DEKLAMOVÁNKY
A
PÍSNĚ
od
Frant. Rubeše.
Svazeček VI.
V PRAZE 1847.
TISK A SKLAD JAR. POSPÍŠILA.
[1]
Láska.
Co je láska a co láska není –
Nechci hlásat, slavné shromáždění!
K čemu mařit chvílky zlaté?
Vždyť ji všickni dobře znáte –
Ono mračno, ježto svítí jasně,
Onen bodlák, kterýž květe krásně,
Onu láci zaplacenou draze,
Onu bolest, kteráž trápí blaze,
V Žebráce tak dobře, jako v Praze!
Mílek – toť je starý známý!
Je-liž pravda, že ho znáte,
Pánové a drahé dámy?
Vždyť ho často vídáváte
Krášlit pernikářské krámy;
Jest to onen andělíček
Krásně malovaných líček,
S zastřenýma očinkama,
S motýlčíma křidýlkama;
Zlatý luk má na pentličce
A šíp ostrý ve ručičce.
[3]
Tento malý mysliveček
Střílí jenom do srdeček,
A kam zaměří, tam také raní.
Srdéčko se neubrání;
Nech je jako kamínek,
Znikne v něm přec lásky plamínek.
Jestli ale ještě nevíte,
Mílek neb co láska jest:
Však vy se to jistě dovíte,
To mi věřte – na mou čest!
Před láskou nás, drazí pání,
V světě pranic neuchrání,
Ani moudrost, ani sláva,
Ani metla, ani dukáty,
Ani pancíř, ani záplaty,
I ba ani prázdná hlava!
Mílek, ten nás najde všude,
Za kamny i v chýši chudé,
Za hradbou i v síni zlaté,
Za světem i v poušti svaté;
Ostřejší než lidský vtip
Jestiť jeho zrak i šíp.
Ať děláte co děláte,
Ať se srdce jak chce dusí:
4
Člověk se přec jedenkráte
Notně zamilovat musí.
Ten, kdo lásku študuje,
Vysoko se nesmí bráti;
Láska sobě libuje
V malicherném hamparátí.
Nad zrcadlem zvadlý vínek,
Deset veršů na Julinku,
V knížce z rozmariny kmínek,
Za rámečkem kudrlinku,
Lístek krásně napsaný,
Samé O! a samé Ach!
K tomu pěkně vázaný
Nejnovější almanach,
U hodinek šňůrku z vlásků,
Taneční dva pořádky – –
Nejeví to všecko lásku
Aneb lásky památky?
Mohu vám však, moji zlatí,
Ještě jiné znameníčka dáti.
Viděli jste dívku krásnou,
Jížto hvězdy v očích hasnou?
Rty, kol kterých úsměch hrává,
Teskné „Achich“ obletává?
5
Ubožátko u okénka sedá,
Chuti mívá do plakání,
U hvězdiček tichých hledá
Utěchu a slitování;
Ptáte-li se: „Co je jí?“
Ukazy to neomylné
Lásky trochu tuze silné,
S trochu slabou nadějí!
Vidíte-li šlechetného juna,
Jemuž věčností je den,
Před nímž prchá ples i sen,
Jemuž sluncem bledá luna;
Který si rád postonává,
Rád se dívá v zrcádko,
S prstýnkem si často hrává,
Před kostelem pilně stává,
Nevinné jak jehňátko:
Ptáte-li se: „Co mu je?“
Odpověď: „On miluje!“
Když se ovdovělá stařenka
Fintí jako panenka,
Usmívá se na mladíky,
Říká, že má – dvacetníky,
Na děvčátka mladé brouká:
Z toho také láska kouká!...
6
Teď má přijít rozjímání:
Jak to jest, když Mílek raní? –
Jak se přitom krásotinky mají,
To ať ony povídají;
Já to nevím, moji páni!
Krátké audience u nich mívám,
A pak se jim nerad dívám
Do šití a štrikování.
Jak se ale jinoch zachvěje,
Když se na něj Mílek usměje:
To vám povím jasně dosti –
Vím to z vlastní zkušenosti.
Mysleme si, že jsme v krásném sadě;
Tuhle sedí v libém lípy chladě
Štíhlý jinoch, rek to z vyšší školy,
S knihou, s brejlema a s holí.
V tom zaslechne lehký kroček –
Ohledne se, a tu zočí
Párek chrpomodrých oček.
Celý svět se s ním hned točí,
Zanícený chudák stojí,
Jak by hledal duši svoji,
Stojí tiše, jak by se mu
O budoucím examenu zdálo;
7
Ach, co pak se ubohému
Holoubkovi asi stalo? –
Vida, kdož by to byl věděl,
Že v těch očkách Mílek seděl,
A že z jeho luku střela
Hochu do srdéčka vjela? –
Truchlé domů putování,
Všude teskno, žádné stání,
V ňádrách bouří city zňaté,
Srdce hlavě koncept mate.
Těžce mu jde každá práce,
Která chodívala lehce;
Dobrá duše explikace
Na něj ani koukat nechce.
Láska umí krásně mučit,
Krásně umí sužovat;
V lásce dá se mnoho učit,
Málo ale študovat.
I jde radost, i jde zdraví,
I jde rozum – vše jde spat,
Když tak někdy místo hlavy
Srdce začne študovat!
Tuto lásku vzali jsme hned z kraje,
A však ještě jiných lásek máme;
8
Hnedle, hnedle uhlídáme,
Jaké kousky která hraje!
První láska – krásní snové,
Dušinka když dobrá procitne,
Žasne, plesá, z mrákot vylítne
K nebes báni blankytové;
Oko vidí nevídané krásy,
Srdce tone v moři rajské spásy!
Žebrákova hůl se zazelená,
Truchlá poušť se kvítím ošatí,
Rybákova loď se pozlatí,
Bledá smrti tvář se začervená,
Nový svět a nové počne žití,
Kde slunéčko lásky první svítí!
Slovy obraz jeho líčiti se nedá,
Pouhé slovo je proň barva bledá;
Má-li se z něj první láska dívat,
Musí se buď hrát anebo zpívat.
Věrná láska květla prý jen v ráji –
Tak nám učení i neučení
Po střechách již vrabci štěbetají –
Nyní prý již v modě není!
To jest ale, bez pochlebování,
Našim časům na cti utrhání;
9
Sámť jsem krásný párek znal,
Který sebe z duše celé
Od pondělka do neděle
Věrně miloval! –
Ach, co věrná láska spojí,
To svět více nerozdvojí!
Ani losů kruté zloby,
Ani pletichářek práce,
Žádná smrt a žádné hroby,
Ba i žádná kopulace!
Věrná láska není k překonání,
Její prapor vyšší mocnost chrání,
Ta jen v pravdě oblaží! –
Škoda jen, že musí míti,
Má-li dýl než jiná jíti,
Těžké, zlaté závaží!
Panská láska – ráda šálí,
Zapřáhne si čtvero koní,
A kdo za ní pěšky pálí,
Věřte, ten ji nedohoní!
Musím dát též obraz malý,
Rytíři jak milovali.
Rytíř k vůli lásce blahé
S Bohem dával slečně drahé:
10
„S Bohem, Jitko milená!
