Pomněnky horské (1861)

František Karel Drahoňovský

Diplomatická verze Ediční verze
POMNĚNKY HORSKÉ
od
Fr. K. Drahoňovského.
V Praze 1861. Tisk Kateřiny Jeřábkové.
[1] PAMÁTCE
časně zemřelého bratra svého, nezapomenutelného
Karla Drahoňovského,
posluchače lékařství v třetím roce,
věnuje
bratr.
[3] Hic gelidi fontes, hic mollia prata, Lycori, Hic nemus, hic ipso tecum consumerer aevo! – Virgil.
[4]
I.
Marje! rci, proč as v oku tvojím Marje! rci, proč as v oku tvojím
 vídám jenom cherubínů nebe? Vždyť přec přímo vyřkla’s, že jen já ti v oko padnul – proč v něm nezřím nebe? Oko moje, milku drahý! nechce žádným zrcadýlkem lásky býti! Vezři ve sklo rtuti zasnoubené, a rci, ješitnost-li z něho svítí? Já do něho často – často zírám, vždy však vídám jenom sama sebe! Hrd jsem příliš nad majetkem tebe – proto – mne proč tváří? Jáť chci nebe! 5
II.
Marje, – hory mezi mnou a tebou Marje, – hory mezi mnou a tebou
 všeliké se výšky chmurně k nebi pnou! – Nu, jen rosťterosťte, rosťte podle chuti – odnesuť vás, sesilen jsa láskou tvou! Směšné jsou ty malicherné vzdory! – Cestu k ráji hyzdí bodlák, hyzdí trn, a přec, proč se k němu krví brodí každý? – Hora? – Není-liž to pouhý drn? – Marje – pod drnem se krásně dřímá! – Drn na hrobě jestiť hora – lásky zmar! – Bože! slunce svítí – srdce hřímá – a ty? – Jakž bolestný hora lásce dar! 6
III.
Nechci umřít, byť bys pro mne mrtvou byla! Nechci umřít, byť bys pro mne mrtvou byla!
 Nežijuť sic život živých, ale hora mrtvolou jsouc, také žije – mrtva – má přec žitek tklivých! Z rána dýchá hora – dýchá dechem chmurným – nebi zpovídá se z hříchů, milencům že příkrých nastavila hrází, hledajíc v tom směšnou pýchu! Milovat – jest to hřích? Čechu odpuštěno! Čech v Evropy srdci bydlí – Čechy horami jsou, kolem ověnčené, v věnci tomto – láska sídlí! 7
IV.
Marje – hory znají také lásku – Marje – hory znají také lásku –
 hory také milujou, skaliska si vroucně k srdci vinou, stromům tíseň žalujou! Rády by se, rády hory milkovaly, vrásek kdyby neměly; závidí teď jiným medu lásky, samy že se přežily! Jsou ty hory, jsou to tvrdé hlavy, mají srdce studené; z žárlivosti se i sopkou stanou, chtějí slouti – plamenné! 8
V.
Marje! Hory? – Byť až k nebi Marje! Hory? – Byť až k nebi
 sahala jich strašná výše, neklnu jim – věda, tvoje za nimi že láska dýše! Mni, za šedými horami kdyby opět hora byla – žádné lásky klidný stánek – kde by moje těcha dlila? A ta těcha – jí se blažím! – Stráně – skály ty přejdeme! A pak? Pak se v chrámě lásky tamo nahoře sejdeme! 9
VI.
Podvodníci jsou ty hory, Podvodníci jsou ty hory,
 jim bych žádné víry nedal! Kopce! vrchy!! hory!!! slujou, kdo ty všechny názvy shledal? Ony samy! Stydíce se za své srdcelomné činy, jedním jménem druhé kryjou, všechny jedny mají viny! Marje – ty jen jedinou jsi – jedinou mou duše spásou! Láska naše nezná jmena, jsouc přec nejkrásnější krásou! 10
VII.
Marje – až poslední tři hrudky Marje – až poslední tři hrudky
 země hodíš rakev na mou, vyvol měkké, aby rozdrtly se, na rakev než padnou samou! A těch hrudek tré hoď první ze všech! Ty se po rakvi rozletí – obejmou mne – a to bude naší lásky poslední objetí! Pak ukápni v hrob tré slzí perel! Tak zní jediná má závěť. To-li učiníš mně, netřeba ti jiný lásky pomník stavěť! 11
VIII.
