O nás pro vás (1895)

Básně, Beneš Doubravský

Diplomatická verze Ediční verze
BÁSNĚ
O NÁS PRO VÁS
napsal
BENEŠ DOUBRAVSKÝ
V PLZNI 1895 TISKEM NÁRODNÍ KNIHTISKÁRNY J. R. PORTA NÁKLADEM „PLZEŇSKÝCH LISTŮ“
[I] VELEVÁŽENÉ PANÍ PANÍ KLOTYLDĚ VURŠROVÉ VĚNOVÁNO.
[1]
O nás, na něž tvrdý osud O nás, na něž tvrdý osud
 doléhá svou tíží celou, píši pár těch písní chudých, veršů řadu neumělou. Píši pár těch básní suchých pro vás, již jste nepoznali, co jest život, když se nad ním černá mračna s bouří valí. Proč to píši? Že mne k tomu věřící mé srdce nutí: Poznáte-li naši bídu, první krok to k dohodnutí. [3]
Dobrý člověk. Ze života mého souseda.
[5] Vlasy mám potem spečeny k čelu, bluza má samý olej a prach, od sazí tváře jak černý samet a ruce sotva že jsem jen splách – ba nevím, nevím, mám-li dnes takto v jizbu svou vkročit, či mám-li snad dřív tváře svoje u řeky omýt a v síňce jiný navléknout šat – bych mohl ženu obejmout ještě, než na vždy půjde na hřbitov spát – chytit ji v náruč, přitisknout k hrudi, poslední vřele „s bohem“ jí dát. Naposled s námi! Krušná to chvíle, nejkrutší ze všech za sedm let! – Odejde odtud, nechá nás tady, – víckrát už nikdy nepřijde zpět. Jiný šat tedy! – A přece ne tak! darmo jí dělat novou zas tíž! Viděla hned by, že se dnes blíží ta její smrtná hodinka již. [7] Jak léta chodím z továrny domů, tak chci i dneska přijíti zas – ať spatří ještě naposled, chudák, tváře mé černé, spečený vlas. * Sami dva v té jizbě nízké, sami dva! Nějak se už přivírají víčka tvá, a to srdce, to už mlčí, přestává už hřát. Zůstaň ještě, vždyť já tě mám, tolik, ženo, rád! Ještě něco pro tebe tu, duše, mám, pod hlavu já svatební ti polštář dám – na svatebním měkkém peří bude se ti zdát o tvém muži, který měl tě vždycky tolik rád. * Pohnula se na svém loži, sáhla rukou na čelo, zachvěla se, jak by tělem žhavě cos jí projelo. 8 Otevřela modré oči, pozvédla svůj bledý ret, – poznal jsem, že chce mi ještě něco, chudák, povědět. Nahnu se k ní... V tom svou rukou obemknula moji šíj – chorým hlasem zašeptala: „S bohem už – a šťastně žij!“ A pak chytla pravici mou s vášní, chvatem horečným a než moh’ jsem zabrániti, přissála ji k ústům svým, na to vtiskla na mé prsty hubený svůj obličej a úpěla přerývaně: „Slitování se mnou měj. – „OdpusťOdpusť mi ty těžké viny – nemohlo to jinak být – víš přec, kolikráte chtěli z továrny tě propustitpropustit, „aa tu tenkrát – k vůli tobě – neb to osud sám již chtěl – jak to mám jen, bože, říci? – nuže, tedy ředitel 9 „zaza tu cenu mrzkou, bídnou, obměkčil přec srdce své.....své... Zkrátka slyš: ty naše děti – nejsou vlastně děti tvé!“ Co to za řeč? Blouzní? Šílí? Či by pravdou bylo snad...? Hořký cit mne náhle schvátil, krev se počla k hlavě hnát. Popad jsem ji kolem pasu, do výše ji vztekle zved a pak nemocným tím tělem vší silou jsem mrštil zpět. Zasténala; – – hlava její narazila o pelesť. V tom mi mozkem rychle šlehlo: „Kdo ví, zda to pravdou jest? „VždyťVždyť už snad je pomatena, snad ji zmámil smrti dech a já tady, já ji vraždím v šílených svých záchvatech.“ Ihned se k ní znovu skláním, prosebným se hlasem ptám: „Viď, že mými jsou ty děti a jich otcem, – já že sám?“ 10 Čekám napjatnapjat, co mi řekne, co odpoví k slovům těm. Chvíli ticho. Nazvedla se, trpký úsměv škub jí rtem. V tom najednou vyrazila; „Co jsem řekla – pravda též!“ a pak klesla zpět zas v lože. Já tu zařval: „Ha, ty lžeš!“ „Lžeš, když chceš mi namluviti, že ty moje děti tři nejsou krví z mojí krve, že mi vůbec nepatří – „ležlež to všechno, bídácká lež –,lež, – vždyť ji hmatám, vždyť to vím – mluv sisi, co mluv, nezmateš mne, nevěřím ti, nevěřím!