V tmě platanů a starých cedrů
stál u bran ráje Ariel;
při hvězdách luh po denním vedru
se manou rosy opijel,
kdes v skalách šakal zavyl časem
neb vítr pohnul třtiny klasem,
a jak meteor mlhavý
meč anděla plál z ráje stromů
až na pokraj skalného lomu,
kde tměly se dvě postavy.
Tu jedna leží, druhá klečí; –
ta bez hnutí, ta stálý ruch –
ta němá – a ta divnou řečí,
v níž pláč a kletba, plní vzduch;
té blesky srší z podobrví,
skráň druhé zbarvena jest krví,
lesk žití v oku dávno zhas’.
Ta, která klečí, nyní vstala,
v tvář bila se a ruce vzpjala
a rvala černý vous i vlas.
„Nuž, bože, chceš-li, promluv hromem!
Zde, šakale, tvůj lup – nuž, vyj!
Tam v trávě kdes pod skalným lomem
jest pohozen můj pádný kyj.
Lpí na něm krev, smrt na něm sedí
a poprv kalným okem hledí
v ten šírý, dálný, spící svět:
nuž, jsi-li bůh, jak otec praví,
hoď rychle po ní blesk svůj žhavý
a v pouta svá ji vrhni zpět!
Teď ještě na mém kyji krotká
se plaše dívá do kola;
však sleze s něho, vše, co potká,
jí padne v plen – kdo odolá?
V květ šlehne mrazem, červem stají
se v zralý plod, co zroste v máji,
vše v podjeseni spustoší,
svět zplení, jeho na ruiny
si sedne zahalená v stíny
a zachechtá se v rozkoši.
A šesti dnů tvých dílo valné
před jejím dechem – pouhé nic!
Já vyvolal ji – spousty skalné
shoď na mou leb a blesk v mou líc!
Proč netrestáš mne? Či juž v strachu
za mraky ze safíru, z nachu
ve andělů sbor skryt se chvíš?
Zem nevinná spí v páře ranní,
ó měj teď s tvorstvem slitování,
smrt jest juž v světě – a ty spíš?“
Kles do trávy, skryl v rose tváře.
Den jasný z mlh se tiše vznes’,
kol obzor tonul v zlaté páře
a hymnou rozhoupal se les;
u řeky lev svou vztýčil hlavu
a slunci zařval ku pozdravu,
jakmile blesklo nad stromy;
Kain zachvěl se, neb v srdci skrytý
se vzpřímil lev mu obrovitý
a zařval rovněž – svědomí.