Jakoby zázrakem, sotva se věřit chce,
Praha je přes noc zahradou ráje,
pohádkou z noci je jedné a tisíce
a v jitřním slunci perlami hraje
na každém lupení, stvolu a větvičce.
Petřín, hle, Letná a s nimi je Kinských sad
perlový vínek na její skráni;
Praha je nevěsta, vyšlá teď ze komnat,
zardělá krásou nad Zoři ranní,
v slunce se obléká královský za brokát.
Samé je úsměvy, bez vrásky obličej,
s blankytu šlářem, po níž jenž splývá;
Vltava svobodna, na jejím klíně, ej,
kouzelnou harfou šumí a zpívá
života píseň jak jarní svou epopej.
Fauni ze slují vyběhli do ulic,
omládlí, krásní, dychtiví lásky;
vášnivé ohně jim šlehají z zřítelnic,
s thyrsy kde tančí bakchantky – krásky,
touhy jimž nadýchly kouzelný růměn v líc.
Elektrik dráty zní hudbou jim kastanět,
sirény fabrik, parníků huky
zpíjejí života mízou, jež žene v květ;
tisíců spěchy tepny jsou ruky,
dmuté jak ňader jsou, upiatých ve korset.
Tajemnou symfonij jako bys slyšel znít
z vlnění množství v halucinaci,
moře jak v přílivu, v odlivu v břehy bít,
v peřeje jehož zlatí jak ptáci
kříže se shlížejí s věžových pyramid.
Sión a Hradčany, vroubené zelení,
v myrtovém vínku, užaslé zraky,
nad Prahy krásou se roztřásly v nadšení;
prejzové střechy, planoucí máky,
tlumy jsou družiček v lomenic třepení.
Mládím to, svěžestí burácí se všech stran,
a z rána kypí k večeru dlouze,
blankyt kdy, zlatými hvězdami vyšíván,
vybízí srdce k lásce a touze
a město promění v čarovný hvězdostan.
Do sadů fauni se kradou zpět z ulice,
za nimi krásky zvolna se tratí,
v stromech to nad nimi tajemně šepoce,
v pohádku lásky život se zvrátí,
jak v kůru do kmenů vrývá se do srdce.
Slavičí plesy zní dojatě ze křovin,
hlava se vroucně ke hlavě kloní,
zvonů jak večerní Angelus v sladký stín
na rtech tu první pocely zvoní,
rozkvetlých ze srdcí vůně vlá do výšin! – –
Jakoby zázrakem, sotva se věřit chce,
Praha je přes noc zahradou ráje,
pohádkou z noci je jedné a tisíce;
v jitřním, hle, slunci perlami hraje
na ňadrech Evropy nádherná kytice!