Meteor.
Na pahorku stál jsem sám,
stíny snášely se na zem,
v mraku, jako výsměch tmám,
ostrá zář v tom bleskla rázem.
Žluté světlo na obzor
trysklo a jas nebe halil,
padající meteor
středem záře té se valil.
Žárem bílý nad opál
plál a hrál v zrak září slepý,
a já v myšlénkách se ptal,
ký to přelud velkolepý?
Bledé pruhy za ním; jas
stále slabší zvolna hynul;
já se ptal své duše zas,
kde se vzal a kam se šinul?
177
V tmách jsem zůstal naposled,
ticho – mrak vše halil tmavý,
mou však duší dále let’
cizích světů zjev ten žhavý.
Za ním dále nebesy
spěl jsem nad mořem i lady,
nad pouštěmi, pralesy,
nad hor štíty, za ním všady.
Přál mu, v letu vítězném
by pad’ v šumné lůno moři,
když v něm v lesku líbezném
myriady světů hoří!
V prales nechať zafičí,
slona s hrochem zbudí v sítí
a ve suchém jehličí
obrovský nechť požár vznítí!
Šlehne jak meč anděla
v širé proudy Mississippi
k obloze, jež zardělá,
až divoce pěna vzkypí!
On, jenž ve triumfu lít’,
on, jenž říkal „sestro“ sferám,
ať udeří – má-li mřít –
v ledné čelo Kordillerám!
178
Jen ne v pole, u lidí,
ne střízlivá na předměstí,
šosák když jej uvidí,
hned do novin dá to štěstí,
Seberouseberou jej na vůz hned,
v museum jej dají schovat,
kde jej bude řadou let
hloupá mládež očumovat!
179