Dřív si musím slávověnec dobýt,
Než nás bude rozmarina zdobit;
S BohemBohem, Jitko, hvězdo má!“
S hradu vlaje závoj bílý,
Plání letí rytíř milý,
Tasí meč;
Letí jako sokol dravý
Tam, kde smrt své hody slaví,
Zuří seč.
Z pouhé lásky letí k boji,
Letí tisíc bratrů zhubit,
By se mohl Jitce svojí
Věrnou láskou někdy chlubit.
Láska ovšem pokoj hledá;
Jak se ale mile splaší,
Pak se udržet již nedá,
Pak i po smrti prý straší.
S rytířskými hody
Rytířská též láska vyšla z mody,
Časy trhaly kus po kuse;
Neudělaly však velké škody,
Z toho máme rozum sami;
Neb kdybysme jen ty dámy,
Co teď nosí burnusy,
Po rytířsku milovati chtěli,
11
I to bysme svatě měli
Místo svadeb – funusy!
Idylická láska – ta se
Na konvalinkách jen pase,
Ta po slávě nebaží,
Snadno srdce oblaží.
Pod kopečkem domek nový,
Nad ním stříška slaměná,
Podle hájek javorový
A potůček křišťálový
A zahrádka milená;
K tomu párek hrdliček,
Hejno bílých koziček,
Malovaná loutnička
A k tomu dvě srdýčka,
Plná svaté nevinnosti –
To je idyllické lásce dosti!
Když se lásce ale brání,
By nemohla zplápolati:
Tenkráte je, moji zlatí,
V romantickém rozkvetání;
Tu chce panna za dne aneb šera
Mocí jíti do kláštera,
A jun s ořem veselým
Těše uplakanou pannu
12
Volá: „Jestli tebe nedostanu,
Raději se zastřelím!“
To jest, moje drahé krásky,
Kousek romantické lásky.
Koho píchla lásky růže,
Koho ranil Mílek zrádný,
Tomu v světě více žádný
Doktor nepomůže.
Ať si matka jak chce kouká,
Ať si otec jak chce brouká,
Tím se pranic nedocílí,
Odporem se strany sílí;
Plavec hází kotvice,
Blíží-li se vichřice –
A čím vítr silnější,
Tím je plamen vřelejší.
Zakaž slunci svítit jasně,
Zakaž světlu jasnit dny,
Zakaž růži kvésti krásně,
Zakaž srdci lásky sny:
Může být, že slunce zhasne,
A že světlý, jasný den
Pochová se v černý sen,
I že zvadne poupě krásné;
13
Srdce ale, moji zlatí,
Nebude vás poslouchati!
Nevíte-liž, jak se končívají
Krásné komedije,
Které s láskou začínají,
V nichž jen láska s láskou žije? –
Někdy k pláči, někdy k smíchu,
Jaký je kde hrdina;
Je-li dobrá hodina,
Nechá zdravý rozum v štychu,
A je rád, že z lásky ráje
V pusté skutečnosti kraje
Vyvázl tak z lacina.
Jiný, jak mile mu shasne
Hvězda lásky spasné,
Počne bouřit, blejskat, hřmít,
Láska jeho uražená,
Žalem celá popletená,
Neví, kam se honem dít;
A v tom zmatku, moji drazí,
Se mu vždycky někam vrazí.
Vrazí-li se do hlavy,
Tu se bez vší přípravy
14
Počnou silné lamentace;
Několik dní zármutek se světí –
Pak se z pouhé dešperace
Jiné lásce v náruč letí.
Nejhorší však žalost nastane,
Když nám panna uletěla,
A ta krásná láska celá
V srdci vězet zůstane.
Jinoch bolem krutým práhne,
V šílenosti v ňádra sáhne,
Srdce vyrve, rozervané
Před svůj krámek vyvěsí,
Všecky city udřímané
Z libých spánků vyděsí;
Začne výt a začne řváti,
Bez milosti verše psáti!
Jiný, nechá-li ho sedět
Láska, a on cítí, že je zrazen:
„Měl jsem já to dříve vědět!“
Volá; „já byl pouhý blázen!
Na věrnost jsem lásky věřil,
Ráj svůj jen dle oka měřil.“
Čas však dlouho nemaří,
Poroučí se dívce vnadné –
15
Než by sloužil lásce zrádné,
Jde radš sloužit císaři.
Jiný, jak ho milka nechá,
Nechá všeho, kvapně spěchá
K stříbrotoké Vltavě,
A tu k vůli lásce zrádné
Letí v náruč smrti chladné,
S věrnou láskou po hlavě.
To se všecko, drahé krásky,
V světě děje z pouhé lásky!
Což je ale věčnost s dlouhou chvílí,
Co jsou žízně truchlené,
Co je medle kabát bílý
A vejložky červené,
Co je veršů tvoření,
Co je smrt, co zbláznění?
To jsou věci ještě malé;
Mnohý – ten se, slyšte dále,
Z pouhé lásky – ožení!
To jsou, slavná společnosti,
Našich lásek blaženosti!
Láska, známť ji ven a ven,
Nejsladší věc v světě není;
Je to jenom polobdění,
16
Je to jenom krásný sen,
Z kterého se probudíme,
Jak se mile oženíme –
A pak začne dlouhý den.
Mnohý, ten si lásku chválí,
Nové koště dobré bývá;
Jak se ale trochu spálí,
Potom věru jinou zpívá. –
Nemilujme, moji zlatí,
Ať jsme v stáří nebo v mládí,
Láska se nám nevyplatí! –
Slyšte, mějme se radš rádi!
Krásotinky nechtějí? –
Nech se tedy Mílka držejí!
Až prohlídnou jeho sklady,
Potom přijdou ještě rády.
Mílek – to je pěkné bůže,
Ten to zná! –
On vám ukazuje růže,
A pak vám jen trny dá.
Nevěřte mu, dítky zlaté!
On je lhář;
Slíbí-li vám knihy svaté,
Dostanete kalendář.
17
Na světě netrvá nic věčně.
„Dnes beseda naposledy.
Aj, toť musíš na ni tedy –
Byť bys měl jít o půl patě!“
Smyslil jsem si, jak říkáme, svatě.
Bych však nepřišel jen všelijak,
Poslal jsem si pro krejčího,
By mi přines’ z brusu nový frak;
A jak spatřím tuto mužskou slávu,
Vyjasní se mi hned nebe,
Vjedu honem do rukávů,
Potom začnu obdivovat sebe;
Jako bych měl sedm nových hlav,
Točím se tu pyšně jako páv,
A již vidím tisíc krásných zraků,
Jak se otáčejí po mém fraku.
Frak byl ouzký, jak teď v modě jsou;
Já však zkouším všecky jeho cnosti –
Až mi lokte ve vší zdvořilosti
Rukávama vylezou.
Já tu spustím: „Tak vy tak?!
To má býti nový frak?“
Mistr krejčí ale odsekne mi řečně:
„Prosím, v světě netrvá nic věčně!“
18
Zaslechnuv ty slova zlaté,
Myslím sobě: „Dobře máte!“
A pak místo lamentace
Počnu dělat meditace:
„Ať si květe nebo nekvěte,
Nic netrvá věčně na světě,
Všudy vidět jenom přetvory;
Na vinicích kolem Prahy,
Kde prý zrával hrozen drahý,
Květou nyní – brambory.
