Šeř mystická, plášť Boha tajuplný,
až v klenbu roste, její měkké vlny
na stěny chrámu bez ohlasu bijí,
že duše jen jich slyší melodii;
tu sladce vře, hned zmírá tišeji –
jak nevěřit a nevzplát v naději!
A vůně kadidla, jak skryté zřídlo,
výš tryská, jako pták své modré křídlo
hned v šíř i v dáli rozprostírá,
na sloupech sedá, jak když sílu sbírá,
než k nebi volně dá se v prudký let –
jak touhou tajemnou se nezachvět!
Kol oltáře se oleandry tísní,
déšť květů rudých v zeleně sní třísni
a růží, jež se pod list palem tají,
kde s cypřiši se myrty propletají
a tiše stojí, ni list nehne se –
i srdce cítit tluk, když ozve se.
Tam na oltáři ve svic zářném plamu
a v jase žhoucím zlata, drahokamů
jak lilie květ, jako růže bílá
a lotosu květ čistý, o němž snila
kdy vlna Gangu bájné Indie,
jak Boha tvář – plá svatá Hostie.
V prach padám a hlas pochyb slyším známý:
Je pravda to, že Bůh dlí mezi námi?
Chce od kolébky k hrobu s námi jíti?
A srdce, které osten hoře cítí,
to na jeho že hrudi hostinné
vždy bezpečně a sladce spočine?
Ten Bůh, jenž v neskonalém sídlí blahu,
že soucitně zří od věčnosti prahů
k nám, kteří ve blouznivém světa víru
víc netoužíme po štěstí, leč míru,
a lačni pravdy hyneme a mřem,
nám k posile že naším pokrmem? –
A tklivě hlas mi odpovídá jiný:
„Ó vypuď z hlubin pochybnosti stíny!
Jsem Ježíš, to je láska, pravda, štěstí,
kříž Tvůj vždy pomáhám ti k hoře nésti,
jsem radost tvá a cítím tvůj i žel,
jsem bratr tvůj a jsem tvůj Stvořitel!
Víc nežli nebes trůn mě vábí země,
v té prosté způsobě skryt přetajemně
chci s vámi žít a nésti utrpení;
ó pojďte, já jsem vaše občerstvení,
jsem život váš i síla nadšená,
jsem cesta v ráj i věčná odměna!“
Tak šeptá hlas a v umírání hyne – –
To Kristus s oltáře mi vroucně kyne;
a se stěn podoby i s klenby dómu
vše volá: Amen, Amen! mocně k tomu:
Byl’s život náš i síla nadšená,
byl’s cestou v ráj – jsi věčná odměna!
Já v plaché bázni kloním hlavu k zemi,
chci modlit se a rtové mí jsou němi;
jak záře paprsků, jež okny vpadla
na dlažbu chrámovou – se v nitro kladla
zář víry, sladké míru znamení,
zdroj lásky a vroucího nadšení.
A děl jsem k sobě: Hle, tak člověk hledá
vždy Boha svého, ruce k nebi zvedá
a neslyší, jak volá z blízka k němu,
a mluvit chce jen k Bohu vzdálenému:
„Ó vy, jenž hledáte Jej v kraji hvězd,
sem pojďte, Kristus mezi vámi jest!“