Lyra a meč (1844)

Básně věnované slovanskému národu, Karel Marie Drahotín Villani

Diplomatická verze Ediční verze
LYRA a MEČ.
Básně věnované Slovanskému národu.
Od D. M. barona Villani-ho.
Tisk a sklad J. Pospíšila v Praze.
[I] Zábavné spisy
Drahotína Marie barona Villani-ho.
Svazek I. LYRA a MEČ.
V Praze. Tisk a sklad Jar. Pospíšila. 1844.
[III] ODDĚLENÍ I. Slovankám!
[1]
Přijmětež, o sestry krásné, Přijmětež, o sestry krásné,
 Vroucí slova Muzy mé – Oheň v srdci neuhasne, Dokud láska k Vám je dme. Slavné dcery matky jedné! Vám jsem věnec tento svil: An jsem dost se s Vámi ve dne, V noci ve snách natěšil. Vám jsem slovem, písní, činem Dokazoval úctu svou, Cítě se být Slávy synem, Vaším bratrem přírodou. [3] Co jsem cítil v prsou vřele, To jsem slabou rukou psal; To jsem sestrám vlasti celé, Vám Slovanky věnoval. Písní ránu lásky hojím, Mluvím věrně, děvy, k Vám; Mluvím jako k sestrám svojím, Jako Čech k všem Slovankám! Nechať písně moje tedy Všem Vám lásku zvěstují; Nechť jsou slova má Vám medy, An je sladce věnuji. Slibuji teď lásku vřelou, Lásku věčnou děvy Vám; V mysli Vás – a vlast svou celou Stálou láskou objímám!! – – [4]
Lásky bol.
[5] Nelze lásku déle tajit, Již mi v srdce anděl vnik’: Nechci se již také hájit, Aniž bráti protilík. Ona budiž Ládou mojí, Ano! ji chci věčně ctít! Ni smrt ránu nezahojí – Proti lásce marný štít!
[6]
1.
Kdož mi klidné doby vrátí, Kdož mi klidné doby vrátí,
 Doby, než jsem lásku znal? – Teď vždy mám jen nýt a lkáti; Neb mé srdce svírá žal. Nekochám se v růži v květě, Ani v skromné lilji víc, Jenom v ní – neb krása v světě Vedle ní – je všecka nic! Kdybych trůny na rozdanou, Jako vládce osud měl: Její bych pak božskou vnadou Nejkrásnější krásit chtěl. Kdyby moje bylo nebe, Slyš mne dívko milená: Vyvolil bych k vládě tebe, Neb jak Bůh jsi milostná! [7]
2.
Nebezpečně-ostrá střela, Nebezpečně-ostrá střela,
 Již byl mrštil Milkův luk, Do mých prsou zaletěla – Původkyně blahých muk. Žádný balzám nezahojí Krvavých bolestí těch – Vykrvácím duši svoji; Nebť je krápí každý vzdech. Nezavázal by mě k vděku, Kdo bys proud ten zastavil; Ona-li mi nedá léku, Spatřím v krátce žití cíl! Blažen jsem já navzdor ráně: Hledy její, jež jsem vssál, Jako poklad v duši schráně – Mním se bohat jako král! 8
3.
Strašný vír když mořem houpá Strašný vír když mořem houpá
 Hroze zdrtit věčnost skal, Když nad vlnu vlna vstoupá, Jakby vrch nad vrchem vstal: Takť má duše nepokojna – Darmo dusím city své; Nebť vždy touha neukojná K nové zas je bouři zve. V duchu mém jen obraz její: Zrak plající zpode řas, Líce jak se studem rdějí A ten líbý, zpěvný hlas. Slunce, měsíc můž se smáti Jednou dobou nade mnou; Zázraky se mohou státi, – Mne k podivu nepozvou! 9 Hvězdy k zemi padat mohou, Nepohne to citem mým; Třes se země pod mou nohou – – Mimo ní – nic nevidím! 10
4.
Že mi nelze nešťastnému Že mi nelze nešťastnému
 S prsou roušku odhalit, Ruku tvou dát k srdci svému, Bys je ucítila bít. Toužím po svém ideále – Kde ach! kde cíl tužeb mých? Radš bych, než tak prahnout stále, V srdci led měl – na rtech sníh! Láska věrná, neskončená, Jako světů nádhernost Stále plyne; žádná změna – Srdce nezná skončenost. A tak duše touhou hyne – Můj ach! ona nezná cit....cit... V snách jen k ní se srdce vine....vine... Neznáno však musí mřít! 11
5.
Stínem vůle tvé chci býti, Stínem vůle tvé chci býti,
 V rukou tvých co lehký míč – Život můžeš dát i vzíti... Slovo tvé mi k nebi klíč. Otrok tvůj na rozkaz čeká, Zírá na tvých očí hled; Každé hnutí tvé jej leká – Co tvůj poví růžoret? 12
6.
Viděl jsem tě se usmívat, Viděl jsem tě se usmívat,
 Líbý hlas jsem slyšel tvůj; Kámen zdál mi se rozplývat Slastí rovněž jak duch můj. Místo, kde tvá noha stála, Vzkvítá mi co pravý máj; Kraj, na nějž ses pousmála, Je teď Eden můj a ráj! 13
7.
Déle nemohu již tajit Déle nemohu již tajit
 Oheň, jenž mi v prsou vře; Kde, ach! útěchy mám najít Pro duši, jenž touhou mře? Kdež mám úlevy v té tísni? Či mám nytím zahynout? – – Píseň! anoano, vroucí písní Rozlij se mých žalů proud! 14
8.
Jako poutník z země zaslíbené Jako poutník z země zaslíbené
 Zbožně nese amulet: Tak ti zjevím v písni nelíčené City své – své lásky květ. Až ta kvítka podá tobě Ptaje se tvůj milenec: „Smím-li jimi srdce obě, Tvé i své vplest u věnec?“ Tu rci krátké jedno slovo, Vyřkni „ano“ líbezně; Tím dáš život mi na novo – Dáš mne světu, svět dáš mně. 15
9.
Otevřené nebe stojí, Otevřené nebe stojí,
 V němžto ona kraluje – Láskou svět se k světu pojí, Brouček broučka miluje. Ona, zdá se, každým krokem Tvoří ráje – vládne vším, Vládne nad mnou, nad otrokem, Jestli tak se nazvat smím. Bez ní v neskončené říši Mrtvé tvorstvo, mrtvý svět – Mrtvo bez ní tam na výši, Mrtvý zemských plodin květ! 16
10.
Kdo můž citům poveleti? Kdo můž citům poveleti?
 Láska bohem vštípená Vzhůru k nebi, k hvězdám letí – Aniž jakých mezí zná. Nuž! tak v volné poezii Máš se, duchu, k výši vznést, Bújet nad mou......., Jenž mé blaho – nebe jest. Tam pak zůstaň nad ní státi, Šeptej ples jí, žal i můj; V prosbách budeš plesat – lkáti: „Již mne drahá pomiluj!“ 17
11.
Slunce skví se na obzoru – Slunce skví se na obzoru –
 Noc potápí tvorstvo v sen; Tvor se vine v lásce k tvoru, A tak končí láskou den. Lilje touhou odumírá, K růži lne karafiát – Mnohý květ svá ňádra svírá, Chtě v nich žel svůj pochovat. Každý kvítek láskou dýše, Háj naději slibuje – Hrdlička o lásce tiše Se svým milkem cukruje. Potok lesklý jako hádě Šeptá vrbám lásky bol – Celý svět se koří Ládě, Samať vládne kol a kol. 18 Dítko sní již na kolébce, Sní o blahu lásky jen; „Dobrou noc“ mu anděl šepce, Jenž mu střeží líbý sen. A já s citem stále v bojích Mám se odříc’ lásky spas – Kde vše plesá v citech svojích, Vesmír jeden lásky hlas? – 19
12.
Jakýs ctitel starých časů Jakýs ctitel starých časů
 Chválí v Čechách dívek ctnost, Vroucnost v lásce – jejich krásu, Jejich věrnost – půvabnost. Nyní onen pěvec pěje, Jinačí prý dívky jsou; Každému prý každá přeje, Jenž se koří poklonou. Já však milé naše děvy Po vší vlasti české známznám, Nechci slyšet tyto zpěvy, Neb co lež je proklínám. Nevytýkej Češkám vady, Mou kdo’s Češku nepoznal, Kol níž Bůh sám ctnosti vnady Slávo-září rozežal. 20
13.