Lesk a slávu krejou trávy,
Řím obrácen na ruby;
V sídle dóžů, v sídle slávy,
Hnízděj’ se teď holubi.
Klesla Troja, město krásné,
Jeruzalem s proroky;
Zhasnou hvězdy, slunce zhasne,
Všecko dá té ženě s kosou ouroky.
Když tak láska srdéčka dvě spojí,
Jakoby je zefír v jedno svál,
Žeby mnohý přisahal:
Ti dva budou svatě svoji,
Tuto lásku ani zlosti práce,
Ani hrob, ba ani kopulace
Na věky už nerozdvojí:
19
Přece – moji milí,
Přišly časy, že je rozdvojily.
Arci chodil sedm roků za ní,
Býval u večeře, na snídani,
Nastokrát jí slovo dal:
Až jen budu v službě sedět,
Hnedky budu hledět,
Abych si tě vzal! –
Teď je hotov na čisto,
Dostal se již na místo,
Sedí, počal také hledět,
Ale starou lásku nechal sedět.
Lid se diví přesrdečně,
Jakoby se div byl stal –
Ale mistr Jehla dobře povídal:
V světě netrvá nic věčně.
Až pak přijdou ty železné dráhy,
To bude kus lásky teprv drahý,
To budem jen jezdit a jen lítat,
Budem se jen loučit a jen vítat;
Na milostné lásky bolestnění
Nebude už ani pomyšlení.
Kdož by potom za milenkou chodil?
Kdo ji blaze po pěšinkách vodil?
S Bohem, blahé myšlinky,
20
SBohemS Bohem, blahé pěšinky!
Není vám to platné nic,
Láska ta už jede pryč.
A co svět náš, moji milí?
Ten by pukl dlouhou chvílí,
Klesl noci v náruče,
Kdyby neměl kolem sebe
Železných dráh obruče.
Jsou to slasti přebledé!
Vždyť pak se nám už i s hudbou
Naší lépe nevede.
Co tu bylo milostně a blaze
Jindy živo muzikantů v Praze –
A co v Čechách, drahé shromáždění!
Na to je teď smutné pomyšlení.
Nynčko máme denně
Muzikantů méně,
Za to ale dávají nám losy
Nyní samé virtuosy!
Bude-li to takto pokračovat,
Mašiny a fabrikanty musíme mít konečně
Na ty české muzikanty,
Sic je budem bezpečně
Světu jako starožitnost ukazovat.
21
A což tanec? Ten má jíti také spat?
Ne, ne, ten nám nesmí s Bohem dát!
Bohu nelze vzdorovat,
Člověk musí chtěj neb nechtěj
V potu tváře tancovat.
Taneček náš, ten se nedá,
Ač osud i na něj pouto hledá;
On zná tvořit pravé divy,
Kouzelná jest jeho moc;
Z prachu nese v rájské nivy,
V den zná měnit pustou noc.
Trhá prý též trochu zdraví,
Na čelo prý shání pot;
Za to ale, jak se praví,
Dělá – peršpektivy z bot.
Mocnost tance – ta se nedá
Ani zpívat ani hrát;
Mocnost tance – ta se nedá
Žádným veršem malovat;
Mocnost tance – ta se dává
Zase jenom tancovat.
Protož – co bych měl snad vypravovat,
Můžeme si potom dotancovat;
Pak si ale pospíšíme,
Bychme přišli ještě dál;
22
Neboť, myslím, posud víme,
Co pan mistr povídal.
Nic netrvá věčně na světě –
I ten nejstrašnější zajde sen,
Zajde noc a přijde den,
Z trní růže vykvěte. –
Vlasti naší, matce milé,
Přišly také trapné chvíle.
Oplývajíc stříbrem, zlatem,
Tone v bujné hojnosti;
Ale v sadě lásky svatém
Rostly jí jen žalosti.
Cizincovi divem byla,
Hrůzou světa její síla,
Divem její dějiny;
Cizinec se před ní snížil,
S uctivostí se k ní blížil,
Co k tajemné svatyni;
A přec nešťastná to byla máti!
Vlastní děti, kteréž vychovala,
Že jim květli dnové zlatí –
Vlastní děti, kteréž milovala –
Ty ji nechtěly pak znát!
Jenom na poklady její hleděly;
Za poklad však nejdražší,
23
Za řeč její nejsladší –
To se styděly.
Zašly však ty chmury černé,
Za hory již dálné plynou,
K matce pak, té spasitelce věrné,
Se zas dítky zdárné vinou;
Srdce své jí chtějí dáti –
Šťastné dítky – šťastná máti!
Také v cizině již věrné děti
Drahou matku vděčně světí;
A když jimi okouzlená:
„Naše jste!“ si zvolá cizina,
Tu jim v dáli opuštěná
V mysli plane otčina;
„Čechové jsme!“ hrdě praví,
A tak ze všech nejkrásnějších
Triumfů Čech triumf slaví!
A tu vínek kol mne milokrásný,
Čílka liliové, tváře růžounké,
Plamen oček přemilostně jasný,
A dušinky dobré, hezounké!
Na ten krásný obraz zřít –
To je chloubou Čechem být!
24
Škoda že se mám s ním nyní
Ach tak záhy rozloučit!
Kéž bych mohl světu veškerému
Obraz tento představit,
Pak bych mohl hrdě k němu
V slova tato promluvit:
„Patř ty růže, patř ty růžinky,
Nad hvězdičky očka jasnější –
To jsou české dívčinky;
Ale jejich dušinky
Ty jsou ještě krásnější....“
Nyní však už nesmím dál!
Musím přestat, moji zlatí,
Neboť chci sám dokázati,
Že jsem také na to dbal –
Co pan mistr povídal.
Dodatek k obraně krásného pohlaví.
Již to není déle k vydržení,
Jakých ousměšků a han
Na nás hází ze všech stran
Zlostné mužské pokolení!
25
Máme stále poslouchati:
„Muž je hlava, muž je pán,
Světa trůn jen jemu dán!“ –
Počkejte jen, páni zlatí,
Hned vám budu zvonit hrany;
Neboť vám chci ukázati,
Proč a zač jste světa pány. –
A vy družky moje milé,
Přítelkyně míru, pokoje,
Odpusťte již, že se této chvíle
Vaše sestra pouští do boje;
Neboť chci hájit naše práva –
Heslem mým buď: „Dívkám sláva!“
Kdybychom se pánů ptaly,
Odkud vládu světa vzali,
Tu se zkrátka odpoví:
„My tu byli dřív než vy,
A v tom vězí právo celé;
Kdo dřív přijde, ten dřív mele.“
„Kdo dřív přijde, ten dřív mele!“
Tak! to jsou ty čáry celé? –
Proto jste nás bez milosti
Odsoudili k poddanosti?
Inu ovšem, když jste vy
Dřív tu byli nežli my –
26
Jest to ale divná věc!
Vlk a tygr, páni milí,
Ještě dřív, než vy, tu byli,
A přec musí v ouzkou klec!
