Za sto let.

Za sto let.
Svět náš pokračuje stále, Roste, zraje v každém kroku; Půjde-li tak ještě dále, Jak ku cíli posud kráčí, Daleko to v blahu, v pláči Přivest může za sto roků. Vím, že by si mnohý přál, By mu někdo zprávu dal, Jak to v naší hvězdě chudé Potom as vyhlížet bude. Malá chvílka mnoho změní, Lecos bude, co teď není, Lecos ale, co teď je, Za sto let již nebude. Pročež vám chci, moji zlatí, V pár obrázcích okázati, Jak as bude vyhlížet Tento svět náš za sto let. Kdyby se mne někdo ptal, Odkud jsem to všecko vzal, Jak to znám a jak to vím, Zkrátka mu jen odpovím: 57 Slyšme z dávných časů hlasy, Pozorujme děje minulosti, Pozorujme naše časy, Naše vady, naše cnosti, A pak hoďme bystrý hled Jako let Do omžené budoucnosti Přes sto let: A budoucnost, drazí moji, Před zrakem již naším stojí. Začátek, ten učiníme Se zvířaty, o nichž víme, Že na světě o nějakou chvíli Ještě dřív než lidé byly. Jak nám hodnověrné praví hlasy, Dělaly se před dávnými časy S čtvernohými zvířaty Hrozně malé ciráty. Valášek-li málo táhl, Vozka na něj bičem sáhl; Nebyl-li však bičem k hnutí, Tu mu bičištětem dodal chuti. Radostí se zajíc svalil, Když mu lovec kožich spálil; Velká čest se kočce děla, 58 Kuthany když vylizovat směla; Z psů jen nejbedlivěj bdící Si směl lehnout pod lavici, A čeho to v celém žití Nejvíc dostal – bylo bití. Zvyk to trochu krutý byl – Svět se polepšil, Pokročiltě v humanitě Za pár časů mocně, hbitě; Že teď mnohá moudrá hlava, Ba i celé společnosti Zastávají zvířat práva, Noviny jsou staré dosti. Nechce-li teď koník jít, Nesmí ho pán uhodit, Nechce-li mít mrzutosti S onou slavnou společností; Mnohý koník má teď lepší časy Nežli kterýkoliv člověk z chasy. Kočičky si teď jen hrají, Ba i mnohé paničky O své psíky více dbají Nežli o své dětičky. Vyhlášení Klíšníci Oslavují opici. 59 Učenci se nestyděli Zapřaženým koněm být, Komediantku když chtěli Nejvyšší již slávou ctít. Tak to honí ten náš svět: Co pak teprv za sto let! Že by v této humanitě Krok učinil jeden zpět, Neuvěří ani dítě. Aby ostal ale stát, Nesmí si již k hanbě udělat; Svět ten musí dále jet – Ano, drazí, za sto let Zajíce se bude lovec hrozit, Kůň se bude ve kočáře vozit, Kozičkám se vystavějí sály, Psi a kočky budou mívat bály. Jindy bylo bálů málo, Ty však za to zase stály; Volné minetky se hrály, Lehounce se tancovalo, Neboť staří říkávali: Volnou, pane rychtáři, Minetek se podaří. 60 Každý tancující host – Mohla být i nejtěžší figura – Nežli na něj přišla tůra, Moh’ se vždycky vyspat dost. Nyní máme kalupy, V divém víru vše se točí, Člověk trne – a co zočí? Letící jen salupy. Padne-li kus při tom plic, Na to nedbá žádný nic; Jen když mohou říci v společnosti, Že se vytančili dosti. – Za sto let Budou tančit šípu let; Hudba získá malou chválu, Tanečnic-li polovic Bez střevíčků a bez plic Rovnou cestou hnedle z bálu – Neodvezou do špitálu. Před lety se čítávalo málo, Malounko se také psalo, Myslilo se ale víc, Netisklo se ale nic; Teď, jak člověk jenom piskne, Druhý den to tiskař tiskne, 61 A než chuďas bláhový Bedlivě a v potu tváře Sčítá nové exempláře – Má již patisk hotový. Ano, teď se tiskne hned: Co pak teprv za sto let! Za sto let se, moji zlatí, Nebudou víc knihy psáti: Práci tuto jediná Zastane již mašina. Mrštní hoši budou lítat Po městě s dagerotypy, Na něž pilně budou chytat Dobré nápady a vtipy; Tyto zase hošík jiný Setře pilně do mašiny, Ta pak bude knihy psát, Tisknout, vázat, prodávat. Jindy slavní houslistové Dobyli si dosti chvály, Na čtyrech když strunách hráli; Přišly ale doby nové, Jiný čas chce div mít jiný; Proto také Paganini, Tento všech houslistů král, 62 Na jedné jen struně hrál; Vědělť dobře, jak má hrát, Muselť také dobře znát Naše časy, chuti naše, Nás i naše dvaciáše. To chtěl míti náš již svět: Co pak teprv za sto let! Vystoupí-li pak houslista Před lidmi co koncertista – Chtě jen trochu