Tvůj úsměv.

Jaroslav Vrchlický

Ty jistě odpustíš, dítě milé, ty odpustíš, že přijdou někdy chvíle, kdy, tvou cítím v hloubi srdce lásku, zříš stín v mém oku, na mém čele vrásku, stín, jenž rmoutí, vrásku, jež leká. Ty odpustíš, jeť život bouřná řeka, jež často rmutem, co se z bezdna valí, i azur, jenž v zrcadlí se, zkalí. Co v řece rmut jest, vzpomínky jsou v žití, a často věru osten jejich cítí duše v době, kdy jest nejvíc šťastna. Pak starostí též peruť tmavořasná se nevědomky nad mou skrání chýlí, tu cítím, lítosti jak hořké býlí mne pálíc, na květ hořký v srdci roste. A život celý, kam ty, dítě prosté, jíž každičký den jarem jest a plesem, kam mhou se díváš, rci, zda není lesem, kde snadno krok tvůj pravou cestu ztratí? A umění, ta hvězda, která zlatí v tmách smutnou pouť, se náhle soudcem stává. A umění jest přísné, vše, co dává, čím žehná, čím se modlí, jásá, zpívá, za noci klid, za slzy dáno bývá, by touhu zkojíc jinou vzňalo znova, vždy v horší muku, než je Tantalova. Toť Dolorosa, držíc Syna v klínu. Hle Dante, jaká nekonečnost stínů mu klíčí na čele a tahy chmuří! Slyš, Tasso vzdychá, Shakespeare lká a zuří, pod lebkou Miltona Satan hlavu zvedá, a Pascal touží, zápasí a hledá; smích, motýlem jenž letí k idealu, u Cervanta se tají v slzách žalu a z rolničky se zvolna stává bičem. Ach umění jest přísné! Sen, jenž chtíčem, a vášeň jest, která se stává katem; a stejně vraždí pérem, štětcem, dlátem, dej mu své srdceono vezme duši! A proto odpusť, jestli někdy ruší tluk srdcí našich tony nesouzvuku; jen usměj se, jen přej tvou stisknout ruku, a smíru anděl, jenž v tvé duši žije, mně ukáže zas, hvězdy poesie jak staří známí že v tvém oku svítí. A vonnou bájí zas mi bude žití a ucítím, čím tys mně, sladké dítě! Kdys na svých cestách, z jitra, na úsvitě jsem v Apeninách našel zámek starý, kol věží jeho táhly zbytky páry, díval se, jak slunce z nich se noří. Kraj zářil, jsem vešel do nádvoří, zde fontan byl, kryt břečtanem a mechem. Stál v rozvalech, jen kapek svojich echem se starými zdmi mluvil jako v snění. V tom blesklo slunce, a v kouzelném chvění se mihnul vody tryskající pramen, hrál v barvách všech, byl meteor a plamen, byl safír, perly, nach a zlato živé... Teď dobře vím, proč tenkrát v dumě snivé jsem dlouho patřil na ten zázrak světla. Rci, čím jest píseň, jež mi srdcem letla, sny a tužby, ba dny žití všecky, když neozáří je tvůj úsměv dětský? Tys dnů mých slunce, obracím se k němu! Zdaž jako plaché kapky vodojemu by nezmizely bez kouzla a krásy? Ó usměj se, ó zvedni zlaté řasy, slzou co mi trysklo z duše hlubin, jest v úsměvu tvém perla, nach a rubín!

Patří do shluku

zářný, perla, opál, drahokam, duha, hvězdný, rubín, třpyt, rosný, hvězda

343. báseň z celkových 1127

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. ÓDA PRCHAJÍCÍ LÁSKY (Jaroslav Vrchlický)
  2. Tys lotos můj, ty květe nad vše milý, (Rudolf Mayer)
  3. Deo lucis. (Josef Václav Sládek)
  4. ZPĚV V JESENI (Jaroslav Vrchlický)
  5. 3. Odkud zápal ten horoucí, (Jaromír Březanovský)
  6. Víc nežli jindy. (Jaroslav Vrchlický)
  7. IV. Tvé polibky jak vroucí láva tekou, (Jaroslav Vrchlický)
  8. XLI. Panně Montserratské. (Xaver Dvořák)
  9. Moře. (Jaroslav Vrchlický)
  10. Hvězdy. (Jaroslav Vrchlický)