Miramamolin.
Onen proslavený Cid,
chválený tak plným právem,
dobyl město Valencii,
na Maurech je získal v boji.
Jeho paní dlela tam,
hraběte Lozana dcera,
196
Doňa Sol, doňa Elvira,
jež sem krátce před tím přišly
z Cardeny svatého Petra,
kde je Cid byl zanechal.
Tomu když se těšil CidCid,
nová jemu přišla zpráva,
Miramamolin že velký
korunován v Tunisu,
že se blíží, Valencii
aby dobyl, s valným vojskem
padesáti tisíců
jezdců, pěších nesečteno.
A jak statečný byl Cid,
v boji dobře vycvičený,
dobře opatřil vše hrady,
stráže všecky postavil.
Mysle dodával svým jezdcům,
jak to míval v obyčeji,
Doňu Jimenu též zaved
a s ní obě dcery svoje
na věž, nejvyšší jež byla
v celém hradě královském.
Na moře tu výhled měly,
Maury blížiti se zřely,
rozbíjeti stany svoje
v tísni svého nepokoje,
slyšely kol ValencieValencie,
kterak jejich povyk vyje,
a jak jejich bubnů ruch
rozechvívá třeskem vzduch.
197
Jimenu i dcery její
velký popadl strach, hoře,
neviděly posud nikdy
tolik lidí ve táboře.
Ale Cid je posilňoval,
a k nim těšná slova řek:
„Nebojte se, choti, dcery,
dokud žiju, Cid, já rek,
Mauři, dole jež tam zřítezříte,
zmizí brzy v bitvy dým,
velkým plenem od nich, dcery,
skvostně já vás vybavím.
A čím více Maurů bude,
zisku tím víc zkvete nám,
a ty rohy, které drze
až do uší troubí vám,
ve Valencii se stanou
chrámu sluhy, přísahám!“
A když viděl Maurů davydavy,
že vniknuly do zahrad,
a že tam se rozptýlily,
žádný pořádek a lad,
Alvara Salvadoroses
k sobě dal si zavolat.
Děl mu: „Dvě stě vemte lidí,
ozbrojte je okamžítěokamžitě,
dobré jezdce, a pak výpad
na tyto psy řiďte hbitě,
ať zří Jimena i dcerydcery,
jak se rvete zle a litě!“
Vykonal on ze všech sil
to, co Cid mu poručil,
198
Maurům v záda rychle vpad
a je vyhnal ze zahrad,
divoce v jich šiky hřměly,
sekali a zabíjeli,
až pak vnikli k stanům smělí,
které Mauři vystavěli,
dvě stě tam jich pobili,
pak se domů vrátili.
Zajat byl tu Salvadores,
daleko se odvážil
až v střed Maurů, proto od nich,
než se nadál, zajat byl.
Ale Cid jej vybavil,
pohany když všecky zbil.