Láska – památka nám svatá, Láska – památka nám svatá,
 Na pout z ráje Bůh ji dal – Všady kouzlí jabka zlatá; Nebť v ní blaží nás i žal. V ní se oko směje – pláče – Plamen v žilách koluje – Duch, co ve mhách lehké ptáče, Ve vidinách horuje. Bez ní čím je zem svým pánům?....pánům?... Jen co bez srdce je hruď, Velký hrob co Herkulanum, Svět, než bůh děl: „Světlo buď!“ 21
14.
Mám co vichr stepem jíti, Mám co vichr stepem jíti,
 Jenž květ nebyl celoval?....celoval?... Marnoť bez lásky mi žíti! Ten jen žil, kdo miloval! Slyš mě, krásná kouzelnice! Nechť již cit svůj vyjevím; Nechť tvé čelo – růžolíce, Nechť tvá ústa políbím! Mluv již! oblaž věrnou duši! – Či mi metneš v útrobu Blesk, jenž slast mou na vždy zruší, Mně posvítí ku hrobu...? 22
15.
Kdybych žil já na pustině, Kdybych žil já na pustině,
 Mrtvý bez konce kde kraj: Zjev jen ty se, má bohyně, Hned vykouzlíš z pouště ráj! Jasné překlene mě nebe, Vábné v kol mám údolí, Kde mé oko spatří tebe, Kde tvůj hlásek hláholí. Vyhledal bych tam ti kvítí, Byť bych jít měl přes propast; Věrný otrok chtěl bych býti, By ti kvetla v poušti slast. Sloužil bych ti bez ustání, Na pokyn bych nečekal; – Mzdu svou měl bych v celování, Ze dluhů bych ourok bral! 23
16.
Bohyně’s ty milostivá, Bohyně’s ty milostivá,
 Anděl jsi všech andělů, Přijmiž kvítka z prsou živá – Obraz nadějí a snů. Není srdce tvé co skála, Mrtvé, chladné, kamenné – Jakž by všech, na něž se’s smála, Jaly city plamenné? U věčném jsem nepokoji, Jeť ta tam má útěcha; Naději však srdce kojí: – Věčně nýt mě nenechá! 24
17.
Jindy cit jsem choval vřelý Jindy cit jsem choval vřelý
 Pro každý zjev dívčích vnad, V srdci svět jsem nosil celý – Každou krásku ctil jsem rád. Někdy se mi v prsa vryla Dívčích očí bujná zář – Někdy se mi zalíbila Dívky ladné vlídná tvář – Někdy ruka – někdy čelo, Někdy noha – někdy vlas – Někdy opět útlé tělo, Někdy zrůst a někdy hlas. Teď však oko všeho mine, Nic mou mysl nejímá; K ní jen – k ní se duše vine, Samať žezlo lásky má! 25 Obraz její obletuje V měnivé mě libé hře; Jinák srdce mé miluje, Pro svůj ideál co vře. Jiná jesti láska tato, Rovna slunci v stálosti, Čistější než ryzí zlato Hoří plamen věrnosti. 26
18.
Rci nám, z jaké’s přišla říše! Rci nám, z jaké’s přišla říše!
 Z pozemských ty nejsi děv; Bůh tě seslal s nebes výše....výše... Nuž, nám zprávu z ráje zjev! Jaké spasených plesání, Jimž bůh přál své lásky zář? Sferické i hudby hrání Popiš nám – i boží tvář. Tebe, jenž jsi nad anděly Dražší mu, k nám odeslal, Ač tvou ztrátu nebe želí – By svět nebes blaho znal. Již se nevrať z toho světa, Neopouštěj drahá jej; Tebou všem zde bláha zkvětá, Mně ji též v své lásce přej! 27
19.
Jiný byl mrav starých věků, Jiný byl mrav starých věků,
 Dokud rytíř za drahou Ku oslavě jejích vděků Zbraň tasíval směle svou. Bylyť, ach! to šťastné časy – Kéžby se zas vrátily! Bychom rovněž svoje krásy Statně mečem hájili! Bychom, v prsou lásku vroucí, Státi mohli sokům svým, Aby z srdce krev plynoucí Lásky byla svědectvím! V boj se pro tě postaviti Okamžik bych neváhal – „Zahynout neb zvítěziti“ Bych si za své heslo vzal! 28
20.
Dívám-li se na ty hvězdy, Dívám-li se na ty hvězdy,
 Jak se v dáli třpytějí: Očka tvoje všady, vezdy Na mysli mi zářejí. Jestli se kdy v společnosti Oddám hrám a radostem, Zpomínám, jen spanilostí Tvou že krásná jesti zem. V samotě kdy doma sedím, Uzdu pustě myšlénkám, Na jeden vždy obraz hledím – Tebe před sebou vždy mám. Byl-li jsem kdy ze blahosti Zdání svého vytržen, Byly rmutné to starosti: Zdaž ti svítá blaha den. 29 Tys můj život – tys mé snění – Tys má duše – tys můj vzdech – Mimo lásky blaha není; Za svět nedám citů těch! 30
21.
Komu jednou láskou blahou Komu jednou láskou blahou
 Mladá prsa vzplanula, Zobraziž si moji drahou, Jak přede mnou stanula: Krásná jako anděl v ráji; Růže budí její krok, Milčata ve vláskách hrají, Milostenky jdou jí v bok. Vnady ty já cítím vřele, Valně slastí oplývám, Líbám čelo její skvělé, Vroucně drahou objímám. Mluvím o svém milování A zas líbám růžný ret, A tak v slasti, ve plesání Zapomínám na ves svět. 31 Krátká však je doba blahá, Zkouzlilať ji obraznost; – Kdy, ach! změníš, moje drahá, Tyto sny mé v skutečnost? 32
22.
Nerdi se o děvče krásné, Nerdi se o děvče krásné,
 Rci to slovo jediné; Neodvracej čelo jasné, Neklop očka nevinné! Nezakrývej božské tváře, V nich můj osud psán je dnes; Vyslov to, zdaž u oltáře Na věky nás spojí kněz. PřejPřej, ať ruku blahorodnou Milán k srdci přivine, Jehož city nesestárnou, Dokud svět sám nezhyne! 33
23.
Toužebná jak slunečnice Toužebná jak slunečnice
 Ke slunci vždy zvrací tvář: Tak já zírám v tvoje líce, Zda z nich svitne lásky zář. Náděj’ válčí se zoufáním, Že boj srdcem zachvěje; S prosbou před tebou se klaním – – Zvítězí-liž náděje?....náděje?... První slza z oka plyne, Ztiš tu palnou bolest mou – – Jinak žal můj nepomine, Věčně slzy poplynou! 34
24.
Kdy můj duch se ve snách noří, Kdy můj duch se ve snách noří,
 Lásky touhou umírá: Náděje mi blaho tvoří, Ráj mi lásky otvírá. V ní se na mne všecko směje, Lásku mou ves cítí svět, Ptactvo o mé lásce pěje, O ní šeptá každý květ. Moře k nohoum se mi vine Láskou mojí zkrocené, Veseleji řeka plyne, Háj v mé barvě – zelené. Stojím – plesám vida tebe, V náději se tebe ptám: „Zbavíš ty mne toho nebe, Jež já v tobě věčně mám?“ – 35
25.
Znám zahrádku, jenž se směle Znám zahrádku, jenž se směle
 Hesperidkám vyrovná, V nížto plane v kráse skvělé Růže – květin královna. Karafiát k ní se kloní, Jakby jí cos pošeptal, Ruměnec se zaskvěl po ní: Zjevilť jí své lásky žal. Zefyr v lupení si hraje, S kvítím cítí – plesá – lká – V zátiši kde chládek vlaje, Besídka je zelená. A tam v ní má dívka sedí – – Viz! teď vyšla... zalívá... Jako máť svých dítek hledí, Píseň k snům jich zazpívá. 36 Kvítí vše se na ni směje, Jakby díky chtělo vzdát, Zefyr kol ní libě věje, By moh’ s kadeřemi hrát. Kýž ta kvitka za mne prosí O milost tu spanilou! Kýž ten zefyr k uchu nosí Lásku jí a touhu mou! 37
26.