lépe jet – Bude muset, moji zlatí, Bez strun již a beze šmytce hráti. Divadla se jindy také hrály, S jejich ale princeznami (To však zůstaň mezi námi) Veliké se komedie nedělaly. Když se někdy znamenitě hrálo, Publikum jim slušně zatleskalo; Zatleskat jen to se zdálo Našim časům býti málo; Naši ochočení lvové Vynalezli chvály nové: Herečka-li vyhlášená Slušně být má oslavena, Musí slavné publikum 63 Přijít aspoň o rozum, Musí zuřit, bouřit, hřmít, Holí, nohou půdu bít, Dělat kruté rámusy, Jak by ke cti bohyni Celou její svatyni Rozbit chtěli na kusy; Věnce musej’ pršet z loží, Galerie básně sít, Cizinec že musí dít: Toť je dopuštění Boží! Potom musej’ mladí páni S chutí hned a bez zdrahání Koňům do řemesla sáhnout A jak ňákou bohyni Divadelní rekyni Aspoň k hospodě dotáhnout. – Tak již třeští ten náš svět: Což pak teprv za sto let! Již to vidím, publikum jak hoří, Jak se dívce jako modle koří, Jak se svíjí, divadlo jak boří – Kde tě vzíti, důstatečná chválo? Koněm býti jest již málo. V tom přilítnou krásní mladíci, Opojeni kouzedlným pohárem, 64 Hned se stanou překrásným tu kočárem; Ti ostatní třeštící – Lehnouc’ tvoří silnici. Chtěl-li někdo druhdy přijít Do služby neb k důstojnosti, Nemusel si časně vyjít, Měltě vždycky času dosti. Hošík pěkně v stálém zdraví, Neboje se žádných soků, Do dvanáctého až roku Pásl hříbata neb krávy, Rost’ a sílil na poli, Pak šel teprv do školy; Pak z nich přece, moji milí, Velcí, slavní páni byli; Ovšem tenkrát věk byl zlatý, Člověk vytáh’ ze škol paty, A již služba nemalá Skoro na něj čekala; Ať cos věděl neb nevěděl, V pořádné hned službě seděl, Bylať v službách velká láce, Kdo chtěl dělat, dost měl práce. – Kdo chce nyní pánem být, Ten si musí pospíšit, 65 Sic proň zbyde velmi málo, Než se ze škol vyseká; Služba naň již nečeká, Jak to jindy bývávalo. Kdyby po krk vězel v slávě, Co můž’ vědět, všecko věděl, A kdyby i v jeho hlavě Likurgus a Solon seděl – Musí čekat, a on čeká, Ubíhá mu věku řeka, A on ještě stále čeká, Ano čeká a se diví, Že mu služba žádná nejde; Mladost prchne, síla sejde, Moudrá hlava ošediví, Zešpičatí bradička – A přec nejde službička. Myšlení tu na pomoc Marné jest a pouhé snění, Když tu prázdných služeb není A hlav plných tu je moc. Kdo se na víc než pět roků Před svou smrtí v pilném kroku K službičce přec doklestí, Může mluvit o štěstí – Kdo chtít bude za sto let 66 Před smrtí se dotřít místa, Musí přijíti na svět Aspoň již co principista, By si mohl v jedenáctém roku Doktorský kord připnout k boku; Jinak se mu naděje, Žeby mohl v tomto žití Ouředníkem ještě býti, Jak se patří vysměje. Spisovatelstvo a bídy Odjakživa byly již Nerozlučitelné vidy, Jako umění a kříž. Kdo chtěl žíti jen pro Muzy, Divokou měl světem chůzi; Utopit se mohl v slávě, An na jeho jasné hlavě Věnec seděl bobkový – Při tom byl však hladový! – Náš svět ctí jen velké duchy, Pro malé je slepý, hluchý, Jeho jsou jen geniové, Kteří staré světy boří, Samostatně staví nové, Z ničehožnic ráje tvoří; 67 A ty také, jak se ví, Jako genie jen ctí. Ku nebesům s nimi spěje, S nimi dřímá, s nimi skáče, S nimi plesá, s nimi pláče, Na ohni se jejich hřeje, Oslavuje jejich vnady – A nechá je umřít hlady. Naši dobří druhové, Že chybují, nevědí; Myslejíť, že duchové Nepijou a nejedí. A kdo nechce takto domů jít, Ten si musí pospíšit, Aby k nebeskému městu Ňákou jinou našel cestu. – Moji zlatí, za sto let Nebude na tento svět Genius již ani smět, Sem se bude každý báti. Kdyby se však mělo státi, Žeby přece na pár chvil Některý sem zabloudil – Ten se zčerstva domů vrátí. 68 Tak to bude, moji zlatí, Za sto let tu vypadati; Kdo však tomu věřit nechce, Přesvědčit se může lehce: Třeba mu jen ostat zdet Těch sto let. 69 Obsah Stránka Láska3 Na světě netrvá nic věčně18 Dodatek k obraně krásného pohlaví25 Všem se nelze zachovati38 Kdyby krásotinek nebylo50 Za sto let57
E: lk; 2002 [70]