Jiný bere jinou zbraň,
An nám totiž povídá:
Parohy že jelen má,
Bez parohů že je laň;
Že má slavík tlukot hlasný,
Družka jeho hlásínek;
Že má kohout hřeben krásný,
Slepička jen hřebínek;
Že je bažant celý zlatý,
Kačer že je chocholatý,
Jejich ale družinky
Že jsou chudé dušinky.
Z toho berou důvody,
Že muž již dle přírody
Býti musí něco více
Nežli jeho pomocnice.
Dobře, dobře, víme už,
Proč je světa pánem muž:
Že je kačer chocholatý,
A pan jelen parohatý! –
Chocholku mít, to jsou práva?
27
Nosit rohy, to je sláva? –
Ale jak jste, páni zlatí,
Přec jen také chocholatí;
Když tak ňáká čilá žínka
Svého zlého přítelínka
Parůžkama korunuje,
Mužstvo celé lamentuje –
To je křiku, to je litování:
„O chudinec nebohý!
Teprva je tejden s paní,
A už nosí parohy!“
K čemu to? vždyť muž jest hlava!
A mít rohy? to je sláva!
Jiní velemoudří páni,
Přijdou ještě s jinou zbraní,
An nám bez obalu povídají,
Rozumu že více mají,
Vtipu víc a srdnatosti,
Více sil a jiných cností;
A tu začnou chválit sebe:
„My neznáme bázeň, strach,
My přinesli moudrost z nebe,
My vynašli tisk a prach,
My jsme stáhli měsíc níže,
My objeli celý svět;
28
Muž je hlava, světa kníže,
Slunce, démant, perla, květ.
Dívka jenom luna bledá,
U slunce co jasnost hledá.“
Muž je slunce – ano, ano,
Tak to bylo povídáno;
Má však ňákou novou modu; –
Slunce táhne jenom vodu.
Dívka jenom luna bledá,
A v tom slavné mužstvo hledá
Nové právo na přednost? –
Mejlíte se, bláhoví!
Slunce svítí, ale kdy?
Ve dne, když je světla dost;
Když se ale v pusté noci
Ušlý poutník bez pomoci
Nad propastí černou chvěje:
Kdo mu světlo v stezku leje,
Kterouž v temnu darmo hledá? –
Tenkrát ovšem luna bledá.
Muž je perla!
Škoda, že jsou perle z mody!
Jak byste tu, páni milí,
Vzácní byli
29
V palácích a komůrkách –
Ale jenom na šňůrkách!
Muž je démant! velká čest;
Pravdivý má ale pramen:
Vímeť též, co démant jest –
Nejtvrdší to v světě kámen.
A že muž je pěkné kvítko –
To ví pětileté dítko.
Nyní, vzácná společnosti,
Pozorujme ony cnosti.
Má-li z hocha něco být,
Co se musí vše s ním dít?
Dřív ho musí osm roků
Pan učitel hoblovat,
Potom musí dvanáct roků
V potu tváře študovat;
Potom pár let praktikuje,
Pak se pár let připravuje,
Dělá zkoušek něco víc,
A když všecko vyštuduje,
Vyčerpá a vymudruje,
Teprva je z něho – nic.
30
Dívka – musí doma sedět,
Naučí se modlit, číst,
Trochu psát a trochu příst,
Do punčochy pilně hledět,
Hospodařit, vařit, šít –
A hned musí moudrou být.
Kdo má tedy vtipu více –
Muž či jeho pomocnice?
Nyní můžem, moji milí,
Pozorovat přednost síly.
Samson byl muž jako skála,
Sám roznesl vesnice;
A přece ho ostříhala
Nepatrná dívčice.
A co pak pan Herkules,
Sám co vyrval celý les,
Roztrh’ lva a zničil saň:
Omfale jak koukla naň,
Odloživ svou palici
Sednul pěkně k přeslici.
Naše Šárka rozmilá
Ctibora vám udatného,
Jak vám známo, i pluk jeho
Jednou číší zkrotila.
31
Kdo má tedy více síly?
My anebo páni milí?
Co se týče vaší učenosti,
Té vy máte ovšem dosti;
Vyť jste staří
Latináři,
Ano stará latina
Ta jest vaše jediná;
Škoda, že s ní v společnosti
Jenom tenkrát vyjedete,
Když si něco v soukromnosti
Před dívkami říci chcete.
A co jest ten celý krám? –
„Habesne pecuniam?“
To jest v naší češtině:
„Roztomilý přítelíčku,
Půjčte mi pár dvacetníčků!“
Tak vysoké latině
To my také rozumíme,
Ač se v žádné hodině
Ala alae neučíme.
Moudřejší snad máte hlavu?
Tomu věřit nejsem v stavu;
Neboť víte dobře sami,
32
Že ten nejmoudřejší mezi vámi,
Který nerad mluvil z plic
(Myslím že sloul Sokrates),
Upřímně se vyznal kdes:
„Vím jen to, že nevím nic.“
A ti naši slavní páni,
Co tak moudře umí hledět,
Budou při všem študování
Jistě ještě méně vědět. –
Jak veselé komedie
Moudří páni provozují,
Jak se mile zamilují,
Tomu učí historie;
Do čeho se Jupiterek,
Který také moudrý byl,
K vůli jedné zemských dcerek
Z pouhé lásky proměnil,
To vám, moji páni zlatí,
Netřeba již povídati;
Vždyť to víte líp než já,
Co byl Zevs, co byla Evropa. –
Však i v našem krásném šeru,
Kde jsou ňáké Evropy,
Máme pánů Jupiterů
Na tucty, ba na kopy.
Příkladů vím na tisíce:
33
Bych vám aspoň jeden dala,
Slyšte: Tu kdes slavná tanečnice
Ve divadle tancovala;
Tanec krásný, rájský, čilý,
Básnický až k zblaznění –
Naši moudří páni byli
V Jiříkovu vidění,
A jak mile tančit přestala,
Hřímá aplaus, zuří pochvala,
Duch se topí v novém štěstí,
Páni žasnou, trnou, třeští;
Z tváří oheň, z očí jiskry srší;
Básně, kytky hustě z lóží prší;
V bouři slyšet její jméno jen:
Byl to pravý soudný den!
Dámy v lóžích celé trnou,
Páni se však na ulici hrnou,
Kde si tanečnice bledá
Právě do kočáru sedá;
Vše k ní letí v krutém draní,
A ti sami moudří páni,
Co vynašli tisk a prach,
Co přinesli moudrost z nebe,
Vypřáhnou jí koně z vah,
A zapřáhnou do nich sebe,
A co ňákou bohyni
34
Vezli – divadelní rekyni.
„Kdož pak za to také může,“
Řeknou ovšem naši páni,
„Jestli tam, kde květou růže,
Vykvětou též tulipáni?
Pak to nejsou veliké tak chyby,
Zapřáhnout se divu světa k vůli,
Svobodnou má každý vůli,
Dělat můž’, co se mu líbí.“
Nezastávejte je, páni, tuze;
Marná práce vaše, marná chůze,
Neb ti vaši páni bratří
Vědí líp, než vy, kam patří.
Co se týče vašich cností,
Ty jsou také známé dosti:
Kainové a Jidášové,
Otovaldští, Durinkové,
Absolon, ten synek vděčný,
To jsou vaši bratříčkové!!
