SNĚŽENKA A HAVRAN
Sněženka vzbudila se časně ráno,
malounko sněhu na pažitě stláno.
Zelené borovice stojí v kruhu,
šedé se mlhy kradou v luhu,
křů chytají se, naň se víží.
Tu černý havran slétnuv s borovice,
bez krákorání všeho, bez povyku,
krok za krokem se v měkkém sněhu blíží.
A stanul před sněženkou. –
V pokojíku,
kde časně z rána všichni leží spíce,
si představ dítko malé, košiláče,
jak stojí probuzené na postýlce
a mnouc si z víček sen, ty druhé spáče
a matku nevidí. V té ranní chvilce
kdyby tak vstoupil stařec přihrbělý,
ve plášti černém zahalen jsa celý,
13
a od dveří se plíže v polosvitě
své oko, živoucím jež nevraží,
upíral na to vyjevené dítě,
rakvičku černou nesa pod paží – –
14