V zahradách již růže zvadla, V zahradách již růže zvadla,
 Pustinou se zdál být sad; Šírá smutnost vůkol vládla, Vše se zdálo umírat. Trudně stály tiché hory, V houšti skrývala se zvěř; V dáli spaly smutné dvory, O samotě stonal keř. Nezněly již dívek hlasy, Svět byl mrtvý jako hrob, Příroda vší květů krásy Zbavena a všech svých zdob. Řeky v poutách beze síly, Není slyšet ptactva ples; Celý kraj kryl příkrov bílý, Z něhož jen se černal les. 38 O samotě stála budka, Stará chatrč, již kryl mech, Rostla tam má nezabudka, Již oživil Zdenčin dech. Z chyše drahá vystoupila: Zoře když se rozední, Rájem mým by chatrč byla, Kdybych tam moh’ žíti s ní! 39
27.
Měsíc jevě nám svou lásku Měsíc jevě nám svou lásku
 Stříbrem dařil naši zem, Hvězdy vyšly na procházku V rouchu zlatobohatém. Tichost vůkol panovala, Snící zvěř kryl hustý bor, Záře luny v lásce plála Jasníc temnost dálných hor. Větvičky se pohýbaly Tíží snících ptáčínků – Milencové posílali V spánku milkám hubinku. Lilje cudně zakrývala Před měsícem krásu svou – Kvítka vzdechy vysílala, Zefyr nes’ je krajinou. 40 Svět se kochal v líbém snění, Potápěl se v slasti proud, Jakby v věčném políbení Na věky chtěl zahynout. Aj tu v chyši u okénka Drahá má se zjevila K nebi zříc... co as milenka Cudné luně svěřila? – 41
28.
Růžoretá, ctnosti-skvělá, Růžoretá, ctnosti-skvělá,
 Sličná dívko milená! An se čelo slavně bělá, Černě zrak ti plamená. Kdož ti odolati může? Hlas tvůj co Sirenin zpěv Poutá srdce úž a úže: Královna’s ty všechněch děv! Duch tvůj plane v lásce svaté Pro ctnost, jenž ti zřídlem spas; Neznáš lásky vazby zlaté, Jimiž blaze věnčíš nás?....nás?... Milo je ti slovo české, Vlast – svou drahou matku ctíš: Dopřej blaho mi nebeské, Mne věrného Čecha slyš! 42
29.
Povolně se odebírá Povolně se odebírá
 Z prsou mojich všechen cit; Náděje má odumírá, Neblaží mne její svit. Co jsem ztratil děvče milé, Nežiju – jen živořím; Smutně vlekou se mi chvíle, Ba ni lkát již neumím. Opustil mne anděl lásky, Vše mé blaho s sebou vzal, Přerval věrných srdcí pásky – Pustá prsa zanechal. A tak poputuji světem S srdcem studeným co led, Pohrdaje lásky květem; Zklamal mne již naposled! 43
30.
Život svůj jsem obětoval Život svůj jsem obětoval
 Vládkyni své překrásné, Plápol v prsou pro ni choval, MnícMníc, že věčně nezhasne. A však zvadla lásky růže – S ní mi kvítek v srdci zvad’; Slzí déšť již nepomůže....nepomůže... Jakžby neměl umírat? Lásky zář jej nezahřívá – Zimní noc je v prsou mých; Zpomínky mně hvězda kývá, Neztaje však s něho sníh. Zář mých zraků olověná, Na mých rtech je trpký smích; Neb se jako lehká pěna Rozpad’ hrad nadějí mých! 44
31.
Drahá! slyš mé smutné pění, Drahá! slyš mé smutné pění,
 Spravedliva ke mně buď, Milost mému provinění, Bez viny mě neodsuď. Byla mi ta doba drahá, S tebou o svém štěstí snít; Šťasten byl jsem – ty též blahá – Již to nemá více být. Sedávali jsmetě spolu, Věrnost jsem ti přisahal – Ulevuje svému bolu Vřele jsem tě celoval. Líbezně se’s na mne smála, Ruce splétaly se nám, Ohněm’s pro mne čistým plála – – Čas ten na věky tem tam! 45 Promiň milá milci svému, Osud vládne každým z nás – Odpusť! odpusť nevěrnému....nevěrnému... Pro vlast v boj zve trouby hlas! 46
32.
Milovala dívka – ctila Milovala dívka – ctila
 Ve mně hocha věrného – Nyní však se odvrátila; Ctí, miluje jiného. Srdce její, říkávala, Že jest mé a život též – Teď zas srdce, život dala Jinému – ó krutá lež! Věrnost věčnou slibovala Jenom mně – sic žádnému; Ó ta zrádná! ona lhala – Věrna chce být jinému. Na procházkách opírala Nejradš se o ruku mou; Jinému teď ruku dala – Zrazen jsem tou nevěrnou! 47 PomniPomni, zdaž jsi přilákala Věrnějšího k sobě teď? – Mně jsi ránu v srdce dala; Věrnější být jemu hleď! 48
33.
Dívce tichou láskou žhoucí Dívce tichou láskou žhoucí
 Šlehá z očí srdce pal, Bledé tváře – rtové mroucí Jeví její touhu, žal. Jako holubinka tichá V lásce své se sužuje, Po milenci nyje, vzdychá, Jehož tajně miluje: On mře touhou po svém blahu, Hledá smělý milán boj, V hluku války, v krvi vrahů, Ukojit svůj nepokoj! 49
34.
Žel že sudbou přán mi není Žel že sudbou přán mi není
 Ještě jen ti: „s Bohem“ dát, A po vroucím políbení V šírý svět se navždy brát. Rty mé zbledly – zbledly líce, Neb mi zvadnul mládí květ – Nic mě nepotěší více, Smál jsem se již naposled! – 50
35.
Poset tisícerem kvítí Poset tisícerem kvítí
 Palouk pestrý, zelený – Na něž měsíc vlídně svítí, Lásky přítel milený. V besídce dvé milců sedí, Sešli se tam potají; Ruku v ruce na se hledí, Rty jich šepcí – líbají. Ach těm blahým svět je rájem! Já jen, příšerný co duch, Sám zde bloudím krásným krajem, Stín můj černý je můj druh. 51
36.
V stínu stojí tichý domek, V stínu stojí tichý domek,
 V němž mé blaho vše – můj svět – Před ním v růžném květu stromek, Vůkol skví se vábně květ. Nehledím na vši tu vnadu, Aniž na co vůkol dbám; Pod okénko tam se kradu, Zda svou drahou uhlídám. Ona spí – jak anděl cnostná Andělský teď dřímá sen – Nad gracie jest milostná, Líbezná co v máji den. Dřímáť! Závistné mi řasy Modro očí skrývají; Skrze prstenčité vlasy Růže lící svítají. 52 Ret cos šeptá – ňádra kynou, Na nich ruce sepiaté: Snad teď prosby k nebi plynou, Modlitby to od svaté! 53
37.
Odstup, klamná obraznosti! Odstup, klamná obraznosti!
 Nestav hradů spanilých, By je ruka skutečnosti Boříc ze mne měla smích. Odměnou kolchické plavby Dáváš vábnou budoucnost, Z dáli kynou slavné stavby, Přes propast k nim kleneš most. Kvapím přeseň – srdce hárá – „Zde jsem!“ plesám, „zde můj cíl!“ Kmitem zmizí vše co pára, VidímVidím, že jsem marně snil! 54
38.
Stála děva roztomilá Stála děva roztomilá
 V prostřed louky zelené – Kytinky u věnce vila V pěkném smyslu spojené. Zvolivši si sedmikrásu List po listu trhala – Dechem svého medohlasu O lásce cos šeptala. Sedla, a pak na své kvítí V lůně smutně hleděla; – Hvězdy již se jasně třpytí....třpytí... V slzích ještě seděla. Cos teď kmitlo přes lučinku, V tom, hle! jinoch před ní stál, Vtisknul na rty jí hubinku... Náhle zmizel její žal. 55 Slza z očí zulíbána – Málo jen se zdráhala....zdráhala... Jeho rukou objímána S plesem domů spěchala. 56
39.