“ Avšak v tutéž trudnou chvíli, co si snažím namluvit, že vše vlastně jinak jesti, nový už mne chvátí cit, ach tak horký, ach tak žhavý a jde přímo v moji leb – tam to pálí, jak by náhle v čelo mi kdos vrazil hřeb. 11 Skrčil jsem se jako k skoku, v tváři napjat každý sval; zařičel jsem a už dravě peřinu jsem s ženy rval a pak železné své ruce v její měkký krk jsem vryl. – V tom však pod prsty jsem náhle mrtvé maso ucítil....ucítil... Skočím zpět, má celá bytosť od kořen se zachvěla....zachvěla... Co se stalo? Ach už chápu! Ona zhasla – – zemřela! Dřív než já moh’ ztrestati ji, smrť už řekla svoje: dosť! Co teď dělat? – V prsou mojich rostl žal a zoufalosť. A já jako bez rozumu blíže pece v zášeru hledám se zimničním chvatem nabroušenou sekeru. Hle, zde leží! Hned ji zvedám a jak ve snách palcem svým zkouším její ostří zrádné, ze všech stran ji prohlížím 12 a pak jako čímsi zpitý bez cíle a maně jen otevírám zvolna dvéře – potácím se z jizby ven......ven... * Na našem dvorečku děti se popelí, vemte si některé, vemte si, chcete-li. Ach, vy se ptáte mnemne, co je to za děti, kdo pak dnes u boha může to věděti? Nevím já, nevíš ty a nikdo na světě, z kterého keříku poupě ti vykvete. Dřeme se, mlčíme, rodinu živíme, věříme, ale nic, ach, pranic nevíme. Můj bože, přebože, v té říši neznámé, smiluj se nad náminámi, co ve tmách tápáme! 13 Vnukni nám poznánipoznání, vysvoboď z nesnází, řekni nám, kdo z naší krve přec pochází. Ach, bože, přebože, po leta, po věky jak jsi nám vzdálený, jak jsi nám daleký! Neřekneš, nepovíš ni slovo jediné, ať třeba sta duší sejde a zahyne. Sta duší oteckých pochybou zhnětených – a ty přec mlčíš tam v oblacích vzdálených. Aspoň mi, vy lidé, řekněte, víte-li, jsou-li to děti mé – co se zde popelí. * Dívám se na ty tři svoje dětiděti, co z písku tady hračky si mísí. Zpytuji jejich oči a čela, záhyby v tvářích, tahy a rysy, 14 srovnávám barvu kadeří jejich s barvou svých hrubých, nahnědlých vlasů, stopuji pohyb malých těch rukou, naslouchám zvukům dětského hlasuhlasu, a tak se zdá mi, že v těch všech očích, v každém tom tahu, v každém tom hnutí něco jak stín se cizácký mihá – a stínem tím že – ředitel z hutí. A znovu pátrám, znovu se mučím, znovu se v duchu obírám se vším – divno mi jen, že záhady této dosud jsem ještě nikdy si nevšim’. Teprve nyní, až po té chvíli, co žena hrozná slova ta řekla, jako by náhle v leb světlo vpadlo a slupka s očí dolů se smekla. * Jeden z tří těch košiláčů najednou mne shled’, z písku už se ruče hrabe a dává se v let, běží, běží přímo ke mně, k tatíčkovi, k tátovi – – A mně zatím v srdci víří vztek divoký, hladový.....hladový... 15 CítímCítím, jak se už mých nohou chytá ruček dvé a jak dítě v kolena mi tiskne čílko své, slyším smích tak něžný, jasný, plný sladké důvěry – – – – A já zatím prsty vrývám v tvrdý topor sekery. A už ke mně druzí dva se také batolí, rozhazují ručkama si, cestou šveholí, najednou se rozeběhli k tatíčkovi, k tátovi – – – – Bože, zšílím! – jest-li teď mi pravdu někdo nepoví! * Vlna přišla, vlna náhlá zatopila duši mou, mozek třeští, spánky trnou, bolestí se prsa dmou, ošklivosť mne chytá, jímá nad tím hloučkem dětí tří, z nichž prý ani jediné mi nenáleží, nepatří, – 16 a pravice se sekerou zvedá se už nad hlavu.....hlavu... Jen ty oči, ty se ještě obrací kam’s v dálavu, jen ty ještě vzdorují mi, jen ty ještě váhají a jak něčím omámeny bloudí sem tam po kraji. V tom za plotem plaňkovitým zrak můj náhle muže zhled, kterak za ruku kam’s v lesy pětileté