A kdybych se touto zbraní,
Moji veledrazí páni,
Poněkud jen bránit chtěla,
Takovou bych látku měla,
Žebych mohla celý rok
Číst ten krásný katalog.
35
Ples by to byl ovšem bledý,
Pánové by shořeli;
Potom bychom zvěděli,
Kdo by se smál naposledy.
My – my máme cností více,
A vy jenom – chlubné plíce,
Čehož vám
Ukázky hned také dám:
Má-li z nezdárného synka
Něco moudrého přec být –
Musíte ho oženit,
By mu neučená žínka
Narovnala pomatenou hlavu,
Co muž žádný nebyl v stavu.
Vaše moudrost kopuroká
I srdnatost omdlívá,
Když se na vás modrooká
Venkovanka podívá. –
Vy se také chlubíváte,
Citlivé že srdce máte;
Ale, ale, vždyť vás známe,
Že jste páni přehrdí:
Srdce outlé my jen máme,
Vy máte jen osrdí.
36
Ano, ano, páni moji,
Tak to s vámi bledě stojí. –
Nyní víte, co nevíte,
Bez brejlí že nevidíte,
Sílu máte ve křiku,
Čilost jenom v jazyku,
Učenosti na polici,
Vtip a rozum ve sklenici,
Ostruhy jsou vaše sláva,
Hůl a bičík vaše práva.
Nyní víte, naši drazí páni,
Jak jste hrozně malí velikáni,
A jak myslím, poznali jste dost
Naše práva, naši důstojnost;
Nemusíte ale strachy mít,
Že vám chceme trůn snad vzít;
Po slávě jen muži baží,
Jenom muže sláva blaží;
Dívku blaží, svaté cnosti
V tiché pěstit domácnosti. –
Nuže tedy, slavní páni,
Nechte si své panování;
A že nyní dobře víte,
37
Co jsme my a co my známe,
Toť se rády podíváme,
Jak se asi polepšíte;
Ostanete-li však, jak jste byli,
Potom přijdu v jiném hávu,
Velkou učiním přípravu,
A pak vezmem světa hlavu
Jak se patří za hlavu.
Všem se nelze zachovat.
Krásnou polku slyšet hrát,
A u prostřed krásotinek –
Jakých nyní kol mne vínek –
V blahém vytržení stát,
Stát a nemět tancovat:
„To je věru těžká věc!“
Řekne každý našinec.
K tomu, slavná společnosti,
Potřebí jest velkých cností:
Věrnost k Mince vzdálené –
Srdce navždy zrazené –
Moudrost víc než kopuletá –
38
Slovutnost a kuří oka.
Někdy tím však málo vyzískáno;
Nejlíp může onen vzdorovat,
Jemuž bylo nebem přáno,
Že neumí tancovat.
Získat lásku, získat slávu,
Chtít přivesti pod věnec
Srdéčko i moudrou hlavu:
To je také těžká věc.
To se můžem jak chcem soužit
Dnem a nocí v potu tváří,
Lásce a pak kalamáři –
Oboum nelze věrně sloužit;
Každý věrný vlastenec
Řekne: „To je těžká věc!“
Mlčet – slavná společnosti,
Také má své obtížnosti;
Poznat ono teskné chvění,
Zůstat doma s myšlénkou,
K tomu ani třeba není
Být a slouti krásenkou.
Řekneť každý milenec:
„Mlčet, to je těžká věc!“
39
Toto všecko, když jen chceme,
Přece někdy dovedeme;
Chtít se ale zachovati každému,
To se nepoštěstí žádnému;
Staral jsem se sám o to,
Ale, věřte, nešlo to.
Pár obrázků na okázku!
Vyjdu si kdys na procházku;
Aj, tu klučík u silnice seděl,
Před ním v prachu prázdný klobouk stál.
Klučík mlčel, jak by nežebral;
Tak bolestně ale na mne hleděl,
Jako by chtěl k srdci mému lkáti:
„Dejte dárek, můžete-li dáti!“
S tváří jemnou, na smrt ale bledou,
Stár moh’ být as osm roků,
S slzou v modrojasném oku,
Nastavoval ručinku svou hnědou.
Já svou kasu ohledám,
Vyndám groš a ten mu dám;
Kdyby tenkrát na mém místě
Z Vašností byl někdo stál,
Byl by mu byl jistě
Více dal.
Sotva se jmu dále bráti,
40
Slyším nahlas hubovati.
Co pak se to asi stalo?
Myslím – kouknu podle sebe,
Spatřím pána, jemuž nebe,
Jak se mi to z opodálí zdálo,
Tuze moudré oči dalo;
A ten lál:
„Blázen! celý groš mu dal.
Měl radš sáhnout po holi
A hnát kluka do školy;
Na takovou štědrotu
Vzít též něco ze plotu!“
Abych ušel ještě větší chvále,
Pospíšil jsem honem dále.
Mohl jsem as deset minut jíti,
Zas tu na mne, co šlak nechce míti,
Jiný kluk ze škarpy vyskočí,
Hned se ke mně přitočí.
Já jdu ostře silnicí;
Klučík za mnou poklusává,
Nastavuje čepici
A žalostně odříkává
Slova dobře študované:
„Pěkně prosím, jemnostpane!“
Již jsem mu chtěl, moji zlatí,
41
Také ňáký krejcar dáti;
Bych však nepad’ do předešlé vady,
Uposlech’ jsem obdržené rady,
Nesáhl však po holi;
Řekl jsem jen v dobrotě:
„Kluku, jdi radš do školy
A neuč se žebrotě!“
Jak ta slova byla vyslovena,
Vzal kluk nohy na ramena.
Mysle sobě,
Co jsem v oné době
Za hrdinský kousek udělal,
Kráčím dál.
Tu však slyším ňáké ženské láti:
„Dělá pána, hleďte ho!
Jak by Praha byla jeho.
Teď se nechá pěkně prosit –
Počkej, počkej, můž se státi,
Sám že budeš mošnu nosit.“ –
Ať děláte, co děláte –
Všem se nezachováte!
Z náhody neb bez náhody
Zabluď někdy do hospody,
Pí o sklenku piva víc –
Hned se křičí z celých plic:
42
„Ten nebude do smrti mít nic!“ –
Dej se vidět někde v bále,
V divadle a na šermířském sále,
Na koncertě a tak dále –
Hned je slyšet na sta hlasů:
„To je povedený synek!
Toť aby měl pan tatínek
Na něj důchodenskou kasu!“
Jsi-li častěj v společnosti,
Spřízníš-li se trochu s vínem:
To jsi svatě bez milosti
Nejmíň marnotratným synem.
Měníš-li kde dukáty –
Budeš prahy vytloukati,
Již tě dají pochovati
Na obecné outraty!
Nechoď nikam do hospody,
Hospodářství svého hleď,
V bázni boží doma seď,
Drž se kamen, drž se vody,
Dle svých příjmů zřiď své vydání –
A již křičí velcí, malí:
„Ten si dělá kapitály!
Od večera do svitání
43
Jenom do své kasy shání;
Ten ty groše škrtit zná!
Mezi námi řečeno,
Pro grešli si vrtat dá
Nebozezem koleno;
Ničeho si nepřeje,
Zaleze si do komůrky,
A tam louská suché kurky;
Dědic se mu vysměje.
Groši říká: Milostpane!