Člověk ve přírodě vládne, Člověk ve přírodě vládne,
 Světa pánem je náš duch, Nedbáť na meze on žádné, Mocnýtě co polobůh. Ruka naše hory láme, Do moře se pouštíme, Hvězdy dálné počítáme, Větrem vládnout zkoušíme. S přírody před silou mužnou Tajná klesne opona, Silami co chasou služnou Duch náš divy vykoná. Na jednom jen síla klesá, Jedno duch nám nemůž dát: Láska vyšší nad nebesa, Nedobytný jesti hrad. 57 Srdceť skála magnetová – Moc se marně k němu tře; Jenom koho v přízni chová, Tomu ráj svůj otevře! – 58
40.
Slyším hučet valnou řeku, Slyším hučet valnou řeku,
 Jakby táhnul divý pluk – Jakby v boji padlých reků K nám zazníval kvíl a hluk. Srdcejemné jest to lkání, Vlna šeptá vlně žal: Jakby bratr ve skonání Mrtvou sestru objímal. Loďka, již tu řeka nese, Má, hle! rakve podobu, Plavcovi se ruka třese, Jakby zpět šel ku hrobu. Proč ta žalost – kdož mi poví? Vlny s průvodem to jdou....jdou... Našelť zde hrob krystalový Zklamaný svou milenkou. 59 Proto řeka žalem hyne, U sténání táhne dál; Tam až do moře kdy vplyne, Pochová v něm pláč a žal! – 60
41.
Na vysoké stál jsem hoře Na vysoké stál jsem hoře
 V trudnotrapném toužení, Bouřné, neskončené moře Vůkol bylo k spatření. Honily se vlny valné, V dáli pustý ostrov stál: Tak lev číhá v poušti dálné, Kdeby kořist vypátral. Mračna táhla, vichr fučel, Moře šlehal, břehem třás’ – Blesk se křížil – hrom tu hučel, Nikde lidský nezněl hlas. Semotamo v šíré výši Divé káně lítalo, An mé oko v pusté říši Darmo po čem zíralo. 61 Pusto v levo – pusto v pravo – Pusto nade – pode mnou – Nebyloť tu srdci lkavo, Vzdech se dusil ve prsou. V tom tu bílá holubinka S listem ke mně přiletí: „Osud tvůj“ tvá krasotinka Pod tou píše pečetí. Přečta hned jsem holubinku S jiným lístkem odeslal; Co v něm, nedím. – Za hodinku Tu však nebe své bych dal! 62
42.
Zavři prsa mému lkání, Zavři prsa mému lkání,
 Na věky mým přísahám; VímVím, že neznáš smilování, Že já marně nyju, lkám. K jinému tě slib tvůj váže, Jiného ty v srdci máš; Skromně se tě zrak můj táže: Zdaž i na mne zpomínáš? Ulevit chtě bolům svojím Ranil jsem se bezděky, Aniž kdy svou ránu zhojím....zhojím... Pokrvácíť na věky. Co ti do mne? nech mne stonat! Směj se mému trápení! Nech mne ve zoufání skonat, Nebo mříti v toužení. 63 Až tvé vazby osud zláme, Až se k nebi povzneseš: Tam se spolu zas shledáme, Snad mě tam pomiluješ! 64
43.
V háji, v chladném sedím stínu, V háji, v chladném sedím stínu,
 Trudná koje prsa svá; Vůkol mne jak Cherubínů Zpěv se z dálky ozývá. Hlas jde blíž – vždy líbezněji Slyším zpěv ten zaznívat, Jižjiž z blízka zvuky znějí – Slastí jest je poslouchat. Aj co slyším? dobo vonná! Kéžby zpěv ten věčně zněl! Její hlas to! – ha, to ona!....ona!... Pěla lásky slast, či žel? Slast se v prsa moje vtírá, Prudčej krev má koluje; Náděje mi k ráji kývá – Snad že mne přec miluje. 65 Slyš! teď dozněl konec zpěvu: „Věčně miluj – s Bohem buď!“ – Ano! věčně pro svou děvu Lásku zachová má hruď! 66
44.
Svil jsem srdce květ ku kvítku, Svil jsem srdce květ ku kvítku,
 Setřel jsem však lásky pel; Vidím chudou teď tu kytku, Jíž jsem oslavit tě chtěl. Byť bych byl i Rafaelem, Ba sám Apollinův syn: Obrazu, jejž nosím v srdci vřelém, Nezobrazil bych ni stín. Zřím tě v spanilosti jasné Se vší krásy nádherou; Podivením duch můj žasne....žasne... Na rtech slova chvály mrou! 67
45.
Utichnětež již mé zpěvy! Utichnětež již mé zpěvy!
 Bouřné city jděte spat! Bol můj zuří bez úlevy, Sám se musím světem brát. Děva, pro niž srdce bije, Nemá nikdy mojí být; Marně duše moje nyje, Tajnou touhou musí mřít. Krutý osud ve své zlobě K zoufalosti mne zde hnal; Ach! již vím, že jenom v hrobě Pochovám svůj bol a žal!! 68
Písně milosti.
[69] O svých činech, o svých snech V písni vezdy mluví Čech!
[70]
Vlastenkám.
Česká země – krásná země, Nejkrásnější z vlastí všech, Chová v lůně statné plémě, Věrností svou slyne Čech. V Čechách jsem se narodila, Také stálost, věrnost znám; Česká zem i mně je milá, Já též české srdce mám. Vroucně drahou vlast milujme, Jazyk náš nám svatým sluj; Při svém rodu věrně stůjme, Češka Čecha pomiluj! 71
Vlasti sad.
Chudýť byl sad vlasti české, Počíná však bujně kvésti; Neb jej dívky naše hezké Vlasteneckou láskou pěstí. Milujme vždy sestry krásné, Národ svůj a české kraje, Nade nimiž modrojasné Nebe září skvělou hraje. Brzoť ztichne závist bídná, Český jazyk bude zkvítat: Až nás ústa Vaše vlídná Českým slovem budou vítat! 72
Čechů štít.
V krvi Čechů duch – lev dřímá, Sně o předků slávočinech; Videm tím se plamen znímá V předků věrných vlasti synech. Barva bojů, udatnosti Sic okolo něho svítí, An se on sám v nevinnosti Čistě jako stříbro třpytí. Aj, panenky milohezké, Kdy se zardíc usmíváte, Hrají v tvářích barvy české – Zdaliž na to zpomínáte? 73
Zastaveníčko.
I.
Zdvihni víčka, milko moje, Tichou nocí zní můj hlas, Slyš mé loutny trudné lkánílkání, Ohlas mého milování; – Pak sklop modrá očka svoje, Spinkej anděli můj zas! Dobrou noc! 74 II.
K oknu tvému mne teď v noci Táhne láska vnadnou mocí; Neb mi líbé tvoje tváře Svítí jako slunce záře; Andělské’s ty zjevení, An tě vidím v modlení! Odmodli mé tíhoty, Slast má jsi – mé blaho ty! 75
Skřivánek.
Slunce hle se vlídně směje, Skřivan vznáší se a pěje, Písní se tu spanilou City jeho rozplynou. V prostřed sadu děva tichá Po vzdáleném milci vzdychá; Nad ní tam se, ptáčku, vznes, Zvěstuj žal jí můj a ples! Toužebnosti hláskem zpívej, Pak se v očka jí podívej; Dej mi zprávu písní svou, Zda jí slze nekanou! 76
Ulehčení.
Když mne srdce bolí, Procházím se v poli, Projdu luka, projdu les, Bych svou bolest v dálku nes’. Duch když po ní touží, Srdce se mi ouží: Bloudím v háji, zajdu v sad, Ouzkost svou tam vyplakat. Když mne trápí v zdání Láskovroucí přání: Kročím k oknu, hvězd se ptám, Zda-li v marné touze lkám? 77
Lásky hra.
V háji strom se tajně chvěje, Slavíček tam v houšti pěje; Hlasem milolíbezným Lístek šeptá s druhem svým. Proč tak libě háj zavání? Nač to lístků šepotání? Jak to zní slavíčka hlas, Že tak vábně jímá nás? Láskou strom se k stromu kloní, Šepotá list listu o ní, Slavík pějíc láskou mře – Vše se kochá v lásky hře! 78
U potoka.
Poplyneš-li, potůčínku, Tam kde dlí má milená: Pozdravuj mou krasotinku, Pro niž srdce plamená. Pošeptej jí lásku moji, Zjev jí touhu mou – můj žel; Jak se vlnka k vlnce pojí: Kéž bych k ní se vinout směl! Jestliže tvůj šepot ale Nebude chtít poslouchat, Žeň se s pláčem dál a dále K moři, žal můj pochovat! 79
Růžinky stesk.