děvče ved’. A hned k dvojici té lačně jako ku své naději zrak můj žhavý připoutal se, provázel je k aleji, stopoval je, lepil se k nim, jak mizeli v hustý lesles, a i potom, když už zašli, hledal je tam v šeru kdes....kdes... A mezitím co tak shlížím, v prsou vzteku žár mi has’ a ta ruka se sekerou dolů se už svezla zas, 17 a sekera padla k zemi, jak to možno, nevím sám....sám... Já jen k tomu muži s děckem celou duši připínám. * Byl to „Vilém anarchista“ – jak ho v hutích přezděli – člověk tichý, uzavřený a na pohled nesmělý, který celé dny však bádá ve své hlavě sehnuté o stroji, jímž stohy lidí zničit moh’ by v minutě, a ten člověk, jenž ničemu na světě už nevěří, hle, ten našel jednou večer nemluvňátko pod keři, nemluvňátko pohozené a on v náruč svou je vzal, domů odnes a tam v bídě jako své je vychoval. A svým celým srdcem visí teď na onom dítěti, jak by z jeho krve bylo, vyšlo z jeho objetí. 18 A když tento anarchista, jenž prý nemá žádný cit, doved pro to cizé dítě tak své srdce přetvořit – což já teprv pro ty děti, pro ten trojí mladý květkvět, měl bych žalu mlčky snésti a co bolu přetrpět! Jsou-li cizí, nikdo neví, nikdo mi to nepoví – dost na tom, že ke mně maj’ se jako k svému tátovi. Což kdybych je rukou ubil aneb vyhnal v širý svět? Buď bych vrah byl – neb by ony padly v propasť černých běd. A to obé na mých prsou, na mé hrudi stlučené leželo by celý život jako horstvo kamenné......kamenné... A co takto rozumuji rozčílen a rozechvěn – jako ve snách ze své chaty potácím se v pole, ven. * 19 Zatáčím do polí, kde srdce nebolí, kde ticho, klid......klid... Z dálky sem dopadá přes hory přes lada měsíční svit. Stříbro se tetelí po žitě, jeteli jak padlý sníh.......sníh... a v srdci, v úkrytu paprsek soucitu v tom se mi mih’. Mihl se, zakmitl, ze srdce vylítl, vzduchem se chvěl. Pak k ženě zemřelé pod střechu z šindele s pozdravem spěl. * Ženo moje, ženo moje, ať ti země těžkou není, odpouštím ti proto z duše všecko to tvé provinění. Však dost tady’s vytrpěla, strach ti stále srdce krušil, abych před časem tvé hříchy nevypátral, nevytušil. 20 A jak nemám ve svém hoři smířit se a odpouštěti – vždyť vše to jsi učinila pro mne jen a pro své děti! Pravý vinník – ředitel je s tou svou duší černou, sprostou. S tím se ještě vyrovnáme, jen co děti poodrostou. Teď mne těší, že ta smrť tě pod křídla svá temná skryla, dřív než moje hrubá ruka v tvé se bílé hrdlo vryla. Byl bych vrahem – a ty děti – co by z nich už zítra bylo....?bylo...? Teď mne těší, že to nebe ještě v čas tak usoudilo. Ticho kol, mrak v kraj se žene, plášť svůj černý roztahuje. A v těch polích jak v mých prsou stejně teplý větřík duje. * Domů nazpět, domů k dětem! Mírný deštík s nebe splývá....splývá... Slyš! Tam v lukách, někde v temnu vesele si děvče zpívá: 21 „Prší, prší pomaličku, ať mi aspoň na hlavičku spadne kapek šedesát, abych vlasy rozcuchané, od milého zulíbané, mohla sobě učesat. Prší, prší pramaličko na hlavu a na srdíčko, jak by v nebi šetřili. To víc padlo vláhy dolů, když za humny jsme se spolu s potěšením loučili.“ * Hle, už tady rýsuje se chalupa ta naše nízká! Co to u vrat? Tam v tom temnu četnický se bodák blýská. A zde tlum i divných lidí – vše se kvapem hrne ke mně. V tom mně kdosi rámě stiskl: „Zatýkám tě!“ – pravil temně. „Proč to?“ volám rozechvěný úžasem i náhlou mukou. – – Na krku mé ženy našli otisk prý mých hrubých rukou. 22 Marné všecko vykládání.....vykládání... už mne vlna k moři žene. S bohem, ženo, s bohem na vždy, s bohem, děti opuštěné. 23
Vzdělaný proletariát.
[25]
Gaudeamus igitur.
