Stesk.
Kdykoliv se ku hranici
vlasti krok můj šine,
v ňadro vzdech a slza v líci
ví Bůh, proč se řine!
Jak to možno, tytéž stráně,
tytéž kolem nivy!
Zem i nebe, vrch i pláně
úsměv přívětivý!
A přec každým krokem tady
hruď to žalem stiská,
jiná města, jiné hrady,
jiná je ta víska!
S bázní kolem jdu i polem
v sněhu, v květu deště,
koho potkáš, ptám se s bolem,
bude bratr ještě?
Tomu rád bych stisknul ruku
vlídné slovo řeknul,
kdyby v cizí řeči zvuku
jen mne nezaleknul!
107
Dívce řek’ bych rád: Čtu sladkou
v oku tvém báj lásky!
Děcku: Postůj chvíli krátkou,
pohladím tvé vlásky!
Ale darmo, ret je němý,
slovo strach s rtů plaší,
v rozpacích se dívám k zemi,
k rodné – přec ne naší.
Kdykoliv se ku hranici
vlasti noha šine,
v ňadro vzdech a slza v líci,
vím juž, proč se řine!
108