Tvůj úsměv.
Ty jistě odpustíš, mé dítě milé,
ty odpustíš, že přijdou někdy chvíle,
kdy, ač tvou cítím v hloubi srdce lásku,
zříš stín v mém oku, na mém čele vrásku,
stín, jenž tě rmoutí, vrásku, jež tě leká.
Ty odpustíš, jeť život bouřná řeka,
jež často rmutem, co se z bezdna valí,
i azur, jenž v ní zrcadlí se, zkalí.
Co v řece rmut jest, vzpomínky jsou v žití,
a často věru osten jejich cítí
má duše v době, kdy jest nejvíc šťastna.
Pak starostí též peruť tmavořasná
se nevědomky nad mou skrání chýlí,
tu cítím, lítosti jak hořké býlí
mne pálíc, na květ hořký v srdci roste.
A život celý, kam ty, dítě prosté,
55
jíž každičký den jarem jest a plesem,
kam mhou se díváš, rci, zda není lesem,
kde snadno krok tvůj pravou cestu ztratí?
A umění, ta hvězda, která zlatí
v tmách smutnou pouť, se náhle soudcem stává.
A umění jest přísné, vševše, co dává,
čím žehná, čím se modlí, jásá, zpívá,
za noci klid, za slzy dáno bývá,
by touhu zkojíc jinou vzňalo znova,
vždy v horší mukumuku, než je Tantalova.
Toť Dolorosa, držíc Syna v klínu.
Hle Dante, jaká nekonečnost stínů
mu klíčí na čele a tahy chmuří!
Slyš, Tasso vzdychá, Shakespeare lká a zuří,
pod lebkou Miltona Satan hlavu zvedá,
a Pascal touží, zápasí a hledá;
smích, motýlem jenž letí k idealu,
u Cervanta se tají v slzách žalu
a z rolničky se zvolna stává bičem.
Ach umění jest přísné! Sen, jenž chtíčem,
a vášeň jest, která se stává katem;
a stejně vraždí pérem, štětcem, dlátem,
dej mu své srdce – ono vezme duši!
A proto odpusť, jestli někdy ruší
tluk srdcí našich tony nesouzvuku;
jen usměj se, jen přej tvou stisknout ruku,
a smíru anděl, jenž v tvé duši žije,
mně ukáže zas, hvězdy poesie
jak staří známí že v tvém oku svítí.
A vonnou bájí zas mi bude žití
a ucítím, čím tys mně, sladké dítě!
56
Kdys na svých cestách, z jitra, na úsvitě
jsem v Apeninách našel zámek starý,
kol věží jeho táhly zbytky páry,
já díval se, jak slunce z nich se noří.
Kraj zářil, já jsem vešel do nádvoří,
zde fontan byl, kryt břečtanem a mechem.
Stál v rozvalech, jen kapek svojich echem
se starými zdmi mluvil jako v snění.
V tom blesklo slunce, a v kouzelném chvění
se mihnul vody tryskající pramen,
hrál v barvách všech, byl meteor a plamen,
byl safír, perly, nach a zlato živé...
Teď dobře vím, proč tenkrát v dumě snivé
jsem dlouho patřil na ten zázrak světla.
Rci, čím jest píseň, jež mi srdcem letla,
mé sny a tužby, ba dny žití všecky,
když neozáří je tvůj úsměv dětský?
Tys dnů mých slunce, obracím se k němu!
Zdaž jako plaché kapky vodojemu
by nezmizely bez kouzla a krásy?
Ó usměj se, ó zvedni zlaté řasy,
ať slzou co mi trysklo z duše hlubin,
jest v úsměvu tvém perla, nach a rubín!
57