Stála růže na zahrádce, Dýchala svých citů žal – Větřík tajně jako zrádce Vzdechy její jinam vál. Neustále páchla vůně, Růžinka si stýskala; Ve přírody květném lůně Se družkami plakala. An tak stále touhou mřela, Květstvo vše s ní cítilo – Nebesa se láskou rděla, Slunce jasněj svítilo. Proč ta růže hořem plála? Proč vše kvítí dojal cit? – Děva má je zalívala....zalívala... Musíť po ní touhou mřít! 80
Lov.
Letí holub po údolí, V němžto lovců: „Hura!“ zní; V tom i trubky zahlaholí, Zevšad hřmí již střílení. Za údolím, v tichém háji Holubinka čeká naň, Tam kde v potoku napájí Dítka svoje lesklá laň. Lovec již naň měřit spěje – V tom v něm zavzní srdce hlas, Že se jemu ruka chvěje A on skládá střelbu zas. Holub letí šťasten dále K té, již věrně miluje; Blažen ve shledání, stále S drahou družkou cukruje. 81
Potkání-se s milenkou.
Sám a sám jdu v pěkném stromořadí, Anto vůkol kraje tajivou Již jsou obestřeny temnotou; Spěchám cestou, jenž se k zámku hadí. Vzhůru, bych tam spatřilspatřil, co mne vnadí, Bych zas objal vroucně milku svou, Abych zlíbal děvu andělskou, Jenž mi život můj již dávno sladí. V tichém spánku vůkol všecko dřímá, Jemný větřík jenom k zemi sklání Slabé větve stromů nade mnou; Hle! tu vstříc mi stojí najednou Úkaz ten, jenž mě tak mocně jímá....jímá... A já plesám v jeho celování! 82
Kytka.
Kytku, v níž se v prostřed skvěla krásná růže, Dárkem od ní obdržel jsem milostnou; Pohledím-li na tu růži spanilou, Zpomínka mi prsa svírá úž a úže. Milostná tu jako samo lásky bůže S fialinkou v oku stojí přede mnou – Jest to úkaz, jenž mě mocí podivnou Z chladné země do ráje překouzlit může. Kéž ta kytka nikdy nezvadne mi více, Bych se věčně mohl kochat, blažit v ní, A tak věčně vidět zářit její líce! Na vše zapomněl bych v tomto podívání, Z kvítků těch bych slyšel dýchat – mluvit ji, Viděl obraz její v stálém zpomínání! 83
ODDĚLENÍ II. Slovanům!
[85]
Slovan jsem, jenž hrdě cítí, Slovan jsem, jenž hrdě cítí,
 Že mu matkou česká vlast; Slovanstvo chci věrně ctíti, Jeho blaho buď má slast. Nuže bratří a vlastenci! My – jež pojí řeč a duch, Spojme ruce v pevném věnci: Zhůru vpřed! – Buď s námi Bůh! [87]
Lípy květ.
[89] Boha – vlast kdo nemiluje, Ten sám sebe zatracuje, Běda mu Bídnému!
[90]
Náš cíl.
Zaplesejme – nechme trudů – Uskutečnil se nám sen – Tmavou noc již mrzkých bludů Zahnal milojasný den! Člověk žije jenom jednou: Žijme k slávě předkům svým; Tenť jen, kdo má duši lednou, Synem vlasti nevděčným! Našinec to není, bratří, Jenž tu s námi necítí, Jemuž, na zoři an patří, Blaze oko nesvítí. Kdo je náš, jdi k cíli směle, Je-li Slovan, je-li muž; Má-li čest a srdce v těle, S bratry věrně vlasti služ! 91
Hvězda má.
Obklopen jsem tmavou nocí, Vůkol pusto na mne zírá; Podivnou jen jakous mocí Jediná mi hvězda kývá. Zachvěju se – zírám na ni – Smělost se mi v srdce vhostí: Jest to hvězda moje ranní, Jenž mi kyne ku činnosti!! 92
Původ vlastenectví.
Ssál jsem medy ze přírody; Z blízka budila se ves, Tam zas šepotaly vody, Přede mnou se šeřil les. Vůkol vše se radovalo, V zpěvu pták se vzhůru nes’, Vše se na mne usmívalo, Ze všad pro mne zářil ples. Slunce zář tu plála jasná, Vůkol všude pučel květ: „Vlasti má, o jak jsi krásná, Krásnější snad nezná svět!“ To jsem cítil tehdá vřele, Zrak můj počal svatě plát, Já si slíbil žití celé Drahé vlasti v obět dát! 93
Skaz z ciziny.
O! bych jenom ptáčka mého, Bych jej opět v kleci měl, Jenž mi včera z domku svého Do povětří vyletěl! Kde pak nyní ptáčku lítáš, Kde as zpíváš, žiješ teď? – Jestli k půlnoci zavítáš, Jen tam do mé vlasti leť. Leť vždy dále ku severu, Tam kde slavný Vyšehrad – Hlásej city mé – a věru Uslyší tě krajan rád. Uvidíš v těch krajích Čechy, Uslyšíš jich líbý zpěv; Najdeš hostinské tam střechy, Poznáš krásu cnostných děv. 94 Vznes se pějíc nade Prahu, Po níž jsem se natoužil: „Slávu Čechům, pomstu vrahu!“ Jak jsem tě to naučil. Žel že nemám, jak ty, křídla, Bujně bych se v výši vznes’; Navštívil bych drahých sídla, Kdeby hlasně zněl můj ples! 95
Čechů sláva.
Mužně vlast svou zastávejme, Braňme právo své – svou čest, Bídákem vždy pohrdejme, Jenž své vlasti zrádcem jest. Kdo se pyšní Čechem býti, Jsa vždy věrný vlasti syn: Tomu nechať sláva svítí, Ten buď námi velebín. Národu kdo dráhu klestí, Zvelebuje drahou vlast: Tomu nechať zkvítá štěstí, Nech mu všude kyne slast. Jen kdo věrně vykonává Služby, ježto konat má: Tomu budiž čest a sláva, On se Slávy ujímá. 96 Kdo však nezná bratrů činy, Aniž zná jich svatý cíl; Cizíť mezi vlasti syny, Ač se bratrem narodil! Odrodilcem toho zvete, Neznáť vděčnost – nezná čest – Tomu sláva nevykvete, Nehoden jí věčně jest! 97
Na Kollára.
Pěvče! duch Tvůj mocný bystrým okem Nad Slavstvem se vznáší veškerým; Kýž ti možno dáti mileným Bratrům život mocným zpěvu tokem! Skvělým jsa, vždy cizích věštců sokem, Slavíš Mínu slovem lahodným, Káráš křivdu mečem plamenným, Jako anděl velkým kráčíš krokem! Jak rod Slávů – velik jsi o muži! Neb jsi rost’ jak stíny večerní, Že již místa nebudeš mít v hrobě. Kdo Tvé písně pojal, ten si růži Nejkrásnější vsadil v srdci svém – – Buďtež za to vroucí díky Tobě!! 98
Kde domov můj?
Kde domov můj? Tam kde milohlasné zpěvy Vezdy slyšet hlaholit, Cudné, přemilostné děvy Jimi vždy se veselit: Tam domov můj! Kde domov můj? V bohatém kvetoucím kraji, Kde lid nezná lest a hněv; Slávu zde a právo hájí Statně štítem ohně lev: Tam domov můj! 99 Kde domov můj? Tam kde čisté srdce – mravy, Krásná řeč kde panuje; Kde se dědic otců slávy Hrdě Čechem jmenuje: Tam domov můj! 100
Tajemství.
Tam na bílém vrchu státi Ve zpomínkách sám a sám, Útěchou mou. – Tam se s máti, S drahou vlastí obírám. A tak blouzně dlouho stávám Ponořen ve lůno snů; Stíny z hrobů vyvolávám, Slavné reky dávných dnů. Do šeré zrak zírá dálky, Divně střídá barvy sen: Hojnost v míru, sláva války – Na noc hanby slávy den. Tamto vidím hřívnatého Lva se silně otřásat, Tu zas muže rekovného Bídně „s Bohem“ světu dát. 101
Co blaho mé?