Marje – zítra z rána, jen z raníčka, Marje – zítra z rána, jen z raníčka,
 dřív než hory slunce zbudí, opusť tiše prah svůj – sejdeme se, kde se potok v stráni prúdí. Na jednom ty, na druhém já břehu jaré vody budu státi – třebať šumot nepopřál nám slova – budem v řeku slze lkáti! A ty slze spojejí se v jednu třpytící se vlnu na dně! – Hory procitnou a zhrozejí se, že jsou přelstěny tak snadně! 12
IX.
Marje, co jsme učinili? Vodě Marje, co jsme učinili? Vodě
 svěřili jsme lásky hoře! Přijda příval s hory strašné výše, proudem odnese ji v moře! Moře! – Rozvaž slova toho význam! Moře – a v něm lásky důkaz! Což je hora proti hloubce moře – proti skutečnosti úkaz? Nermutiž se! Moře honosí se, že má jeho hrozná tůně skvosty perel – nebude-liž láska naše krašší v jeho lůně? 13
X.
Marje – na tě myslím, když se slunko – Marje – na tě myslím, když se slunko –
 ne – nemyslím já na tebe, jenom když mně spánek oči sklíží – když mi zavře lásky nebe! Závidím ti spánku tvého práva! Sne můj! Ty jí líbáš líce – ty jí ruku tiskneš – k sobě vineš – než já miluješ ji více! Nechci – nechci více v noci spáti! Sen můj jest mi strašným sokem! – Vnutí-li se přece spánek – budu dřímat – jedním jenom okem! 14
XI.
Marje – sedřímnul jsem jednou tváří, Marje – sedřímnul jsem jednou tváří,
 druhou ale bystře bděl, sen můj vyloudil se potichounku a již tebe – líbat chtěl! Aj tu slza – slza, oka strážce, kázala mi rychle bdět! Sen můj sklamán – mysl moje živá – slzou spasen jest tvůj ret! Pro tě odnaučím se i spáti – pro tebe zžiju dvojí věk! – Marje – pro tě ani umřít nelze, ty jsi proti smrti lék! 15
XII.
Marje – tři dni a tři dlouhé noci Marje – tři dni a tři dlouhé noci
 dobré nebe slze ronilo, teprv čtvrtého dne ustanulo, když se: „Anjel Páně!“ zvonilo! Já se modlil – modlil srdcem vřelým, tenkráte mi slzet nelzelo! Byl jsem vesel, že to dobré nebe nad osudem naším slzelo. Plakalo, ach plakalotě hořce, že i horám kvítka zalévá, nám jen že nemůže lásku zrosit, anť ve tvrdé skále prodlévá! 16
XIII.
Marje – nebe o tom věst má dobroudobrou, Marje – nebe o tom věst má dobroudobrou,
 co my spolu trpíme – láska naše že ve tvrdé skále – lásku že jen cítíme! Jak jsme šťastni! Dobré nebe poslů tisíc k ruce má, budeme je prosit, ať nám slunce místo deště v službu dá! „Aj ty slunko naše, slunko horké, Vyšehrad náš příliš tvrd!“ – Vyjde a ve skálu svůj pal upře – skála pukne v samý drt! 17
XIV.
Marje – na pahorku stojí socha Marje – na pahorku stojí socha
 mezi dvěma lípami, zasvěcená nejkrásnější panně mezi pannami. Putuj – ó k ní putuj na úsvitě, sepni ruce sněhové a modli se: „Zdrávas – zdrávas Marja – rozhřej pouto ledové!“ A tu prsa rozšíří se tvoje, – volněj’ budeš dýchati, láska tvoje jako na perutích lehce bude vzlétati! 18
XV.
Marje – prvního dnes máje – Marje – prvního dnes máje –
 dnes je lásky den! Jak as od nás může býti vroucně oslaven? Luka šatějí se krásně – fialka se stkví, déšť šat její zdobí, půjdem na déšť májový! A tu láska naše skrytá zaleskne se víc, neb jí zmyje déšť májový truchlou její líc! 19
XVI.
