ALBRECHT DÜRER
APOKALYPSA
[37]
Náš hřích je nesmírný a ničím smýt se nedá
ze dlouhých století se vynořivší krev,
msty boží rudý meč švih přes nebesa bledá,
i ve slepotě zraků zahořev.
A tuby, pozouny zní ve fanfáře břeskné
jak plamen praskavý, jímž bičován je vzduch,
zář všude záhubná se rozlévá a leskne,
jak byl by hořící vše, nekonečný luh.
A příšer spřežením, v jichž mordě dýmá síra,
jichž zadek ostnatý a hřebenatý jest,
mdlé srdce pokleslé se ošklivostí svírá,
jež nad bázeň jest, jež je nad bolest.
[38]
Zde bílí andělé kol sečou lidské hlavy,
z nichž teplý uniká a hustý krve proud...
Krev kosmem prosákne! Krev nikdo nezastaví!
Vy všichni bídní, pojďte pokleknout!
[39]
KONRÁD PACHTA
STAVITEL
[41]
Takový byl sen Konráda Pachty, že zmůže celý svět, ačkoliv byl těla chudého a vycházel o berli ze světničky, popadaje dech jako tonoucí v řece.
Takový byl jeho sen, že vystaví hrad, trčící nad mračny, která nemají tolik vznosu, aby ho ověnčila. A jestliže orel obsadí mimo nadání hrot jeho střechy, tu že se až naplní příjemnou závratí jeho malé, kruté srdce z tolika pohledu do prázdna a nekonečnosti. A řeka, na jejíž březích se rodí vonné a nakyslé víno, že bude vyhlížeti na jeho úpatí přehluboko pouze jako bledá stužka, ztracená při útěku z uvolněného vlasu.
A nikdo tohoto hradu nedobyde!
Neboť budou jeho basaltovým valům pro posměch hněvivá děla, dávící svoje náboje pouze jako neztrávené ovocné pecky.
Nejprudčí oblačná bouře nepřivede ho z rovnováhy a vítr, který láme a štěpí stromy, bude se protahovati jeho okny jako zbitý pes, lísaje se a skuče bezmocností.
Na jeho předprsni odrazí se výmluvně východ
[42]
i západ slunce a bude tu čněti jako nějaké kosmické stanoviště k výměně sfér a času. Valný šum hájů k němu stoupne jako oddychování země a v noci způsobí měsíc a hvězdy, aby se objevil jako strašlivá černá silhouetta naproti bledě zelenému nebi.
Nikdo tohoto hradu nedobyde, vysnil si Konrád Pachta, čině svojí berličkou jakési znamení zhoubných ran a střelby. Nic nezmůže jeho věčné statické síly a tisíciletí budou uhryzovati ze svého pokrmu po drobcích jako červi!
Kosti dobyvatelů zbělejí, ostrý vzduch je ztráví a budou dlouho čekati na poslední soud u hradu Ravenštejnu. Neboť ho vystaví Konrád Pachta, zkoumající zákony nehynoucího světa,které podmiňují stálost hor a roubení moří. Z kvádrů, které se prorostou a sjednotí jako kamenité kořeny fíkového stromu, nemohouce ani za cenu života jeden od druhého upustiti.
Skladné tajemství malty, která zalije spáry, způsobí, že se od její tvrdosti odrazí každý špičák, nevykřesav jiného,jiného nežli jiskry. Nejtěžší bořicí berany vydají pouze hlas svého marného úsilí, neboť bude nitro hradu plno chvění a ozvučnosti.
Komu by tu bylo souzeno býti vězněm, nepo-
[43]
žívej naděje na vykoupení! Nikdo neuslyší smích vězňů, kteří tu sešílejí!
Takový hrad vystaví Konrád Pachta: hladký a strmý, do kterého žebřík nezaklesne a pouhá myšlenka na jeho slezení bude smutná a plná bláhovosti. Na jehož věžním ochozu bude míti pochůzku stráž, výškou zmenšena jako hračka, ale sející dojem slávy a bezpečnosti.
Nebude to holé vítězství zákonných pravidel stavitelského umění, ale víc myšlenka, šlehající vertikálně k nejvyššímu ideovému nebi.
I kavka,veslující vzhůru podle zdiva, musí pocítiti dojem čehosi nepochopitelného, co prostupuje bájemi, vycházejíc z mythického splývání země a vzduchu. Večerem se ponese hluboké a zpěvné „dále od hradu, dále...“ a smísíc se s houkáním černých hájemství, prohloubí tišinu tohoto hradu způsobem rozumu nepostihlým.
Bude to obydlí pro lidi vedené hrdinstvím i záludností, kteří mohou odtud vypadnouti, železným oděním hřmotíce a opravňujíce k nejstrašnějším dohadům neprostupností svého hledí.
Bude to obydlí lidí, kteří se potápějí do samoty, hledajíce význam životního míru ve zbádání nástupu a pořádku hvězd. S takovými počítá
[44]
Konrád Pachta, odděliv je sáhovými zdmi, na něž nemůže neklidné vábení světa srozumitelně zaťukati. Chlad bude v těchto zdech jako úrodná půda rozjímavosti, neboť rozehřátá hlava rozptyluje myšlenky co hejno motýlů, aby se na květu pravdy a skutečnosti neusadili.
Chlad jako ovzduší mystického lesa učiní soudnými myšlenky lidí, kteří se věnují zkoumání nástupu a pořádku hvězd. Nikde nebude upoutáno tolik tohoto působivého prochladu jako v hradě, který zbuduje Konrád Pachta, neboť kromě slávy a vznosu zdiva tane mu na mysli i pokojné tusculum, kam by se mohly myšlenky nešťastného člověka uchýliti.
Mír a sláva budou domovem na Ravenštejně a zlatý prapor se znaky havrana a rysa, který se bude vzdouvati vysoko ve zřídlém étheru, jakoby svou žerdí vyrůstal ze hrudi Konráda Pachty.
Nebude to ani holé vítězství zákonných pravidel stavitelského umění, ale zpupná duše, hotovící se opustit chatrné tělo, učiní tu poslední vznešený posun, pílíc do věčnosti.
A žádný tohoto hradu nedobyde!
Tak ustanovil Konrád Pachta, jenž byl nuzný jako myš, napodobě svojí berličkou lafetu těžké-
[45]
ho kusu, obráceného k Ravenštejnu.
A vešel, lapaje dech jako tonoucí, do své chudé světničky, která dusí ve své malé prostoře lidi velkých a nesplnitelných snů a představivosti.
Ale Ravenštejn vyniká vysoko ze sněných mračen, která nemají tolik vznosu, aby ho mohla ověnčiti.
A nikdo tohoto hradu nedobyde!
[46]
Tuto knihu upravil, původním leptem a dřevoryty vyzdobil a v šedesátišesti exemplářích, z nichž dvacet jest určeno pro spisovatele, s jeho autografem a s podepsanými osmi přílohami jako svůj druhý tisk vydal F. Kobliha. Kniha je vysázena z písma „Old style“ F. W. Goudyho a vytištěna ve dvacetidvou exemplářích na císařském japonu a ve čtyřicetičtyřech exemplářích na papíru Zandersovu ve Státní tiskárně za vedení Karla Dyrynka v Praze, v květnu 1927. K výtiskům na císařském japonu jako samostatná část připojen sled prvních stavů leptu a devíti dřevorytů, z nichž dva jsou první versí, tištěných autorem na ručním lisu a podepsaných.
[48]
Tento exemplář na papíru Zandersovu
byl vytištěn pro
E: sf; 2004
[51]