XXII.
Smutná jeseň, větry zimní
Smutná jeseň, větry zimní
květ i listí umořily; –
vyrvali mi z loktů milou,
srdce trudem usoužili.
78
Ach, ta rozkoš, když jsem milost
z oka milé hlubokého
zbožně, důvěrně a vroucně
patřil pohlídat do mého.
Oko žádné co nezřelo,
srdce žádné necítilo,
to jsem patřil, to jsem cítil,
nebe se mně odhalilo.
Nyní když tu spoustu patřím,
mimo mne a v srdci mojím,
rozpukuje mé se srdce
nevýslovným bolem dvojím.
Kvítí zase bude kvésti,
lučina se zas usmívat,
srdce víc se nerozkvete,
bude v bolestech umírat.
79