Šum, bouři, zpívej, naše Řeko valná,
bij v břehy rozmarně a jaře huč!
mě jímá pýcha z tebe, touha palná:
lid svobodný, nás, sebevíře uč! – –
V kamenných březích volná, nespoutána,
své vlny valí nezkrocené vpřed;
jak lvi řvou hněvem, kde je jezu brána,
z pěn hřívu ježí, než dál spějí v let.
Je majestátní v klidu, velebná je,
když rozleje se po ní slunce třpyt,
ji všecku ve zlatohlav oblékaje,
jímž provléká svých perel skvoucí nit.
Však pod mračným se nebem rázem mění,
je šupinatý pancíř z ocele;
své vlny zpěněné jak zuby cení
vstříc blesku na obloze setmělé!
Na cizí půdu nikdy nevkročila,
je naše jen! a věrná v nadšení;
než do vod Labe by své vlny vlila,
v hloub tratí se a vrací k prameni.
Je Praha její korunou a pýchou,
ji ovinuje lokty dokola
a k nohám se jí tulí vlnou tichou,
jak vzdychala by: „Kdo ti odolá!“
Jak snubní prsteny se přes ni klenou
oblouky mostů za sen přesladký,
jimi je Prahy na vždy zasnoubenou
jak s mořem kdysi snivé Benátky.
Obrázky její za ňadra si skládá,
dnem míhají se stíny siluet:
Hrad královský, věž Víta, oko hádá,
arkýře domů, Letná, strom i květ.
Neb bude tesknit po ní, cestou v dáli,
než vášnivá se k tobě navrátí,
by vlny její znovu zulíbaly
tvé nohy, Praho, v lásky závrati. –
Rád zadívám se zasněn, jak se baví,
když nad ní víří v křiku racků rej;
hned níž, hned výš se nesou, dětsky hraví,
až, na dlaň jak, jí se drou na peřej.
Když hladiny jí zpestří lodic hejna
v nádhernou letní Pražskou neděli,
jak matka dětí, v lásce ku všem stejná,
je nosí, hýčká v jejich veselí.
Neb děti Prahy to jsou její děti,
je láská, zmývá těla bronzová;
hle, po vlnách jí rozjiskření letí:
v budoucí slávu Čech je odchová!
A parníků když koráb vpluje v proudy
a vzduch jak ostřím protne jeho huk,
tu, pyšna, opře svalnatými oudy
mu boky jako obr tisíc ruk.
Jest naším zálivem i mořem spolu
a naše hrdé sny výš unáší;
své drahé Praze vine aureolu
a na trůn veleměst ji povznáší. –
Ó Vltavo, jak rád tě mám tak z duše
pro tvoji českost, a že naše jsi;
proč v nás ty sny tak vyznívají hluše?
svým vítězstvím což jisti nejsme si?
Což nejsme mládi, nejiskří nám zraky?
nehoří srdce, mdlí snad naše pěst?
či žili jsme tak dlouho pod útlaky,
že nezjaří nás svoboda ni čest? – –
Šum, bouři, zpívej, naše Řeko valná,
bij v břehy rozmarně a jaře huč!
mě jímá pýcha z tebe, touha palná:
lid svobodný, nás, sebevíře uč!