Otce dřel se do úpadu. matka po vsi za mzdu drala, jenom aby pár těch grošů pro mne, chudák, zachovala. V uzlíčku je posýlala, křížkem třikrát znamenala, jinak ne než pravou rukou kočímu je odevzdala. A ten kočí starostovic, do města co jezdil s žitem v tom svém voze starodávném, hrubou, režnou plachtou krytém, vždy mi modrý šátek s uzlem v ruku s vážnou tváří dával, hlavou kýval, jakoby mi zlatý poklad odevzdával......odevzdával... A já, který věděl, jakou doma ve mně naděj kladou, do noci jsem nad knihami trmácel svou hlavu mladou. [27] A ve dne jsem po kondicích ubíjel své svěží síly, – co se jiní po hospodách bavili a veselili. Osm let tak já jsem hynul, nad knihami chřad’ a zmíral.....zmíral... Co však dělat?... Vždyť tam od nás horečný zrak na mne zíral....zíral... Horečný zrak mojí matky, ach, ty oči modro-rudé! – které vidět už si přály, co přec jednou ze mne bude. * Ach, má matko, matko milá, dobře že jste nepřežila hrůzu těch mých mladých let....let... Čtyři mám jen chladné stěny a na loži vysílený v zimnici se zmítám teď. Uprostřed té zlaté Prahy jako Lazar bídný, nahý spínám ruce a mám hlad....hlad... A v té bídě, nouzi kleté, jež mi mozek štve a plete – mám já – chudák – študovat....študovat... 28 Nejde to už – nejde, těžký s hladem svár, když přes hlavu cválá šestadvacet jar. Pět let shltla nemoc a co v šestém teď? Těžká na to, brachu, těžká odpověď. Zapomněl’s už orat, aby’s domů šel – a v Praze by’s službu beztak nenašel.....nenašel... Tak co dělat, brachu, jak ten zabít čas? – – Hledej, snad zbyl někde groš ti na provaz. * Nač ty stíny tmavé, nářek zoufalý? – V pražské spořitelně místo vypsali! Sluhou můžeš býti v panské livreji.....livreji... Neotálej, brachu, pospěš raději! 29 Podej chvatné žádosť, plnou třpytných slov; podepiš se tučně: Jan Květ, filosof. * Zrak mu vzplál zas novým žárem, lepším se mu zdál být svět....svět... Bez obavy, naděje pln očekával odpověď. Došla. Hned ji rozpečetil, vbod v ni pohled plamenný. A čet’ ortel: Na sluhu jste, pane – – příliš učený. 30
Poznání. Ze života mladé vychovatelky.
Co tak knihu na stůl kladla, zrak jí zbloudil do zrcadla, po skelné se hlati mih’. Zachvěla se... když tam zřela šišatý tvar svého čela, tváře plné velkých pih. Ubrus smáčkla, zub v ret vryla a v kout spěšně odvrátila oči svoje zděšené. Marně však. l ve tmě zřela táhlý obrys svého čela a své tváře zhyzděné. Hlavou jí v tom šlehlo dravě: proč že dnes se děsí právě čela svého, tahů svých? Kolikrát již před sklem stála a vždy se jí hezkou zdála hubená tvář, plná pih. 31 A hned cítí, jak se valí krev jí k mozku a jak pálí ostrým žárem její hled. Prsa žhavý osten drásá: „To je tedy moje krása – to mých jednadvacet let!“ Na kraj stolu vtiskla čelo a co v srdci jejím vřelo, to vybuchlo v hořký pláč.....pláč... A v ten vzlykot, stony steré, proud trhaných slov se dere: „Proč já žiji, proč a nač? „OtceOtce nemám – ten se skrývá po ta letaleta, co jsem živa, před světem mne zapírá.....zapírá... A má matka – mučednice v dusném vzduchu nemocnice přes měsíc už umírá. „AA já v cizích službách tady ničím ten svůj život mladý, mizím, hynu tesknotou....tesknotou... Za dvacet let co mi zbude, než se chytit mošny chudé a jít světem žebrotou? „AspoňAspoň kdybych hezká byla, abych muže uchvátila žárem černých očí svých. 32 Ach, v své lokty bych ho jala, v ústa, oči celovala na prsou svých vášnivých. „SlyšSlyš mne, bože: já chci žíti, já chci ženou, matkou býti, nechci mřít jak planý štěp. Cítím, jak krev v žilách bije, v hrudi divá touha ryje, cítím srdce dravý tep.....tep... „MarnýMarný výkřik... marný zcela! Vždyť jsem přece tvář svou zřela i svou hlavu šišatou. To sklo, to mi všecko dělo – vyhlídku mi otevřelo v budoucnosť mou proklatou. „NemámNemám peněz, nemám krásy – co zbývá? – Bych zoufala si, bych šla nazpět – tam, – v říš hvězd. Půjdu....Půjdu... Byť mne bolesť rvala, že jsem nikdy nepoznala to, proč člověk stvořen jest. „AvšakAvšak ne! – Nač mladá mříti? Což to zločin chudou býti, což to hřích – být ošklivou? Mohu za to? Má to vina? Jsem přec jako každá jiná, ba lepší – než mnohé jsou! 33 „AA pak krása!... Hloupé heslo! V toto slovo lidstvo vneslo několik lží mámivých. Co je krása? – Nic to není. Moda je to – jež se mění každý den jak šatů střih. „VčeraVčera co nám krásné bylo, dnes se v nivec rozplynulo, čas to zlomil silou svou....svou... Moda to a ta se mění. – – Naposled ni pravdou není, že jsem vůbec ošklivou?“ Zachvěla se roztouženě....roztouženě... Vstala – a v sklo vyleštěné zabodla dvé očí svých....svých... Vykřikla však, – když tam zřela šišatý tvar svého čela, tváře plné velkých pih. 34
Výsměch.
