Večerní myšlénky.

Večerní myšlénky.
I.
Co mi krajinu tu skrývá, Jako nebe travný mrak? Proč se darmo v dálku dívá Ostrých jindy očí zrak? Prach se ku nebesům valí, V jeho středu skví se meč – Proudy krve vody kalí....kalí... Ha! toť krutá Čechů seč! Češi švární! necouvejtenecouvejte, Šťastna budiž vaše zbraň! Blaho vlasti – bratrům dejte, Vámi Čech se šťastným staň! 105 II.
Slunce jasněj zasvítnulo Hledíc ze zatemných hor – Srdce v prsou procitnulo, Život hlásá Čechů zbor. Zeleněji kvetou háje, Blaho šumí proudy vod; To jsou české – naše ráje, Národ v nich jest Slávy rod. Užívejte, bratří milí, Země ráj vám otevřen; ZdeZde, kde jste se narodili, Zasvitne Vám jasný den! 106 III.
Jak se tu tak v nevinnosti Sešel věnec krásných děv? Co z ust plných líbeznosti Líbomilý plyne zpěv? Radujíť se holubinky, Že Čech k Čechu se chce znát – Za to prý jej krasotinky Věrněj’ chtějí milovat. Milujte, ach! líbé děvy, Milujte nás – bratry své! Zpívejte nám české zpěvy – To nás k vám, to k lásce zve. 107 IV.
Na vršíčku křížek stojí – Nad ním bledé luny svit....svit... Vůkol duchů dav se rojí – Hvězdiček se třpytí kmit. „Smím-li se vás směle ptáti, Co ten křížek znamená?“ – „Ty máš místo toto znáti, Jak je z nás tu každý zná!“ Jako hrom to třese zemí....zemí... Duchové – kříž – vrch ten tam – Stojím bez slov jako němý, Vím však již, co myslit mám! 108 V.
Jednou kdy jsem šírým polem Noční dobou chvatem jel: Tu jsem stvůry kol a kolem – Ve snách či snad v skutku zřel. Vůkol mne se světla skvěly, Les zlatila jasná zář, Stromy rozkoší se chvěly, Smála se i luny tvář. „Divný obraz je to v skutku!“ Zavolám, a silný hlas V tom se ozve: „Zanech smutku, Radostný teď počne čas!“ 109 VI.
Umíráček matce zvoní – Sestra vedle umírá – Oko moje slzy roní, Na ten žal an pozírá. Tu se matka opět zmůže, Život se jí vrací zas – Sestra zkvítá zas co růže, Zas zní obou líbý hlas. Tak vlast má s svou sestrou klesla – Tak můj národ umíral....umíral... Tak se teď zas bujně vznesla, Bůh jí zase život dal! 110 VII.
Třtiny na rybníce vlají, Jenžto vichrem rozbouřen; Kalné vody šepotají, Z hloubi slyšet kvíl a sten. Hrůza vládne v blízkém lese – Vichřicí se klátí strom: Skála věčná se tam třese – Ptactvo plaší blesk a hrom. Co ty vlny šepotají? Proč se děsí zvěř a lid?... Zločinci se zpovídají, Jimž jen Bůh můž odpustit! 111 VIII.
Šerá tma již skrývá kraje, An již ve snách každý tvor; Sama večernice plaje, Stříbříc pusto dálných hor. Na hřbitov sám kráčím zticha Promluvit tam s otcem svým....svým... Všecko mrtvo. Červ jen dýchá Pod náhrobkem kamenným. Kleknu tam, jej vyzývajevyzývaje, By se vrátil v život zas; On však zná již nebes ráje, Nechce slyšet syna hlas! 112 IX.
„Chcete psové věčně žíti?“ Tak král pruský ku svým řek’ – Ti pak počali se bíti, Každý byl v tom boji rek. „Chcete Češi věčně hníti?“ Takto kdyby vůdce lál – Zdaliž by pak zvítěziti Věrný Čech se v bitvu hnal? Statný Čech své povinnosti, Právo své – svou sílu zná; Protož život s ochotností Pro krále a pro vlast dá! 113