Co blaho mé? Že ve Slávů zemi žiji, Že se Slávem cítím být – Že Slovanům věnce viji, An svůj národ vím jak ctít: To blaho mé! Co blaho mé? Že mi lze se z bratrů ctnosti Z plna srdce radovat, Moha právem s srdečnostisrdečností Slávům věčnou slávu přát: To blaho mé! 102 Co blaho mé? „Vzájemnost“ že heslo sluje, Zvoucí Slávy k přátelství; A že Slávu Sláv miluje, A že Slávem jest, že ví: – To blaho mé! 103
Vystěhovanec.
Zasviť mi ty slunko zlaté Na poslední z vlasti krok – Zahřej v prsou city svaté, Usuš v očích slzí tok. Nezazli mi drahá máti, Požehnání své mi dej; Ač ti musím „s Bohem“ dáti, Za syna vždy přec mě měj. Květné luhy – hvozdy černé! Nikdy vás již nespatřím, Nikdy víc své děvče věrné, Věrné druhy neuzřím! Český hlahol – české zpěvy Nebudu víc v duši ssát, Toužit budu bez úlevy V cizině – pro vlast svou lkát!! 104
Večerní myšlénky.
I.
Co mi krajinu tu skrývá, Jako nebe travný mrak? Proč se darmo v dálku dívá Ostrých jindy očí zrak? Prach se ku nebesům valí, V jeho středu skví se meč – Proudy krve vody kalí....kalí... Ha! toť krutá Čechů seč! Češi švární! necouvejtenecouvejte, Šťastna budiž vaše zbraň! Blaho vlasti – bratrům dejte, Vámi Čech se šťastným staň! 105 II.
Slunce jasněj zasvítnulo Hledíc ze zatemných hor – Srdce v prsou procitnulo, Život hlásá Čechů zbor. Zeleněji kvetou háje, Blaho šumí proudy vod; To jsou české – naše ráje, Národ v nich jest Slávy rod. Užívejte, bratří milí, Země ráj vám otevřen; ZdeZde, kde jste se narodili, Zasvitne Vám jasný den! 106 III.
Jak se tu tak v nevinnosti Sešel věnec krásných děv? Co z ust plných líbeznosti Líbomilý plyne zpěv? Radujíť se holubinky, Že Čech k Čechu se chce znát – Za to prý jej krasotinky Věrněj’ chtějí milovat. Milujte, ach! líbé děvy, Milujte nás – bratry své! Zpívejte nám české zpěvy – To nás k vám, to k lásce zve. 107 IV.
Na vršíčku křížek stojí – Nad ním bledé luny svit....svit... Vůkol duchů dav se rojí – Hvězdiček se třpytí kmit. „Smím-li se vás směle ptáti, Co ten křížek znamená?“ – „Ty máš místo toto znáti, Jak je z nás tu každý zná!“ Jako hrom to třese zemí....zemí... Duchové – kříž – vrch ten tam – Stojím bez slov jako němý, Vím však již, co myslit mám! 108 V.
Jednou kdy jsem šírým polem Noční dobou chvatem jel: Tu jsem stvůry kol a kolem – Ve snách či snad v skutku zřel. Vůkol mne se světla skvěly, Les zlatila jasná zář, Stromy rozkoší se chvěly, Smála se i luny tvář. „Divný obraz je to v skutku!“ Zavolám, a silný hlas V tom se ozve: „Zanech smutku, Radostný teď počne čas!“ 109 VI.
Umíráček matce zvoní – Sestra vedle umírá – Oko moje slzy roní, Na ten žal an pozírá. Tu se matka opět zmůže, Život se jí vrací zas – Sestra zkvítá zas co růže, Zas zní obou líbý hlas. Tak vlast má s svou sestrou klesla – Tak můj národ umíral....umíral... Tak se teď zas bujně vznesla, Bůh jí zase život dal! 110 VII.
Třtiny na rybníce vlají, Jenžto vichrem rozbouřen; Kalné vody šepotají, Z hloubi slyšet kvíl a sten. Hrůza vládne v blízkém lese – Vichřicí se klátí strom: Skála věčná se tam třese – Ptactvo plaší blesk a hrom. Co ty vlny šepotají? Proč se děsí zvěř a lid?... Zločinci se zpovídají, Jimž jen Bůh můž odpustit! 111 VIII.
Šerá tma již skrývá kraje, An již ve snách každý tvor; Sama večernice plaje, Stříbříc pusto dálných hor. Na hřbitov sám kráčím zticha Promluvit tam s otcem svým....svým... Všecko mrtvo. Červ jen dýchá Pod náhrobkem kamenným. Kleknu tam, jej vyzývajevyzývaje, By se vrátil v život zas; On však zná již nebes ráje, Nechce slyšet syna hlas! 112 IX.
„Chcete psové věčně žíti?“ Tak král pruský ku svým řek’ – Ti pak počali se bíti, Každý byl v tom boji rek. „Chcete Češi věčně hníti?“ Takto kdyby vůdce lál – Zdaliž by pak zvítěziti Věrný Čech se v bitvu hnal? Statný Čech své povinnosti, Právo své – svou sílu zná; Protož život s ochotností Pro krále a pro vlast dá! 113
Zármutek.
Jednou, když jsem ještě kvítí Do věnců si splétával, Z říčky rybinky do sítí Nevinně si chytával: Tenkrát, když jsem se, jda s matkou, Před ní za motýlem hnal, An jsem jenom čáku sladkou, Ne pak lstivost lidí znal: – Tenkráte jsem šťastně žil! Ale teď! ach! krásné kvítí Věnců osud rozdrtil, V pavučiny moje sítí, Ryby v písek proměnil; Nic mi – nic mi nezůstalo, Čím bych se zde potěšil, Co by nazpět štěstí dalo, Žíti, jak jsem tenkrát žil!....žil!... Kde jste věnce – rybky mé? 114
Jindy a nyní.
Když jsem nevinně se ještě na svět díval, Jako dítě – jak jsem tu byl přešťastný! Teď, co znám mrav lidstva lichý, hanebný, Teď již svět mi není tímtím, čím jindy býval. O! jak rád bych vesele a líbě zpíval, Kdyby smutek s věkem mým tak neshodný Nekalil mou duši, a já překrásný Sen ten ještě snil, jak jsem jej jindy sníval! Však i obrazy ty, ježto teď ve zdání Zlomyslně Somnus přede mnou pohání, Neděsí mou mysl strastí zkoušenou; Neboť vím, že strašné příšery ty jednou, Jenž mě v mojich snech teď děsí, jistě zblednou, A že krásní dnové světla nastanou. 115
Básníka loučení-se s básněním.
Jak se divně v tomto světě všecko mění, Bože můj! – Hle! jednou jsem chtěl zplyna v cit Všecko jenom básní pěkně povědít; Ale ach! tak nyní více tomu není! O! má harfo! básník hněvem roznícený O zem tebou v zoufalství chce udeřit, Antě více na pokažený zde lid Nepůsobí tvoje nejtruchlejší znění! Prask....Prask... ha! jižjiž milé harfy zříceniny Pod nohama mýma leží a strun lkání Poslední umírá v smutném drkotání....drkotání... „S Bohem!“ harfo má, dej na vždy vlastencům! V nadhrobní své písni uč mé vlasti syny: By vždy v lásce měli dary krásných um! 116
Na cestu.
Lkám vám to kvítky, co na srdci leží – Lidé, ach! nemají více zde cit. K propasti moře rychle voda běží, Tam nese trudy své – tam bude klid. Házím v ni růže své – všecko své kvítí: Proudy vy prudké, s nimi můj pohřbite žal! V světě již míru mi nelze najíti, Leč bych si sám toto, co nikdy nebudenebude, lhal!! 117
Vojenské zpěvy.
[119] Zhůru bratří! zbrojme páže, Král a láska k vlasti káže, Doba k boji zve!
B. Jablonský.
[120]
Před bojem.
Nepřítel hle v bázni slabé Stojí jak by přimrazen – Že si raděj hrob nehrabe! – Poslední mu přišel den. Náš meč zkusí – Padnout musí! Tenkrát chceme dokázat, Že Čech v bitvě krutý kat! Čas je – již se připravíme, Brus si každý pádný meč – Pak se k Bohu pomodlíme, A pak naň! způsobme seč! Pevně stůjme, Následujme Předky své – ty hrdiny; Vždyť jsme jim to povinni! 121
Mezi bojem.
