IV.
Blázní nebe, blázní země,
Blázní nebe, blázní země,
proč my bychom nebláznili?
Bylas, milá, v karnevalu,
což na tom, já byl v něm taky
za Araba přestrojený;
hledal jsem tě ustavičně,
celou noc – však nadarmo!
A co bylo v karnevalu,
to je posud ve životě;
posud žiji jako Arab
v poušti žítižití nekonečné,
chudě jím a tvrdě líhám,
bez poklidu jest můj sen.
A jak často Arab zírá
na planoucí písmo nebes
a ve hvězdách hledá sílu,
odvahu a nadšení:
tak i já za nocí tmavých
slídím po tvých krásných očích,
jejichž lesk mým požehnáním,
písní mojich studnicí.
142
A jak Arab často loupí,
tak i já s bílého čela
i s tvých retů korálových
loupím sladká políbení,
lásky plachý beduin.
Blázní nebe, blázní země,
proč my bychom nebláznili?
Bylas, milá, v karnevalu,
což na tom, já byl v něm taky
za derviše přestrojený;
hledal jsem tě ustavičně,
celou noc – však nadarmo!
A co bylo v karnevalu,
to je posud ve životě,
vždyť i já jsem derviš chudý,
kořínky svých žalů jídám,
slzí svojich vodu piju
a ve vášní divém kole
točím se, jak lístek větrem,
div že hlavu neztratím.
Bloudím světem, hledám Mekku,
Mekku tvojí věčné lásky,
hledám, ale – nadarmo!
Na kameni často spávám
neb na stupních mramorových
u mečety ve portále,
který sluje poesie.
Spávám zde sny nepokojné,
143
a jsem šťasten, když mé skráně
oslní ze světel chrámu
jediný jen paprslek.
Jen když někdy v palné touze
tvoje sladké rety líbám,
tu se mi zdá, že se modlím
korálový růženec –
Blázní nebe, blázní země,
proč my bychom nebláznili?
Bylas, milá, v karnevalu,
což na tom – já byl v něm taky
za plavčíka přestrojený;
hledal jsem tě ustavičně,
celou noc – však nadarmo!
A co bylo v karnevalu,
to je posud ve životě;
vždyť i já jsem plavec bídný,
pluji mořem lidské strasti,
vlny vášně rozděluji
veslem písní zlomeným.
Často se též v hloubku nořím
a tam hledám vzácné perly
nadšení a soucitu.
Žel, že nyní lodička má
rozbila se o skaliska
bolesti a těžkých žalů.
A tak pluji oceánem,
ač umdlévá páže moje,
144
ku ostrovu zelenému,
jako onen básník slavný,
jenž svůj život pro svou báseň
v sázku vrhl zoufalou.*
Ale – běda, v modré dálce
mizí ostrov lásky tvojí
a já mdlý a vysílený
klesám ke dnu hloub a hloub.
Dobře mi tak; slunce hasne,
blázní nebe, blázní země,
ale já už dobláznil!
*) Rozumí se, že Camoens.
145