Gallové prchli. Camillus, jenž slove
Romulem druhým, letěl v patách jejich
a bije šíje, temena i záda
mstil pohanu, již způsobili Římu.
Však Řím tu ležel ve ssutinách rumu.
Zdí očazených zbytky čněly k nebi,
a místy ještě zbytkem dřev se živě
jak lupič podlý ukrýval se oheň.
Capitol smutně jak máť osiřelá
díval se dolů zoufalými zraky,
kamenná Nioba, jež drahých dětí
jen rozmetané údy kolem vidí.
Tibera vlekla žluté vody svoje
k slanému hrobu, žalujíc a lkajíc
po mostech, špercích svých, a domech břehu,
jež přátelsky se dívaly v běh její,
a v ostrova břeh lítostivě bijíc
pro stromy naříkala, kterým byla
i zrcadlem i dobrou živitelkou.
Nebylo Říma... Otci shromáždění
seděli v troskách, kurie to truchlá,
a radili se, má-li se Řím vzkřísit
k novému žití, k novým jistým bojům
na místě tomto, které přátelštější
je nepřítele přepadům i síle
než dětem svojim – nebo stěhovat se
k severu v hory, kde by národ chráněn
byl skalami a propastmi a vodou,
k severu v hory, kde teď v rumech leží
prastaré Veji, které deset roků
Řím dobýval, jež tolik krve stálo,
že druhá Tibera by téct tam mohla...
Ó Jove nejlepší a Gradive ty
a všichni ostatní vy nebešťané!
Vám zželelo se nyní bídy Říma,
i obrátili jste mu milost svoji
a dávajíce znamení své vůle
dali jste víru v duše dětí jeho
pro časů příštích pohromy a zmatky.
Už skoro senát rozhodl se hledat
otčinu novou v severních hor klínu,
když maně centurio s četou svojí
vracel se s pole, a jak vrátil by se
v obvyklý domov, kde nic nezměněno,
řek praporníku: – Zástavu vraz v zemi,
zde zůstaneme! – Řek a zastavil se
na černých troskách. Rozuměli otci
i římský národ. Vůlí bohů město
je zachováno. Milost Nesmrtelných,
jež určila mu býti hlavou světa,
spočívejž na něm po vše příští věky!