Ve Valencii Cid meškal
znaven prací, tíhou běd,
znaven válek lopocením,
vždyť jich tolik různých sved.
Když jej právě došly zprávy,
Bucar, velký Maurský král,
ku Valencii že táhne,
z toho vznik mu trud i žal.
S sebou vedl třicet králů
bohatých a statečných,
k tomu vojska valné pluky
pěšáků i na koních.
Na loži svém natažen byl,
v těžké dumě trval Cid,
událosť ta důležitá
zloupila mu všecken klid.
K nebes Pánu úpěl žalně,
který pomoc vždy mu dal,
z velkého by nebezpečí
s ctí jej opět vysekal.
Nežli Cid se toho nadál,
muž kýs stál mu po boku,
zář mu plála v obličeji,
zář mu plála ve oku.
Jak sníh všecko na něm bílé,
vůně cizích světů kol:
Pravil, „Cide, nespi, vzmuž se,
zapuď z hrudi každý bol!“
„Kdo jsi, jenž mne napomínáš?“
odvětil Cid zmdleným rtem,
„Říkají mi svatý Petr,
kníže apoštolů jsem.
Přicházím ti říci, Cide,
zanech trudů i všech běd,
musíš-li svět opustiti,
Bůh tě v jiný volá svět.
K věčnému tě vítá žití,
ku radosti světcům svým,
za třicet dní, Cide, umřeš
ode dneška, to ti dím.
Tuze rád Bůh má tě, Cide,
velkou jeho milost slyš,
že ty ještě po své smrti,
nad Bucarem zvítězíš!
Velkou řež tví lidé svedou,
Maurů zlá to záhuba,
to se stane za pomocí
apoštola Jakuba.
Rodrigo Campeadore,
vyzpovídat již se spěš,
pak se jistě hned po smrti
k slávě nebes pozvedneš!
Z lásky ke mně Bůh to všecko
spořádal a nařídil,
že jsi můj chrám ve Cardeně
po mně jmenovaný ctil.“
Uslyšel Cid tato slova,
cítil v hrudi velký ples,
z lože svého rázem povstal,
na kolena rázem kles.
Svatému chtěl apoštolu
obě nohy políbit,
svatý Petr děl však: „Cide,
toho nech, to nesmí být!
Ty mne dotknouti se nesmíš,
zbytečný si uspoř žel,
ale bezpečně věř všemu,
co jsem právě tobě děl.“
Apoštol to svatý pravil,
do nebe se vrátil zas,
Cid byl velmi potěšen tím,
v duši sílu měl i jas,
za všecko, co Bůh mu dal,
z hloubi srdce děkoval.