Hle, již táhnou z Valencie
s dobrým Cidem z Kastilie,
pěší táhnou, jezdci táhnou,
sbory dobře seřaděné.
Bermudezi, reku smělý,
přede všemi neseš prápor,
branou Culebry jde vojsko
odcházejíc na bojiště.
Geronimo arcibiskup
nejdřív jede v dobré zbroji,
proti králi mouřenínů,
jenž se Miramamolin zve,
který k zápasu jde s Cidem,
dobýti chce Valencie.
Pohanů padesát tisíc
za prápory Maura táhne,
seřaděná, vyzbrojená
vojska již se k sobě blíží.
Ale Maurů také množství,
křesťanů jest malý počet,
v kruté, zdá se, tonou tísni.
A hle, tu k nim v dobré zbroji
Cid se blíži přestatečný
vztýčen na své Babieçe.
A on volá silným hlasem:
„S námi Bůh i svatý Jakub!“
Maurům v bok lid jeho padá,
vše kol bije, vše kol raní.
Vesel Cid se dívá kolem,
jak je vztýčen na svém oři,
dobrém oři, Babieçe,
paže svoje koupá v krvi,
v rudé krvi po záloktí,
přes mrtvoly Maurů jede.
Jednoho tu potká Maura,
jenž měl smělost v tvář mu patřit,
ostatní se obrátili,
prchli, opustivše pole.
Za nimi jda v rychlém sledu,
konečně se s králem setkal,
třikrát s ním se utkal v boji,
pod ochranou pevné zbroje.
Dále nesla Babieça
polem dálným svého pána,
do dálky moh on se dívat,
věrné oštěpy by zhledl,
ale Maur mu dávno zniknul,
v zákopu se jakéms ukryl.
Tisíc vojínů a pět set
ze všech, kteří vyjeli s ním,
pouze králi tady zbyli
zajatí a mrtví druzi.
Zlato, stříbro, krásné koně
vítězi vše zbylo v kořist,
i stan bohatý a krásný
neviděný u křesťanů.
A v tom stanu zajatcem byl
Don Alvador Salvadores,
který vesel teď a s chutí
s ním se do otčiny vrátil.
Jimeně i dcerám jejím
líbilo se toto všecko.