WATTEAU

Jan Opolský

WATTEAU
[25] Sny sláby jsou, by znechutily žití, sen tuze mdle a transparentně svítí, jsa ohni míjen, však život kypí kadeřavou pěnou a velmi sladké oblaky se ženou nad Walenciennes. A příliš se tu zelenají lada, je tráva na nich šťavnatá a mladá a vánkům vzdaná. Je Šeldu slyšet, jak se bystře žene, a ovzduší je čímsi napojené jak živná mana. To všecko zdá se hybné míti tvary, jak roztřesené tancem u guitary o puklém hlase, vše ve kruh vírný bezvolně se pojí a vlní se a pluje při hoboji a kolébá se. [26] Vše galantně a úměrně se klaní, ve vláčném largu tlukou srdce paní, jich řeč se člení... Tu krása líček není pouze vnější, jsou viditelně hříchy nejskrytější i snové zobrazeni. Z jich těla žádost příliš zřejmě tryská, do očí hříchu příliš hledí zblízka, do očí hada... Jdou mráčky nebem, jeden druhým míjen a sladko dýchat v kraji Walenciennes, když voní lada. [27] GIOVANNI LORENZO BERNINI
[29] Vzešlý z horké florentské krve a počatý pod srdcem Neapolitánky, přišel na svět, aby srovnal svoje myšlenky s širokostí moře tyrhenského a s mocí oblohy, která je tu z celého světa nejhlubší a nejkrásnější. Přišel na svět, hledě na toto moře, jež se stále kolébá a vzdouvá, omývajíc skalnatá roubení země jako na čarovné vyvážení mezi statickým a labilním, jež se objevuje před pozornými zraky umělce od počátku světa. Pevná a vznosná stavba země, zasnoubená s vlavostí oblaků a kyvem vod, harmonická vyrovnanost tvarů stálých a měnivých, tajemný poměr mezi slavnou statuárností hmoty a zčechraností pohyblivých proudů a kataraktů, darovaly mu silnou a citlivou uměleckou duši a prochvěly jeho ruce tvůrčí rozkoší až do konečků prstů. Narodil se jako povolaný svědek souzvuku tuhých a těkavých forem, stavě se se svým nervním dlátem před mramorové skalisko, aby v ně tuto tvarovou záhadnost a krásu života zaznamenal. Mohlo se mluviti o duchovním zmožení hmoty, zřelo-li se, jak mrtvý mramor oživuje a prohlédá, [30] nabývaje sladkého povrchu, nadaného chvěním a citlivostí. Kterak se v jeho tvrdé podstatě zachycuje i všecko prchavé a ilusivní, jak pod rukama umělce dospívá přímo k výbušnému kypění plastických forem a jak se stává hmotou zcela pružnou, schopnou tvarového napjetí jako luk ze vzácného dřeva, a kterak ve všem hoví sochařově odvážné hře se zákony letu, tíže i stabilnosti. A jak se jeho mrazivá bělost očividně přeměňuje na barvu živoucí pleti, odstíněné skrytostí krevního pohybu, tep žil se rozehrává v jeho neprostupném nitru a vyplývá znenáhla ze stavu od věků nehybného v rythmický pohyb rouch a svalů. A jak tu bujně vyrůstá smyslné, košatící se umění baroka ze semene do vlahé a parnaté půdy zanešeného. Rozlévá se tu nezkalená radost forem jako silné a osobité znění polnice na místě neutrálního stesku strun, probíraných bez vášně a ohnivosti. Bez podpory se tu vznáší nejgrandiosnější plastické představy, jako by byly pouze na neviditelné kadeři v kosmu zavěšeny. Vymykajíce se suchému uvažování a rozboru, nalézají se ve stavu jakéhosi plutí a okřídleného mizení hmoty a všec- [31] ky vzdušné síly zdají se spolupůsobiti na vzrušeném postoji sochy. Jenom na nezlomné umělecké víře spočívají divy tohoto umění, které činí těžký bílý kámen způsobilý k tomu, aby se probuzen vznesl do prostoru. Bystrý vítr jako by se chápal roucha sochy, těže z jeho uvolněnosti a skrývaje se za jeho složité lomy a prohyby. Jako by naléhal nejvíce tam, kde se mu podaří odkrýti zářící ramena, polovic kulatých ňader, či bok nebeskou ranou stigmatisovaný. Toto obnažené tělo jenom líbá, ušetřiv je svého živelního náporu, neboť je stvořeno z nejprudčího pohnutí srdce Prometheova. Tak se to rozbujelo