Kouzelný obraz města živoucího
se propad’ náhle do houstnoucí tmy,
jen siluety stínů – ó snu tího! –
jak vyrostly by pod hvězd klenbami.
Noc vyssála, hle, život z útrob jeho,
zdá hřbitovem se tyčit k nebi výš,
a národa tu navždy pohřbeného
mohylu hroznou z něho vytušíš.
Byl slavný, velké jeho epopeje
kdys zněly ve triumfu Evropou;
teď řada náhrobků tu ze tmy zeje,
se zdá ti pod těch mrákot potopou.
Vltava jak by běh svůj zastavila,
radostný příval její jak by ztuh’;
čís ruka jak by popel stínů sila,
kde břehů jejích rýsuje se pruh.
Vše naděje, jak by tu pochovány,
sny pyšné, touhy slávy navždycky,
jen ticho zvoní tu své věčné hrany
a světla honí se jak bludičky.
A do klenutí nebes tryskající
věž Víta pochmurná a kamenná,
to Vlast je, na hrobech tu, žalných lící,
Niobe hořem v kámen změněná.
Let netopýří zavíří kol hlavy
a do tmy zapadá v ten okamžik;
noc věčná rekviem tu slaví,
slyš z hloubi řeky k němu tichý vzlyk. –
Tvá Praha byla! – Národa už není! –
a věky se tu marně převalí;
ta jeho noc je strašná, bez vzkříšení
a čas i náhrobky ty rozvalí.
A hrůzou bolesti se nyní zdá ti,
že přestává i tvoje srdce bít,
neb nic tvé štěstí už ti nenavrátí,
zalomíš ruce své: nač ještě žít!
To město včera ještě plné ruchu,
hle, přede mnou se rozpadává v tmách;
je snu to iluse jen? ptám se v duchu
a kosti proniká až mráz a strach.
Ó zoře vzejdi, strhni tmy a stíny,
vlej život bujarý zas do ulic;
Vltavo naše, zahřmi ze hlubiny,
neb celý svět ať rozpadne se v nic! –
Ach, východ zahořel jak růží síla;
Praha se budí – a já k srdci sáh’,
je živa, nebi dík! však úzkost zbyla:
Můj národe, jsou stráže na hlídkách?!