Na hrob se mu hlíny nedostane.“
Přijď do hlučné společnosti
Se vší možnou šetrností,
Blíže dveří zůstaň stát,
Zraky své nech mírně hrát,
A jsa v plesu, světle jasném,
Srdce svoje pošli spat,
Jak by v tomto světě krásném
Nemělo už co dělat,
A co bysi v oné době
Říci chtěl, jen mysli sobě: –
Hnedle řekne, drazí moji,
Shromážděná společnost:
„Tam u dveří hezky stojí
Ňáký nepřítomný host!“ –
44
Pusť se mezi krásenky a pány,
Řež jim komplementy na vše strany,
Jako mistr švarných Seladonů,
Štemuj srdce jejich do všech tónů,
Každou mžitkou měj vtip nový,
Zažehnávej dlouhou chvíli,
Házej překrásnými slovy,
Jak by letos darmo byly: –
Když již plesáš v naději,
Že ti kolem krku padnou,
Tu se za poklonkou vnadnou
Tobě pěkně vysmějí,
A již každý na tě má
Zhotovenou kritiku:
„Rozum ovšem, rozum má –
Ale jenom v jazyku.“
Drž se nejnovější mody,
Vypí denně vědro vody,
Duši svoji nech však sušit
V poetickém zápalu,
Místo fraku dej si ušit
Zelenavou píšťalu,
Na ni přišít knoflíky
Jako talíř veliky;
Koukej jako bys měl půst,
45
Hlásek tvůj buď smutný tón,
Nech si dlouhé vlasy růst
A la nový Absolon;
Pouhým dnem ti budiž svátek,
Važ si halabala šátek,
Kníry sobě stále hlaď,
A nejdeš-li mezi dámy,
Na hlavu si klobouk vsaď
Florentinský – z české slámy;
Mluv, že láska bol je pouhý,
Choď po Praze nedbale,
V hanění buď hodně dlouhý,
Krátký ale v pochvale: –
Myslíš, že ses zachoval?
To sis dal!
Odzvonil jsi novým fráčkem
Slávě svojí umíráčkem.
Dělej, jak říkáme, muže;
Neplač u vadnoucí růže,
Ží, jak moudrý člověk žije,
Nesuď, čemu nerozumíš,
Při tom také s tím, co umíš,
Nechtěj dělat komedije;
Srdce tvé buď nevinné,
Nezapomeň na nebe,
46
Bratrem budiž pro jiné,
Mudrcem jen pro sebe;
Nenos brejle vydlužené,
Kabáty nos zaplacené,
Milenku jen jednu měj,
Jí své žití celé dej
A buď věren v blahu, v hoři
Jako skála v bouřném moři;
A tak cestou pěkné cnosti
Kráčej k cíli blaženosti: –
Myslíš, že sis dobře vyšel?
Jako bych již mluvit slyšel:
„Dobrá duše, věc je jistá,
Ale špatný huboista,
Nechytí se v lidské paměti;
Pro devatenácté století
Patron ještě trochu tuhý.
Žený! žený! to mu chybí!
Jedné dívce drží sliby,
Modlí se, a nemá dluhy!“
Přítelem buď samolásky,
Pouští žití putuj sám,
Rci, že všecko blaho lásky
Jest jen sen, a sen že klam;
Když se počne ozývati
47
V srdci mladém lásky hlas,
Hleď ho jenom odbývati:
„Mlč, mé srdce, nemám čas.“
Máš-li potkat milostenku,
Krásnou jako dennici,
Na oči si pěkně stáhni
Klobouk nebo čepici;
Když se na tě usmívají
Očka charpou svítící,
Dělej jako mající
Tam, kde jiní srdce mají,
Místo srdce vodnici;
A již slyším pokřikovat:
„Ten daleko nedojede!
Onť se ani zamilovat
Ubožátko nedovede!“
Zamiluj se v utěšeném mládí,
Dokad mamon v radě nesedí,
Kdež dušinky dobré nevědí,
Proč se vlastně mají rády;
Zamiluj se do dušinky krásné,
Nejčistším k ní ohněm plápolej,
Jí své blaho, jí své nebe dej.
Nebem tvým buď očko její jasné;
Při své lásce přisahej,
48
Srdci svému
Nemocnému
Všechnu všudy péči dej;
Putuj často na cestičku,
Kterouž ona chodívá,
Modli se tu modlitbičku,
Již se ona modlívá;
Udus přízně čarnou moc,
Opusť radovánky, opusť ples,
Nocí čirou milce nes
Pod okénko: Dobrou noc! –
Myslíš, že ses zachoval?
Mám říc’: Ano? – to bych lhal.
Co si myslí jiné krásky,
Smlčím ovšem – z pouhé lásky,
Sen ti krásný nechci bráti,
Jenž ti truchlé chvílky zlatí.
Nyní myslím, moji zlatí,
Okázal již našinec
Že to velmi těžká věc,
Všem se chtíti zachovati.
Nečítám to pražádnému
Za hřích ani za chyby,
Neboť se mně samotnému
Také všecko nelíbí.
49
Na to nesmí člověk dbát;
Někdo má chuť na kapustu,
Někdo zase na salát;
A pak víme: proti gustu
Není žádný dišputát.
Neníť na světě člověk ten,
Jenž by zachoval se lidem všem.
Já však, věřte, moji zlatí,
Všem se nechci zachovati,
Já bych na tom již měl dosti,
Šťastným bych se jmenoval,
Kdybych se byl zachoval
Jenom vzácné společnosti.
Kdyby krásotinek nebylo!
Svět je přece jenom krásný!
Pohledněme kolem sebe;
Dobré srdce a duch jasný
Vidí zde už předsíň nebe.
A však o tom, rozmilí,
50
Nebylo by ani zmínky,
Kdyby v světě nebyly
S námi drahé krásotinky.
Kdyby krásenek nám nebe vzalo,
Jakž by tu as bylo reků málo!
Jenom vděkuplné krásotinky
Pletou slávě krásné vínky;
Jen kde milostenky hlesly,
Slibujíce věnec slávy,
Rytířové statně nesli
Do ciziny na trh hlavy.
Kdyby ale krásotinek nebylo,
Tuť by rytíř mysli smělé,
Nemaje svou krasavici,
Podal rezu meče skvělé,
A kdyby moh’, nepřátele
Potřel by jen – rukavicí.
Kde nekvětou krásy kvítka,
Nekvětou též věnce slávy;
Kde nekvěte žádná Jitka,
Nerostou též Břetislavi.
Kdyby krásotinek nebylo –
Tuť by zvuky hudby byly
Pouhé na mráz troubení;
51
A pak tanec, moji milí,
Tenť by byl jen bláznění;
Naše polka roztomilá,
Která bez všech povyků –
Ač jen Češka – okouzlila
I pařížskou kritiku:
Tať by se, ach, netančila
Potom ani v Bráníku!
Kdyby krásotinek nebylo –
Tuť by také svět náš vrátký
Ztratil básnické své látky;
Hlavičky tak blaze rozbolené,
Srdéčka tak vřele toužící,
Kadeře tak těžce zamyšlené,
Lilijové čílka truchlící –
Ani Oh, ba ani Ach
Nežilo by v našich krajinách;
Každý by jen všedně bledl,
Intresantně zastonat
Nebo hezky zavzdychat,
To by žádný nedovedl;
Kdo by musel smutnou pouť již konat,
Hleděl by jen na nebe;
A kdo by pak musel stonat,
Stonal by jen pro sebe.
