Zde břízy žloutnou jako zlato
a rudne buk; je jeseň laskavá;
jen jednou padlo jíní na to;
vždyť táhne na svatého Václava.
Cos prolhaného vrabci šepcí
a plno nesmyslu kře hovoří.
Tak zavezte mne, koně křepcí,
dnes kousek dále v naše pohoří.
Co se mnou jezdívali tuto,
už arci nechodí a nejezdí.
Dnes cítím, jak to heslo kruto,
jež hřbitovních sem vane ode zdí.
Nač mluvit čase o bývalém?
Ta struna zaznívá vždy smutněji.
„Tak jeďte hezky mírným cvalem
tou dlouhou jeřabinek alejí.“
Silnice rovná jako proutek,
ves stařičká, tam mlýnek ospalý –
Ach jest to, jest ten horský koutek,
čas na mne zevšad zírá bývalý.
„Teď zajedeme v panské lesy
a rovně vzhůru kolem myslivny!“
Skotáci pýřku pálí kdesi,
tu v lese zašel puch ten protivný.
Jedeme. – Kočí oprať spouští,
by koně měli chvíli oddechu,
a ukazuje bičem v houští,
kde srnka v padol pádí po mechu.
„Až pod kaplí zas zastavíme!“
Tam vidět na mnoho mil do kraje.
A stromy, mechy, všecko dříme,
jen soják hlídá, občas volaje.
Nad lesem ptáci letí k jihu,
ach nebojte se, nejsem nadlesní;
pozdravte jihu pouště, v mihu
i studánku, jež na oáze sní.
Já táhnu v opak ku severu,
kam ukazují všecky kompasy,
kde jediný den v pološeru
s jedinou nocí roku zápasí.
Tam z ledu Mráz si dómy staví,
kry vzpírají se, hlomozí,
ve stavbě míhají se, baví
ssavcové bezrucí a beznozí.
Proud golfu teplý podemílá
paláců ledných skvělé mámení,
na troskách plave čeleď milá –
mrož mrzutý, šibalští tuleni,
a bílý medvěd ve úkrytu.
Kol pólu šílí kruhem vichřice,
cos zabělalo u zenitu
a magnetky se točí tančíce.
Co děje se? Viz, ohňostroje
severní záře víří po nebi!
Ach, země máti, žití Tvoje,
tak složité a plno veleby,
mou šedivou už mučí hlavu,
jež luští těžkou světa pohádku,
a rozluštit ji není v stavu.
„Tak jeďme, do noci už na krátku!“