Ach, ano! Pamatuji jako dnes,
v řek rámci k tobě, zamlžený zvone,
se děcka vzruch a první povzlet nes’;
v těch sladkých citech posud mysl tone.
Tvůj význam tenkrát nepochopil hoch,
„Řip!“ jenom „Řip!“cos zvonilo mu v sluchu,
a tak se vydal – právě kvetl hloh
a skřivan zpíval v jarním, čistém vzduchu –
na první pouť, až stál tvém na vrcholi
a udýchán, žeh v líci, rozhlížel
se krajem, rolník brázdu kde táh’ v poli,
kde borků stín se za vsí rysy chvěl
až k věnci hor; cos cítil – dětský cit!
Ach, jen jej vyslovit!
Cos kleslo v duši z toho výletu,
jí na dně zůstalo jak sladká manna;
ten pel čas nesetřel v svém přeletu,
dál skřivan pěl tam svoje Hosianna!
Já poznal brzy krutý onen svár
v tvých stínech, který zuří o píď země,
ba o víc, českou duši, supa spár
již matce rvát chce, vše mluvilo ke mně:
ty brázdy polí, jež pot lidu pily,
ty silhouetty středohoří v mhách,
ty zkazky otců, plné velké síly,
vše matky naděje i matčin strach,
ten symbol tvého světce, jímž drak sbit –
Ach, to jen vyslovit!
Mně nedalo to. K tobě zase zpět
se nesl krok na tvoji svatou půdu;
já hledal všady otce Čecha sled,
já cítil živou každou černou hrudu.
Ó tato druhů moje návštěva
ta velké přísahy již svědkem byla;
já cítil vše, co pěvec opěvá,
byť devíti Mus dřímala v tom síla,
jak maličké jest, mdlé a bez života,
když jeden akkord chybí tomu: Vlast!
Ta pouze duch jest, jímž vzplá v žití hmota
a já se začal o svou matku třást,
já z písní – dětství! – chtěl jí sklenout štít –
Ach, to jen vyslovit!
Byl krásný den, vše vůně, hudba, lesk
po nočním dešti kraj plál ztopen v zlatu,
a přec mým ňadrem bouřil žalný stesk
na vrcholu tvém, já zřel ve všem ztrátu.
Jak podrost doubců, mladých ořechů
vzrost, horo svatá, na tvém skalném boku!
Oč my jsme vzrostli? Darmo útěchu
tvá krása v srdce vlá, žhne slza v oku.
Oč dál jsme dnes? Splněny naše touhy?
Boj jako před lety hřmí dive dál,
tvůj svatý Jiří jest jen symbol pouhý,
náš cíl v tom boji – věčný ideal!
Tak rok od roku v čekání jen žít! –
Ach, to jen vyslovit!
Mé děti malé, samý žert a smích,
což věděly, co v srdci mém se sváří!
Já patřil v západ, východ, sever, jih,
já ruce roztáh’ jako ku oltáři!
Jak obejmout bych vše moh’ v náručí
ty pole, brázdy, lesíky a meze!
Ó co je vlast, nás teprv naučí
cit hořký, viděti ji na řetěze!
Tak slunnou, krásnou, jedinou a drahou
a stále trpící po celý věk,
já maličký se cítil s obří snahou,
v tmy její vrhnout jeden paprslek,
jí, štvané lani z dlaně dáti pít –
Ach, to jen vyslovit!
A celý kraj mi zahalil se v mrak
a mdloba s hněvem o mou hruď se rvala,
tu na hlavy mých dětí padl zrak
a vroucí modlitba se k nebi drala:
„Kéž aspoň tyto, jež necítí dnes,
čím otce hruď se zmítá v těžkém sporu,
kdys šťastny, horo, vstoupí na tvůj tes,
sta ohňů svobody až po obzoru
se zažhne kol, až zazní české luhy
kol jásotem, jenž k hvězdám zaletí:
Jsme svoji, volní, spadly naše kruhy!
Co’s nedal stromu, dopřej poupěti,
dej dětem, bez čeho má otec mřít!“ –
Ach, to jen vyslovit!
Od chvíle té, mne pálí napořád,
víc nechci dostoupiti svaté hory,
víc nechci v kapli drakobijce stát,
když její okny nešlehne blesk zory.
Dost návštěv dvou mám, patřím v minulost
a všecko zkypí v srdci spjato roky,
co pláten zoufalý zde plachý host,
co jeho snahy vše a písní sloky?
Ta kaple svítit bude, labuť bílá,
z mlh, mraků tísně dále v český ráj,
v němž dál spát bude chrabrých dědů síla
i stará sláva jako krásná báj,
co vzdechů moře v nebe bude hřmít –
Ach, to jen vyslovit!
Vím, po třetí tam přijdu, již jen duch,
v den věčně svatý každé české hrudi,
v den vítězství, jejž dá nám, je-li, Bůh;
tu jistě, věřím, duše má se vzbudí,
svůj kámen srazí, který řadou let
jak pečeť zmaru tížil tlící kosti,
a z dálky, k tobě, Řipe, dá se v let,
a stane vítěz v bráně budoucnosti.
Tu stínů valné uvidí již davy,
zem svatou sprahlým jak líbají rtem,
ach, otci naši, hlava vedle hlavy,
cit jedné lásky mrtvé svede sem.
Vše splněno, sny skutkem, v hrobu klid
tu slastí bude pak se navrátit –
Ach, to jen vyslovit!