Valencie v kruté tísni
může se jen špatně bránit,
nebo Almoravidové
posud váhají ji chránit.
Jeden starý Maur to viděl,
který lidu věštcem slul,
na vysokou věž on vystoup,
aby město přehlednul.
A čím krásněji je viděl,
větší bolest v srdci cítí,
zachvácený těžkým hořem
takto začal hovořiti:
„Valencie! Valencie!
hodna věčné vlády, ach,
Bůh – když nepřijde ti v pomoc,
klesne tvoje sláva v prach!
A s tou padnou naše plesy,
nic nás více neosvěží;
základní pilíře čtyři,
podklad tvojích zdí a věží,
kdyby mohly, věř, že rády
spojily by se v můj žal,
i ty tvoje pevné hradby,
i jich nedobytný val.
Útoků, hle, pod nárazy
vidím, jak se zachvívají
tvoje věže, ku nímž lid tvůj
zírá zbožně z dálky v kraji.
Veselá jich lehká výška
těchou byla v trudu jim,
drobí se teď, kdo ji vztyčí
k slávě časům budoucím?
Cimbuří tvá sněhobílá,
jež se jako křišťál lesknou,
ztrácejí už pevný vzhled svůj,
i tu svoji záři blesknou,
i tvůj vodou přebohatý
veltok Quadalaviar
s přítoky opustil dávno
koryto své – suchopár.
Kříšťálové zdroje tvoje,
denně již se více kalí,
studnice tvé vyschly všecky,
mají vody přítok malý.
Bujné zahrady kdys tvoje
v zádumnou se halí šeř,
nebo kořeny jich rostlin
ohlodala dávno zvěř.
Louky tvoje nepočetných
květů plny jsou bez vůně,
smutně vadnou, místo barev
stín a prach je v kvítí lůně.
Velebené bohatství to,
moře tvého, břehů tvých,
co ti platno, dnes je hanbou,
dnes je nepříteli v smích.
Hory, pole, nivy, luhy,
nad nimiž jsi vládla pyšně,
kouřem ohně zaslepily
docela tvé oči hříšně.
Těžké je tvé utrpení,
nemoc tvá tak veliká,
že již naděj na spasení
v srdcích lidí zaniká!
Valencie, Valencie!
Bůh sám rač ti pomoc dáti,
co jsem často prorokoval,
nad tím nyní musím lkáti!“