Píšťala Panova.
Šel stezkou jsem kol zkvětlých hlohů;
Pan seděl na skále.
Já pravil k němu: Kozonohu,
co máš v své píšťale?
On odpověděl: Sedmi zvuků
v ní píseň zakletá,
ji zbudit v souzvuk, sem dej ruku,
zkus, jsi-li poeta!
Zde dírka první a juž na ni
prst sklání chlupatý,
v té po kráse spí horování
a vesna s poupaty.
V té druhé dřímá krása ženy
a kouzlo nahých vnad,
jež sluncem zpit a roztoužený
chytávám v sítí rád.
Té třetí dotknul se kdys retem
sám velký Dionys,
[105]
z té vína hymnus letí světem
a jeho synem tys!
Ve čtvrte dřímá pěvce pýcha
a k trpaslíkům hněv,
do páté triumf jeho dýchá
svůj vítězící zpěv.
A šestá, to jest velkolepý
vesmíra děsný smích,
jímž schvácen sám i osud slepý
se zmítá ve křečích.
A sedmý, který všecko víže:
zem, moře vln i hvězd,
to vzdech, jímž hruď lne k hrudi blíže,
to věčná láska jest!
A řek’ to, píšťalu mi hodil,
já s úsměvem ji chyt’,
a písní příval kles’ mi v podíl,podíl
co rosy na pažit.
Však pověz ty mi, co ti zbude,
když’s píšťalu mi dal?
Mně, blázínku, mně vesmír hude!
A zmizel v šeru skal.
A od té doby slyším zněti,
kam lačný skloním sluch,
ve vodě, trávě, zkvětlé sněti
těch sedmi zvuků ruch.
106