Leta se mi vysmíváte, kapete jed do rány za to, že mne osud nutí psát krvavé romány. Ó, kolikrát vztek mnou projel, krev počala v žilách vřít a já chtěl se na vás vrhnout, za prsa vás uchopit a vléct k sobě, v temnou jizbu, tam až v dusné podkroví, kde má žena a mé děti živoří a hladoví – a tam chtěl jsem na vás vzkřiknout: „Nuže, propukněte v smích, zde, pánové, nad tou bídou pěti tvorů ubohých, „zdezde mi kažte velkým hlasem, počněte svůj divý rej – : Zahoď už to zrádné péro a ten papír roztrhej. 35 Rozlam už ta stará pouta a mršť jimi v temný kout, nepiš víc! – Byť žena s dětmi měla při tom zahynout“....zahynout“... – – Ale ne – – Nač soucit budit, nač omlouvat ten svůj hřích? Vždyť to pravda, pravda známá, že v románech krvavých znesvěcuji svoje péro, kazím svět a hubím lid, a že jsem přec nikdy neměl tak česť svoji zhanobit. * Někdo jak by na srdce mi ťukal prstem svým a ptal se mne hebkým hlasem: Smím jít dále, smím? Znám ten měkký šepot dobře, plný záchvěvů. Toť mně moje upomínky činí návštěvu. Nu, tak pojďte, pojďte dále, snové mladých let, zaneste mne na svých křídlech v minulosť mou zpět. 36 Zaneste mne v dávné doby, v štěstí mé i v žal....žal... Zrovna dnes bych na svůj život tak rád vzpomínal. * Vidím domek nachýlený, mech mu roste na střeše, bohatství to pocuchané patří mojí maceše. Ach, macecha, švarná žena, samá vášeň, samý žár a můj otce bílovlasý už tak shrben, už tak stár...! – – Přijel jsem já na prázdniny študent mladý, bujarý – a jen jsem se ohléd’ doma, už tu hádky, nesváry. Div divoucí, macecha má jak by špatné viděla, stále si mne s otcem pletla, na krk se mi věšela. Ale tatík, ten hru prohléd’, – svraštil čelo a vzal bič....bič... Co se stalo – stalo se už, čas to dávno odvál pryč. 37 Vyhnán z domu, bez pomoci do Prahy jsem kráčel zpět, zrak můj ten byl samá mlha, dech se úžil, krok se plet’. Co teď počnu, co teď bude, co mám dělat a kam jít? Komu si mám požalovat, kde své srdce potěšit? Komu mám já odhaliti ten svůj život zoufalý? Lidem snad? Ne! Nikdy, nikdy – ti by se mi vysmáli. Papíru spíš svěřím všechno, celou strasť svou, tíž svých běd... Jen ten nápad šleh’ mi hlavou a už se ho chytám hned....hned... Od té doby stále cosi nutilo mne psát a psát....psát... Až se časem vyklubal tak ze mně básník, literát. * Haha! Básník, spisovatel, – jaký titul, plný vnad! Odhoď titul – a co zbude? Hořkosť, trýzeň – ba i hlad. 38 Máš-li kousek citu v sobě, už to, brachu, trpká věc. Stále bodá: „Zda máš talent? nemýlíš se? – možná přec!“ A v těch věčných pochybnostech, kdy tě ničí vnitřní žár, vševše, co píšešpíšeš, zdá se špatným, stavba slok i veršů tvar. A když přec se podaří ti ztlumit žár ten na chvíli, už zde jsou tví kamarádi, by tě jinak trápili. Přijdou plni usmívání, pochvalou jim kypí ret, zatím však jich každé slovo samý trn je, samý jed. V otravě té ještě že tak nadějí se kojíš tou, že tvé spisy na dračku jdou, že je lidé hltaj’, čtou. Tu však jednoho dne přijde poštou lístek hubený: „Všechny vaše verše byly z venkova mi vráceny; 39 nějak jste už vyšel z mody, jiní vstoupli v prvý řad, odpusťte – dál brát mi nelze básně vaše na náklad“.náklad.“ Zatmí se vám při tom v očích, v žilách pálí divě krev....krev... Zde vidíte, co je sláva....sláva... Trochu písku, hrstka plev! Co teď dělat? Nemáš místa, chtěl jsi z veršů býti živ. Co jen dělat? Kam se vrhnout? Na to jsi měl ptát se dřív! Dobrá rada! Přišla náhle, zní jak žertík nevinný: Krvavé prý romány mám překládati z němčiny. Je prý to sic práce krušná, plna nudných, trapných chvil – zkusit to však mám s ní přece, abych žebrat nemusil. Hrozná rada! Ani slova o řemeslu tomto víc....víc... Hledám místa po redakcích....redakcích... Hledám marně. Nikde nic. 40 Aspoň kdyby moje žena mohla za mzdu šíti dál! Ale nesmí – před týdnem to lékař přísně zakázal. Tak co dělat? Všech se tážu, co mi přijdou do rány....rány... Marně – zbývá jen ta rada: Krvavé psát romány. Šílíte až nad tou radou, zub se vrývá v dolní ret. Dva dny minou. Vzdor se láme. Hlad už volá. – Tak co teď? * Nepovolím, nepovolím, Není toho třeba....třeba... V tom z kuchyně do pokoje volá malé dítě moje: „Tatíčku, dej chleba“.chleba.