52
Perle drahých slziček
Byly by jen trocha vody,
A náš krásný měsíček –
Ten by vyšel zcela z módy.
Pak by zašly v takovémto světě
Básníkům vše sladké vrtochy,
A kdo nyní verše plete,
Plet’ by potom punčochy!
Kdyby krásotinek nebylo –
Zač by potom všecky bály
Na tom milém světě stály?
Vemte růži vonný květ,
Ať ji pak kam chcete dáte,
Přec jen samé trní máte;
Tak by bylo také zdeť.
Tady o besedě
Bylo by jak po besedě;
Kde nic tu nic, vpřed i vzad
Trochu staročeských brad,
Mužských kakad velké tíže
Dle pařížské nové stříže,
Pár všetečných nosejčků,
Párek ostrých jezejčků,
Brejle na ospalém zraku,
Klíč od domu v černém fraku,
53
A při bledém světle svíček
Trochu bílých rukaviček,
Někdy trochu hudby milé,
Za to ale hodně dlouhé chvíle;
Trochu slov, jak od ledu –
A tu máte celou besedu.
Kdyby krásotinek nebylo –
Kdož by jako včelky čilé
O domácnost pečoval?
Kdož by pěstil kvítky milé
A kdož by je miloval?
Kdož by pěstil svaté city,
Kdo by měnil žalost v slast?
Na kohož by mohla býti
Ještě hrda milá vlast?
A pak naše řeč ta milá –
Ta by, věřte, byla –
Ať si kdo chce, co chce říká –
Slovník jen a gramatika.
Kdož by trestal poštěváčky
Nevšimnutím nevinným?
Kdo by ničil uštěpačky
Pohlednutím jediným?
Muže – muži? – ach, kam pílí
Ti, kam bývá dlouhý examen,
54
A tuť by pak, mojí milí,
Přišla kosa na kámen.
Kdyby krásotinek nebylo –
Tuť by mnohé věci vnadné,
Nemajíc’ už ceny žádné,
Byly jenom pouhé hračky –
Ku příkladu: šněrovačky,
Jimiž by si šviháčkové čilí
Rádi duši z těla vymučili.
Švihák a la mode, jenž nyní,
Dříve, nežli přes práh kročí,
Před zrcadlem půl hodiny
V ouzkém kabátku se točí,
Znaje ličidlo i pomádu:
Ten by po čas věku svého
Nosil potom kabát, v němžto jeho
Dědek honil parádu!
Kdyby krásotinek nebylo –
Tuť by mnohé místo utěšené
Stálo jako opuštěné;
Na Žofín by žádný neputoval,
Jak by uzavřen byl závorou,
Zármutek by bašty opanoval,
Bubeneč by zas byl oborou;
55
Nedělím by zbledly tváře,
Masopust by musel z kalendáře,
I ta naše Praha skvělá,
Ztrativši své čárné moci,
Ubohá by vyhlížela
Tak as jako po nemoci.
Kdyby krásotinek nebylo –
Raděj ani živu být!
Všecko by se jen tak vleklo,
Jak by bez vody to bylo leklo,
Jako by to užuž mělo mřít!
Napsat ňákou deklamaci –
Nevzal by si nikdo práci;
Žádný by svou bystrou švádu
Neved’ více na parádu;
Každý by jen do prsou se bije
Opakoval sobě truchlé zpěvy:
Co jsou bez pastýřek Arkadie?
Co jsou ráje, v kterých není Evy?
56
Za sto let.
Svět náš pokračuje stále,
Roste, zraje v každém kroku;
Půjde-li tak ještě dále,
Jak ku cíli posud kráčí,
Daleko to v blahu, v pláči
Přivest může za sto roků.
Vím, že by si mnohý přál,
By mu někdo zprávu dal,
Jak to v naší hvězdě chudé
Potom as vyhlížet bude.
Malá chvílka mnoho změní,
Lecos bude, co teď není,
Lecos ale, co teď je,
Za sto let již nebude.
Pročež vám chci, moji zlatí,
V pár obrázcích okázati,
Jak as bude vyhlížet
Tento svět náš za sto let.
Kdyby se mne někdo ptal,
Odkud jsem to všecko vzal,
Jak to znám a jak to vím,
Zkrátka mu jen odpovím:
57
Slyšme z dávných časů hlasy,
Pozorujme děje minulosti,
Pozorujme naše časy,
Naše vady, naše cnosti,
A pak hoďme bystrý hled
Jako let
Do omžené budoucnosti
Přes sto let:
A budoucnost, drazí moji,
Před zrakem již naším stojí.
Začátek, ten učiníme
Se zvířaty, o nichž víme,
Že na světě o nějakou chvíli
Ještě dřív než lidé byly.
Jak nám hodnověrné praví hlasy,
Dělaly se před dávnými časy
S čtvernohými zvířaty
Hrozně malé ciráty.
Valášek-li málo táhl,
Vozka na něj bičem sáhl;
Nebyl-li však bičem k hnutí,
Tu mu bičištětem dodal chuti.
Radostí se zajíc svalil,
Když mu lovec kožich spálil;
Velká čest se kočce děla,
58
Kuthany když vylizovat směla;
Z psů jen nejbedlivěj bdící
Si směl lehnout pod lavici,
A čeho to v celém žití
Nejvíc dostal – bylo bití.
Zvyk to trochu krutý byl –
Svět se polepšil,
Pokročiltě v humanitě
Za pár časů mocně, hbitě;
Že teď mnohá moudrá hlava,
Ba i celé společnosti
Zastávají zvířat práva,
Noviny jsou staré dosti.
Nechce-li teď koník jít,
Nesmí ho pán uhodit,
Nechce-li mít mrzutosti
S onou slavnou společností;
Mnohý koník má teď lepší časy
Nežli kterýkoliv člověk z chasy.
Kočičky si teď jen hrají,
Ba i mnohé paničky
O své psíky více dbají
Nežli o své dětičky.
Vyhlášení Klíšníci
Oslavují opici.
59
Učenci se nestyděli
Zapřaženým koněm být,
Komediantku když chtěli
Nejvyšší již slávou ctít.
Tak to honí ten náš svět:
Co pak teprv za sto let!
Že by v této humanitě
Krok učinil jeden zpět,
Neuvěří ani dítě.
Aby ostal ale stát,
Nesmí si již k hanbě udělat;
Svět ten musí dále jet –
Ano, drazí, za sto let
Zajíce se bude lovec hrozit,
Kůň se bude ve kočáře vozit,
Kozičkám se vystavějí sály,
Psi a kočky budou mívat bály.
Jindy bylo bálů málo,
Ty však za to zase stály;
Volné minetky se hrály,
Lehounce se tancovalo,
Neboť staří říkávali:
Volnou, pane rychtáři,
Minetek se podaří.
60
Každý tancující host –
Mohla být i nejtěžší figura –
Nežli na něj přišla tůra,
Moh’ se vždycky vyspat dost.
