Píseň cestaře.
U silnice v potu tváře
tluku kamení,
z křemene vzplá časem záře,
tím však v sny mé samotáře
nic se nezmění.
Panstvo jede na kočáře...
Tluku kamení.
Od škarpy své, tich zde sedím,
sotva zvednu zrak,
a když ob čas v dálku hledím,
ani slova při tom nedím,
zřím jen v samý mrak,
k otázkám i odpovědím
chodců všech jsem němý vrak,
sotva zvednu zrak.
Třískám klidně do křemene,
je to drsný zvuk,
krev se časem v spánky žene,
vdechy dávno potlačené,
ohlas dávných muk,
ven se valí – já je zdusím...
není času, bušit musím...
je to drsný zvuk.
67
Tu se po silnici mihne
babka s nůší svou,
smavé děvče zrak můj stihne,
za ním do dálky se zdvihne,
zrak se zamží tmou,
s vakem cizí cestující
štíhlý, student bledolící,
jako stíny jdou.
Jako stíny ve svítilně
kouzelné kol jdou,
co já třískám v křemen pilně
ráznou paží svou.
Cestařem být – práce tuhá,
až se člověk otřese.
Zdali jednou klidu duha
nad moji skráň sklene se?
V křemeni to divě tryská...
Bůh tak v svoje světy tříská...
Vyčkej – doba spásy blízká
klid ti v hrobě přinese.
68