Marje – kdy a zda-li před oltářem Marje – kdy a zda-li před oltářem
 ruka ruce lásku zaručí? Aneb kdy a zda-li vzdorná hora ji, ach! v strašném jícnu umučí? Odnášejme kámen po kamínku, pokudž v tvrdý mramor nezměněn, odhrabujme pilně mech a kůrykůry, dřív než vzdoru čeřen dovršen! Rozrývejme mělké stráně hory – láska bude naším spojencem! Až se nad horami vznese bouře, odnese ji v moře s lijavcem! 20
XVII.
Včera, když již slunce umíralo Včera, když již slunce umíralo
 překonáno právem noci, zaceleny všechny rány hory kouzedlnou světla mocí! Marje – bolná našich rukou práce – práce krví zplacená, okamžikem – pouhým políbením světla zase ztracená! Běda! Nezbýváť nám nic jiného, než-li – cítit lásky muka – cítit – naději mít – spolu věřit, že nás spasí vyšší ruka! 21
XVIII.
Za oborou v lese nočním Za oborou v lese nočním
 stojí trojhran zdí – zdí to, o nichž paměť časů málo co již ví. V noc tu lesa za dne vkročím! Co mé oko zří? Slovo: „MARIE“ zlatými písmeny se stkví! Stkví se na zdi černohrozné – kol se plazí mech! Důkaz, rytce že: „Marie!“ poslední byl vzdech! 22
XIX.
Pro Marii svou se vzdálil světa, Pro Marii svou se vzdálil světa,
 pro ni tyto zdě se stavět jal – pro ni otisk srdce – zlata svého – pro ni písmeny ty krásné psal! Pro ni? Též pro sebe slovo to ryl, by, kdy samotným se býti mněl, jist byl, že mu v srdci trůní – aby v době smutku co – líbati měl! Pro sebe psal toto slovo zlaté, aby při slavném vzkříšení těl – by – až zazní hlučně tuba mirum, první Marii – své nebe zřel! 23
XX.
Kroků pět – (pět písmen i v „Marie“!) Kroků pět – (pět písmen i v „Marie“!)
 kroků pět ode zdi tmavé rovek zemí skorem pohlcený – pod ním domov lásky pravé! Zde spí rytec, a na hrobě jeho žádný pomník, žádná růže! Zda-li zvlažená je rakev slzou milky – kdož to říci může? Ó jak šťasten jsem já proti rytci! Třebať lačná hltila zem hrob můj – slzu tvojí nevysaje, uzamknu ji srdci ve svém! 24
XXI.
Nad hrobem tím lípa kmetná stojí, Nad hrobem tím lípa kmetná stojí,
 na ní zvonek zavěšen, hlas však jeho dlouhá – dlouhá léta ve vůkolí neslyšen! Provaz, jímžto rytec zvuky loudil, opadal kus po kusu! Posledněkrát smutné zněly zvuky na den jeho funusu! Srdce zvonku dozvonilo hrany – truchlořeč svou odbylo – utrhlo se – a v hrob pána svého – k jeho srdci se vrylo! 25
XXII.
Marje – zvon bez srdce – zvon bez zvuku, Marje – zvon bez srdce – zvon bez zvuku,
 to je naší lásky znak! Jediný jen rozdíl! Srdce naše bije – němý však je tlak! Co je platen hlučný tlukot srdce? Nechtějíť ho slyšeti! Co jsou platna lásky bujná ňadra, když je nelze skrotiti? O jak lehká pomoc od němoty! – Či že: „Ano“ říci tíž? – „Ano?“ Ani to již nepomůže, i nad ním již stojí kříž! 26
XXIII.
Marje – kdybych básníkem byl, Marje – kdybych básníkem byl,
 lásku svou bych opěval, psal bych krví srdce svého, tobě to pak čísti dal! Cítit – neumět cit ale svěřit ani papíru, to je hrůza nejhroznější – nebytí to na živu! Ó pročproč, lásko, proč jsi němá, proč jen pro tě nemám slov? – Nejmocnějšíť tvoje říše – tobě milejší však krov! 27
XXIV.
Od světa se odlučuje, Od světa se odlučuje,
 kdo v svém srdci cítí tíž, na hory se uchyluje, aby byl jen nebi blíž. Jemu se zdá, ubohému, že jen láskou dýše les, strmou strání leze hbitě, k nebi by se brzy vznes’! A když na vrchol se všine, zří, že nebe vysoko – upře-li zrak do údolí – ach! jak tam zas hluboko! 28
XXV.