Nyní máme kalupy,
V divém víru vše se točí,
Člověk trne – a co zočí?
Letící jen salupy.
Padne-li kus při tom plic,
Na to nedbá žádný nic;
Jen když mohou říci v společnosti,
Že se vytančili dosti. –
Za sto let
Budou tančit šípu let;
Hudba získá malou chválu,
Tanečnic-li polovic
Bez střevíčků a bez plic
Rovnou cestou hnedle z bálu –
Neodvezou do špitálu.
Před lety se čítávalo málo,
Malounko se také psalo,
Myslilo se ale víc,
Netisklo se ale nic;
Teď, jak člověk jenom piskne,
Druhý den to tiskař tiskne,
61
A než chuďas bláhový
Bedlivě a v potu tváře
Sčítá nové exempláře –
Má již patisk hotový.
Ano, teď se tiskne hned:
Co pak teprv za sto let!
Za sto let se, moji zlatí,
Nebudou víc knihy psáti:
Práci tuto jediná
Zastane již mašina.
Mrštní hoši budou lítat
Po městě s dagerotypy,
Na něž pilně budou chytat
Dobré nápady a vtipy;
Tyto zase hošík jiný
Setře pilně do mašiny,
Ta pak bude knihy psát,
Tisknout, vázat, prodávat.
Jindy slavní houslistové
Dobyli si dosti chvály,
Na čtyrech když strunách hráli;
Přišly ale doby nové,
Jiný čas chce div mít jiný;
Proto také Paganini,
Tento všech houslistů král,
62
Na jedné jen struně hrál;
Vědělť dobře, jak má hrát,
Muselť také dobře znát
Naše časy, chuti naše,
Nás i naše dvaciáše.
To chtěl míti náš již svět:
Co pak teprv za sto let!
Vystoupí-li pak houslista
Před lidmi co koncertista –
Chtě jen trochu lépe jet –
Bude muset, moji zlatí,
Bez strun již a beze šmytce hráti.
Divadla se jindy také hrály,
S jejich ale princeznami
(To však zůstaň mezi námi)
Veliké se komedie nedělaly.
Když se někdy znamenitě hrálo,
Publikum jim slušně zatleskalo;
Zatleskat jen to se zdálo
Našim časům býti málo;
Naši ochočení lvové
Vynalezli chvály nové:
Herečka-li vyhlášená
Slušně být má oslavena,
Musí slavné publikum
63
Přijít aspoň o rozum,
Musí zuřit, bouřit, hřmít,
Holí, nohou půdu bít,
Dělat kruté rámusy,
Jak by ke cti bohyni
Celou její svatyni
Rozbit chtěli na kusy;
Věnce musej’ pršet z loží,
Galerie básně sít,
Cizinec že musí dít:
Toť je dopuštění Boží!
Potom musej’ mladí páni
S chutí hned a bez zdrahání
Koňům do řemesla sáhnout
A jak ňákou bohyni
Divadelní rekyni
Aspoň k hospodě dotáhnout. –
Tak již třeští ten náš svět:
Což pak teprv za sto let!
Již to vidím, publikum jak hoří,
Jak se dívce jako modle koří,
Jak se svíjí, divadlo jak boří –
Kde tě vzíti, důstatečná chválo?
Koněm býti jest již málo.
V tom přilítnou krásní mladíci,
Opojeni kouzedlným pohárem,
64
Hned se stanou překrásným tu kočárem;
Ti ostatní třeštící –
Lehnouc’ tvoří silnici.
Chtěl-li někdo druhdy přijít
Do služby neb k důstojnosti,
Nemusel si časně vyjít,
Měltě vždycky času dosti.
Hošík pěkně v stálém zdraví,
Neboje se žádných soků,
Do dvanáctého až roku
Pásl hříbata neb krávy,
Rost’ a sílil na poli,
Pak šel teprv do školy;
Pak z nich přece, moji milí,
Velcí, slavní páni byli;
Ovšem tenkrát věk byl zlatý,
Člověk vytáh’ ze škol paty,
A již služba nemalá
Skoro na něj čekala;
Ať cos věděl neb nevěděl,
V pořádné hned službě seděl,
Bylať v službách velká láce,
Kdo chtěl dělat, dost měl práce. –
Kdo chce nyní pánem být,
Ten si musí pospíšit,
65
Sic proň zbyde velmi málo,
Než se ze škol vyseká;
Služba naň již nečeká,
Jak to jindy bývávalo.
Kdyby po krk vězel v slávě,
Co můž’ vědět, všecko věděl,
A kdyby i v jeho hlavě
Likurgus a Solon seděl –
Musí čekat, a on čeká,
Ubíhá mu věku řeka,
A on ještě stále čeká,
Ano čeká a se diví,
Že mu služba žádná nejde;
Mladost prchne, síla sejde,
Moudrá hlava ošediví,
Zešpičatí bradička –
A přec nejde službička.
Myšlení tu na pomoc
Marné jest a pouhé snění,
Když tu prázdných služeb není
A hlav plných tu je moc.
Kdo se na víc než pět roků
Před svou smrtí v pilném kroku
K službičce přec doklestí,
Může mluvit o štěstí –
Kdo chtít bude za sto let
66
Před smrtí se dotřít místa,
Musí přijíti na svět
Aspoň již co principista,
By si mohl v jedenáctém roku
Doktorský kord připnout k boku;
Jinak se mu naděje,
Žeby mohl v tomto žití
Ouředníkem ještě býti,
Jak se patří vysměje.
Spisovatelstvo a bídy
Odjakživa byly již
Nerozlučitelné vidy,
Jako umění a kříž.
Kdo chtěl žíti jen pro Muzy,
Divokou měl světem chůzi;
Utopit se mohl v slávě,
An na jeho jasné hlavě
Věnec seděl bobkový –
Při tom byl však hladový! –
Náš svět ctí jen velké duchy,
Pro malé je slepý, hluchý,
Jeho jsou jen geniové,
Kteří staré světy boří,
Samostatně staví nové,
Z ničehožnic ráje tvoří;
67
A ty také, jak se ví,
Jako genie jen ctí.
Ku nebesům s nimi spěje,
S nimi dřímá, s nimi skáče,
S nimi plesá, s nimi pláče,
Na ohni se jejich hřeje,
Oslavuje jejich vnady –
A nechá je umřít hlady.
Naši dobří druhové,
Že chybují, nevědí;
Myslejíť, že duchové
Nepijou a nejedí.
A kdo nechce takto domů jít,
Ten si musí pospíšit,
Aby k nebeskému městu
Ňákou jinou našel cestu. –
Moji zlatí, za sto let
Nebude na tento svět
Genius již ani smět,
Sem se bude každý báti.
Kdyby se však mělo státi,
Žeby přece na pár chvil
Některý sem zabloudil –
Ten se zčerstva domů vrátí.
68
Tak to bude, moji zlatí,
Za sto let tu vypadati;
Kdo však tomu věřit nechce,
Přesvědčit se může lehce:
Třeba mu jen ostat zdet
Těch sto let.
69
Obsah
Stránka
Láska3
Na světě netrvá nic věčně18
Dodatek k obraně krásného pohlaví25
Všem se nelze zachovati38
Kdyby krásotinek nebylo50
Za sto let57
E: lk; 2002
[70]