Ty, která z této vlasti v blahu žiješ,
zde statky máš a zámky rodinné,
zde minulosť svou, kterou nezakryješ,
svou kolébku a své sny dětinné –
ó šlechto naše, srdcem, duší, činem
i mluvou naše buď, ať v jedno splynem’
ku spáse vlasti, z které v blahu žiješ!
Tys rodné zemi mnoho, mnoho dala
a přinesla jí vzácné oběti,
však více bolu jí jsi vyvolala,
jak s bolem čteme v dějin paměti,
když v trudných dobách sebes chrániť chtěla
a na vlasť ubohou jsi zapomněla –
dřív ty než ona, ač ti život dala! – –
Vlasť nejdříve a potom prospěch vlastní –
a její blaho tvojí snahou buď,
když ona šťastna, synové jsou šťastni,
a jejich láskou její mladne hruď;
vlasť ve tvém srdci chovej místo přední,
ať uplynou již její dnové bědní:
vlasť nejdříve a potom prospěch vlastní!
Zde tvoje vlasť a ne tam na Dunaji,
zde nad Vltavou velebný tvůj stan,
zde české písně skřivánkův se tají,
tam tupé zvuky cizorodých vran,
tam Babylon a zde tvé spásy Betlém:
ó českou buď a lidu svému světlem,
zde domov tvůj a ne tam na Dunaji!
Jen českou buď, haj národnosti hrady,
střez práva země proti útokům,
chraň české vědy, českých uměn sady
a nevěř lživým, cizím prorokům,
v národním boji nebuď vlažna, hlucha:
jsouc rodem šlechtou, buď i šlechtou ducha
a duchem tím haj národnosti hrady!
Ó nepřinášej cizotu k nám černou,
cti ducha lidu, mluvu národní,
ať pro budoucnosť máme známku věrnou,
že svoji jsme a duchem svobodni,
ať zachováme národnosti chrámy:
a český duch vždy bude mezi námi,
když nepustíme cizotu k nám černou.
Ty mnoho můžeš! – Blaze by nám bylo,
kdybysi v jedno s námi splynula,
by jedno srdce v prsou našich bilo,
a jedna vůle všem nám kynula:
pak šlechta s lidem v pevném společenství
by odolala všemu protivenství,
vlasť kvetla by, a nám by blaze bylo!
Ó šlechto naše, národ k tobě volá,
vlasť si tě přeje, vyslyšeť ji chtěj!
Kéž hlasům těmto duch tvůj neodolá,
kéž tebou zhyne naše beznaděj’,
kéž tebou vzejdou lepší, nové časy,
kéž pochopíš, čím zemi povinna jsi,
když matka vlasť a národ tebe volá!!!