XXII. Smutná jeseň, větry zimní

Jan Vlk

Smutná jeseň, větry zimní květ i listí umořily; – vyrvali mi z loktů milou, srdce trudem usoužili. Ach, ta rozkoš, když jsem milost z oka milé hlubokého zbožně, důvěrně a vroucně patřil pohlídat do mého. Oko žádné co nezřelo, srdce žádné necítilo, to jsem patřil, to jsem cítil, nebe se mně odhalilo. Nyní když tu spoustu patřím, mimo mne a v srdci mojím, rozpukuje mé se srdce nevýslovným bolem dvojím. Kvítí zase bude kvésti, lučina se zas usmívat, srdce víc se nerozkvete, bude v bolestech umírat.

Patří do shluku

růžička, kvítek, květinka, srdéčko, kvítko, kvítí, věneček, poupátko, růže, kytička

213. báseň z celkových 910

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Z jarního výsluní. (Alois Vojtěch Šmilovský)
  2. Změna. (Josef Jaroslav Langer)
  3. Otevřené nebe. (Václav Antonín Crha)
  4. Opuštěná. (Jan z Hvězdy)
  5. Útěcha. (Simeon Karel Macháček)
  6. Poslední immortella. (Alois Vojtěch Šmilovský)
  7. Sadba. (Simeon Karel Macháček)
  8. Růžové poupátko. (Bohuslav Čermák)
  9. SLZE LÁSKY. (Václav Jaromír Picek)
  10. Růže polední. (Hanuš Věnceslav Tůma)