Na výsluní mezi lesy Na výsluní mezi lesy
 na úrodném pahorečku – rytec kvítka pěstil – tamo míval pěknou zahrádečku. Na záhůnkách pěti divě nyní bujná tráva zrůstá, a stezička posypaná jindy pískem – ta je pustá! Květlo někdy, květlo kvítí – ze všech vonných kvítečků neuzříš teď žádné však, leč „Panny Marje slzéčku!“ 29
XXVI.
Marje – proč ty lesy v našich horách – Marje – proč ty lesy v našich horách –
 proč se stále zelenají? Vždyť přec naše hoře – vždyť přec naše bolné vzdechy znají! V zimě v létě v zelené se roucho – v naděje to roucho šatí, a tím zelenější barva jejich, čím víc těcha se nám tratí! Podlé barvy jsou ty lesy šťastny – v skutku blaha však nemají! I je musí bodat marná láska, anť „jehličky“ z nich padají! 30
XXVII.
Marje – hory zrodily se Marje – hory zrodily se
 na nešťastné planetě, znaly by též světa užit, kdyby klid byl na světě! V kraji, když se dobré nebe parnem denním rozlítí, přijde na hory si hbitě zlost svou černou vylíti! A tu blýská hněvem strašným, s horami se vybručí, a tak každou dobrou žilku v hoře hořem umučí! 31
XXVIII.
Marje – já jsem hříšník velký, Marje – já jsem hříšník velký,
 musím se ti zpovídat, zahlíd’ jsem tě po zdálečí, celou noc jsem mohl spát! Spal jsem, a co sen můj zrádný ode mne se vyhostil, nikdy spánek takou měrou mne se věru nezmocnil! Nemyslil jsem na tě, drahá – a ty délku noci znáš! – Odpusť, obávám se velmi, zdaž mi „rozhřešení“ dáš? 32
XXIX.
Marje, ty jsi velmi shovívavá – Marje, ty jsi velmi shovívavá –
 mnoho ty mně, mnoho promineš! Já se třásl před výčitkou trpkou – mněl jsem, žalem že snad zahyneš! Ty jsi ale také dobrá duše – nad dobrotu sama dobřejší! Hříšníkem již – tím již nechci býti, nad sebe jsa tebou mocnější! A jen tebou mocen tady stojím, tebou silným učiněn můj duch! Marje – prominout je také trestat, trest ten patří ale v nebes kruh! 33
XXX.
Uplynulo léto slzné, Uplynulo léto slzné,
 jeseň kvítka ve hrob klade – slunce ustoupilo chmurám, vzhledniž kam chceš, hřbitov všade. Lípa bez listů a vůně, – zvadlá růže v rakvi nahé – osyka, hle! bez trnutí, – kde jsou skvosty jejich drahé? – Krátký byl jich lásky zápal, – smrt však krásná – pospolitá! – Dívko! Neumírej dřívedříve, než i má je rakev sbitá! – 34
XXXI.
Podivná je člověk bytost, Podivná je člověk bytost,
 šírý svět mu příliš úzký jest, – srdce svírá těsný žalář, mysl chce i nad hvězdy se vznest! Krev se pění ohněm lásky, čelo zdvíhá svůdná, mrzká čest, – oko zžírá vnady světa, – úkladům se příčí pádná pěst! – Člověk ve své hrdé síle překotit chce, bláhov! celý svět, a když přijde smrt ta bledá, urovná ho tiše – v prken pět! 35
XXXII.
Milko! ptáš se, jaký pohřeb Milko! ptáš se, jaký pohřeb
 bych ti slavný upravil, kdyby tobě dříve, než mně, umíráček dozvonil? Truchlý sice, ale zbožný! – Oči bych ti zatlačil sám, – sám v rubáš oblek’ bílý, – sám i tobě rakev sbil! Napřed kříž by kráčel černý, za ním šla by rakev tvá, – za rakví pak věncem krytou s hlavou nahou – sám jen já! – 36
XXXIII.