“ Žilami mi horko běží, krev mi z těla třebe. V tom z kuchyně do pokoje volá malé dítě moje: „Tatíčku, mne zebe“.zebe.“ 41 Hrůza! Dítě zimu trpí, ubohé mé ptáče! V tom z kuchyně do pokoje znova volá dítě moje: „Maminka nám pláče“.pláče.“ Mám teď prchnout!? Opustit je a zachránit sebe? Ať bych kam šel, vždy a stále slyšel bych to dítě malé – jak volá: „Mne zebe“.zebe.“ * Rozhodnuto, vykonáno, pášu bezpráví. Na papír tu chvatně házím román krvavý. Mozek třeští, srdce pálí, hlava praskne snad. Eh, co naplat, jen když doma nemají už hlad. Otravuji svoji duši, ničím rozum, cit. Eh, co naplat, nač ty řeči? Muselo tak být! Přemlouvám a chlácholím se, mluvím pro sebe – jen když doma ubožáky víc už nezebe. 42 Mnoho let se převalilo, vzrostla rodina, ach, ty děti, toť mé blaho, radosť jediná, toť mé celé potěšení ta má drůbež nevinná. Ach, pánové mravokárci, prosbu jedinou, můžete-li, smilujte se nad mou rodinou. Zničte mne, toť správné, páni, ale mějte slitování s drůbeží mou nevinnou. * Zhanobil jsem svoje péro, kazím svět a kazím lid, vím to, že jsem nikdy neměl tak čest svoji poskvrnit. Smějte se mi, vysmívejte, kapejte jed do rány, že mne krutý osud nutí psát krvavé romány. Smějte se mi! – však mne brzy udolá váš žhavý smích....smích... Kdo však z vás pak, kdo se ujme těch mých dětí ubohých? 43 Ba že nikdo! Znám to dávno. Čím vám pláč a dětí sten? Pro otázky nešťastníků nemáte než – výsměch jen. 44
Bez muže.
[45] Vstalo slunce za horama z bílé postele, zvédlo oblak a nakouklo do vsi vesele, usmálo se na ty chaty, na náš chudý lán a pak zvolna rozvíralo oči do kořán. Jeden jeho pohled teplý padl taky k nám, na to lože starodávnéstarodávné, co tu v koutě mám, jen však padl, zas už letěl někam k horám zpět, – vždyť to lože bylo prázdné, chladné jako led! Ach, to lože opuštěné, samá chmura, stín!– tak tu stojí v temném koutě pusté, bez peřin, tak tu stojí vyloupené po sedm let už – po sedm let, od té doby, co mi uprch’ muž. [47] Uprchl nám s cizí ženou v dálnou jakous’ zem, nedbal na to, jak my tady sobě pomůžem’; ani řádku neposlal nám za ten celý čas, ani jedno pozdravení, ani jeden vzkaz. Ale on to nevydrží, ať je kdekoli, až ho jednou v hloubi srdce hořce zabolí, marné všecko zpečovánízpěčování, marný všecek klam – tu se náhle rozeběhne a zas přijde k nám. Přijde, přijde, bude říkat, že byl na práci a že se teď z cizích krajů domů navrací, bude nám všem ruce tisknout, dětem hladit vlas, – vyptávat se, jak nám bylo po celý ten čas. A já všecku hořkosť v sobě ráda potlačím, jen když přijde, když se vrátí nazpět k dětem svým – 48 hned mu počnu vypravovat, jak po sedm let s námi všemi hlad-urputník krutou vojnu ved. A že syneksynek, co mu patnáct roků teprve, dřel se, chudák, po tu dobu skoro do krve, celá ves ví, do práce že jako oheň byl a že pouze on nás všechny v bídě zachránil. Nebýti zde toho hocha, co z nás bylo dnes? Mně na prsa neduh těžký jako kámen kles’, práce padala mi z rukou, krátil se mi dech a tou hlavou každé chvíle ostrý žár mi šleh’. Ano, ano, o tom hochu vše mu vypovím. Dojista to víc ho dojme pravdou, jádrem svým, než-li kdybych v pláč vypukla v divý žal a vztek a vrhla mu přímo ve tvář na sta výčitek. * 49 Zima v kraj se plíží, ach ta zima těžká – a ten muž můj dosud v cizích zemích mešká. Mešká v dálce, mešká, u cizích je lidí, snad se naposledy navrátit už stydí. Aneb míní možná, když jsem v nouzi byla, že jsem se tu hrozných hříchů dopustila. Nikdy! – Snáším všecko mlčky, trpělivě, i když nouze s hladem bijí do mne divě. A ač je můj život samý trn a hloží, přec mé srdce čisté – jako slovo boží. Nic jsem nespáchala za to sedmiletísedmiletí, co by hanbou bylo pro mne a mé děti. Jen ať přijdepřijde, kdy chce, ptá se po dědině, zda ví někdo o mé jediné jen vině. Poctivou jsem ženou – toť ves celá říká....