neklidné umění baroka, jako by se hladina představ stříbrně, prudce začeřila. Nahé trupy lidské se tu vzpínají, nadnášejíce hlavy plné oduševnělosti a exaltace. Ruce jsou vztaženy, dotýkajíce se s jistou sladkostí louten a berlí, nebo zdánlivě rozvírají hruď, jakoby chtěly duši uvolniti cestu do věčnosti. Plece antických siláků dmou se oživeně zrychleným dechem tělesné námahy. Hotovi jsou rych- [32] le proměniti elastickou posici pohovu i střehu. Nahé ženky snaží se vyprostiti z jejich náruče s jakýmsi úsilím jako kluzké ryby. Jejich vlasy jsou beze spony. Poletují s hebkostí a šumem atlasu okolo hlavy. Jejich neslyšitelný výkřik obnažuje zuby. Chřípí se chvěje horečností. Nevymknou se z objetí siláků, ale jejich tělo dospěje k liniím, jež se staly zápasem sladší a výraznější. Andělé velikých perutí, jež mohou proletovati vesmírem, poutáni jsou k pevné zemi pouze špičkami prstů jako bílí mořští ptáci, dotýkající se lehounce vodní hladiny. Jejich křídla vzpírají se v čistém povětří, řasy roucha se třepetají jako sněhové praporce svěžestí oblačných výšek a jejich svižná těla, nesoucí stopy rajského odlesku, zdají se býti zachycena uprostřed víru v prostranstvích mezi hvězdami. Mají čela plná rosných myšlenek, ze kterých krystalisuje láska boží. Jezdci na bílých koních slučují podivuhodně mužskou vážnost a sílu s plnokrevností čistého zvířete. Vítr způsobený za prudké jízdy nadouvá rukávy jezdce, hříva koně se čechrá a slabiny se třesou citlivostí. Jezdec i kůň jsou plni útočného života a majestátnosti.
[33] Staví se tu také do řady kavalíři s probíjenými límci, jejichž ruka je neklidná a připravená zdánlivě k neočekávanému tnutí kordu. Čte se v jejich obličejích zpupná výzva životu jako protivníku a podobá se, že vychází z jejich rtů hlaholící přípitek životu jako dobrodinci. Všechen jejich úsměv je živý a zdravý a lehkost pohybu vypěstovalo sebevědomí a courtoisie. Neboť jsou mezi nimi kavalíři onoho druhu jako Richelieu, jenž promlouvá za všecky. A potom tu jsou kardinálové a údové nejvyšší církevní hierarchie, jejichž zdánlivý klid je zdůrazněný pouze náporem vášní, jemuž jim bylo kázáno odolati. Není proto o nic méně poletavosti v jejich zevnějším výrazu a sepnou-li se jejich ruce na prsou pod svislým křížem, je v tom ladnost pohybu přímo uchvacující. A pak tu je socha kající hříšnice, pro kterou bilo do padesáti let věku srdce Berniniho. Skrovný, roztřesený šat, který nemá střihu, nemůže pokrýti její oslňující nahoty. Ruce, které se snaží zastříti ňadra, pro svou přílišnou skvělost nemohou ujistiti o pocitech studu a kajícnosti. Vysoko obnažená noha, stojící na vrchu nádoby s mastí, otvírá klín, vyvyšuje živoucně pravý [34] bok a modelována jest s takovou zjevnou smyslností, jakoby vystupovala z lože. Po dokončení této kajícnice cítilo se býti ze všech srdcí nejhříšnějším srdce Berniniho. Ubohé srdce, které se vzpíráš veřejné zpovědi, umělcovy ruce, prochvělé tvůrčí rozkoší až do konečků prstů, samy tu za tebe promluvily! Ale i tehdáž, když se dostavilo pozdní stáří, okrašlující jeho hlavu jako skvoucí sníh vysoké Apeniny, vyznačuje se i jeho duchovní smírnost velikým vznosem a rozneslostí. I smrt jím na sarkofág papeže vytesaná, strašná a beztělá, potřásající písečnými hodinami, znázorňuje nezadržitelné plynutí času, kyne smírně a měkce, jakoby mezi životem a smrtí nebylo dynamického spočinutí, jako by byl vír forem věčný, nikdy neustávající. Až do smrti se jevilo v jeho díle vzduté a kolébavé moře, dorážející na pevnou zemi jako umělé vyvážení mezi hodnotami statickými a labilními. Neboť byl vzešlý z horké florentské krve a počatý pod srdcem Neapolitánky.
[35]