Zkázu jsme vám přisahali, Zkáza vám teď všechněm buď! Obětí jste nám se stali, Mírně bůh nad vámi suď! Kdo z vás v boji Pevně stojí, Hrdinsky si umí vést: Nic to naplat – ztracen jest! Ha! padejte – my couvání Slabé v bitvě neznáme, Aniž komu smilování Ve hněvu svém podáme, Oheň! pif! paf! Bodákem v dav! Dejte v útěk se a běh, Udatný vás zhubí Čech!! 122
Po boji.
Veselme se milí bratří, Ukojme již zas svůj hněv: Čest a chvála Čechům patří, Bohu vroucí vděk a zpěv! Srdce bije: „Čech ať žije!“ Statnýť vlasti hájitel, Jímž poražen nepřítel! Krutá bitva to dnes byla, Krev, ach! tekla proudem z ran; Hrdinská smrt vydobyla Mnohému z nás v nebi stan. Ránu bolnou Vůlí volnou Přetrpěl již Slávy syn – Mrtev budiž velebín! 123
Před táborem.
Polní počnou radovánky – Hra a zpěv a hudby zvuk Oživovat bude stánky; Jest to srdcejemný hluk. Plesy ranní, Drnkot zbraní, Ohlas bubnů, silnozvučný vel, Vše to zbudí temná rána z děl. Lesklých zbraní sestavení, Houfy smělých vojínů, Jich u nočních ohňů bdění Oživuje rovinu. Koní dupot, Sklenic tlukot, Krojů – barev – fáborů – – Vše se střídá v táboru! 124
V táboře.
Šíré nebe nás tu kreje, Šíré pole náš je byt: Ve dne slunce v tvář se směje, V noci hvězd nás škádlí kmit. Víno se pění – Slyš harfy znění – Sklenic řinkot – ručnic blesk – Hochův švárných zpěv a tlesk. Kouř se ve dne zhůru k nebi valí, Voják střelbou končí den; Tmavá noc vše zaobalí, Ztápí život v tichý sen. Duch teď i tělo, Ručnice, dělo, V pokoji vše zpočívá, Stráž jen bdí teď bedlivá. 125
Tah rovinou.
V pravo v levo vidět v dálku, Vidět v před a také v zad; Tu by mohlo vojsko válku Jedním rázem dokonat. Jezdec v jetí Polem letí – Pěší vezme bodlo v bok; Bitvu skončí krve tok! Dělostřelstvo pohybuje Mocně se tou rovinou – Koule kouli následuje Sílou strašněsmrtivou. Žádné moci V samé noci Se zde nikde nelze skrýt; Zde bychom se chtěli bít! 126
Pátý květen 1821.
V šírošírém moři v dálce Zaznívá kýs smutný ton; Nevolá to trubka k válce, Hrana vyzvání to zvon. Muž, jenž králů trůny bořil, Svého věku první rek – Muž, ach! jemuž svět se kořil, Zbaven moci končí věk. Na svém loži leží bledě, Jenž má jít na boží soud; Antomarchi vedlé sedě ZkoušíZkouší, jak jde krve proud. Kolem stojí soudruhové, Žal v jich tváři má svůj stan; Stranou číhá Hudson Love, Lhostejný ten Angličan. 127 Jižjiž končí – již se tají Srdce prv tak bujný tluk – Druzi slze utírají, Kol zní bědování hluk. Antomarchi slzu stírá Pravě: „Císař mrtev jest!“ – ,Dvakrát se zde neumírá,‘ Hudson dí; ,teď hodin šest.‘ – Proto zní to v šíré dálce, Vzduchem smutný táhne ton – Nevolá, ach! trubka k válce....válce... Dokonalť Napoleon! – 128
Tah hornatou krajinou.
Tu nám v odpor stojí skála, Tu zas skáčem přes vodu; Noha lidská kde nestála, Přijdem na svém pochodu. Vítr fučí – Hromem hučí Ohlas střelby od skalin – – Dál jde směle války syn. Dál, jen dál! Tam za tím lesem, Kde ten věkovitý strom, Tam náš cíl! Tam má se s plesem Mísit střelby blesk a hrom! Tam vrah čeká – – Hroz se reka, Hroz zese vrahu českých ran, Hrobu budeš v obět dán! 129
Vojín.
Ve své vlasti jsme co v ráji, Krásnáť vlast má – domov můj; Kdo ji chrání – právo hájí, Přemilým mi bratrem sluj! Udatnosti Vzácné cnosti Vojín v prsa vryté má; Čest a slávu vojín zná! Vojínem chci věrným býti, Hájit vlast svou milenou; Hvězda Slávy se má skvíti Rozněcujíc duši mou. Čest a sláva, Hájit práva! Kdo jest vlasti hodný syn, Toho vábí slavný čin. 130
Smrt vojína.
Již jsem statně vrahy bije V onen svět slal mnohý stín; Teď i můj zrak mha již kryje, Již mě shltne smrti klín. Smrt mě hledá – Přijď ty bledá; Nehrozím se tebe nic, Já ti půjdu směle vstříc! „S Bohem!“ bratří! již nemohu Déle s vámi bojovat; PomnětePomněte, že vlasti, Bohu Vždy se máte v obět dát. Mužně chraňte Vlast a braňte Rekovsky se jako já – Vítězství vám nebe dá! 131
Vojenská.
Zhůru bratří! z nenadání Nás vlast volá k bojování – AiAj, již vidět hochů roj Táhnouti v krvavý boj. Vojenských trub milé znění Pro vlastence marno není; Protož každýkaždý, kdo jest Čech, Dívky své, svých přátel nech! Nebť ze skutků jenom sláva Vlasti trvalá nastává; Věrným kdo chce Čechem slout, Musí mečem z pošvy hnout. My se pyšně Čechy zveme; Zhůru! ať teď dokážeme, Že též máme předků cnost, Že též máme udatnost. 132 Až se z boje navrátíme, Dívky své zas uvidíme, Ty nám budou věnce vít, S jásáním nás přijme lid. Skvělej’ se než zlato třpytí Příštích Slávy věnců kvítí – Zhůru! v boj! je vydobýt – Čela sobě ozdobit!! 133
Útok.
Tam s těch náspů hřímá dělo, Jakby všecko zhubit chtělo – – Jižjiž padlo dosti nás; Útokem se hnát je čas! Zhůru hoši! k bokům bodla! Prvním být nech každý hodlá – Kulím děl těch pojďme vstret, Věřte, budou naše hned. Hurrá! hurrá! krev ať teče, Slavný bude konec seče; Vítězství nám Bože dej – Na náspu náš prapor věj! 134
Před nastávající válkou.
Vel, králi náš, Čechů srdce máš! Veď v bitvy slavné Čechů četné voje, Na vrahy veď nás, buď náš vojvoda – Uhájit trůn svůj – drahé vlasti svoje, Pro tebe Čech radostně život dá! Vel, otče náš, Život Čechů máš! Veď, vůdce, nás, Již káže to čas! Zaskvi se bodlo, zařinkejte zbraně, A zazni mile, trubko válečná! – Plamennou pomstou udeříme na ně, Čech věrný v bitvě zvítěziti zná; Veď, vůdce, nás, Ku válce je čas! 135
Loučení-se vojína od milenky na vojnu. (Z Danice ilirské dle –vića.)
On.
S Bohem, milko! Na tažení Jdu teď s mečem K poražení Nepřítele, vlasti vraha – Zůstaň zdráva, moje drahá! Ač ni míry, Ni pokoje Láska k tobě Nezná moje: Přece, dokud vlast od vraha Nezbavena – s Bohem drahá! 136 Neplač milá, Nech již lkání; Vlast nežádá Bědování: Buď chci shodit jarmo vraha, Aneb zhynout. S bohem drahá! Neplač, neplač – V bojování Tu krev srbská Nezná stání. Nech rekovsky moje drahá, Mne přemoci vlasti vraha! Ona.
