmírný a ničím smýt se nedá
ze dlouhých století se vynořivší krev,
msty boží rudý meč švih přes nebesa bledá,
i ve slepotě zraků zahořev.
A tuby, pozouny zní ve fanfáře břeskné
jak plamen praskavý, jímž bičován je vzduch,
zář všude záhubná se rozlévá a leskne,
jak byl by hořící vše, nekonečný luh.
A příšer spřežením, v jichž mordě dýmá síra,
jichž zadek ostnatý a hřebenatý jest,
mdlé srdce pokleslé se ošklivostí svírá,
jež nad bázeň jest, jež je nad bolest.
[38]
Zde bílí andělé kol sečou lidské hlavy,
z nichž teplý uniká a hustý krve proud...
Krev kosmem prosákne! Krev nikdo nezastaví!
Vy všichni bídní, pojďte pokleknout!
[39]
KONRÁD PACHTA
STAVITEL
[41]
Takový byl sen Konráda Pachty, že zmůže celý svět, ačkoliv byl těla chudého a vycházel o berli ze světničky, popadaje dech jako tonoucí v řece.
Takový byl jeho sen, že vystaví hrad, trčící nad mračny, která nemají tolik vznosu, aby ho ověnčila. A jestliže orel obsadí mimo nadání hrot jeho střechy, tu že se až naplní příjemnou závratí jeho malé, kruté srdce z tolika pohledu do prázdna a nekonečnosti. A řeka, na jejíž březích se rodí vonné a nakyslé víno, že bude vyhlížeti na jeho úpatí přehluboko pouze jako bledá stužka, ztracená při útěku z uvolněného vlasu.
A nikdo tohoto hradu nedobyde!
Neboť budou jeho basaltovým valům pro posměch hněvivá děla, dávící svoje náboje pouze jako neztrávené ovocné pecky.
Nejprudčí oblačná bouře nepřivede ho z rovnováhy a vítr, který láme a štěpí stromy, bude se protahovati jeho okny jako zbitý pes, lísaje se a skuče bezmocností.
Na jeho předprsni odrazí se výmluvně východ
[42]
i západ slunce a bude tu čněti jako nějaké kosmické stanoviště k výměně sfér a času. Valný šum hájů k němu stoupne jako oddychování země a v noci způsobí měsíc a hvězdy, aby se objevil jako strašlivá černá silhouetta naproti bledě zelenému nebi.
Nikdo tohoto hradu nedobyde, vysnil si Konrád Pachta, čině svojí berličkou jakési znamení zhoubných ran a střelby. Nic nezmůže jeho věčné statické síly a tisíciletí budou uhryzovati ze svého pokrmu po drobcích jako červi!
Kosti dobyvatelů zbělejí, ostrý vzduch je ztráví a budou dlouho čekati na poslední soud u hradu Ravenštejnu. Neboť ho vystaví Konrád Pachta, zkoumající zákony nehynoucího světa,které podmiňují stálost hor a roubení moří. Z kvádrů, které se prorostou a sjednotí jako kamenité kořeny fíkového stromu, nemohouce ani za cenu života jeden od druhého upustiti.
Skladné tajemství malty, která zalije spáry, způsobí, že se od její tvrdosti odrazí každý špičák, nevykřesav jiného,jiného nežli jiskry. Nejtěžší bořicí berany vydají pouze hlas svého marného úsilí, neboť bude nitro hradu plno chvění a ozvučnosti.
Komu by tu bylo souzeno býti vězněm, nepo-
[43]
žívej naděje na vykoupení! Nikdo neuslyší smích vězňů, kteří tu sešílejí!
Takový hrad vystaví Konrád Pachta: hladký a strmý, do kterého žebřík nezaklesne a pouhá myšlenka na jeho slezení bude smutná a plná bláhovosti. Na jehož věžním ochozu bude míti pochůzku stráž, výškou zmenšena jako hračka, ale sející dojem slávy a bezpečnosti.
Nebude to holé vítězství zákonných pravidel stavitelského umění, ale víc myšlenka, šlehající vertikálně k nejvyššímu ideovému nebi.
I kavka,veslující vzhůru podle zdiva, musí pocítiti dojem čehosi nepochopitelného, co prostupuje bájemi, vycházejíc z mythického splývání země a vzduchu. Večerem se ponese hluboké a zpěvné „dále od hradu, dále...“ a smísíc se s houkáním černých hájemství, prohloubí tišinu tohoto hradu způsobem rozumu nepostihlým.
Bude to obydlí pro lidi vedené hrdinstvím i záludností, kteří mohou odtud vypadnouti, železným oděním hřmotíce a opravňujíce k nejstrašnějším dohadům neprostupností svého hledí.
Bude to obydlí lidí, kteří se potápějí do samoty, hledajíce význam životního míru ve zbádání nástupu a pořádku hvězd. S takovými počítá
[44]
Konrád Pachta, odděliv je sáhovými zdmi, na něž nemůže neklidné vábení světa srozumitelně zaťukati. Chlad bude v těchto zdech jako úrodná půda rozjímavosti, neboť rozehřátá hlava rozptyluje myšlenky co hejno motýlů, aby se na květu pravdy a skutečnosti neusadili.
Chlad jako ovzduší mystického lesa učiní soudnými myšlenky lidí, kteří se věnují zkoumání nástupu a pořádku hvězd. Nikde nebude upoutáno tolik tohoto působivého prochladu jako v hradě, který zbuduje Konrád Pachta, neboť kromě slávy a vznosu zdiva tane mu na mysli i pokojné tusculum, kam by se mohly myšlenky nešťastného člověka uchýliti.
Mír a sláva budou domovem na Ravenštejně a zlatý prapor se znaky havrana a rysa, který se bude vzdouvati vysoko ve zřídlém étheru, jakoby svou žerdí vyrůstal ze hrudi Konráda Pachty.
Nebude to ani holé vítězství zákonných pravidel stavitelského umění, ale zpupná duše, hotovící se opustit chatrné tělo, učiní tu poslední vznešený posun, pílíc do věčnosti.
A žádný tohoto hradu nedobyde!
Tak ustanovil Konrád Pachta, jenž byl nuzný jako myš, napodobě svojí berličkou lafetu těžké-
[45]
ho kusu, obráceného k Ravenštejnu.
A vešel, lapaje dech jako tonoucí, do své chudé světničky, která dusí ve své malé prostoře lidi velkých a nesplnitelných snů a představivosti.
Ale Ravenštejn vyniká vysoko ze sněných mračen, která nemají tolik vznosu, aby ho mohla ověnčiti.
A nikdo tohoto hradu nedobyde!
[46]
Tuto knihu upravil, původním leptem a dřevoryty vyzdobil a v šedesátišesti exemplářích, z nichž dvacet jest určeno pro spisovatele, s jeho autografem a s podepsanými osmi přílohami jako svůj druhý tisk vydal F. Kobliha. Kniha je vysázena z písma „Old style“ F. W. Goudyho a vytištěna ve dvacetidvou exemplářích na císařském japonu a ve čtyřicetičtyřech exemplářích na papíru Zandersovu ve Státní tiskárně za vedení Karla Dyrynka v Praze, v květnu 1927. K výtiskům na císařském japonu jako samostatná část připojen sled prvních stavů leptu a devíti dřevorytů, z nichž dva jsou první versí, tištěných autorem na ručním lisu a podepsaných.
[48]
Tento exemplář na papíru Zandersovu
byl vytištěn pro
E: sf; 2004
[51]