říká... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Co to? – Slyším kroky! – V síňce cvakla klika. * Chvátám k dveřím rozechvěná, nedočkavá už – snad se tedy přece vrací ze světa můj muž. 50 Srdce buší, vrásky kvapem řídnou na čele. – – – – V tom hle! – do vnitř jakás žena vstoupla nesměle. Na levici dítě chová v chumli z hadříků, v druhé ruce šaty vidím v modrém uzlíku,uzlíku. Velká žena, statná žena, mladá ještě dost, – ale v každém jejím hnutí cos jak bázlivost. Pozdravila zajíkavě, hlas jí při tom váz’ a zrak její sem tam bloudil z přítmí dlouhých řas. Děkuju jí za ten pozdrav, a hned se tu ptám, čeho u nás pohledává, co ji vede k nám. * Vzdychla si z hluboka, plakala bez mála a v tom svém stenotu trhaně šeptala: 51 „Přicházím, přicházím ze světa, z daleka, žalem a úzkostí srdce mi přetéká. Kdyby však mělo i přetéci docela, přec bych vás tady jen vyhledat musela. Musela, musela, jak jsem to slíbila, než jeho poslední hodinka odbila. Řek’ mi, když loučil se naposled se světem, bych se k vám vybrala i se svým dítětem. A pro vás dřela tu, pro vaši drobotu, plašila od chaty nemoc i nuzotu. Mé ruce silné jsou, uvyklé na dřinu: sveřtesvěřte jim život svůj i svoji rodinu! 52 No zkrátka: prosím vás pro všecko na světě, srdce své obměkčte, k sobě nás vezměte!vezměte!“ Stojím všecka udivená, nevím dosud, co ta žena chce tou řečí svou. Prý ji kdosi z dálné země poslal schválně sem až ke mně mírnit bídu mou. Komu by co mohlo býti, v širém světě po mém žití, komu, ptám se vás? V tom však tuchou zlou už jatá, vzkřikla jsem: „To byl náš tátatáta, co tam v dálce zhas! „Mluvte, ženo, bez prodlení, tomu-li taktak, nebo není, jak jsem pravila?!“ – A když kývla – tu já v muce křičím, spínám k nebi ruceruce, jak bych šílila. Tma mne náhle obestřela, prsa jak by se mi chtěla horkem rozskočit. 53 Tělo se mi sem tam chýlí – velké štěstí, že v té chvíli kdos mne v náruč chyt. * Když jsem oči otevřela, její bledou tvář jsem zřela. Bledou tvář té cizé ženy a zrak její zamlžený. Rukou svou mne podpírala, spánky šátkem utírala. A co tře mi čelo hebce, modlitbičky k nebi šepce. Modlila se otčenáše za společné štěstí naše. A já všecka rozechvěná ptám se: „Kdo je tato žena?“ Ptám se sebe, – krev se pění, v duši roste podezření. A v tom žár už hlavou letí: „Toť zlodějka tvých je dětí! „AnoAno, ano, ta to byla, co nám tátu odloudila. 54 „AA teď se tu ještě modlí! – – – Zpátky, tvore, bídný, podlý!“ * Do žil mi zas vběhla síla. Já hned ženu odstrčila, do prsou ji pěstmi bila. „Pryč už odtud, černá ženo, nesmí tebou znesvěceno počestné být moje jméno. Dosti už se’s nahřešila, do krve mé srdce zryla, o muže mne oloupila. Pryč už odtud, ženo klatá, paterým je zámkem spjatá navždy pro tě moje chata!“ Žena dítě k prsoum vzala, zoufale se rozplakala a pak k dveřím klopýtala. * V tom jí v loktech pohnula se droboť ubohá, malé dítě s modrým zrakem jak ta obloha. 55 Ach ty oči, modré oči, kdyby věděly, jak v té chvíli vyčitavě na mne hleděly! Ach ty oči, modré oči, kdyby tušily, co vzpomínek tisícerých ve mně vzbudily! Nikdo nikdy v celém světě mi to nepoví, co mi řek’ dnes v malé chvíli zrak ten chrpový. Ach, tak mluvil ke mně měkce jak hlas anděla, až se moje duše v hloubi štěstím zachvěla. Jak když stromem v podzimní čas někdo zatřese – lak hněv se mne dolů padá a zlosť láme se. A já ženu maně chytám za ten její šat, abych mohla důvěrně jí v ucho pošeptat: 56 Ach, my dvě si víc už nikdy cesty nespletem – – zůstaňte tu u mne na vždy i s tím dítětem. 57
Pohádka o zajatém obrovi. Psáno v den otevření Národopisné výstavy českoslovanské.
