Ó Vltavo, jak zklamala’s mou pýchu,
sen o tvé síle utopií byl;
tvá krotkost dnes jak cizincům je k smíchu,
až v hloub jsem jeho osten pocítil!
Jak jinší bývala’s, ej, tisíckráte,
já čekal, tvojí slávy dychtiv zas,
že zkrušíš ledové své pouto klaté
jak dřív, kdy celý kraj se v děsu třás’.
Kdy břehy před tvým krčily se vztekem,
že přes ně stříkal hněv tvých vln a pěn,
a spousty ker jak hory s divým jekem,
nepřátel stádo, hnala’s z země ven.
Kdy rvala’s vlastní půdu, domy, boudy
a metala’s je po nich jak déšť střel,
kdy protáhla’s své ocelové oudy
jak lvice k skoku tam, kde jez se tměl.
Kdy pilíře svých mostů jala’s v pěsti
jak Samson, že se hroutily v tvůj klín,
a poplach zvonů, rány děl, tvé zvěsti,
tě předbíhaly hrůzou do krajin.
Kdy strážné ohně s břehů plápolaly
a zvyšovaly tvoji velebnost – –
tak’s žila v nás, tak my tě milovali
a s hněvem tvým i porob vztek náš rost’.
Pak byla’s svobodna; však jenom zvolna
se konejšila hříva zas pěn tvých,
až pod blankytem, azurová do dna,
jsi zazářila v slunce paprscích.
Však dnes! kde jaký zápas? hodný reka?
kde řev tvůj? i tvé mosty tají škleb;
jak říček, struh tvá vlna kalná stéká,
hle, břehu diváctvo – je bez pochleb!
Jdou ledy! jaké heslo jindy sluchu!
zrak zraku ptá se dnes: to Vltava?
ten přerod lenivý a beze vzruchu,
ten matný proud, ta voda špinavá?! – –
To je ten národ, myslím, historie?
to je můj národ, kdys, co muž, to rek?
jenž z milosti dnes nepřátel jen žije,
kde právo má, je samý ústupek?!
Proč’s Bože, milost nedal lidu svému,
svobody dobýt vztekle v krvi ran?
když otevřel’s hrob Vzkříšenému,
by za ni zápasil, mřít odhodlán?! – –
Jdou ledy! kde to heslo ryčné prve?
zrak zraku ptá se: naše Vltava?! –
Ej, Volnost! co je bez zápasu krve?
proud mdlý, náš život – voda špinavá!