Šum borů z dálky v jemný akkord splýval;
dnes mořem obloha, kde každá hvězda vlnou.
Já z horské chatky v tu noc čaruplnou
se do údolí díval.
A nevím, kde se vzala,
báj přišla ke mně plná snů a kouzla;
zda s lesů skřítky pod balvany spala,
či s klínu noci sklouzla?
A šeptala mi v sluch
o rajském ptáku tajuplnou báji,
jenž s člověkem byl v ráji,
se zhlížeje rád v jeho svatých zřídlech;
však vyhostěný v nečistý náš vzduch
k nám časem zaletá na purpurových křídlech,
půl pták a z pola duch.
On řadu let již mnohou
od pólu k pólu létá pod oblohou,
i vlasatice z cest
se před ním uhnou v mocném zaplání,
a v svorné pokoře se před ním uklání
i valný zástup hvězd.
Jak plápolavý květ
on letí oblohou vždy jednou za sto let;
a když svou mdlobu cítí,
tu z větví cypřišů si srovná hranici,
ze slunce paprsků si vonný požár vznítí
a v něm dokoná let svůj zářící.
Leč mine krátký čas
a peruť nachovou on v blankyt noří zas.
Když letí nad zemí,
i hymna pralesů ve hrůze oněmí,
i skály kloní se, na nichž má kondor stan,
a jeho čaroletem
zem dotknuta se novým zaskví květem,
jak ňadro dívky pod miláčka retem
se chvěje ocean.
Ó ptáku zázračný,
jenž piješ věčnost z rajských pramenů,
jsi poesie snem, jsi bájí z edenu,
či přelud oblačný,
jenž v kraj náš slétá, krajů cizích zjev?
Ó můž’-li nočním vzduchem
můj slabý, zmírající zpěv
v té dráze v oblacích, kde duch jen mluví s duchem,
tě dostihnouti – on se nezleká;
neb jistě vím, tys bratrem mým,
tys bratrem člověka!
I on, jak báj dí šedá,
byl z ráje vyhostěn, jejž marně dosud hledá;
v hvězd taje neprůhledné
rád hrouží se jak ty, rád letí do azuru,
co pod ním halí v chmuru
se horký jih i točen pásmo ledné.
A když jej život zmučí,
když pochyb démoni ret jeho kojí žlučí,
on projde směle všecky hlubiny;
tu v písni Homerově světem hřímá,
a zítra v jeslích Nazaretu dřímá,
vždy velký, jediný!
Ó kolikrát juž na hranici stoupal,
by hvězdné křídlo skoupal
ve pravdy etheru! Však znova žije dál,
svým světlem zjasňuje tvář země starou
a hraje s hvězdami a vládne mořem, parou,
nebe i země král!
Ty velký, neskonalý!
tu hymnu přijmi, jež z mých ňader valí
se tobě na počest;
ne před mořem, ne před oltářem hvězd,
před noci tiché zářnou velebou –
já kloním v pokoře se jenom před tebou!
Ó kdyby peruť tvá mne dotknouti se chtěla,
tu píseň moje k obloze by spěla
se silou demona a křídlem archanděla!