I.
Nářek Jimeny.
Velký hlomoz rozléhá se
zbraní, křiku, v hlasů vádě
v Burgosu tam ve paláci,
kde dlí velcí pohromadě.
Vychází ze síně svojí
král i s celým dvorem právě,
potká Jimenu Gomeza
u paláce bran tu právě.
Oplakává otce svého,
kadeř svou má rozpuštěnou,
Rodrigo z Bivaru za ní
s dýkou kráčí zkrvavenou.
Hrdého tu zřeli mládce
obličej hned ohněm vzpláti,
Doňu Jimenu když slyšel
hrozně takto žalovati:
[17]
„Právo své ždám, dobrý králi,
a na zrádcích chci se mstíti,
mají-li ti synové tví
a jich skutky k plesu býti!
Král, jenž nekoná zde právo,
nezaslouží krále jméno,
z ubrusu chleb jísti nemá,
nebuď jemu poslouženo.
Zrozena jsem, věz ó králi,
mezi předky vznešenými,
Pelayovi když šli v pomoc
s zástavami Kastilskými.
Kdyby tak nebylo tomu,
stejnou zůstane páž tvoje,
malé zde by krutě mstila,
přísně soudíc velkých roje.
A ty, hrozný vražedníku,
dýku krvavou v své dlani
protkni útlým hrdlem mojím,
k drsné ráně již se sklání.
Nešetř mne, spíš zabij, zrádce!
Co ti po tom, ženou že jsem?
SpravednostSpravedlnost od tebe žádá
slyš, Jimena Gomez s děsem.
Prvního, žes reka zabil,
nejlepšího v boje vzdoru,
který obrance je víry
a je hrůzou Almansoru;
18
Coco však platno, drzý chlapče,
že zde tupím tě a haním,
od tebe smrt, zrádce, čekám,
netoužím, se neubráním.“ –
Jimena když uviděla,
Rodrigo že neřek slova,
ano spíš, že chopil úzdu
na oře se vhoupnuv znova;
Nana všecky kol zrak obrací
a je zapřísahá v lkání,
zříc, že nikdo nejde za ním,
volajíc: „Ó pomstu, páni!“