Gaudeamus igitur.
Otce dřel se do úpadu.
matka po vsi za mzdu drala,
jenom aby pár těch grošů
pro mne, chudák, zachovala.
V uzlíčku je posýlala,
křížkem třikrát znamenala,
jinak ne než pravou rukou
kočímu je odevzdala.
A ten kočí starostovic,
do města co jezdil s žitem
v tom svém voze starodávném,
hrubou, režnou plachtou krytém,
vždy mi modrý šátek s uzlem
v ruku s vážnou tváří dával,
hlavou kýval, jakoby mi
zlatý poklad odevzdával......odevzdával...
A já, který věděl, jakou
doma ve mně naděj kladou,
do noci jsem nad knihami
trmácel svou hlavu mladou.
[27]
A ve dne jsem po kondicích
ubíjel své svěží síly, –
co se jiní po hospodách
bavili a veselili.
Osm let tak já jsem hynul,
nad knihami chřad’ a zmíral.....zmíral...
Co však dělat?... Vždyť tam od nás
horečný zrak na mne zíral....zíral...
Horečný zrak mojí matky,
ach, ty oči modro-rudé! –
které vidět už si přály,
co přec jednou ze mne bude.
*
Ach, má matko, matko milá,
dobře že jste nepřežila
hrůzu těch mých mladých let....let...
Čtyři mám jen chladné stěny
a na loži vysílený
v zimnici se zmítám teď.
Uprostřed té zlaté Prahy
jako Lazar bídný, nahý
spínám ruce a mám hlad....hlad...
A v té bídě, nouzi kleté,
jež mi mozek štve a plete –
mám já – chudák – študovat....študovat...
28
Nejde to už – nejde,
těžký s hladem svár,
když přes hlavu cválá
šestadvacet jar.
Pět let shltla nemoc
a co v šestém teď?
Těžká na to, brachu,
těžká odpověď.
Zapomněl’s už orat,
aby’s domů šel –
a v Praze by’s službu
beztak nenašel.....nenašel...
Tak co dělat, brachu,
jak ten zabít čas? – –
Hledej, snad zbyl někde
groš ti na provaz.
*
Nač ty stíny tmavé,
nářek zoufalý? –
V pražské spořitelně
místo vypsali!
Sluhou můžeš býti
v panské livreji.....livreji...
Neotálej, brachu,
pospěš raději!
29
Podej chvatné žádosť,
plnou třpytných slov;
podepiš se tučně:
Jan Květ, filosof.
*
Zrak mu vzplál zas novým žárem,
lepším se mu zdál být svět....svět...
Bez obavy, naděje pln
očekával odpověď.
Došla. Hned ji rozpečetil,
vbod v ni pohled plamenný.
A čet’ ortel: Na sluhu jste,
pane – – příliš učený.
30