Cože slyším? Opustiti Chceš milenku A v boj jíti! Mníš, že nezná tvoje drahá Přemáhati vlasti vraha? 137 Ty mne učíš Tichou býti A krev srbskou V žilách míti? To ti promine tvá drahá, Dáš-li jen jí meč na vraha. Dej zbraň v ruku Své milence, A přilbici Místo věnce. Veď ji vpřed na zlého vraha, Vděčna bude ti tvá drahá. Poslyš našich Vojů hluky, Slyš i trubek Bujné zvuky! Rychle tedy – pojď na vraha, Provodí tě tvoje drahá! 138 On.
To, má sladká, Být nemůže; Meč se sluší Jen na muže. Pro tvé ruce, moje drahá, Nejsou pouta zlého vraha. Prosím tětě, by’s Zde zůstala, Jestli’s mne kdy Milovala; Padnu-li já šípem vraha, Matce ty zůstaneš, drahá! Ona.
Kde ty padneš, Chci umříti, Neb bez tebe Nechci žíti: – Padneš-li ty rukou vraha, Pak tě pomstí tvoje drahá. 139 Matka zná již Moje přání, Mám již její Požehnání. Rychle! čile! meč na vraha, Provází tě tvoje drahá! On.
Zrinského krev V tě koluje – Ona.
Vojsko se již Přibližuje! On.
Na má prsa – pak na vraha! Ona.
Žít i mřít chce s tebou drahá! 140 Oba (pokleknuvše).
Rozptýliti A přemoci Dej nám Bože Všemohoucí Našeho teď vlasti vraha! – O to prosí s drahým drahá! Za svobodu Ve boj jdeme, Nepřítele Zaženeme; Buď vlast zbavit zlého vraha, Aneb zhynout s drahým drahá! 141
Společenské.
I.
Jeden hlas.
Píme! Zítra v bitvu půjdeme; Zvíme, Seč jsme, co dokážeme. Hrejme! Vyndej každý co má ven, Pějme! Veselý nám kyne den. Vždyť se žádný z nás nebojí, Ztratit život v krutém boji; – Kdyby který z nás se bál, Není hoden aby hrál; Není hoden aby pěl, Aby krejcar v kapse měl; Není hoden aby pil, Mezi námi aby žil! 142 Zbor.
Pějme, Hrejme, Píme, Zvíme – Zda-li zítra zvítězíme! 143 II.
Zbor.
Kdo má české srdce v těle, Nebojí se nepřítele; Nechť je s čertem v sjednocení, Nade Čecha přece není! My ho mečem poučíme, Bojovat že rozumíme; Dokážem mu sílu naši, Již ni peklo nepostraší; Kdyby přišel ďábel sám, Ustoupiti musí nám! – Hurrá! hurrá! 144 III.
Zbor.
Čechů národ – ten ať žije, Proň nám srdce v prsou bije! V těle krev zahrává, Hájit čest a práva; – Každému, jenž Čechem jest, Pleťme věnce, vzdejme čest! Krásné pleti naší vlasti Chceme srdce v obět klásti; Cit nám v prsou hoří, Čech se Češce koří; Češko, jenž znáš Čecha ctít, Nech se vroucně políbit! 145 IV.
Jeden hlas.
Zbraň se blýská, Vojín výská; Dejte zbraň mi k bojování, Cítím smělé krve hrání! Šavle čilá, To má milá: Nuž, mi dejte šavli k boji, Čech jak já rád v bitvě stojí! Zbor.
Rány lejme, Zazpívejme: Nám jest přáno bojovati, Pro vlast svoji umírati! 146 V.
První hlas.
Hoši, má-li z vás kdo děvu, Nechať vstane, já jí v zpěvu Na zdraví teď budu pít, Že až k ní to bude znít! Druhý hlas.
Mám já děvče, čilé, věrné, Oči má jak trnky černé, Láskou chvěje se jí ret – Nuž jí vstaňte připíjet! První hlas.
Sláva jí – sláva jí! Sláva všem, jenž milují! 147 Zbor.
Sláva jí – sláva jí! Sláva všem, jenž milují! Štěstí – radost, blaho kvete V objímání u děvčete; Miluj tedy, kdo máš cit, Kdo chceš světa použit! První hlas.
Laskaví jsme mládencové, Slušno dívkám úctu vzdát; A však též co vojínové Vstaňte! vůdcům slávu přát! Druhý hlas.
Máme vůdce udatného, Ontě přítel – otec náš; Chop se každý žbánku svého, Kdo jej slušně v úctě máš! 148 První hlas.
Sláva mu – sláva mu, Vůdci ..... našemu! Zbor.
Sláva mu – sláva mu, Vůdci .... našemu! Vítězství nám tamo svítí, Kde vel jeho slyšet hřmíti; Vzdej mu každý slávu – čest, Sláva tam je, kde on jest! – První hlas.
Pro vlast, bratří, bojujeme, Ona vším má býti nám, Matinkou ji dobrou zveme, Mír buď jejím krajinám! 149 Druhý hlas.
Matka vlast nás porodila, Práva její zastávat; Komu tedy jesti milá – Vstaň! své matce slávu přát! První hlas.
Sláva jí – sláva jí! A kdož za ni bojují! Zbor.
Sláva jí – sláva jí! A kdož za ni bojují! Vlast, jenž nám všem matkou sluje, Nech se námi oslavuje; Nešetř nikdo sílu svou, Zvelebit vlast milenou! 150 První a druhý hlas.
Sláva jí – sláva jí! Sláva všem, jenž bojují! Zbor.
Sláva jí – sláva jí! Sláva všem, jenž bojují! 151 VI.
Jeden hlas.
Pěj, vojíne, pěj! Smrti v tvář se směj! Kdo neumí zazpívati, Neumí též bojovati; Protož vždy jen pěj, Smrti v tvář se směj! Zbor.
Pějme bratří, pějme, Smrti v tvář se smějme! Jeden hlas.
Směj se, reku, směj! Dívky v lásce měj! 152 Neb kdo neumí se smáti, Neumí též milovati; Protož jen se směj, Dívky v lásce měj! Zbor.
Smějme se – ba smějme, Dívky v lásce mějme! Jeden hlas.
Hrej, vojíne, hrej! Nikdy nezoufej! Kdo neumí řádně hráti, Neumí též v bitvě státístáti; Protož reku hrej, Nikdy nezoufej! Zbor.
Řádně bratří hrejme, Nikdy nezoufejme! 153 Jeden hlas.
Klej, vojíne, klej, Pardon nedávej! Kdo neumí notně klíti, Nedovede zvítěziti; Klej, vojíne, klej, Pardon nedávej! Zbor.
Notně bratří klejme, Pardon nedávejme! Jeden hlas.
Znej svou sílu, znej! V čas ji znáti dej! Neb kdo nezná sílu svoji, Nedobude slávy v boji; Znej svou sílu, znej, V čas ji znáti dej! 154 Zbor.
Sílu svou my znejme, V čas ji znáti dejme! Jeden hlas.
Přej si, reku, přej, Dívky zulíbej! Komu milá jesti Sláva, Rád Slovankám ústky dává; Přej si, reku, přej, Češky zulíbej! Zbor.
Přejme sobě – přejme, Češky zulíbejme!! 155 Obsah. Stránka Oddělení I. (Přípis Slovankám.)
Lásky bol. 1–45.5–68
Písně milosti69 Vlastenkám71 Vlasti sad72 Čechů štít73 Zastaveníčko I. II.74, 75 Skřivánek76 Ulehčení77 Lásky hra78 U potoka79 Růžinky stesk80 Lov81 Potkání-se s milenkou82 Kytka83
Oddělení II. (Přípis Slovanům.)
Lípy květ89 Náš cíl91 Hvězda má92 Původ vlastenectví93 Skaz z ciziny94 Čechů sláva96 Na Kollára98
[157] Stránka Kde domov můj99 Tajemství101 Co blaho mé102 Vystěhovanec104 Večerní myšlénky I–IX.105–113 Zármutek114 Jindy a nyní115 Básníka loučení-se s básněním116 Na cestu117
Vojenské zpěvy119 Před bojem121 Mezi bojem122 Po boji123 Před táborem124 V táboře125 Tah rovinou126 Pátý květen 1821127 Tah hornatou krajinou129 Vojín130 Smrt vojína131 Vojenská132 Útok134 Před nastávající válkou135 Loučení-se vojína od milenky136 Společenské I–VI.142–155
E: av; 2004 [158]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pospíšil, Jaroslav
(Tisk a sklad J. Pospíšila v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [IV]+158