S Don Quijotem od Doré-a illustrovaným.
Kterak svět je málo vděčný
mysliteli, básníkovi,
nejlíp ze všeho ti poví
hidalgo ten přestatečný.
Co vše podnik’, co vše zkusil,
bil se s lidmi, zvěří, stíny,
s větrnými bil se mlýny
a jen posměch trpět musil;
Taktak, že čas v svém buráceníburácení,
který kámen po něm vrhnul,
skoro s sebou juž jej strhnul
a pohrobil v zapomnění.
Tu však ještě v šťastné chvíli
nad propastí času děsnou
věčné Krásy tknut byl vesnou,
ruce dvě jej zachytily.
158
Cervantes jej vytáh’ vzhůru,
z jeho snů ve divém reji
obrovskou stkal epopeji,
vyzlatil mu čela chmuru.
Doré v směs tu fantastickou
potvor, lidí, zloby, něhy,
s magickými pustil šlehy
svítilnu svou kouzelnickou.
A to obé pohromadě,
dědic losu Quijotova,
kladu – ač mi váznou slova –
k vánočních tvých dárků řadě.
Za něho můj zpěv se kryje.
S Dorém Cervantes jak v bídný
jeho život slali vlídný,
kouzelný svit poesie:
Tak ty rovněž v moje žití,
v sny mé duše, touhy, žaly,
obrazy a idealy,
hoď své duše všecko kvítí!
Láskou svojí nad propastí
života mne zadrž, drahá,
myšlenky oř když se zdráhá,
pouč ducha, jak jím vlásti!
159
A v ten chaos fantastický,
jako Dorém záře v stíny,
ať mi skane v život líný
jasný smích tvůj, melodický.
A když myrty lístek ztmělý
přivinu k tvým drahým skráním,
láskou, štěstím, požehnáním
illustruj můj život celý!
160