Na hrob kvítka sázet vonná, – Na hrob kvítka sázet vonná, –
 slova v mramor měl bych vrýti? – Kvítí zvadne, – z mramoru však často samosláva svítí! – Bolem zemřít u noh hrobu všecek oděn ve šat černý? – I v tom skrovno lásky! – Tohoť dovedl i pes již věrný! – Muži sluší snášet bolu; – srdci zmírat, – neumříti! – Ve dne tíži hrobu lehčit, v noci u ní budu bdíti! 37
XXXIV.
Svatby jaké budem slavit? – Svatby jaké budem slavit? –
 moh’ by se tě někdo ptát. Odpověz mu s bolnou tváří: „Nikohoť nám nelze zvát!“ Na úsvitě sejdem s hory sami – samotni jen dva, – před oltářem v jedno velké spojíme dvě srdce svá! Svědci dva: kostelník – hrobař! Věnce z živých kvítků dva, dva prsteny a dvě slova – slova nebeská: „Tvůj!“ „Tvá!!“ – 38
XXXV.
Mnohý v tomto světě truchlí, Mnohý v tomto světě truchlí,
 že nic neužil si světa! Sotva seznám jeho krásy, již je po životě veta! Já zas myslím, člověku že láska – pouhé srdce – stačí! Milovat a milován být, – Puntík! Vyšší vzlét je ptačí. Mám-li lásky plné srdce, nač mi jiná přání skrovná? V srdci mém se jenom láska k vlasti – k dívce srovná! – 39
XXXVI.
Láska k vlasti, láska k dívce, – Láska k vlasti, láska k dívce, –
 jaká domácnost to vděčná! Ohnisko to hoří stále, to je ona lampa věčná! – Vlasti moji milou – drahou, když cizoty jarmo souží, přitulím se k dívce, po tomť, co já, ona touží! Když mé zemi kynou slasti, – vlastní dítky slávou září, – aj, tuť oheň srdcí našich rozplaje se stejně v tváři! 40
XXXVII.
Divno věru, že i vlasti moji Divno věru, že i vlasti moji
 vzdoru hora za horou se staví? V krevném potu lezou ku vrcholu dávné slávy národcové praví! Však, již plesej, synu matky české! – U nás láska k vlasti postačuje, aby zaplavila úžlabíčka, v nichžto cizota se ušklebuje! Láskou cizotu si odcizíme, lásce v ústrety pak půjde láska, – s ní se doplavíme svého cíle, – hory jedna spojí růžná páska! 41
XXXVIII.
Marje – včera vznášejíc se bouře Marje – včera vznášejíc se bouře
 nad šedými horami, čněla také se vší svojí hrůzou nad našimi hlavami! Já stál na temeně tmavé hory zrakem k tobě upřeným, řeka rozvodněná kmeny rvala a v hráz kladla vztekem svým. Řeka roste v moře – svatyni tvou vírem pohřbit zaměří – Aj! v té strašné chvíli ve hráz pevnou „boží posel“ udeří! 42
XXXIX.
Hučí voda skalinamiskalinami, Hučí voda skalinamiskalinami,
 trhá slabý břeh, a z mých prsou zatajený vyjde opět dech! Marje – ty jsi zachráněna! I já mohu žít – zachráněna nebem – nebem můžeš mojím být! Upevněn jsem nadějí tou – upevněn, tím víc, an po bouřce upřela svůj duha na mne líc! 43
XXXX.
Marje – duha v svátečním svém šatu Marje – duha v svátečním svém šatu
 jedním ústem za horou, kde ty láskou prahneš, druhým kde já, tišila jsi žízeň svou! Ssála krev z té hrdopyšné hory do poslední krůpěje – krev tu sdělí nebi – nebe kvítko naší lásky zaleje! Zaleje ho, a ta dobrá duha vnadným polověncem svým nad hory je vznese – pak – potom ach – mou ty budeš, a já – tvým! E: lk + lp; 2002 44
Bibliografické údaje

Nakladatel: Jeřábková, Kateřina
(Tisk Kateřiny Jeřábkové.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 44

Věnování: Drahoňovský, Karel
(Památce časně zemřelého bratra svého, nezapomenutelného Karla Drahoňovského, posluchače lékařství v třetím roce, věnuje bratr.)

Autor motta: Vergilius Maro, Publius
(Virgil.)

Motto: Vergilius Maro, Publius
(Virgil.)