Kontemplace 3.
Na oltáři zápalu, hle,
duše vstoupá vonný dým;
chce být sama, rozkvést tiše
ke snům královským.
Nad propastí Velkosti tvé
nakloněna hřížit zor:
z myšlenek jak tvojich vzchází
svět za světem nad obzor.
Jako z úlu zlaté včely
sluncí velkých tryská řad
a svou září pozlacují
slávy tvojí Majestát.
Jak se vlní ve tvém dechu
nocí lány bílých hvězd,
jako květy tknuty v chůzi
rouchem podle tvojich cest.
61
Miliony archandělů
bílé pluky na pokyn
oblaky tvé vynořují
divem jako matky klín;
jak tvůj stín se sněží věčnem
a jdou slavně do tvých bran,
zlaté štíty při pohybu
hřmí jim bouří Hossian.
Ale v záři nepřístupné,
jako v mlhách slunce tkví,
svého Božství střežeš přísně
neproniklé Tajemství...
A má duše vytržena
bránu jeho oblétá;
sní, že jednou rozlétne se
kletbou hříchu zakletá:
V mirakula sladké chvíli
mystického Otcovství,
kterým změníš děti země
v Syny svého království.
62