Předtucha.
Když mistr v umění svém dávno zšedivělý,
jenž za svým nástrojem svůj život ztrávil celý,
na sklonu dráhy své k novému dílu sedá,
tu cítí najednou, jak mdlá se ruka zvedá
ne tíží fysickou, ten blud jej neklame,
leč pouze dojmem tím, že všecko jest mu známé.
Ať v bouři rozpoutá všech tónů vírné slapy,
ať šeptá zefýrem, jej víc nic nepřekvapí,
ty spády všecky zná, dnes těžko již ho baví.
I zkouší sem a tam, zvuk nenachází pravý,
vše staré, otřelé a všední, hlavu v dlaně
tu skládá udolán a vzpomíná si maně,
jak jindy novinkou vše bývalo mu, skvostem,
ať v bouře vyznění, ať v dětském citu prostém,
jak překvapilo vše a jak vše unášelo,
jak poprv zjevený kraj neb jak dívčí tělo,
zkad říza žárlivá se poprv oku smeká,
on větší divy zří než ty, jež chtivě čeká.
Tu sama sebe ptá se poprv udivený,
v čem, zdali v letech snad či v smyslech této změny
je důvod? Odpověď na otázku tu hledá
a nevidí, že v tom se Stáří za ním zvedá...
23