[59] To báj stará vypravuje: V skalných klenbách temné sluje sta let obr najatý pro cizí lid musel dříti, kladivem v kov tvrdý bíti, přízi stkávat na šaty. Sta let různé věci robil: meče koval, štíty zdobil, v látky kouzlil květů roj, stavěl krov dnes, zítra pluhy – den byl jeden jako druhý: samý pot a samý znoj. Až bůh sám s té hvězdné výše soucitem jat, vstoup v tmu skrýše a k obrovi měkce děl: „Dost jsi dřel se, brachu šedý, dost těch trampot, nuž, slyš tedy, rci sám, co by’s nyní chtěl? „VyřkniVyřkni to jen, bůh vše splní!“ – – Obrovi se prsa vlní, ruka maně hledá skráň. V hlavě se to divě rojí, srdce buší v nepokoji, v pěsť se svírá drsná dlaň. [61] Najednou se obr zvedá, žárem plá tvář jeho šedá, ohněm sálá jeho hled. „Nuže, žádám, bože milý, abych mohl v této chvíli vlastním zrakem pohledět „nana vše, co v té drahné době zrobily mé ruce obě, co můj rozum vytvořil. To bych vše rád viděl nyní pohromadě, v jedné síni!....síni!... To ždám, by’s mně vyplnil“.vyplnil.“ Sotva prones’ slova tato, sluj se mění v zář a zlato, všude jas a všude plam. V dálce mizí šedé stěny, strop je nad ním otevřený – před ním se pak zvedá – chrám. Chrám to práce velkolepý! Pluhy v něm a rádla, cepy, šatů plno, mnohý skvost, lesklé meče, zdobné štíty, nádoby, v něž květy vryty, cetek spousta pro radost. 62 Obrovi se dech až tají, sval se chví a oči plají, – – váhá vstoupit v bajný chrám. Pak přec vstoupil. – Co to tady? Vždyť co vidí kolem všady, to vše zrobil přec on sám?! Ano, ano, poznává to: Zde ten pohár samé zlato, tam ten meč a ten zde pluh, všechna tato zářná díla! Ze všech sálá jeho síla, šlehá vlastní jeho duch! V žilách hned to plá – hned zebe... Obr poznal sama sebe, svoji sílu, rozum svůj! „Ha, kdo umí robit toto, ten zde věru není proto, by byl zavřen v temnou sluj!“ Cítil na ráz plamen v těle, pružnosť v pažích, hrdosť v čele – kladivo v pěsť chytl svou. Vyrazil ven a hned směle vrh’ se na své věznitele, stlouk’ je rukou svalnatou......svalnatou... * 63 Och, náš lide uhnětený! Také dnes tvé sluje stěny mění se ti v práce chrám! Kéž by’s jak ten obr z báje vycítil v něm sil svých taje a poznal tam sebe sám. Pak by na ráz plamen tělem, hrdosť tvojím starým čelem a vzdor projel duší tvou! A ty sílou ducha svého z vězení by’s staletého – vysvobodil hroudu svou. 64 OBSAH.
Dobrý člověk5 Vzdělaný proletariát: Gaudeamus igitur27 Poznání31 Výsměch35 Bez muže45 Pohádka o zajatém obrovi59
E: sf; 2004 [65]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Port, J.[?] R.[?]; Plzeňské listy
(Tiskem Národní knihtiskárny J. R. Porta - Nákladem „Plzeňských listů“.)

Místo: Plzeň

Vydání: [1.]

Počet stran: 65

Věnování: Vuršová, Klotylda
(Velevážené paní paní Klotyldě Vuršové věnováno.)